OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Za svitu luny 6

25.07.2022 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 876×

6.

Caitlin to myslela smrtelně vážně. Celé ty tři dny se doma skoro barikádovala. Všechny zámky na dveřích zamčené na dvakrát a okna zavřená i za cenu, že by se snad měla udusit. Ve městě se nikdy nic divného nestalo, žádná podezřelá úmrtí. Před měsícem tedy šel přímo po ní. Jako zvíře, které chtělo odstranit toho, kdo narušil jeho teritorium.

Když ale ty tři dny uplynuly a měsíc opět začal ubývat, nebyla o moc klidnější. Čekaly ji ještě dva dny, než Destina uvidí. Bála se o něj. Velmi dobře si pamatovala ten zuřivý pohled vlkodlaka, který se na ni tenkrát upíral. Všude se psalo, že vlkodlaci jsou hnáni jen svými pudy a ona tomu naprosto věřila. Co když se tedy vrhne i po Destinovi?

Tuhle sobotu byl její strýc doma, ale odpoledne opět odjížděl na jednu ze svých pracovních cest. Snažila se celou tu dobu dělat, jako by se nic nedělo a tohle byl jen jeden z mnoha nudných víkendů. Sotva ale s kufrem zmizel ze dveří, začala na sebe házet oblečení. Vyběhla na ulici a chvatně zamířila z města. Mráz ji štípal do tváří, ale rychlým pohybem se rychle zahřála.

Věděla, že se brzy začne stmívat a chtěla se k Destinovi dostat ještě než bude úplná tma. Zpátky už ji může odvést, ale hlavně potřeboval vědět, že je v pořádku. Hlasitě funěla rychlou chůzí a pod všemi těmi vrstvami teplého oblečení. Obloha byla stále temnější a les okolo tmavší. Nyní ale už neděsil. To nejhorší, co ji mohlo potkat, už bylo pryč.

Nebo si to alespoň myslela...

I přes hluk co sama dělala, zaslechla něco dalšího. Byl to tichý zvuk kus od ní, ale byl jí povědomý. Nedokázala si jej zařadit, ale zároveň věděla, že jej velmi dobře zná. Zastavila a zaposlouchala se. Všude bylo ticho. Rozhlédla se okolo.

Za zády uslyšela zašustění listí, když se však otočila, zahlédla už jen pohupující se větve. Udělala pár kroků zpět. Znovu se ozval ten známý zvuk. Stále netušila co to je, ale naháněl jí hrůzu. Rozléhal se nyní z druhého směru cesty.

Pomaličku se tím směrem otočila, jako by to věděla dopředu.

Téměř neschopná se nadechnout tam proti němu zůstala stát. Zíral na ni lesklýma vzteklýma očima. Hlavu měl níže a pysky stažené. Z hrdla se mu dralo tiché vrčení. Udělal k ní pár kroků. Drápy mu zaskřípaly o štěrk a ona poznala ten povědomý zvuk. Na městských dlaždicích však zněl o něco jinak.

Celá tahle situace byla jiná. Tady něměla kam se schovat. Byly tu jen stromy. Bylo by jen dílem okamžiku, než by ji dostihl. Nemělo smysl utíkat. Stejně by to ani nezvládla. Nohy jako by jí vrostly do země. Mohla jen čekat co bude dál.

Vlkodlak se k ní pomalinku stále blížil. Tentokrát po ní rozhodně nechtěl skočit. Spíše jako by zkoušel její reakci, co udělá. Jako by si s ní zatím jen krutě pohrával. Dařilo se mu to. Caitlin bušilo srdce tak hlasitě, že jej musel slyšet i on. Byla tak vyděšená, že se nedokázala ani po řádně nadechnout. Jen mělce lapat po dechu.

Vyžíval se v jejím děsu. Došel pomalu až k ní. A pak sebou prudce trhnul. Jeho tělo se vzepjalo na zadních. Caitlin v hrůze zírala na jeho obrovské tělo tyčící se ještě více jak metr nad její hlavou. Pak ji pohltila tma.

Něco nešetrně cloumalo s jejím tělem.

„Ne!“ vykřikla a začala se bránit.

Něco ji však pevně sevřelo.

„Klid, Caitlin...“ ozval se známý hlas. „Je to v pořádku, uklidni se!“

Zaostřila pohled na tvář před sebou.

„Destine!“ vyškubla mu ruce ze sevření a vrhla se k němu. Pevně ho sevřela okolo krku, jako by ho nechtěla už nikdy pustit.

„Už je dobře,“ šeptal jí do vlasů a třel záda.

„Co... co se stalo?“ vydrkotala. Byla jí hrozná zima i přes to, že seděla uvnitř hned před krbem. Místo rukou a nohou jako by měla jen kusy ledu. Téměř je ani necítila.

„Nevím,“ zamračil se a znovu z ní začal sundávat oblečení. „Našel jsem tě ležet v lese na cestě, když se vracel z lovu.“ Caitlin se mu snažila pomoct při svlékání co to šlo. Všechno její oblečení bylo hrozně ledové. Začala drkotat zubama.

„Cos tam proboha dělala?“

„Já... já...“ snažila se, ale celé její tělo se začalo třást. Jak přicházela víc a víc k sobě, byla jí stále větší zima.

„Do háje,“ zavrčela a zvedl ji. Překvapeně ho chytila okolo krku. Vynesl ji nahoru po schodech, kde bylo jen podkroví. Většinu jej tvořila ložnice, nohou otevřel jediné dveře co z ní vedly. Pod nohama opět ucítila pevnou zem, ale byla vděčná, že ji jednou rukou stále drží. Sama by se na nohou asi neudržela.

