OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Vampire pet 24. kapitola

08.01.2018 (10:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1582×

Kapitola 24

Klíč

Všechny páry na tomto téměř císařském plese se výtečně bavily. Nikomu nic nescházelo. Ač večer teprve k půlnoci zábava nabývala vrcholu, hudba nepřestávala hrát čím dál divočejší písně, například čtverylky, ve kterých se již lehce přiopilí hosté přestávali orientovat. Lily s Leonardem právě mezi sebou v družném hovoru pomýšleli na něco zcela jiného, než byl právě zmíněný tanec, který se pod sukněmi žen měnil v dupáka a u mužů ke vskutku groteskním figurám. Nebýt svého poslání, které horlivě přislíbili, aby hlídali nebohou Daisy, jistě by si šli ukrást několik drahých chvilek sami pro sebe do upírova pokoje.

Právě oba dva mysleli na totéž, ze začátku sice dívku pozorně sledovali jako ostříž, ale později ve své špionáži polevovali, až se jí přestali věnovat úplně, protože si také chtěli tento jedinečný večer dosytnosti užít sami. Měli na ni dávat pozor i ostatní, ale jak se zdálo, nebylo tomu tak, jak si naivně mysleli.

Lily se právě naklonila k Leonardově uchu a cosi mu pošeptala.

Svěže vypadající blonďatý mladík se od srdce zasmál a též přednesl několik vzrušujících návrhů své partnerce, která i na upírku lehce zčervenala jako třešeň.

Ženě dělal mušketýrův zájem velmi dobře a neustále se tomu divila, vždyť už přes sto třicet let ho neomrzela, a to se dalo považovat za obdivuhodné a mezi upíry už téměř za vzácné, a aby to bylo ještě lepší, stále k sobě měli blíže a blíže.

Neustále ji překvapoval svou pozorností, dárky i výlety.

Nebylo dne, kdy by se neprobouzela v jeho posteli a on ji nepolíbil, jakmile otevřela oči. Jistě, že se pak oddali něčemu zcela jinému, než konverzaci: jakou snídani by si měli poručit, a za to ho milovala. Už nebyl tím zachmuřeným chladným upírem jako kdysi, i když ta vážnost mu zůstala a dodávala mu přitažlivosti.

Dokonce měla radost i za Vincenta.

Dneska se od Elisabeth ani na okamžik nehnul a Lily ji vlastně nelitovala. Tuto krásnou rozmazlenou dívku znala už nějakou dobu a vcelku byla ráda, když jí nevídala moc často, měla totiž hrozné sklony k marnivosti a povýšenosti. Teď ji však bavilo sledovat ty dva, jak se neustále hádají, protože Vincent vnímal tento její nedostatek jako výzvu a vždy jí to někdy až hrubě dával na odiv.

Trochu škádlení té princezně neublíží, usoudila upírka.

„Že jim to spolu ale sluší,“ neubránila se Trojská Helena lehce škodolibému pousmání, když ty dva spatřila nedaleko u jídelního stolu. Naštěstí se nacházeli tak blízko, že mohla zřetelně zaslechnout dívčino: „Ještě že je tu nějaké jídlo, jinak bych asi už umřela hlady, co třeba tuhle kremroli?“ pronesla spíše sama k sobě a natáhla po sladkosti lačně ruku.

„Tak toho se vážně nebojím,“ utrousil šejk pohrdavě stojící dívce za zády jako nějaký strážce, „celou dobu nic nejíte, že vyhlížíte naprosto zuboženě jako ramínko na šaty, princezno, a teď se hodláte přejíst? To je vážně smysluplné. Vezměte si třeba tuhle kremroli,“ nevybíravě ji vzal dívce z ruky a zblízka se na ni zahleděl.„Možná vypadá lákavě, na chvíli vás zasytí, ale pochybuji, že až na vzhled je v ní něco dobrého, stejně... stejně jako na vás,“ urazil krásku cíleně s nadhledem.

Lilyaně cukaly koutky, ale nepřestala je poslouchat.

„To vám připomínám kremroli?“ nakrčila blondýnka nos, a než stačila neurvalému společníkovi vytrhnout svou pochoutku z ruky, strčil si ji do pusy. „Tak vám tedy děkuji,“ vztekala se s našpulenými rty, „a abyste se nemýlil, támhle ty masové koule mi připomínají, že vy naopak žádné nemáte,“ prudce se ta něžná víla otočila a nejspíše nevědomky Vincenta plácla svými perleťovými křídly přes tvář a odešla na druhý konec. Kdo by ji pozoroval, jistě by vyčetl, že by po šejkovi ony masové koule nejraději s chutí hodila, jediné, co ji snad dokázalo zastavit, byla vidina vznešené dámy, kterou ve svém nitru nepopiratelně byla.

Takovou urážku hrdý anglický gentleman nenechal jen tak bez povšimnutí a ihned byl své vzdorující dámě v patách, takže obcházeli celý jídelní stůl stále dokola a házeli jeden na druhého špínu s uštěpačnými poznámkami v závěsu.

„Skoro to vypadá, že o ni má Vincent zájem,“ nadhodila nevinně Lily a napila se ze své skleničky, kterou stále držela za stopku v prstech.

Leonardo si pohledu své milenky všiml a zakroutil pobaveně hlavou. „Nemyslím si. Jen si dopřává trochu povyražení, to je celé. Však víš, jak je doma sklíčený, a když ho konečně někam dostaneme, je z něho zcela jiná osoba,“ tím hůř pro nás, dodal v duchu, jelikož si pamatoval ty trapné výstřelky, které si nikdy neodpouštěl.

„Možná máš pravdu, i Elisabeth vypadá, že ho nemůže vystát, ostatně jako vždy, nemohla jsem si nevšimnout jejích zoufalých pohledů, které na něho vrhá. Vážně jí leze na nervy. Ještě že se ho my dva na chvíli zbavíme. Přesto bych je nezatracovala,“ zvedla prst do vzduchu jako někdo, kdo chce pronést nějaké moudro, „co se škádlívá, rádo se mývá, jednoduché evropské pořekadlo, ale zdá se mi trefné,“ usmála se.

„Z tohohle mraku ani kapka nespadne,“ oplatil jí pohotově Leonardo a něžně políbil své partnerce ruku. Jednalo se o milý projev lásky až do doby, než zvedl zrak a zadíval se jí do očí, ty jeho hořely naléhavou touhou.„Jaká škoda, že večer ještě nekončí,“ naklonil se blíže, až Lily polechtal jeho chladný dech na šíji, „mám totiž neovladatelnou chuť zatáhnout tě někam do tmy…“ nechal svá slova vyzývavě ve vzduchu.

„Neboj se, Leo, dočkáš se,“ zašeptala vroucně na oplátku.

„Dobrá, ale abych do té doby nezešílel chtíčem, půjdeme si zatančit, jak tak soudím podle orchestru, zanedlouho začnou hrát další skladbu.“

Tomu se Trojská Helena musela jen zasmát, dobře znala, jak je Leonardo náruživý, a jeho nedočkavost ji rozechvívala po celém těle z vyhlídky na chvíle čiré slasti.

Mušketýr zareagoval okamžitě a jedním pohybem své dívce vymanil sklenku z ruky a postavil ji na stolek za nimi, poté už s Lily v závěsu byl připraven na skotačivé kratochvíle na parketu.

Náhle se však Lily zarazila vprostřed kroku. Rozhlédla se po sále.

Vskutku znejistěla, naprosto na ni zapomněla. Oni oba!

Jenže ať se snažila, jak chtěla, nikde Daisynu postavu neviděla, ani necítila.

„Co se děje?“ otočil se netrpělivě Leo a podle její pobledlé tváře si to náhle uvědomil i on.

Ihned se vydali ke dvojici okupující jídelní stůl plný všelijakých dobrot.

„Neviděli jste Daisy?“ vyhrkla okamžitě na Vincenta držícího malý dezertní talířek a pěchujícího do sebe jeden kousek malinového dortu za druhým, až ve tvářích připomínal vypapaného křečka.

S plnými ústy mluvit nemohl a jen roztomile zakroutil hlavou jako někdo, kdo též pochybil. Nejspíše se nechal strhnout stejným popudem jako nervózní dvojice před ním.

„Tohle bude problém,“ strefil se Leo do černého, vědom si své zodpovědnosti a hlavně slibu, který té nebohé dívce všichni dali.

„Já asi vím, kde jsou,“ zareagovala jediná osoba, o které nejvíce pochybovali, že by to věděla. Obrátili se k Elisabeth čelem.

„Jsou?“ vyslovili to všichni naráz sborem.

„Ano,“ přisvědčila lehce škodolibým tónem moldavská kráska a mávla rukou ke vchodu naproti, „odešla s nějakým mužem asi před půl hodinou, nejspíše chtěli mít trochu soukromí,“ pravila, jako by se snad o nic vážného nejednalo.

Lily se kousla do rtu, nyní se museli rozhodnout, zda ji jít zkontrolovat, či nikoliv.

