Za svitu luny 3 • OurStories.cz ~ naše povídky

Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán. Obzvláště, pokud se snažíte pomoci někomu, kdo o to nestojí... a skrývá krvelačné tajemství.

19.07.2022 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 653×

Dny ubíhaly a ona si uvědomovala, že si jeho chování bere stále osobněji. Nic mezi nimi se nezměnilo, přesto jej nenápadně sledovala kdykoliv k tomu měla příležitost. Přitahoval její pohled jako včelu sladká limonáda.

Když se jednoho dne rozezněl zvonek, nechápavě se na ně podívala. Musel jim jít špatně, napřed. Místo za ní bylo prázdné.

Neukázal se ani po zbytek dne. Bylo to zvláštní. Jako by se propadl do země. Ostatní byli zvyklí jej ignorovat a snad si ani nevšimli, že chybí. Jediní kdo to snad vnímal byla ona a vyučující, kterému měli ten den odevzdávat seminární práci.

Neukázal se ani následující den. Ať se snažila na to Caitlin nemyslet jak chtěla, přesto nemohla své mysli zabránit vykreslovat nejrůznější důvody, proč se neukázal a ani neozval. Odjel za rodinou, nemoc, divoká zvířata v lese...

Nakonec jí to nedalo. Trápilo ji, že je možná jediná, kdo se vůbec stará o to, co s ním je. Díky jejich společnému projektu do literatury měla alespoň ospravedlnění, proč za ním jde. Hned po škole se vydala opět po známé cestě lesem. Věděla moc dobře, že ji asi bude čekat zpáteční cesta až za úplné tmy, ale byla rozhodnutá to risknout.

Batoh jí na zádech poskakoval, když rychlým krokem mířila přímo k jeho chatě. Se srdcem bušícím až v krku, ale odhodlaně vyšla na verandu a zaklepala na dveře. Po minulu věděla, že ji přece nesežere a to jí dodávalo odvahu.

Znovu zaklepala, ale stále nic. Ani zavrzání se zevnitř neozvalo. Natáhla se k jednomu z okem a nahlédla dovnitř. Nikdo tam nebyl. Oheň už dávno zhasl a vše bylo pusté a prázdné.

Zabušila na dveře. Nepočítala však, že jí ještě někdo otevře.

Sešla z verandy a obešla chatu dozadu. Nikde ani známky po jejím obyvateli.

Už se chtěla vydat zpátky, když něco přece jen zaslechla. Nejprve myslela, že to šlo z lesa, ale když se to ozvalo znovu, padl jí pohled na dveře od sklepa. Bez přemýšlení je otevřela. Sešla po kamenných schodech dolů. Kromě světla z otevřených dveří tu byla tma. Sklepení a základy chaty byla z kamene. Místy jej pokrýval zelený mech. Zvědavě se rozhlížela. Okolo bylo naprosté ticho. Na okamžik si dokonce myslela, že ji šálil sluch.

Zvědavě se rozhlížela. Bylo to tu úplně prázdné. Proč by si někdo nechával sklepení naprosto prázdné? Přešla ke dveřím, které, jak doufala, povedou nahoru. Když už tu byla, chtěla opravdu vědět, že tu někde neleží se zlomenou nohou bez pomoci.

Musela zabrat, aby je otevřela. Byly z masivního dřeva. Zapřela se naprosto neelegantně nohou o zeď vedle. Se zafuněním je konečně otevřela a stanula v nich.

Pohled jí padl dovnitř. Myslela že jí srdce zkamení děsem. Všechno se to stalo v pár okamžicích. To... to... zvíře, proti ní vyrazilo. Nebyl to pes, vlk ani medvěd. Nebylo to nic, co kdy viděla nebo si dokázala představit.

Muselo ji to slyšet a cítit. Čekal, dokud neotevřela ty dveře a pak se na ni zuřivě vrhl. Upadla a bez dechu se vyškrábala na čtyři a vyrazila ke dveřím ze sklepení. Padala na schodech a rozedírala si kůži na dlaních.

Za zády slyšela vzteklé vytí. Vzdalovalo se, jak utíkala co jí síly stačily pryč.

Nevnímala, že je okolo tma. Les se jí po tom, co právě viděla, zdál naprosto bezpečný a nevinný. Neměla ani tušení, jak se dostala konečně domů. Svezla se po dveřích do sedu, kde to na ni všechno dolehlo. Ruce se jí roztřásly a po tváři stékaly slzy.

Znovu a znovu viděla to zvíře a zuřivost s jakou se po ní vrhlo. Netušila, jak se jí podařilo mu utéct. Tiskla si chvějící ruce k hrudi, kde jí ještě divoce bušilo srdce. Teprve až se jí tep konečně zklidnil a ona překonala záchvat děsu, namáhavě vstala.

Cítila pálení na poškrábaných dlaních. Pohlédla na ně. Měla je celé sedřené a špinavé. Zamířila do koupelny. Celá na tom však nebyla lépe.

Spíše automaticky ze sebe svlékala šaty a házela na hromádku. Stoupla si pod horkou sprchu a nechala vodu, ať smyje všechnu špínu. Opřela si čelo o zeď sprchy. Stále to viděla. Nedokázala zabránit své mysli, aby přestala stále tu hrůzu přehrávat dokola. Bylo to jen pár krátkých okamžiků, ale stále se z toho třásla strachem.

Náhle jí něco došlo. Předtím si toho nevšimla, ale teď ji to konečně udeřilo do očí. To proč se jí podařilo utéct.

„Proboha!“ hlesla. Když se po ní ta zrůdnost vrhla, slyšela zařinčení. Ostré, kovové. To zvíře bylo uvázané na řetězu. Někdo ho tam držel schválně! Ale proč by to někdo dělal? Proč by to Destin dělal!

Destin se ve škole ukázal až po dalších dvou dnech. Těsně před zvoněním se mihnul okolo její lavice. Rozvalil se na svém místě. Tvářil se stále stejně, jak by se nic nedělo. Caitlin cítila bušení srdce až v krku. Jak proboha může být tak klidný?!

Nevěřícně jej sledovala. Jejich pohled se najednou střetl. Zaraženě sledoval její tvář. Raději se prudce otočila dopředu.

Při hodině literatury, kdy spolu museli spolupracovat, omezila se jen na nezbytné věty a vyhýbala se mu očima jak to jen šlo. Cítila jeho zmatený pohled. Tentokrát to byla ona, kdo se hned při zazvonění zvedl a vystřelil ze třídy.

Chtěla co nejrychleji domů. Nyní snad už jedinému místu, které měla většinou jen sama pro sebe, kde se cítila bezpečně. Zastavil ji však stisk okolo její paže. Vyděšeně se otočila. Destin se na ni zamračeně díval.

„Co se děje?“ zeptal se bez jakéhokoliv zdržování.

Caitlin si uvědomila, že jsou v menším průjezdu, kudy moc lidí za den neprojde. Nemusela se bát, že je někdo zaslechne.

„Co se děje?“ vyhrkla. „Ty si držíš ve sklepení tu zrůdu a mě se ptáš co se děje?!“

Jeho ruka z její paže sklouzla dolů.

„Tys tam byla,“ zamumlal spíše sám k sobě. Jako by to vysvětlovalo nějakou záhadu.

„Měla jsem strach, všichni na tebe kašlou a nikomu to nepřišlo divný že jsi najednou zmizel...“

„Odjel jsem a nejsem zvyklý se někomu hlásit,“ hlesl.

„A co to zvíře...“

„Do toho ti nic není,“ zašeptal, ale v jeho hlase znělo tiché varování. „Raději bys za mnou už neměla chodit.“

„A tím je to pro tebe vyřešené?“ vyhrkla za ním, když se otočil a vyrazil pryč.

Obrátil se zpátky k ní.

„A co bys s tím chtěla dělat? Nahlásit, že mám doma nějaké zvíře? To není trestné.“