Vždy o jeden krok pozadu I.: Osudové setkání - 4. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Jde přesvědčit někoho tak zatvrzelého?
Poslední část, užijte si čtení.

05.05.2023 (10:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 500×

https://youtu.be/3GNpwTRif9c?list=RD3GNpwTRif9c

Supernatural | Rise Up

IV.

Bar byl jenom kousek dál v ulici od motelu, takže do něj bratři došli pěšky. Místnost byla těžce zadýchaná, cítit kouřem z cigaret, spáleným olejem a pivem. Počet návštěvníků byl na podvečerní hodinu poměrně vysoký, takže bylo těžké zaslechnout přes veškerý hluk hudbu. Téměř zázrakem se jim podařilo najít volný box, kam společně usedli.

Dean odhodil na stůl zápisník a hypnotizoval ho, ignorujíc Samův odmítavý postoj. Než však stačil začít mluvit, dorazila servírka a společně si objednali pivo.

„Snad v tom vážně nechceš číst?“ Ze Samova hlasu prýštil nesouhlas. Pro něj to bylo těžké narušení soukromí, avšak Dean cítil silnou potřebu najít v zápisech důvod toho, jak ta holka mohla sama tak dlouho přežít bez újmy a mimo jejich radar. Za tolik let by o něčem takovém museli slyšet. Bylo těžké přiznat, že ho víc lákala jiná představa. Ukazovákem pravé ruky poklepal na zápisník stejným způsobem, jak to dělával s tím otcovým.

„Tebe snad nezajímá, jestli po nás uklízela někdy dřív? Dělá to deset let. Za tu dobu mohla potkat i tátu.“ A bylo to venku. Necítil však uspokojení, protože z bratra nevyzařoval stejný zájem. I když to bylo téměř dva a půl roku od Johnovi smrti, bylo to pro ně stále citlivé téma. Každý se s tím vyrovnával po svém. Rodina byla pro oba nepostradatelnou součástí života. Získat další, byť jen malý kousek, ze života otce, bylo jako zázrak. Používali stále jeho deník, ale nebylo to ono. John býval složitý člověk, který si mnoho věcí nechával pro sebe, a bylo by neuvěřitelné zjistit o něm něco dalšího.

„Má nějaký důvod, proč to dělá. Nezáleží spíš na ní, jestli nám to bude chtít říct?“ Všiml si, že Sam dělá všechno pro to, aby se na zápisník nedíval.

„Chtěla, abych si to přečetl.“ Bratrův ironický smích ho popudil.

„Dokážu si představit, proč ti to dovolila, Deane. Znám tvoje postupy. Chtěla mít od tebe pokoj.“ Na to jen pokrčil rameny a rozepnul zapáníní na přední straně a otevřel ho, na klopě byla kapsa se zastrkanými novinovými články. Letmo je prohlédl, aniž by četl titulky. Když otočil stránku, udivil ho úhledný rukopis s odrážkami.

„Tohle odpovídá jejímu šprťáckému převleku.“ Sam otočil hlavu, ale trvalo pár vteřin, než mu oči sklouzly k textu se stejným zájmem.

Pečlivě zapsané poznámky detailně popisovaly místa, čas a druh monstra, po kterém dorazila na místo činu. Krátký popis přibližoval její postup k odhalení důvodu lovu. Získávání informací od místních až po vstup na místo činu. Vykreslení prvotního ohledání a likvidace následků. Pro Deana to bylo naprosto nepochopitelné a přehnaně detailní.

Postupně listoval a objevoval i nákresy podob monster, na jejichž ostatky narazila. Přesto v tom bylo něco nezúčastněného, nepodloženého a možná i nováčkovsky naivního. Ale s postupem stránek začaly být její popisy věcnější, pečlivější a podloženy poznámky s odkazy na knihy o nadpřirozenu, které byli k sehnání, ve kterékoli knihovně. Jejich zdroje byly stále ale lepší a důvěryhodnější. Našel pár symbolů, které mu byly důvěrně známé. Až se zastavil u detailního nákresu ďáblovy pasti na dvojstránce vyvedeného krvavě rudou barvou.

Za ní byl popsán případ o nálezu pěti těl s vypálenýma očima. Přitom mu přeběhl mráz po zádech a text otočil Samovým směrem.

„Tohle je jen dva měsíce staré. Není ti to povědomé?“ Popisovala, že jednu z obětí našla ještě naživu. Mluvila z cesty a modlila se, když se muže ve středních letech zeptala, co se stalo, pouze křičel, že další pečeť byla prolomena a zlo se již brzy dostane na svobodu.

„Děs v jeho hlase byl tak silný, až jsem měla pocit, že to co je všechny takhle zohavilo, je stále přítomno,“ přečetl Dean nahlas.

„Démoni, co zlomili pečeť.“ Sam se nepříjemně ošil.

„A jeden anděl, co je poslal do zatracení. Nebyla náhoda, že jsme na ni narazili. Mohla by vědět, kde se to stane znovu.“ Ta myšlenka ho neuvěřitelně nabudila. Vzplála v něm jiskra naděje.

„Ale jak ty místa nachází?“ Samova otázka v Deanovi probudila jeho lovecký instinkt a ostražitost.

„Tohle není vaše starost.“ Oba prudce nadskočili, když se za tichého zašustění křídel zjevil vedle nich muž v baloňáku a promluvil hrubým hlasem.

„Sakra, proč to děláš?“ Houknul Dean roztřeseně a sáhnul po zápisníku, ale muž na něj položil svoji ruku a upřel na mladšího z bratrů nekompromisní pohled.

„Tohle není vaše starost. Nechte tu ženu být.“ To v něm jenom podnítilo zvědavost a touhu se jí dostat pod kůži, aby o ní všechno zjistil.

„Castieli, uklízí místa, kde byly zlomeny pečeti.“ Ozval se Sam trochu bojovněji než jeho bratr.

„Nechte ji jít,“ promluvil anděl tak hluboce, až se to zdálo jako vrčení a bez jediného dalšího slova zmizel. Bratři zírali na jeho místo.

„Co to, kurva…?“ Dean si přitáhl zápisník k sobě a neodvažoval se už listovat dál. Raději ho zavřel a odstrčil dál od sebe, jakoby ho mohl spálit.

„Brácho, tohle smrdí. Sice se v monstrech docela vyzná, ale nemyslím si, že má vůbec tušení, co se tady děje. Netuší o válce, která se tu odehrává. Neví, že se tu schyluje k apokalypse.“ Samovy ruce si přitáhly zápisník. Listoval a zběžně pročítal místa. Byla rozeseta po celých státech, včetně Kanady. Dokonce poznával některé z lovců, na které narazila. O případech však v životě neslyšel, takže svou práci docela zvládala.

„Byli bychom blázni, kdybychom ji nechali jít.“ Dean v jejím nalezení, shledával jistou výhodu, jak předejít tomu, aby byl propuštěn Lucifer z klece. Apokalypsa by se vůbec nemusela stát.

„Nechci říct, že bych se Castiela bál, ale v něčem má pravdu. Tohle není naše věc. Dívej se na to, jak chceš, Deane, ale ta holka udržuje svět nadpřirozena v utajení. A ruku na srdce, občas necháváme za sebou pořádný svinčík. Pokud bys zapomněl, jsme celostátně hledaní zločinci.“

„O to větší důvod, si ji držet blíž.“Postupně začal přicházet na chuť tomu jejímu převleku. Někdo jako ona, s tak nevinným obličejem, a pohledem raněné laně, jí otevíral dveře, za které se oni nikdy nedokázali dostat, pokud je nevykopli.

„Chceš říct, využívat ji. Brácho, není ničí majetek, dělá to z vlastní vůle a nerozlišuje mezi lidmi nebo monstry. Tak jako my pohřbíváme lovce, tak ona k tomu připojila i monstra. Je v tom jistá rovnováha.“ Na to se na něj bratr podíval s dávkou znechucení.