Rozhlédla se po menší koupelně, zatím co on už pouštěl sprchu. Měla na sobě ještě oblečení, když ji znovu chytil a i s ní se postavil pod proud vody.

„Pa... pálí,“ hlesla a snažila se proudu uhnout. Přidal tedy studenou a ona si všimla, jak mu naskočila po těle husí kůže. Držel ji pod sprchou a pomalu přidával teplejší a teplejší. Celou dobu na něj hleděla a mlčela.

Konečně cítila i nohy a ruce. Pálily ji, ale pomalu to ustávalo.

„Lepší?“

„Uhm,“ přikývla.

Zastavil vodu a vylezl ze sprchy.

„Donesu ti suché oblečení, dobře?“

Kývla, že to tam zatím zvládne. Opatrně vylezla taky ze sprchy. Vysvlékla si mokré oblečení a zabalila se do ručníku. Pohlédla na své nohy, které měla celé ještě červené a stále jim tak úplně nedůvěřovala, zda ji unesou.

„Snad ti to bude stačit,“ vešel Destin s panskou košilí v ruce.

Přikývla a sáhla po ní. Oblékla si ji ještě na ručník a ten pak se zebe shodila. Opatrně udělala několik kroků dopředu. Při pohledu na ni ji však raději vzal a snesl znovu dolů. Zamotal ji do deky a posadil do křesla u krbu.

Posadil se naproti ní a pátravě ji pozoroval.

„Mohla bys mi laskavě říct, cos tam dělala?“

Trochu se přikrčila. Věděla moc dobře, že se mu její odpověď líbit nebude.

„Co jsi...“ chtěl se zeptat znovu a zdůrazňoval každé slovo.

„Šla jsem za tebou, měla jsem o tebe strach,“ skočila mu do řeči.

Povzdechl si, jako by přesně takovou odpověď čekal, ale přesto doufal, že se mílí.

„Proto jsi se tedy hnala v neděli ráno v takovým mrazu po lese?“

Zamračil se, když zajela do deky ještě hlouběji a zavrtěla hlavou.

„V sobotu večer.“

Destin byl v ten moment na nohou a zíral na ni.

„Ježíši.“

Sledovala ho, jak začal přecházet sem a tam. Prsty si zajel do vlasů, jako by se potřeboval nějak uklidnit a neřekl něco unáhleného. Když se po chvíli konečně zastavil, probodl ji pohledem.

„Slíbilas, že za tmy nebudeš vycházet ven...“

„Jo okolo úplňku, ale včera to byly dva dny po...“ Zmlkla, když vykročil až k ní a opřel se rukama o opěradla křesla, takže měl obličej kousek od jejího, a netvářil se vůbec přívětivě.

„Pro tebe, Caitlin, to platí každičký den v měsíci, rozumíš?!“

Těkal mu po tváři.

„Jo,“ pípla přidušeně.

Ještě chvíli ji pozoroval, aby se ujistil, že ho bere vážně a pak se narovnal. Konečně se mohla zase nadechnout.

„Uvědomuješ si, co se ti mohlo stát?“ zavrtěl bezradně hlavou.

Poslušně přikývla.

„Mohla jsem potkat vlkodlaka.“

Destin přikývl, ale něco v tónu jejího hlasu ho zarazilo.

„Caitlin...“ zavrčel a ona se zabořila do křesla, že jí z deky vykukovaly jen oči.

Vykročil prudce k ní.

„Nic mi neudělal,“ zamumlala přes deku.

Nerozhodně se zastavil, zda jí má věřit, ale pak mu došlo, že by si toho musel všimnout, když jí dostával z oblečení.

„Strašně mě vyděsil, ale nemyslím, že mi chtěl ublížit.“

Stále jí to nedávalo smysl, ale možná nebyl zas tak zlý. Naklonila zamyšleně hlavu.

Destina na ni nevěřícně zíral a pak se vyřítil ven. Vzepřela se na pažích, aby viděla ven z okna. Přecházel před chatou rozčíleně sem a tam. Něco si u toho mumlal, ale už jen podle toho jeho výrazu byla ráda, že to neslyší.

Seděla tam hledíc do ohně a čekala, dokud se nevrátil. Ztěžka dosedl na křeslo a podíval se na ni, jako by ho připravovala naprosto o příčetnost.

„Já si opravdu nemyslím, že by mi ještě ublížil,“ hlesla. „Možná ví...“

„Ví?“ zavrčel a zavrtěl unaveně hlavou. „On neví vůbec nic. Jediné co ho ovládá jsou jen jeho pudy. Nepozná ani přítele nebo bratra a útočí na vše, co se vůbec hne. Nedá se zkrotit, nezůstane v něm nic lidského...“ Jeho hlas se vytratil. Náhle vypadal, jako by byl hrozně starý, jako by to všechno okolo z něj vysávalo život.

„Proč tedy nezaútočil na mě?“

Podíval se zamyšleně na ni. Snad minutu mlčel, jako by odpověď zvažoval, nebo netušil, zda jí vůbec odpovědět.

„Z pudu sebezáchovy.“

Nechápavě se na něj podívala, on však vstal a nedal jí příležitost se dále ptát. I s dekou ji zvedl a odnesl nahoru. I tady už praskal oheň bylo tu teplo. Zabalil ji ještě do peřiny.

„Donesu ti čaj,“ zamumlal.

Sledovala, jak jde znovu dolů po schodech. Uvažovala o jeho slovech, zatím co z přízemí slyšela tiché cinkání nádobí.

Když jí čaj o chvíli později donesl, položil jej na stolek a zůstal nad ní stát. Jen nehnutě sledoval jak pravidelně oddechuje.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Za svitu luny 6: