Vždy o jeden krok pozadu I.: Osudové setkání - 1. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Celé roky jezdila od města k městu, ze státu do státu, kdykoliv se v novinách nebo na internetu objevily znepokojivé zprávy o případech, které se protivily zdravému rozumu. Podivné události, které vždy končily stejně. Škodou na majetku, nalezení mrtvých těl nebo jejich částí. Byla tím posedlá až do dne, kdy se střetla s jedněmi z jejich možných původců.
Tehdy se setkala s Winchesterovými.

29.04.2023 (10:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 1176×

Nedávno jsem dokoukala poslední sérii Supernatural a v hlavě se mi zrodil tenhle nápad, který bude na pár částí a odehrává se během čtvrté série. Snad se bude líbit. Vaše Nikol18

https://www.youtube.com/watch?v=S368WC8H2YU

Dean Winchester | Lions Inside

Stát Illinois pro ni byl stejný jako všechny ostatní. Navzájem se od sebe nelišily. V každém byly města s opuštěnými domy nebo areály, kde se skrývalo zlo ohrožující lidi. Nezastavila ji vzdálenost ani nedostupnost. Vždy vyjela, aby jako pokaždé dojela až pozdě. Místa činů se hemžila policisty, hasiči, pojišťováky, truchlícími pozůstalými, ale i těmi, co byli zachráněni. Ne vždy to však bylo pravidlo. V určitých typech případů šlo jen o lehké nuance neobvyklého, které dokázalo rozeznat její ostražité oko a bystrá mysl otevřená dokořán.

Zaparkovala nedaleko malého bistra na okraji hlavní třídy, které od pohledu nebylo nic moc. Přesto vypadalo jako přesně ten typ podniku, kam bylo třeba zajít pro informace.

Vyklopila malé zrcátko na stínítku u řidiče, aby se trochu poupravila. Cestovala několik dní bez pořádné přestávky, což se jí podepsalo na tváři. Tmavé kruhy pod očima se nedaly ničím zakrýt. Bývalo to pro ni jistou výhodou. Stačilo se pak nalíčit a vypadala jako naprosto jiný člověk a lidé byli občas daleko sdílnější k někomu, kdo vypadal ubožeji než oni.

Stáhla si vlasy z čela kolem uší dozadu a obyčejnou gumičkou je sepnula. Volné prameny z temene si přitáhla dopředu. Prameny byly z neustálého nošení v drdolu lehce vlnité, a jak postupně zjišťovala, vypadala díky tomu mladší. Skoro jako středoškolačka. Přesto tohle označení nesnášela, protože jí už táhlo na třicet. Z přihrádky u spolujezdce vytáhla falešné brýle, lehce zakrývající nevzhledné kruhy pod očima, ze sedadla sebrala ošoupanou tašku přes rameno se spoustou odznaků států, kterými projela a vystoupila.

Naládovala parkovací automat několika mincemi a přeběhla silnici k bistru. Zacinkání dveřního zvonku přitáhlo pozornost pár zákazníků, kteří si ji prohlédli od hlavy až k patě. Viděli nevysokou holku, se špatně upraveným účesem, velkými brýlemi v unisexovém oblečení. Vytahané šedivé mikině se sepraným textem v cákancích barvy a ošoupaných riflích s taškou přes rameno.

Nejistě se rozhlédla po místnosti, aby našla volné místo uprostřed. Tiše vklouzla na místo a začala číst v jídelním lístku. Bylo až k neuvěření, že všechny tyhle podniky, bez rozdílu, měly téměř totožný seznam jídel a nápojů. Až na pár místních specialit. Jakoby lístky tvořil někdo na zakázku pro všechny podniky ve státech a jen upravoval kolonku speciality.

Ignorovala šouravé kroky blížící se jejím směrem. Nebylo překvapením, když se u ní zjevila středně vysoká žena kolem čtyřicítky v uniformě servírky, či spíše jen zástěře přes vlastní kalhoty, aby se přeci jen trochu odlišila.

„Co to bude?“ zeptala se otráveně a přežvykovala přitom žvýkačku v puse s takovou vervou, až měla dojem, že jí snad chce ukázat svoje mandle. Odporem se vnitřně otřásla a jen se na ni mile usmála.

„Šálek černé kávy bez cukru.“

„S kofeinem nebo bez?“ Z otázky prýštilo takové otrávení, že měla nutkavou potřebu ji praštit brašnou. Což se stávalo kupodivu až neuvěřitelně často.

„S kofeinem, hodně kofeinu, prosím,“ požádala servírku se širokým úsměvem. Servírka dál přežvykovala a s přikývnutím odešla. Z jejího postoje bylo jasně cítit, jak je z tak “obrovské“ objednávky nadšená.

S neutuchajícím úsměvem přitáhla tašku na klín a obřadně z něj vytáhla svůj zápisník vázaný v kůži na zapínání. Otevřela ho na stole před sebou a jala se přehrabovat obsah tašky, aby našla něco na psaní. Věděla přesně, kde pero najde, ale s ohledem na osazenstvo, ho v útrobách hledala dostatečně dlouho, aby vytvořila patřičné napětí. Neopomněla si přitom zastrčit pramen volných vlasů za pravé ucho a postrčit brýle na nose. Postřehla nepatrný pohyb po své levici, který neměl nic společného s pitím nebo jídlem. Vnitřně se otřásla nadšením, ale nedala to navenek znát.

Konečně vytáhla pero a úhledně ho položila na okraj stolu jen kousek od zápisníku, v němž začala po odložení tašky listovat a zálibně projížděla očima po jednotlivých stránkách, kam si zapisovala všechno, co ji potkalo. Na letmý pohled to vypadalo jako úhledné poznámky, které v cizích lidech vyvolávaly pocit, že je pro svůj zájem zanícená. Což byla pravda.

Na stole s hlasitým cinknutím přistál hrnek a servírka, jejíž jméno podle visačky na levé straně hrudníku, bylo Mandy, jak překvapivě, do něj nalila ze skleněné konvice černou tekutinu, z níž se kupodivu kouřilo.

„Mnohokrát děkuji,“ dostala ze sebe se zapřením stále mile. „Mohla bych si objednat jedny vafle?“ Zdvihla k ní své čokoládově hnědé oči se stopami jantaru rozesetým v nich jako hvězdy.

„Jak je libo,“ vyplivla servírka s neustávajícím žvýkáním. „Ještě něco?“ Už se chystala k odchodu, když ji nepatrně zastavila dotekem konečky prstů o loket.

„Ráda bych se dozvěděla, něco víc o tomhle.“ Rychle prolistovala zápisník a vytáhla ústřižek novinového článku místních novin, jehož obsah ji sem přivedl.

Servírka se pomalu otočila a sklonila pohled k textu. Avšak podle rychlého trhnutí hlavy nahoru, jí stačilo přečíst pouze palcový titulek.

„Jste novinářka?“ zpražila ji servírka pohledem plného odporu. Rychle zavrtěla hlavou a jen lehce stiskla rty v náznaku prosebného úsměvu. Zamrkala přitom hustými řasami, i když bylo jasné, že by to spíš zabralo na chlapa, ale mnohdy to u žen vyvolalo soucitný zájem. Ne tentokrát.

„Nemáme tu zájem o nějaké další senzacechtivé magory, co věří těm kravinám o duších.“ Rychle stáhla výstřižek zpátky a zaklapla zápisník. Roztržitě zamávala rukama. Zavrtěla se, aby jí ukázala, že nic takového není. Nevypadalo to, že to zabírá.

„Nic takového nejsem. Mám vlastní blog, který se této problematice věnuje z psychologického hlediska. Studuju obor psychiatrie, který se snaží léčit pacienty s takovými bludy.“ Za ty roky věděla, že musí lež podat uvěřitelně. Ne vždy se to však podařilo.

„S takovými blbostmi na mě nechoďte,“ odmítla ji servírka rázně a obrátila se ke vstupním dveřím. Zvonek nad nimi ohlásil dalšího zákazníka a jí dokonale zhatil plán A. Musela vyčkat, až se vytvoří prostor pro plán B. Posunula se proto až k oknu, z něhož vyhlédla na ulici a s poraženeckým povzdechem vzala hrnek s kávou do rukou. Začala foukat do jeho hladiny, aby se mohla napít. Koutkem oka sledovala nového zákazníka, který se tyčil do výšky téměř dvou metrů. Viděla však pouze jeho záda. Široká ramena a úzký pas obepínající bunda vojenského střihu v béžové barvě. Na límec přitom dopadaly konečky delších hnědých vlasů. Objednával dvě kávy a dva kousky koláče s sebou. Nic neobvyklého, ale jeho sledování dalo trochu prostoru pro její hru zklamané tazatelky čekajíc na porci jídla.

Znovu vyhlédla ven. Musela se vyhnout o něco víc, protože si všimla dalšího muže v podobné bundě tmavší barvy s krátkými vlasy, který byl opřený o bok nějakého černého auta, z něho v tomhle úhlu viděla pouze kousek kapoty. Dokonce i on byl k ní zády. Neodolala pohledu na zbytek ulice. Podle podivného klidu a nerudnému postoji servírky byla na správném místě a dokonce i ve správný čas.

„Možná byste si mohla promluvit se mnou.“ Trhla hlavou směrem k baru. Přicházel k ní muž, který nemohl být o nic vyšší než ona, v ošoupané pracovní vestě, pod níž měl kostkovanou flanelovou košili. Stahoval si z hlavy ohmatanou kšiltovku, čímž jí zastínil výhled na zákazníka, který po převzetí objednávky pomalu odcházel z bistra.

„Skutečně?“ zeptala se dychtivě a roztomile na něj zamrkala. Dělalo se jí z něj zle, ale přesně na tohle čekala.

„Jestli chcete slyšet o duchovi z Haperovic domu, Mandy vám o tom vyprávět nebude. Před vámi tu byli dva chlapi, co se ptali na to samé. Vypadali jako policajti. Ale kdo ze státní policie by se staral o pochybné vyprávění opilých naddžených huberťáků o nějaké magorovi se sekyrou, když tam místní policajti jezdí už roky a nikdy nic nenašli.“ Úlisně si ji prohlédl a spočinul na hrudníku, jakmile vklouznul na sedačku naproti ní.

Musela se kousnout zevnitř do tváře, aby se vydržela usmívat a jen matně si uvědomovala, že zvonek nade dveřmi ještě neoznámil odchod vysokého zákazníka. Dalo jí hodně přemáhání, aby se vrátila do role. Natáhla se po příležitosti se dozvědět i o těch, co vždy přijížděli vždy před ní.

Pomalu se natáhla k zápisníku. Nalistovala volnou stránku a s perem v ruce se zaměřila na upoceného dělníka s poďobaným obličejem a nechala ho mluvit o roky trvajících událostech, kdy se nadržení puberťáci vydávali do domu na opuštěné farmě, aby tam splnili místní zkoušku dospělosti. V několika případech však přiběhli do města celí vyděšení, že viděli posledního majitele v útrobách domu, který je honil se sekyrou.

Klasický vzorec mstícího se ducha, který přilákal pozornost těch lidí, co po nich šli a likvidovali je, i když se jí to zatím nikdy nepoštěstilo vidět.

„Před pár dny však přijeli dva chlapi a začali ty puberťáky vyslýchat, jakoby se tím chtěla státní policie zabývat. Nikdy se nikomu nic nestalo, jen se pár děcek vyděsilo, víte.“ Laškovně na ni mrknul a ona děkovala zvonku nade dveřmi, že jí dovolil na chvíli od něj odtrhnout pohled dřív, než by se znechucením pozvracela.

„Ale stalo se něco divnýho. Říkal mi o tom kámoš Donn. Prý předminulou noc hrob starýho Harpera někdo vykopal a spálil jeho kosti. V životě by mě nenapadlo, že by v takovýmhle zapadákově někoho něco takového napadlo, co na to říkáte?“ Jeho ruka se zažranou špínou se pomalu sunula přes stůl k ní. Hlasitě polkla.

„Ostudné.“ V předstíraném šoku vydechla.

„Viďte,“ pronesl a olíznul si masitým jazykem popraskané rty. Jeho dech byl cítit alkoholem a cigaretami.

„Můžete mi popsat, kde je ten hrob a dům? Ráda bych si pořídila nějaké fotografie. A pokud to nebude příliš, jména těch teenagerů, abych si mohla z jejich výpovědí udělat psychologický rozbor.“ Dala by teď cokoliv za to, aby mezi nimi bylo plexisklo. Ještě raději by mu však pěstí z toho jeho odporného ksichytu smázla ten úchylný výraz, kterým ji skenoval.

Většinu informací, které dostávala z místních, bylo za cenu toho, že se pak cítila nějakou dobu znechucená lidmi.

Duchové byli jednoduší. Měli na Zemi nevyřešené záležitosti, tak se vrátili, aby to ukončili. Jednoduché, i když dobrat se k důvodu jejich počínání bylo mnohdy vykoupeno bojem, střelbou a nevinnými oběťmi. Ne vždy šlo všechny zachránit. Lidé byli pořád lidmi. Nebyli bohy ani neměli nadlidské schopnosti, jen svoje ruce a mysl.

„A jak se vůbec jmenujete?“ zeptal se muž laškovně a ona mu s úsměvem odpověděla, protože věděla, že to bude považovat za její skutečné jméno.

„Carolin, Carolin Forbes.“ Obdařila ho zářivým úsměvem, když vedle ní na stole přistál talíř s vaflemi spoře zalitými javorovým sirupem a malým kopečkem zmrzliny schovaným pod dávkou vodnaté šlehačky.

„Děkuji vám,“ řekla falešně nadšeně a vidličkou začala porcovat vafle, zatímco si psala poznámky, které vycházely z úst úchyla a snažila se zklidnit svůj žaludek. Hlad ji přešel, ale byla na to zvyklá. Vždy se držela své role a tohle nebyl první ani poslední chlap, který ji znechutil. Raději upnula myšlenky na to, jak se půjde podívat na hrob a později do domu, což znamenalo, potloukat se po městě až do setmění. Tak jako předvoj pracovala za tmy, byť se to mnohdy zdálo nebezpečné, ale zajišťovalo to její anonymitu.

Když o půl hodiny opouštěla bistro se stále rozbouřeným žaludkem s těžce rozžvýkanými vaflemi, které jí tam leželi jako kámen, hřálo ji u srdce alespoň vědomí, že by to tentokrát mohlo být více než snadné. Zbylý čas si do setmění se rozhodla ukrátit návštěvou posledních návštěvníků prokletého domu. Páru mladých studentů.

Během rozhovoru z nich dokonce vytáhla i jak všechno vyprávěli těm dvěma chlapům před ní, co vypadali jako pěkně ostří hoši. Nic si však z nich nedělala. Nedávala jim pracovní jména. Pokaždé to byli jen chlápci. Někdy jeden nebo i žena, či žena s mužem. Bylo jí naprosto jedno, kdo problém před ní vyřešil. Neměla potřebu se s nimi stýkat, protože věděla, že to co dělají, dělají, aby ničili zlo, které ohrožovalo lidi. Bylo to lehce poetické, oni o ní netušili a ona nic netušila o nich, jen je skrytě obdivovala, že mají tolik síly a odvahy, aby v lovení příšer pokračovali dál. Duchové byli pouze malou částí z mnohem většího celku.

Nastoupila do auta a s ubývajícím světlem zamířila na starší část místního hřbitova, který byl už roky upuštěný a sloužil spíše jako dokonalé místo pro povyražení místní mládeže, kde mohli nerušeně pít za zvuků hudby z ipodů a plazit se po sobě jako správní nadržení puberťáci. Alespoň ti méně otrlí. Když chtěli být něco víc, zamířili do Harperovic domu.

Zaparkovala nedaleko rychle chátrajícího železného plotu, vystoupila a přistoupila ke kufru. Vytáhla z něj lopatu a batoh s předpřipraveným vybavením.

Proplétala se mezi zašlými náhrobky a na cestu si svítila svítilnou vydávající mrtvolné bílé světlo, jež vrhalo nepříjemně dlouhé stíny před její nohy. Nemusela se zdržovat hledáním příliš dlouho, protože velkou kupu nešlo přehlédnout.

K patě odhodila lopatu s batohem a posvítila do vykopaného hrobu. Na dně ležely ohořelé pozůstatky, jež již nemohly udržet ducha na zemi, což ho odeslalo na onen svět. Trochu si přitom pohledu znechuceně odfrkla nad mužskou mentalitou. Bylo jedno, jestli loví duchy nebo žijí normálním životem. Pokaždé to bylo stejné.

„To je takový problém to zase zaházet?“ ptala se sama sebe nahlas. Jen málokdy to dokončili, jakoby to už nebylo podstatné, když byl duch pryč. I když nešlo vždy o špatné duchy, zasloužili si alespoň trochu úcty, když už konečně spočinuli.

Odložila svítilnu na zem, aby viděla a vytáhla z batohu krabici se solí. „Jen pro jistotu.“ Z pohledu jiného člověka to mohlo vypadat bláznivě, ale mnohdy byla na cestě spoustu dní a za celou dobu nepromluvila doslova s živou duší, tak si to vynahrazovala alespoň při práci. Zasypala pozůstatky solí, natáhla si na ruce pracovní rukavice a dala se do zahazování hrobu. V půlce práce po vypití lahve vody, zhodnotila svoje snažení.

„Proč ty hroby musejí být tak hluboké?“ S povzdechem se pustila do druhé poloviny a těžkými pracovními botami ušlapávala jednotlivé vrstvy, aby výsledek příliš nepřevyšoval okolní půdu. Vše zakončila shrabáním posledních hrudek hlíny skládacími hráběmi. Z batohu vytáhla pytlík s travním semenem, který rozházela po povrchu, jež nakonec zahrnula zbytky hlíny smíchanými se suchými stébly trávy, než jej zalila vodou z druhé lahve.

Otřela si pot z čela rukávem špinavé mikiny a spokojeně se usmála. V duchu si odškrtla jedno obvinění z hanobení hrobů, které by padlo na muže, jež jej vykopali, posbírala si věci a za svitu bílého světla se vydala zpátky k autu.

Do kufru hodila očištěnou lopatu se složenými hráběmi. Přetáhla si mikinu přes hlavu, aby ji pořádně vyklepala, stejně jako kalhoty a z dalšího batohu vytáhla čisté oblečení a pohodlnější boty. Spojeně se usadila na okraj kufru a vypila přitom další láhev vody. Užívala si ticha a vlahého větru, který jí ovíval stéle rozpálený obličej. Na mobilu zkontrolovala čas. Bylo už po půlnoci a ještě ji čekalo několik mil po staré cestě na opuštěnou farmu, aby i tam zlikvidovala případné důkazy o přítomnosti dvou mužů.

Bylo to pro ni podivně uklidňující chvíle, které jí dávaly pocit uspokojení a potřebnosti, přestože o tom nikdo netušil. Stačilo, že to věděla ona.

Ještě oklepala pracovní boty, než je uklidila do kufru. Batoh se svítilnou a další dávkou soli smíchanou se železnými pilinami si odnesla na místo spolujezdce a vyrazila k domu, který ve světle světlometů jejího auta vypadal se svou olupující se barvou a rozbitými okny skutečně děsivě.

„To zvládneš. Duch je pryč. Nepotřebuješ čekat do rána,“ dodávala si odvahy, když vystupovala a za svitu svítilny zamířila na verandu k domovním dveřím, které byly zavřené. Nemusela na ně použít příliš velkou sílu, aby je otevřela. Pro jistotu volnou rukou hmátla do batohu pro tubu z kartonu se solí a jala se prohledávat přízemí domu.

Bylo znát, že sem chodí puberťáci. Na všemožných místech byly rozestavěny značně ohořelé svíčky všemožných tvarů, barev a velikostí v závislosti na vyhoření. Z posprejovaných stěn se olupovaly tapety a nábytek byl mnohdy zničený a ten který ne, byl pokryt silným nánosem prachu.

Trochu ztuhla, když na něco šlápla a podrážka její boty vyloudila strašidelný zvuk, který zabrnkal na její nervová zakončení. Zběsile se rozhlédla, ale nikde se nic nepohnulo, tak si posvítila pod nohy. Spatřila nábojnici z brokovnice, která byla místo broků dozajista naplněna kamennou solí. Odložila světlo na podlahu a sehnula se pro ni. Vhodila ji do otevřeného batohu, který odložila na ošoupanou podlahu a v malých kruzích začala prozkoumávat okolí a sbírat další nábojnice. Potvrzovalo to její předpoklad, že muži zde byli a snažili se ducha zahnat solí, což vedlo k další domněnce, že sem dorazili ve chvíli, kdy se tu ti dva poslední puberťáci muchlovali, jak se před ní snažili při rozhovoru zatajit, protože se jí sveřepě snažili namluvit, že utekli z domu hned, jak ho uviděli. Ona však už dávno věděla, že přesně tohle jim ti dva namluvili, aby všem říkali. Přeci jen se museli taky nějak krýt. Ne vždy ty děti poslechly, ale tihle se báli, jak ducha, tak těch dvou. Jak jinak.

Vrátila se ke svítilně a do batohu hodila dalších pět nábojnic. Ruku zastavila v půli pohybu, když v mdlém světle spatřila boty, co tam určitě ještě před chvílí nebyly. Se zatajeným dechem zvedala pohled nahoru, ale už ve chvíli, kdy se v úrovni kolena zablýskla čepel sekery, věděla, že je v průseru.

„Doprdele,“ vydechla, když rychle zdvihla oči nahoru a střetla se s děsivým pohledem plným vzteku. Kůže na obličeji ducha byla plná puchýřů, jakoby hořela, ale podle popisu těch dětí, tak neměl vypadat. Což byl problém. Mohlo to znamenat jediné. Spálit kosti zřejmě nestačilo a ducha zde muselo držet ještě něco.

S patřičně nahlas zakřičenou nadávkou “kurva“, trhla rukou směrem k duchovi, co se po ní začal sápat, a za zvuku vyražených vchodových dveří útočníka zasypala sprška soli se železnými pilinami, čímž se rozplynul ve vzduchu a odhalil jí tak výhled na dva muže s připravenými zbraněmi, jak zírají. Během vteřiny si uvědomila, že je oba už viděla. Toho vysokého v bistru a toho menšího venku u auta.

Lovci.

Pěkně nedůslední lovci, když byl duch stále tady a pekelně nasraný.