„Děláš si prdel? Od kdy si příšery zaslouží pohřeb, když zabíjí lidi?“ Ta představa mu převrátila žaludek. Musel tu pachuť spláchnout pivem.

„Většina z nich bývala taky lidmi. Kdysi měli duši, nezaslouží si však všichni vykoupení? Není právě o tomhle víra?“

„Budu dělat, že jsem tohle neslyšel.“ Rozhodil rukama a odmítl se na mladšího bratra byť jen podívat. Oblékl si bundu a hodil na stůl peníze na útratu a se zápisníkem v ruce odcházel z baru. Samovi nedělalo problém ho následovat.

„Jestli má Castiel nějaký důvod, měli bychom ji nechat jít.“ Sam srovnal krok s Deanem, ale ten nevypadal, že se o tom hodlá bavit.

„Snažíme se zabránit apokalypse. Musíme využít všech prostředků, které se nám podaří cestou najít.“ Společně vešli na parkoviště motelu. Obě auta stála na svých místech a za zataženými závěsy bylo patrné světlo. Dean zrychlil, aby si mohl promluvit s tou holkou.

„Takhle to nemusíme dělat!“ chtěl ho ještě Sam zastavit, když prudce otevíral dveře do pokoje. Zastavil ho však pohled na ženu, spící na stole v záplavě papírů s poznámkami. Došel až k ní. Zvedl pár papírů a prohlížel si překotně napsaná slova, které se vůbec nepodobaly úhlednému rukopisu v zápisníku. Našel papír s popisem posednutí démonem. Lehce se pousmál nad poznámkou o ochraně v podobě přívěšku nebo tetování přímo na těle.

Sehnul se, aby ji zdvihnul. „Nachystej postel, Same.“ Zdvihl ženu do náruče a přenesl ji. Uložil a zakryl. Ani se nepohnula. Jen tiše oddechovala a on v její tváři spatřil něco, co nedokázal pojmenovat. Rozlilo se mu hrudí pocit viny, že jen uvažoval, o jejím zneužití.

„Deane?“ Otočil hlavou k bratrovi, který se tvářil soucitně. „Musíme ji nechat jít. Tak jak říkal, Castiel.“ Sevřel ruku v pěst a přiložil si ji k ústům.

„Jednou přijde na místo, kde narazí na monstrum, kterému se nedokáže ubránit.“ Nebyl si jist, jestli přemlouvá sebe nebo mladšího bratra. Potkali pár lovců, dokonce i žen, ale ti všichni byli už léty ostřílení, ale ona… Byla na to sama, s minimem informací a zřejmě i bez potřebného výcviku.

„Být lovcem, je každého rozhodnutí.“

„Ona není lovec!“ zašeptal důrazně. Nemohl tušit, jak žila předtím, ale v jejím pohledu nepoznával ten tvrdý a nezúčastněný pohled, který vídal v zrcadle, když se do něj každý den díval.

„Vybrala si to. Nemůžeme lidi odrazovat od jejich rozhodnutí, byť jsou sebe nebezpečnější. Můžeme je pouze varovat.“ S tím si sundal bundu a usadil se na volnou postel. „Dokud budou na světě monstra, budou tu i lovci a možná i někdo další jako ona.“ Dean si však nebyl jist, jestli někdo další jako ona kdy bude. Nedokázal si to přesvědčení vysvětlit. Přistoupil ke stolu a probíral se papíry. Nečekal, že v nich najde odpověď na důvod, proč to dělá, ale byla odhodlaná se naučit vše, co bylo třeba.

„Ráno to ještě proberem. Beru si postel,“ oznámil bratrovi a vystrčil ho z postele. Bylo mu jedno, že se na gauč sotva vleze, ale potřeboval se pořádně vyspat. Usínal s pohledem upřeným na vedlejší postel, odkud se ozývalo pravidelné oddechování.

Přišlo mu, že sotva zavřel oči, když je znovu otevřel. Trhnul sebou a ruka mu okamžitě sáhla pod polštář pro zbraň. Byla na svém místě. Prudce se posadil, když zjistil, že postel vedle něho je prázdná. Okamžitě propátrával pokoj. Až na Sama spícího na gauči, s nohama přes opěradlo, tu nikdo jiný nebyl. Odhodil zmuchlané přikrývky a se zbraní přecházel místnost ke koupelně. Nohou strčil do dveří. Nahlédl dovnitř a prohlédl každý kout. Místnost byla prázdná. Ta ženská byla pěkně mrštná. Počkala až usnout a zmizela.

Zvuk klíče v zámku ho donutilo se prudce otočit a namířit zbraň na vstup. Ani se nepohnul, když spatřil ženu s plastovou taškou pověšenou na lokti zasádrované ruky, a se třemi kelímky na podtácku ve druhé.

Jejich pohledy se na dlouhé vteřiny setkaly.

„Klídek, tygře,“ oslovila ho se smíchem a nohou zaklapla za sebou dveře. Nastalý hluk, donutil z gauče vyskočit i Sama, který se dezorientovaně protočil kolem své osy, než zhodnotil situaci a nespokojeně zamručel. Dosedl zpátky na gauč protírajíc si oči.

Žena přešla ke stolu, kam odložila kelímky, klíče a tašku, která zavoněla až k Deanovi až mu zakručelo v žaludku.

„Vás bych si za ochranku nevybrala, pánové.“ Neohrabanými pohyby, způsobené přítomností sádry, začala vytahovat jídlo. Zdvihla pobavený pohled a změřila si Deana od hlavy k patě.

„Nějak si tě nedokážu představit, že bys někdy mohl spát v pyžamu.“ Popuzeně se podíval na sebe, když mu poklesly ruce se zbraní. Co bylo špatného na triku a trenkách? V riflích se spalo špatně, ale na cestách, když jejich jediným možným přespáním, bylo auto, mu nic jiného nezbývalo. Takže pokud se namanula postel, chtěl mít pohodlí. Což při jejich práci nebylo dvakrát často.

„Co to s tebou sakra je?“ Rozhodil rukama. „Mohl jsem tě zastřelit!“ Měl chuť na ni zakřičet hlasitěji.

„Klídek. Tady máte snídani. To je za ty knihy, Same.“ Otočila se na jeho bratra, který po ní loupnul stále ospalým pohledem. „Něco takového v běžných knihovnách nenajdu. Udělala jsem si pár poznámek. Možná by se mi docela hodil i typ, jak a kde hledat informace o nadpřirozených věcech, aby na mě každý nekoukal jako na blázna. A věřte mi, že se mi to stalo tolikrát, že bych to už nedokázala spočítat.“ Pečlivě urovnala svoje poznámky na jednu hromadu a tu položila na knihy, aby uvolnila místo na stole.

„Nemáte hlad? Nebo snad potřebujete něco na kocovinu? Vzala jsem i kuřecí vývar. Netuším, na co si potrpíte.“ Ukázala na stůl. Bratři si vyměnili udivené pohledy. „No co? Po nejistém začátku, se dokážu odvděčit. Nečekejte ale, že tu začnu vařit. Nemůžu vystát tyhle stereotypy a zastaralý šovinistický názory, že žena patří do kuchyně a k dětem.“ Dean položil zbraň na stůl, čekajíc, jestli jí to bude vadit, ale sotva o ni zavadila pohledem. Natáhla se pro jeden kelímek, který po otevření zavoněl jako káva.

Přešel k posteli a z přikrývek vyprostil rifle a natáhl je na sebe. Sam přitom na něj zíral a hlavou trhal k ženě, sedíc k nim zády, ale jen na to pokrčil rameny. Nakonec se usadil proti ní a nabídl si kávu.

„Všechny jsou černé, ale vzala jsem balené cukry a mléko,…“ zašmátrala v tašce a položila na stůl kalíšek, „a sojové mléko. Pochybuju však, že jste vegetariáni nebo vegani.“ Udiveně se zarazila, když po kalíšku sáhnul Sam a posadil se na poslední volnou židli.

Pojedli v tichosti. Jídla bylo dost a nevypadalo to, že by je odbyla něčím ze supermarketu. Musela vstávat brzy a dojít do bistra a nechat vše udělat, protože většina věcí byla ještě teplá. Deanovi neušlo, že je celou dobu pozorovala, jakoby se nemohla dočkat, až dojí, aby se do toho pustili. Něco mu našeptávalo, že tahle ženská, co vypadá jako holka, si nenechá jen tak něco vymluvit. Otřel si pusu do ubrousku a vypil poslední doušek kávy. S plným žaludkem se mu přemýšlelo hned lépe. Dokonce se i zklidnil.

„Bez vytáček. Tem venku se schyluje k apokalypse,“ pronesl až téměř bezelstně a byl zvědav na její reakci. Vysloužil si ale od bratra silný kopanec do holeně. Zlobně po něm střelil pohledem. „Jestli to chce dělat, ať ví všechno. Žádné vodění za ručičku.“

„Apokalypsa jako nebe proti peklu?“ Jestli ji to nějak zaskočilo, nedala to na sobě znát.

„Jo. Podle tvých zápisků, jsi uklízela minimálně jedno místo, kde byla zlomena pečeť. Až bude zlomeno šedesát šest pečetí, bude vypuštěn Lucifer ze své klece v pekle.“ Když to řekl takhle nahlas, padla na něj trochu tíseň. Dokud o tom mluvil se Samem nebo Bobbym, zdálo se to jen jako teoretické. Dokonce ho ani nerozrušovalo, když jim Castiel oznamoval, že byly lámány další a další pečeti. Jenže vidět to napsané u někoho naprosto cizího, ten problém jen umocnil.

„Věřím v nebe a peklo. Což asi znamená, že démoni a andělé jsou?“ Přikývnul.

„Oba můžou posednout lidské tělo. Démoni to dělají bez svolení, oproti tomu andělé k tomu musí svolení získat, ale to z nich nedělá ty lepší. Andělé jsou pořádní zmrdi, až na nějaké výjimky.“ Nad jeho prohlášením povytáhla jedno obočí. Nebylo v tom však nepochopení, ani pobavení, ale spíš smíření. Sám na to reagoval trochu odlišně, ale ona se chystala něco říct, ale zastavil ji zdviženou rukou.

„Prostě se od těhle parchantů drž dál. Pokud nejsi jeden z mála lidí, co anděly udrží v sobě, jsi v suchu. Oproti tomu démoni…“ Všiml si, jak zahrabala v papírech a ukázala na nekonečný uzel, který znemožňoval posednutí.

„Tohle jim to znemožní?“ Kývl na bratra a jako jeden trochu stáli trička, aby jí ukázali tetování nekonečného uzlu nad svými srdci. „Tetování mě napadlo jako druhé. Přívěšek se může ztratit nebo být strhnut. Tohle je lepší.“ Potěšilo ho její uznání. „Můžu si to vyfotit?“ Vytáhla z kapsy kalhot mobil a vyfotila si Samovo tetování.

„Jenže venku je toho mnohem víc. Zlo je na vzestupu. Nebezpečí je všude.“ S otázkou na něj upřela pohled.

„Jestli se mě snažíš odradit, tak malé upozornění. Děláš pravý opak.“

„Jestli si ty myslíš, že se dokážeš ochránit nebo jsi v klidu, když přijíždíš na místa až po, tak si vzpomeň, co se stalo předevčírem v noci.“ Zašklebila se.

„Vy snad máte výcvikový tábor pro lovce?“ Nad tímhle se musel zarazit. Rázem mu přišla jako malá holka, co se jim vehementně snaží dokázat, že to zvládne bez jejich pomoci. Rozhodil rukama.

„Nechceš to zkusit ty?“ Obrátil se na bratra s prosbou. Do teď nic neřekl, nechal ho v tom vymáchat. Upozorňoval ho na to, že si to nenechá vymluvit, ale netušil, že si nebude chtít nechat ani poradit.

„Dean tím chtěl říct, že musíš být opatrná. Mít od toho odstup není to to samé jako být v bezpečí. Všechno, co dělají ty věci, postihne obyčejné lidi, aniž by se o to prosili. Takže zákonitě pro nás, co tomu jdeme naproti, co to stává daleko častěji, než bychom chtěli. Nestačí, že zahladíš stopy. Tahle práce je jako magnet na špatné věci. Dřív nebo později se to stane, a pokud nebudeš vědět, jak se máš bránit, prostě umřeš.“ Nikdy by nečekal, že jeho mladší bráška řekne něco takového, jakoby pomalu začínal ztrácet víru.

„Já mám bráchu a další lovce, ale ty jsi…“

„… sama?“ dopověděla ostře. „Celý život jsem sama. Tohle dělám deset let, a kdybyste nevtrhli do toho domu, zvládla bych toho ducha zlikvidovat. Vy jste jen zbytečně vystříleli solné náboje a celé to jen prodloužili. Taky není řešení nejprve střílet a až pak se ptát.“ Klidně se zvedla od stolu a sebrala své poznámky, které zastrčila do tašky přes rameno, co ležela u gauče. Oba se na ni dívali, když snášela svoje věci ke stolu.

„Cením si vašich varování a i rad. Jenže tohle je něco, co prostě chci…“ zarazila se. Podívala se na ně nejistým pohledem s hlubokým smutkem. „Co musím dělat. Nejsem sice bojovník jako vy, ale i kdybych se měla naučit bránit se, pořídit si zbraně, tak to udělám. Klidně si říkejte, že to co dělám, je zbytečné. Vy jste v tom zřejmě už tak dlouho, že už nedokážete přemýšlet jako normální lidi. Už si neuvědomujete, že společnost je křehká a výbušná zároveň. Stačí jen trochu silnější roznětka a všechno se rozsype. Je to třeba držet v rovnováze, i kdybych neměla spát a měla jezdit celé dny, jenom abych zametla stopy po nějakém mstícím se duchovi, nebo vraždícím démonovi. Tak to dělat budu.“ Dívali se za ní, jak si sebrala svoje věci a vyšla ven.

„Počkej!“ křiknul za ní Dean. Vyskočil tak prudce, až židle dopadla s hlasitou ránou na podlahu. U postele se sehnul pro bundu a v kapse hledal klíčky od Impaly. Odemknul kufr, zatímco si žena vkládala svoje věci na zadní sedadlo. Vzal jednu z tašek a namátkově do ní naházel pár obyčejných a stříbrných nožů, zbraní, nábojů, mačetu a barel svěcené vody. Překotně to vytáhl a ukročil v bok, aby otevřel její kufr. Kde tašku otevřel a vše jí ukázal.

„Upíra zabiješ useknutím hlavy. Vlkodlaka stříbrným nožem do srdce, stejně tak měniče podob. Démona odhalíš politím svěcenou vodou. Je to pro ně jako kyselina. Na vymítání je musíš dostat do ďáblovy pasti, aby ti neutekli. Když se zadaří, občas člověk přežije, pokud byl démon ke své schránce ohleduplný, ale ve většině případů je člověk stejně už mrtvej.“ Dívala se na tašku a jen velmi pomalu k němu zdvihla oči. Věděl, že už ji nedokáže zadržet, ale bylo toho tolik, co nevěděla a co jí chtěl říct. Sice jí udělal rychlokurz, ale zdálo se mu to žalostně málo.

„Ještě počkej.“ Spěšně zabouchnul kufr Impaly a vběhnul do pokoje. Sebral její zápisník, který držel Sam v ruce a došel k ní zpátky. Otevřel ho. „Máš pero?“ Zašátrala v tašce a podala mu ho. Rychlými tahy napsal na volnou přední stránku tři telefonní čísla.

„Pokud budeš něco potřebovat, zavolej kdykoli. Klidně vyzkoušej všechna čísla.“ Zaraženě si od něj zápisník převzala a prohlížela si čísla.

„Asi… dík,“ vyrazila ze sebe neochotně. Poznával tenhle postoj. Zřejmě jí dělalo problém přijímat pomoc, ale kdo by se jí po tolik letech divil.

„Zkus se občas ozvat, že jsi naživu.“ Stiskla rty a nejistě přikývla.

„Děkuju.“ Zastrčila zápisník do tašky, otevřela dveře u řidiče a odhodila je na spolujezdcovo místo. Pomalu nastoupila a než stačila zavřít dveře, ještě je zachytil. Sehnul se k ní.

„Jestli se mi teď pokusíš dát pusu, vážně ti dám pěstí,“ varovala ho, i když poznal, že už to není tak defenzivní jako poprvé. Nad tím se musel trochu pousmát.

„Jestli s bráchou tu apokalypsu nezastavíme, uteč, co nejdál dokážeš.“ Lehce naklonila hlavu na bok, aby mu viděla přímo do očí.

„Já neutíkám, takže se to pokuste neposrat.“ Pustil dveře a ona zabouchla. Sledoval ji celou dobu, než vyjela z parkoviště. Ani zlomená ruka ji neodradila od řízení a ani to nevypadalo, že by ji to nějak omezovalo.

Sam se k němu připojil a dívali se za ní, dokud nezmizela v zatáčce. „Nečekal bych, že to někdy řeknu, ale asi jsme potkali někoho, kdo je snad ještě větší šílenec než my.“ Nechtěl s mladším bratrem souhlasit, bránil se tomu, ale měl pravdu a on jen doufal, že ta holka pomlčka žena, je tak odhodlaná, že najde způsob, jak to přežít.

***

Jela tak rychle, jak jí auto dovolovalo. Nedokázala se zastavit. Přestože ji zlomená ruka bolela a hlava třeštila z nových informací, kupodivu se cítila podivně smířená. Tušila, že je monster víc, dokonce ani vědomí o hrozící apokalypse mezi nebem a peklem, ji nedokázala rozhodit, přestože by měla. Snažila se být racionální, cítit alespoň nějaký strach, ale ti dva v ní podnítili něco nového.

Víru.

Ne v Boha, ne anděly, ale v lidstvo samotné, že i přes to veškeré zlo, co páchají monstra, ale i lidé, se stále najdou tací, co jsou ochotni bojovat až do padnutí, aby ochránili nevinné. Spravedliví, jako z dávných bájí. Skuteční hrdinové.

Zastavila, až když zapadalo slunce. Potřebovala se podívat na něco normálního a zároveň zázračného, čeho by si každý měl vážit, protože to brzy nemuselo být takovou samozřejmostí jako doposud.

Po velmi dlouhé době se jí chtělo plakat. Dostat ze sebe všechny nahromaděné pocity a emoce, které v sobě uzavírala, aby dokázala dělat to, co dělala, protože cítila, že na to už není sama. Na všechno to nadpřirozeno a zlo, které se snažilo ovládnout svět. Potřebovala v sobě najít veškerou sílu, aby mohla pokračovat dál.

„Jsi si jistá, že to chceš dělat?“ Trhnula sebou. Rozhlížela se kolem sebe, ale jakoby se ten hlas ozval přímo v její hlavě.

„Všechno má svoji cenu,“ pokračoval hlas, který by ji svoji silou mohl srazit na zem.

„A všechno by mělo být v rovnováze.“ Slyšela se odpovídat.

„Jsi ochotná přijmout zodpovědnost?“ Zavřela oči a rozhodně odpověděla: „Ano.“ Při posledním záblesku zapadajícího slunce její tělo prostoupilo mnohem silnější světlo a celou ji pohltilo.