Co bylo horší? Najít ji v náručí jiného muže, což by Chestra jistě nepotěšilo, nebo doufat, že se nic neděje a oni se šli jen nadýchat čerstvého vzduchu. Vždyť zde bylo vyhlášeno příměří, neutrální půda, takže nehrozilo, že ji tam nějaký upír napadne a zakousne nebo, nedej bože, roztrhá jako zvíře.

Tak jako tak by z toho nejvíce vytěžila samolibě se tvářící Elisabeth, která v Daisy viděla sokyni v lásce a schválně nikoho neupozornila na případný odchod sledované osoby.

Vincent po víle hodil zamračený pohled, ale místo aby ji okřikl, tak mlčel a udržel svůj ostrý jazyk na uzdě.

„Co budeme dělat a jak to vysvětlíme Chestrovi?“ bědovala Lilyana nešťastně.

Za tu dobu si ani jeden nevšiml postavy, která už pár krátkých vteřin stála za jejich zády.

„Co mi chcete vysvětlit?“

Všechno bylo zase v pořádku. Kouzelně osvícený sál se blyštil přemírou zářivých lustrů dodávajících romantickou atmosféru a obecenstvo dole hýřilo pestrými barvami jako paleta uměleckého mistra.

Daisy se nacházela kdesi uprostřed toho celého dění. Vše mělo svůj smysl a pořádek. Nic se nedělo bez příčiny, hudba se linula ze všech koutů, stejně jako smích a šeptání od těch, kteří se dobře bavili.

Dívka v krásných žlutých šatech přijímala obdiv od těch, jež ho byli ochotni vyslovit.

Co jiného by si mohla přát.

Sama posílala úsměvy na každou stranu a nebyla chvíle, kdy ji některý z mužů nedoprovodil na taneční parket.

Vše bylo tak dokonalé, jak si to vysnila, tak pohádkové a nepředstavitelné, tak živé.

Postupně se však atmosféra v sále začala měnit.

Začalo to nepatrnými drobnostmi, například tím, že lidé se počali vytrácet, a jak noc pokračovala, zbývali tu pouze upíři jako jediní noční tvorové.

Daisy se tam již necítila tak volně jako ze začátku, všímala si kradmých pohledů a za úsměvy jejích obdivovatelů se skrývalo cosi děsivého.

Když se omluvila a chtěla odejít, nešlo to.

U každého vchodu někdo stál a nechtěl ji nechat jít.

Tady už si dívka začínala připadat jako polapený ptáček obklopený zkušenými dravci.

Najednou se na ni upíraly všechny hladové pohledy, co zde byly, i hudba přestala hrát a bylo slyšet tiché zlověstné syčení ze všech stran.

Vtom se jako jeden začal ten zástup hladových upírů přibližovat do stále více užšího kruhu.

Byli jako zvířata. Slepá, hluchá, vnímající jen svou kořist a touhu ji roztrhat.

Daisy bušilo srdce, kde je Chestr, Lily nebo Alric? Kde je její nový ochránce v dlouhém hábitu?

Nikde, mezi těmi nemyslícími bestiemi neviděla ani jednoho, bylo to jako past. Past, ze které nemá šanci se dostat. Už bojovat jen s jedním bylo nad lidské síly, a co teprve s takovými sto padesáti zabijáky.

Malý plachý kanárek ustupoval před zlověstnými supy, jak jen mohl, ale ani to nestačilo. Daisy se dokonce odhodlala k varovnému zvolání, nic.

Tentokrát litovala, že s sebou nemá tu zatracenou zbraň, kterou by na ně mohla použít, když už, tak by jich pár mohla vzít sebou do pekla.

K ženině zděšení začaly křišťálové lustry pohasínat, zůstaly jen nepříjemné šoupavé zvuky desítek nohou po naleštěném mramoru a to krvelačné syčení nevěstící nic dobrého.

Než však nastala černočerná tma, ti nejbližší se na čekající oběť vrhli s lačností vyhladovělého lva.

Sálem se ozval bolestný ženský výkřik doprovázený trháním látky.

Zakusovali se všude, kde bylo jen volné místečko, a trhali ji za cáry kdysi nádherných šatů dolů k zemi jako ti pravý predátoři, protože dole už nebude mít Daisy žádnou šanci.

Vzdorovala, jak jen mohla, ale se ztrátou své krve to nemohlo jít donekonečna, podlomily se jí nohy a byť ten nepatrný výhled jí zaclonily nové hlavy těch stvůr.

Pak už jen křičela a křičela, ve strašných mukách si vědoma, že každou chvílí může být pozdě.

Upíři kousali, drápali a škrábali, čím více té rudé tekutiny cítili, tím byli divočejší, nenasytní a nezvladatelní.

Daisy s hrůzou bojovala do vysílení v samotné pekelné agónii rozlévající se jako láva po celém jejím těle.

Náhle se probudila.

Pár vteřin si připadala vyděšená a dezorientovaná, jak se bolest uvnitř těla ztrácela a nechala ji neklidnou, ač to, co zažila, byla jen jedna z jejích dalších nočních můr, ale najednou si uvědomila, že se právě v jedné takové nachází.

Polil ji studený pot.

Daisyny obavy potvrdil vrnivý zvuk motoru jedoucího auta, ve kterém seděla.

Bála se vůbec otevřít oči.

Vnímala, že sedí, jistě nebyla nikde hozena naležato ve smradlavé dodávce. Ač ruce měla jako z olova, těžké a rozechvělé, mohla s nimi hýbat, proč ji tedy únosci nesvázali?

Tohle jim jen tak neprojde, ať s ní měli jakékoliv záměry. Bohužel, její vrtkavý vnitřní hlásek na to měl zcela jiný názor. Nikdo přeci neví, kam jede, dokonce ani ona sama ne. Jak by ji pak někdo mohl najít? HLOUPÉ.

Nyní se však přinutila trochu přemýšlet, kdo byli ti únosci? Vyhlídl si ji snad někdo na onom zázračném plese a jen využil situace, když vyšla ven? Domnívali se snad, že je bohatá dědička s velkým jměním a oni budou požadovat výkupné? Pokud tomu tak bylo, tak měli velkou smůlu, dokonce by se tomu i od srdce zasmála, nebýt té stresující situace.

Pak tu byla ještě jedna možnost.

Těch několik upírů, se kterými se prve setkala v sále.

Ano, ti vypadali, že se neštítí jakékoliv špatnosti, byli by snad tak pomstychtiví, že by tohle provedli? Měla to být odplata za její chování, nebo jejich špatný smysl pro humor?

Ať to byla jakákoliv možnost, bylo potřeba podívat se pravdě do tváře. Stejně se nedalo nic jiného dělat, uvědomila si s bušícím srdcem.

Pomalu otevřela oči a několik chvil trvalo, než si přivykly na tmavý interiér auta, navíc byla noc, tak se toho vidět moc nedalo.

Přímo před sebou Daisy zahlédla nicneříkající obrys řidiče a poté se strachem přesunula pohled do strany.

Neuvěřitelně se Daisy ulevilo z toho, co vidí.

Pokud si muž všiml dívčiny znovunabyté bdělosti, nedal to na sobě nijak znát. Seděl hned vedle a hleděl kamsi dopředu ztracen ve svých myšlenkách, jen občasné světlo lamp vedle silnice osvítilo jeho profil na krátké intervaly.

Ženě spadl kámen ze srdce, malátně se pohnula, stále ještě vnímala nepříjemné doznívající účinky té strašné drogy tlumící její pracující mysl.

„Lazarusi…“ vydechla s nezměrnou úlevou a pootočila své tělo k upírovi, kterého by nejraději objala, ale zmohla se jen na zářivý úsměv plný vděčnosti.

Až nyní k ní tiše ženin zachránce obrátil svou bledou propadlou tvář. Vlasy se cizinci kroutily zplihle u krku a celkové šero dodávalo jeho vzhledu na vzezření démona, Daisy však ta přísná tvář neodradila, cítila takovou vděčnost, že ji zachránil a teď ji odváží zpátky k přátelům.

Cosi však v jeho temném pohledu nabádalo k opatrnosti, přeci jen je to upír, a ti dokáží být nevyzpytatelní, mnohokrát se o tom již přesvědčila, nyní na to však nedbala, vděčí mu za svůj život.

„Děkuji, že jsi mě zachránil, jsem ti tak vděčná,“ špitla vděčně Daisy ke svému tichému společníkovi a lehce se ho dotkla prsty na předloktí.

Než však stačil upír odpovědět, dívku zmrazil pobavený hlas řidiče. „Ten určitě, špatně sis to vyložila, drahoušku…“ zasmál se tmavovlasý muž a lehce nahnul volant do zatáčky.

Daisy nechápavě pootočila od Lazaruse hlavu a stáhla svou ruku k sobě.

Hlas jí byl povědomý, ale kam ho zařadit?

Muž vpředu se neotočil, jen pohlédl do zpětného zrcátka, aby viděl, jak se Daisyn šťastný výraz mění na čiré zoufalství.

„Překvapená?“ vtipkoval a nebezpečně přimhouřil své zdravé oko.

Dívka neměla slov, zřetelně cítila, jak se jí zhoupl žaludek a udělal několik velkých kotrmelců, co to mělo znamenat?

Ne. To je jen další špatný sen. Oni mě nechtějí zachránit? Co tu dělá on a co mají ti dva společného?

Daisy neměla slov, bezmocně otevřela rty a zase je dala k sobě.

Co říct? Čeho se dožadovat, odpovědi? Ta už je očividná. Unesli ji. Lazarus ji zradil. Co jiného mohla očekávat. Přesto tahle zrada bolela.

Upír dál bez zájmu seděl na svém čestném místě vzadu, kdyby se pokusila o nějakou hloupost, jeho oči pozorovaly její bezmocí rozšířené zorničky zkalené poznáním.

Ač se jeho tvrdé rysy ani nepohnuly, vyčetla v nich cosi jako zadostiučinění, neměla mu věřit, všechna ta přetvářka, všechny ty lži, pozlátko temného ochránce.

Lazarusovo mlčení nevěstilo nic dobrého, spíše potvrzovalo nevyřčená obvinění, které dusila hluboko v sobě.

Ve vzrůstající panice se prudce otočila a škubla. Lomcovala dveřmi, ale ty se nedaly otevřít, ten zatracený zjizvený parchant vpředu si dobře pojistil, aby neudělala nějakou nerozvážnost a neskutálela se někde ve vánici ze zasněženého srázu. Pak by jim nebyla s polámaným vazem k ničemu.

Navíc pohyb ztěžovaly ty zatraceně velké šaty, které ji svým korzetem okrádaly o potřebný kyslík, který teď nutně potřebovala.

„Nepokoušej se utéct, nepovede se ti to. Seď klidně, nebo budu muset přikročit k jinému opatření,“ sdělil neposedné ženě upír bez emocí, ale to ji moc neuklidnilo, spíše naopak.

Pocítila neodbytnou touhu ho udeřit a pak utéct do mrazu venku. Jak toho ale docílit, a počkat vůbec, dluží jí přeci vysvětlení, nebo ne?

„Proč? Proč tohle děláš? Považovala jsem tě za přítele, jak mě můžeš takhle zradit tomu pytli blech?“

Zepředu se ozvalo pohrdavé odfrknutí, avšak promluvil upír: „Tebe mé důvody nemusí zajímat. Jen hlupáci věří v něco, jako je přátelství, já to mohu nazvat jen dočasným spojenectvím, ve kterém hraješ svou malou roli.“

„Cože? Takže mám být účastníkem v nějaké hloupé hře a pak mě zabijete?“ vyhrkla Daisy, zatínající nehty do dlaní.

„Tato možnost je jedna z dalších možností, pokud odmítneš poslušnost naší věci,“ odvětil Lazarus prakticky a předložil jí na zlatém podnose holý fakt, a dívce neušel nebezpečný lesk v jeho černých očích, ve kterých se nyní zrcadlilo opovržení a povýšenost, jako by nebyla nic jiného, než prostředek k dosažení dlouho odepřeného cíle.

V ženě narůstal vztek.

„Až tady mému spojenci…“ oplatil Farakkon upírovi jeho slova, „posloužíš, nemusím tě hned zabít, třeba si to rozmyslím a nechám si tě,“ zamručel vlkodlak ovládající vozidlo po kluzké silnici.

Chtěl jí nahnat větší strach? Bravo. To se tomu psisku povedlo.

„Co když odmítnu?“ vyhrkla bez rozmyslu.

„Ve vlastním zájmu bych, být tebou, si to rozmyslel, pokud to bude nutné, můžeme to skončit ihned teď a tady,“ zastudila ji Lazarusova slova u srdce jako ledové ostří. Myslel to vážně? Věděla však, že ji potřebují, ale k čemu?

Tedy doufala, že by ji tu nezabil, načež se Farakkon ihned ohradil ve smyslu, že má nové potahy a nerad by je čistil od krve.

„K… čemu mě vlastně potřebujete?“ mračila se nad svojí vlastní zvědavostí, která Daisy přiváděla jen do potíží.

Tentokrát odpověděl muž vedle, kterému se na kolena kupila hromada spodniček a krajek jejích šatů, protože auto nebylo dost prostorné na tak honosnou róbu, takže to téměř budilo dojem, že mu sedí na klíně. Jemu ten klam očividně nevadil, či spíše neměl na vybranou.

„Chci, abys tímhle klíčem,“ sjel pohledem do jejího výstřihu ke stříbrné věci, „odemkla bránu do kaple, to je celé,“ zpražil krásku pohledem, až jí zatrnulo, a ona se víc zabořila do nepohodlného sedadla.

Vlastně být tu uvězněná se dvěma vyšinutými blázny nebylo žádné pohodlí, o kterém by se dalo pochybovat.

Jediné, co Daisy ve spojitosti s kaplí napadlo, byl bájný Dráculův kalich. Je to snad tenhle důvod, za kterým se tihle dva ženou? Nebo je tam zcela jiný poklad, co rodina Malkavianů ukrývá za kamennými zdmi celá staletí? Nebo se tam může skrývat kupříkladu drak, který je vyobrazený v rodovém erbu? Kdysi jistě taková magická stvoření mohla existovat a kdo jiný, než hrabě Dracul, jak praví legendy, by mohl takové zvíře vlastnit.

„Co chcete najít v kapli? Pár vybělených kostí?“

Varovné mlčení situaci nijak nezlehčovalo. Snad jen úšklebek na Farakkonově tváři, kterou hyzdila nehezká jizva, takže i jeho zdánlivý úsměv vypadal, jako když se neustále mračí. 

„Pro to bych se vážně nenamáhal ani vstávat z postele,“ zamručel vlkodlak, zatímco stěrače pracně odstraňovaly ulpělý sníh na předním skle.

„Spíš z blešího brlohu,“ utrousila Daisy na půl úst kousavě a kopla nohou do sedadla řidiče v marné prosbě, aby se ohnal a auto skončilo někde v závěji zapadané sněhem.

K její smůle po ní však jen blýsklo oko ve zpětném zrcátku, zřetelně mohla vyčíst, co s ní všechno udělá, až se mu dostane do rukou, až ji nebudou potřebovat. Nasucho polkla. Má se na co těšit.

Ona si však musela nějak svou zlost vybít, a tak nakopla sedadlo zespoda ještě dvakrát, až se vlkodlakovi naježily chloupky na krku.

„Ještě jednou a přísahám, že toho budeš hořce litovat, holčičko,“ sevřel řidič své prsty pevně kolem volantu, až mu zbělaly klouby, zřejmě jeho trpělivost nemá dlouhého trvání, čehož by se dalo využít.

„A co uděláš? Oslintáš mi vlasy?“ posmívala se Daisy a silou znovu kopla do sedadla, až ji lehce bolel palec, avšak mělo to kýžený účinek.

Auto sebou cuklo a začalo zpomalovat.

„Ty jedna, nechtěj vědět, jak se přede mnou budeš plazit a prosit o smilování, až se mi dostaneš do prstů, a věř, já slitování nemám,“ sliboval pobouřený vrčivý hlas. Nejspíše to přehnala.

„Jak by mi takové naježené koťátko mohlo ublížit?“ zjemněla Daisy posměšně hlas a nyní bylo zcela zjevné, kam její provokace míří a Lazarus ihned zasáhl, aby oddálil přibližující se nesnáze, které by mohly pokazit jeho dlouho spřádaný plán.

„Tak dost, Farakkone!“ okřikl jej. „Teď se řídíme mými rozkazy, koukej zrychlit, ať jsme na místě co nejdříve, do svítání zbývá jen pár drahocenných hodin. Pak si budeš moct užít zaslouženou odměnu a tuhle holku dosytnosti, v tom ti bránit nebudu, jenže ji teď potřebuju. Víš, na čem jsme se dohodli. Pokud nebudu mít, co chci, nedostaneš to ani ty,“ pohrozil smrtelně vážně Lazarus svým přísným hlasem, jako když práská bič.

Nastalo ticho doprovázené zlostným vrčením, nakonec zjizvený vlk přidal plyn a jen občas sledoval Daisy v zrcátku, jako by byla jeho očekávanou kořistí. Nepříjemný pocit, protože ona tou kořistí skutečně byla.

Lovnou zvěří. Zbloudilou srnou.

Fuj, být v područí toho chlupáče... stačilo si jen vzpomenout na jeho děsivou vlkodlačí podobu, aby se jí do žil znovu vlila další vlna hysterické paniky.

Musela se odsud nějak dostat! HNED!

Pokud tedy nedokázala zastavit auto ani otevřít dveře, už zbývala jen poslední možnost.

Vrhla se na Lazaruse ze všech sil, aby si nemyslel, že je jen takovou tou obětí, co jen zaraženě sedí a čeká na svůj osud a nehodlá o něho bojovat.

Navíc si to zasloužil a ona mu dá co proto.

„Ty zmetku, jak jsi mi tohle mohl udělat!“ křičela.

Prudce do něho vrazila a začala do něho bušit pěstmi v domnění, že to jeho chabé tělo pod tmavým hábitem nevydrží a rozpadne se v prach.

Do každé rány dávala všechno, aby upírovi co nejvíce ublížila, škrábala, kopala a kousala jako odvěká africká šelma.

Bohužel toto snažení vyšlo zcela naprázdno. Najednou se jí kolem těla samy pomocí magie omotaly záchranné pásy od auta a strhly ji z upíra zpátky na své původní místo s tím rozdílem, že byla přikurtovaná s rukama bezmocně podél těla.

„Tohle jsi neměla dělat,“ zazněl děsivě klidný hlas u jejího ucha, jež postrádal trpělivost i soucit, „tady hra končí, máš moc energie, droga dlouho nevydržela, ale nabízí se tu jiné řešení, které se ti nebude líbit, ale sama sis o něho řekla.“

Se zalapáním po dechu se nad ní upír vmžiku naklonil, tak rychlý pohyb od něho nečekala, cítila, jak se přitiskl hrudí k jejím ňadrům, aby se mohl dostat co nejblíže na požadované místo.

Vzpírala se a vrtěla, nic platné.

Doslova jí šel po krku. Nyní se tou šelmou stával on.

Dobře věděla, že ať ten zrádce chce udělat cokoliv, nebude to příjemné. Taky se nemýlila.

Lazarus zmatené Daisy vklouzl rukou za záda a nevybíravě dívku přitáhl k sobě i s pásy tak, že jí hlava lehce přepadla dozadu, jak se před ním snažila uhnout.

Než stačila mrknout, využil tohoto okamžiku a téměř bestiálně se jí zakousl do hrdla. Jeho ostré špičáky pronikly hluboko, kam jen mohly. Žádná něha, žádná ohleduplnost, a evidentně si to podle něho zasloužila, podle Lazaruse měla trpět. Přisál se k ní, své rty obemknul kolem krvavé rány, která se nacházela neomylně přímo v té největší tepně krevního řečiště. Parchant.

S neskonalou rozkoší hltal jeden doušek za druhým jako omamný nektar. Tak dlouho neokusil lidskou krev, už téměř zapomněl, jak chutná, a byla sladší než cokoliv jiného. Proti tomu byla zvířecí krev laně či krysy jen chabou náhražkou, kterou se musel živit v téhle bohem zapomenuté divočině.

Ten neuvěřitelný pocit, kdy se vám doslova proud energie vlije do těla jako léčivý příliv, nejde s ničím jiným srovnat.

Ve všem tom opojení ignoroval bolestný sten dívky pod sebou, trpící v jeho nelítostném tvrdém sevření. Sám se přistihl, jak jí zarývá drápy do zad ve vlastním pokušení vysát ji do poslední kapky, jediným štěstím bylo, že měla pevný korzet, přes který se jeho nehty nedostaly.

Musel však přestat, tahle krátká chvíle přízně osudu mu znovu ukázala, jak je příroda mocná, jak ho v jedné vteřině dokáže srazit na kolena. Vrtkavá štěstěna nemůže zcela jeho pud zkrocený ročním půstem na zvířatech otupit.

S rozčeřenou myslí se odtáhl od své oběti, jež neměla to nejmenší tušení, jak blízko smrti se právě ocitla.

„Hej, mně říkáš, abych se jí ani nedotkl, a ty si na ní brousíš zuby? To není moc SPOJENECKÉ, jen v ní trochu života nech,“ nakrčil vlk nos, do kterého se mu dostal pach čerstvé krve. Raději rychle zkontroloval dívčino nehybné tělo za sebou spoutané bezpečnostními pásy. Hlavu měla nakloněnou bezmocně ke straně, víčka zavřená, nebýt Farakkonova bystrého sluchu, odhadl by, že je po ní, naneštěstí zvuk srdečního bušení byl silný, což ho upokojilo. Nedělal tohle celé přeci pro nic za nic.

Měl své plány a ostatní na něho spoléhali, on byl vůdce, na něm záviselo budoucí rozhodování celé skupiny.

„Je jen omámená a vysílená, nic ji není,“ odsekl prudce Lazarus, jež se odtáhl na svou stranu do přítmí. Zamračen pohlédl do vánice venku, jak se kolem auta míhaly mizející vločky karpatského nelítostného sněhu pokrývající okolní krajinou svou pokrývkou. Docela to vystihovalo upírovu ponurou náladu, a jakmile se zahleděl na svůj odraz v autě, znechuceně sám nad sebou stiskl pevně čelisti.

Sám málem pokazil to, co tak dlouho vymýšlel, schován ve tmě. Živořil, připravoval a přemlouval ty tupé bestie honící se za vlastním ocasem. Byl na své dílo hrdý a všechno teď kvůli té hloupé holce mohl ztratit.

Spontánně si špičkou jazyka přejel po rtech a zarazil se nad svým chováním, ihned setřel z úst rukou zbytky krve. Ten pach ho stále lákal. Nemusel to zapírat a raději bezvládnému tělu vedle sebe nevěnoval žádnou pozornost, aby ho nenapadlo pokračovat v tom, co započal, protože to bylo nesnesitelné lákadlo. Ale on vydrží. Vydržel už tolik ponižování a cíl byl na dohled.

Uvidíme, zda, až bude po všem, si tu krásku nechá sám pro sebe, nebo ji vhodí do špinavých rukou svého dychtivého společníka, který má zájem jen ukojit své zvířecí pudy. 

Vidina toho ženského mladého těla zbroceného krví byla tak opojná představa, že ho na vlastním těle nenechala chladným. Lazarus se nad tou reakcí podivil.

Již velmi dlouho necítil tu primitivní fyzickou touhu někoho mít a věděl, že to potřebuje. Brzy. Žádostivost nebyla upírova silná stránka, sám se však považoval za silnou osobnost jdoucí si tvrdě za svou věcí, pokud se jednou pro něco rozhodl, nic ho od toho záměru neodvrátilo. Je možné, aby se jeho zájem obrátil k téhle lidské ženě?

Touha a chtíč jdou spolu ruku v ruce, říkal mu jeho učitel, když přijal místo v řadách Inconnu jako jeden z mála vybraných pro své bystré uvažování a schopnosti.

Jenže ani roky sebezapření nemohly zcela potlačit základní upírské pudy, které se čas od času na každém jedinci projeví a nejdou uhasit jinak, než že jim podlehne.

A dívka vedle mu připadala se svou sladkou krví jako vskutku neodolatelné lákadlo, které nešlo odmítnout, uvažoval tiše.

„Nechat s tebou chvilku ženskou o samotě, Lazarusi,“ mlasknul nevrle vlkodlak jazykem, jako by ho káral za takové chování a postěžoval si na počasí.

Upír ho už ale nevnímal. Znovu se vrátil ke svému plánu, kterým ho klan pověřil. Jeho snaha přeci nemůže přijít vniveč, i kdyby za to měla padnout celá vesnice ubožáků.

Daisy měla celé tělo neuvěřitelně těžké, malátně otevřela víčka, třepotaly se jako motýli. Mohly to být jen minuty, nebo také hodiny od toho strašného okamžiku, kdy se na ni ten surovec vrhnul.

Bolest prostupující celým tělem byla hrozná, dokud neustoupila a nezbyla po ní slabost a malátnost.

Pocit ospalosti a únavy vykonával své, jen stěží zpátky mrkala a přemýšlela, zda má ještě nějakou šanci se těch dvou zbavit.

Sama jistě ne.

Nyní neměla sílu ani volnost.

Nenadávala si však, měla dobrý pocit z toho, že to alespoň zkusila. Daisy vnímala, jak jí kapka krve nepříjemně stekla od krku do výstřihu, kde pomalu uschla. Pásy kolem těla byly pevné jako lodní provazy, ale ani to ženu netrápilo.

Najednou si uvědomila, že jí cosi stéká po tvářích. Slzy bezmoci se koulely dolů a smáčely živůtek šatů.

Kam tahle cesta asi povede? V čích rukou asi skončí?

Matně vnímala dva hlasy, které se o něčem dohadovaly, ale nerozuměla jim, na to byla moc otupělá. Moc zmatená. Moc vyčerpaná.

Opřela se o opěradlo, zavřela oči a nechala auto, ať ji odnese do světa snílků svým pohupováním a vrněním motoru.

Začínalo to tak nevinně, Lazarus vypadal sice jako upír a mrtvola v jednom, ale Daisy si naivně myslela, že je to ten zamračený hodný typ bytosti. No, někdy první pohled vážně neklame, ale svoji vinu na tom mají i naši přátelé, jež si ani nevšimli, že jejich návnada odhopkala pryč.

Na jízdě v autě jsem se vážně vyřádila a je asi nejvtipnější v kapitole. Ale už všichni nějak tušíte, kam to celé směřuje? Ne? Tak se nechte překvapit :)

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire pet 24. kapitola: