Zem, ve které zakázali slunce - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Uplynulo dvě stě let od Faithina odchodu z Mystic Falls. Doba se změnila a paradoxně ji donutila vrátit se na místo, kde všechno její utrpení začalo, do Denveru. Vzpomínky se pomalu vrací s událostmi, jež se po letech opakují. Dokáže Faith, plná nenávisti vůči celému světu, unést tíhu dávné minulosti? Setká se znovu s Damonem? Jak se vypořádá s nástrahami, který jí i celému jejímu druhu tento svět přichystal?

I v době prohibice si naše hrdinka najde bar, kde dostane panáka, ale s alkoholem mohou přijít i nevítaní hosté s nevítanými informacemi...

27.10.2011 (14:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1502×

Proklínám tě, proklínám!

„Prosím,“ zašeptala, zatímco jsem se sklonila k jejímu hrdlu a nasála vůni čerstvé krve. Neměla jsem v úmyslu jí odpovídat, nikdy jsem jim neodpovídala, nikdy nevyslechla jejich prosby. Mě taky nikdo neposlouchal. A její tvář bude jen jednou z mnoha, které mě pronásledují na mé cestě věčností. Jemně sebou škubla, když mé špičáky prořízly kůži na jejím krku. Voněla tak sladce a chutnala ještě líp. Když její srdce utichlo, položila jsem ji opatrně tam, kde se předtím choulila. Vypadala jako, když spí. Pohladila jsem ji po tváři a ten malý okamžik, kdy mě ovládala její lidskost, jsem zalitovala její smrti. V ten jediný okamžik jsem lidskost nenáviděla. A pak, když odezněla, stala se tím nejpostrádanějším. Ani vědomí, že už bych nedokázala být člověkem, nedělalo tu touhu o nic snesitelnější. A já byla navíc rozdvojená osobnost. Slízla jsem poslední kapku krve ze svých rtů a vydala se na procházku městem.

Došla jsem až do centra. Na rozdíl od předměstí, tady to žilo. Lidé se tu nebáli. Ne tolik. Usedla jsem do jednoho z barů a poručila si absintha. Zaskočený barman mi skleničku bez námitek přinesl a raději zase zaplul za bar. Místní osazenstvo téměř utichlo, někteří utekli. Většina však koukala vyjeveně. A nejeden chlap zasněně. Ženy v dnešní době nehrály na sex-appeal, takže to, co jsem před dvou sty lety považovala za osobitý styl, který zrovna není dvakrát sexy, byl dnes extrémně vyzývavý. Vtipný paradox.

„Docela odvážná, holčičko, nemyslíš?“ ozvalo se od kluka, určitě jednoho z lovců, který si před dvěma minutami bez zeptání přisedl.

„Ne o moc víc než ty,“ odpověděla jsem, aniž bych pro něj ztratila pohled. Na chvíli se zasekl. Nechal se celkem jednoduše umlčet. Ach, kde jen jsou ty sarkastické doby?

„Mohl bych tě během pěti vteřin zabít a nikdo tady by mi ani nechtěl bránit,“ zašeptal mi výhružně do ucha. Nebyl lovcem dlouho. Byl to jeden z těch mladých kluků, kteří si myslí, že udělají díru do světa, ale nebýt mé vizáže, nepoznal by mě od lidí. Vrhla jsem na něj pohrdavý pohled.

„Mohla bych tě zabít během několika setin vteřiny a nikdo tady by to ani nezaregistroval,“ usmála jsem se s arogancí sobě vlastní. A dál se jím nehodlala zabývat. Sebral se a uraženě odešel.

Za chvíli se vrátil a jak jsem odposlechla, přivedl si tatínka. Musela jsem se začít smát. A o to víc, když byl starší tatínek odhodlaný se na mě rozeběhnout s kolíkem v ruce a byl asi celkem bolestivě sražen k zemi Samem. Asi pětatřicetiletý celkem sexy chlápek, na kterého už asi deset let pravidelně narážím. Mezi lovci je uznávaný. Aby taky nebyl. Jako jeden z mála zjistil, že náš svět o laskavostech. Laskavostech, co zachraňují život.

„Faith, co to zase vyvádíš.“ Sedl si ke mně s otráveným výrazem. Jen jsem pokrčila rameny.

„Tý holčičce bylo sotva osm a ty se tady ještě producíruješ jakoby nic,“ pokračoval spíš otráveně než káravě a vyčítavě. Věděl, že mě litovat nedonutí. Jako nikoho z nás.

„Mně bylo sotva devatenáct a taky se nikdo neptal, jestli po tom toužím,“ odpověděla jsem s ledovým klidem. Povzdechl si.

„Co je? Alespoň přiznám barvu a nehraju si na lhostejnou.“ Přehodila jsem nohu přes nohu.

„Co tě sem vůbec přivádí?“ zeptala jsem se nakonec.

„Práce, co tebe?“ opáčil mi jako bychom snad byli staří známí.

„Víš, za mých časů se říkávalo něco ve smyslu: Domov, sladký domov. Jaká práce?“ zazubila jsem se.

„No vidiš, to by tě vlastně mohlo celkem zajímat. Potřebuju získat pár informací od jistých osob, a jelikož jsem posledních pár let strávil výzkumem tvé maličkosti…“ začal tajemně.

„Vyklop to!“ prskla jsem. Nemám ráda, když se někdo hrabe v mojí minulosti, nikdy jsem neměla.

„Hledám bratry Salvatory,“ řekl a já stiskem ruky roztříštila skleničku se zbytkem absinthu.

„Jsi tak čitelná,“ zasmál se škodolibě a já se ze všech sil snažila v sobě udržet vztek.

„Oni jsou tady,“ zavrčela jsem nakonec.

„Nevím, stopoval jsem je sem, ale jestli se tu zdrželi nevím. Musím říct, že na skrývání se jsou machři,“ oznámil mi.

„To oni byli vždycky,“ zasyčela jsem. Chuť na pití mě rázem opustila. Zvedla jsem se, hodila barmanovi peníze a se vší gracií kráčela z baru. Periferně jsem ještě zahlídla Samův vítězný úšklebek. Byl mnou posedlý od doby, kdy jsme se poprvé potkali. Zjistil si o mně všechno, co se dalo zjistit. Kdy jsem byla stvořena a kým, každý můj krok od té doby. Jen to, co bylo předtím, mu zůstávalo utajeno. A to ho nevýslovně štvalo. Rád sledoval, jak jsem v úzkých, ale má lidská léta ze mě nikdy nevytáhl. Krom zamlžených pověstí z asi dvou knížek, co o mně vydali jiní lovci. Ti přišli na jméno Damon Salvatore. Ani nevím, jak se mi to povedlo, ale už si stihla všimnout, že mezi lovci jsem jednou z legend. Asi pro svůj vyčnívající styl. Co já vím.

Už jsem byla na prahu, když na mě vyskočil ten mladej mistr světa. Zaryla jsem svou ruku pod jeho žebra a věnovala mu ještě jeden pohrdavý pohled, než jsem jeho tělo odmrštila na protější zeď. Sam s hrůzou vstal a vší silou se snažil zadržet starostlivého tatínka, který mě měl v úmyslu asi zabít. V tomhle duševním rozpoložení by ale skončil úplně stejně jako jeho syn. Provokativně jsem se otočila, nasadila upíří tvář a olízla jsem srdce, které mi zůstalo v ruce.

„Malý, rozmazlený dětičky do tohohle světa nepatří, víte?“ provokovala jsem Sama, ale hlavně toho druhého dál.

„Mohlo by se jim pak třeba, co já vím, něco moc špatného stát,“ pokračovala jsem s arogantním úsměvem.

„Faith, překračuješ hranici,“ zasyčel Sam.

„To se stává, když provokuješ ženu mého věku,“ zazubila jsem se na odpověď.

„Jsi vážně duševně chorá!“ zakřičel na mě vzteky.

„Jo Same! To skutečně jsem!“ opravdu celkem šíleně jsem se zasmála.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction