OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Zem, ve které zakázali slunce - 6. kapitola

08.11.2011 (18:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1437×

Za chyby se mnohdy platí příliš mnoho…

„Co tě sem přivádí?“ zeptala jsem se spíš z konverzační povinnosti, než ze zájmu.

„Pár nevyřízených účtů, tebe?“ odpověděla mi.

„To víš, po letech jsem se rozhodla vrátit domů,“ nasadila jsem hrozně falešný milý tón. No asi jako ona.

„Kde máš zbytek?“ odsekla už vážně.

„Zbytek?“ podivila jsem se.

„No tak, ty víš, o kom mluvím, dělalas jim svýho času domácího mazlíčka,“ zasyčela. Ta holka byla vážně dost mimo informace.

„Na to, že je stopuješ, toho víš celkem málo,“ zasmála jsem se. Dost překvapeně se na mě podívala.

„Neviděla jsem je přes dvě stě let,“ zazubila jsem se.

„To je ale škoda, protože ti nebude mít kdo přijít na pomoc,“ zasmála se vítězoslavně.

„Celá se třesu. Tak si pro mě poď. Počkat? Ty vlastně nemůžeš,“ provokovala jsem ji a v žáru slunce kráčela směrem k domovu.

„Pa.“ Zamávala jsem jí. Prskala vzteky.

Odpoledne jsem strávila zavřená ve své chatrči. Ne, že bych se snad bála, Ave by na mě stejně nemohla, ale tak nějak jsem neměla, co na práci. Jako kulisu jsem si pustila tu televizi. Fungovala trochu prostorově, takže jsem se ocitla prakticky v místě dění. Lidé jsou asi vážně posedlí veškerou realitou, která s nimi nemá nic společného. Bylo mi na nic z toho, jak pohrdají životem. A ještě hůř z toho, že jsem kdysi dělala to samé. Roky jsem si hrála na nedobytnou. S Damonem jsem se nedokázala rozumně bavit o realitě, která mezi námi byla. Nejblíž jsme rozhovoru o realitě byli, když jsem v jejich jídelně držela v náručí Marcuse. Možná kdybych se tenkrát zachovala jinak, kdybych dokázala čelit realitě… možná si za to všechno opravdu můžu sama. Zírala jsem do stropu a po dlouhých letech opět ucítila slzy na svých tvářích. Do teď nebyl čas přemýšlet, litovat. Dělala jsem všechno proto, aby nebyl. A věděla jsem proč. Skrývala jsem svůj lidský život stejně tak před světem, jako před sebou. Otázky, co jsem tenkrát měla udělat jinak, mě drtily a ničily. O to víc, že jsem znala odpověď. Venku se pomalu stmívalo a já pocítila žízeň a sucho v hrdle. Se vší leností jsem vstala z postele a vydala se ven. Zaslechla jsem lovce u nejbližší brány a tak mi nezbylo, než se vydat přes celou čtvrť a projít ven z města. V lesích snad bude nějaký zatoulaný turista.

Procházela jsem lesem, nasávala čerstvý vzduch a zaslechla povědomý křik. Inteligentně jsem se já blbá vydala tím směrem, zjistit, o co jde. Hned, jak jsem spatřila ty známé blonďaté vlasy, zalitovala jsem. Ave se chystala k další vraždě, tentokrát už ze msty. K mé smůle mě zavětřila, ony obě. Povzdechla jsem si a bleskurychle se přesunula k zrzce a bodla jí do zad stříkačkou se sporýšem. Ukradla jsem ji Samovi z kapsy u bundy, když mi řekl o přítomnosti Salvatorů.

„Faith?“ podívala se na mě vyjeveně.

„Caroline,“ odpověděla jsem jí. Ani jedna z nás se vůbec nezměnila. Tedy vzhledově. Stála naproti mně a nějak nenacházela slova.

„Máš mobil?“ zeptala jsem se nakonec já, když mi došlo, že Ave na zemi nevydrží celou noc. Beze slova ho vytáhla a podala mi ho. Z paměti jsem vyťukala Samovo číslo a modlila se, aby bylo i po třech letech pořád stejné.

„Halo?“ ozvalo se zmateně z druhé strany.

„Mám tu objekt tvého zájmu, leží mi tu trochu nevkusně u nohou, stav se prosím dřív, než se dá do kupy a bude agresivní,“ oznámila jsem mu a nečekala na odpověď. Jelikož dnes, díky moderním vymoženostem, lidé dovedli svou lenost k takovému vrcholu, že jsou si líní i oznamovat místo, kde se nacházejí, dnešní telefon mu moji polohu určitě okamžitě vyhledal a tak jsem zaklapla telefon a podala ho Care. Ta na mě stále udiveně zírala. Dál jsme tam stály naproti sobě a beze slova pozorovaly jedna druhou.

„Měla bych jít,“ prohlásila jsem nakonec a otočila se směrem do lesa.

„Počkej.“ Chytla mě za ruku, když mě bleskově dohnala. Trochu nechápavě jsem se na ni otočila a ona se na mě hned vrhla.

„Nepřeháněj to s tou láskou,“ zamumlala jsem jí do ramene.

„Chybělas nám!“ vzlykala mi do toho mého. Odstrčila jsem ji a tím ji trochu zmátla.

„Mám žízeň a musím jít,“ odsekla jsem na vysvětlenou. Sklopila hlavu. Pochopila, že se teď asi neseberu a nepůjdu s ní do Damonovy náruče.

„Lovíš lidi?“ zeptala se z poslední snahy mě zadržet.

„Tak jak by si Damon přál.“ Rozhodila jsem rukama s tím tragickým úsměvem a zmizela mezi stromy. Věděla jsem, že mě nesleduje, stejně tak, jako ona věděla, že se znovu uvidíme. O to mi bylo hůř. Z lovu se stal útěk. Svou oběť jsem sice našla, ale místo nahánění a nasávání strachu, jsem se mu prostě jen zakousla do krční tepny a zemřel mi v náruči dřív, než jsem to stihla postřehnout. Domů jsem šla značně vytočená. A Sam, který čekal ve dveřích, tomu moc nepřidal.

„Potřebuješ ještě něco?“ zasyčela jsem a prošla okolo něj do domu. Mlčel. To bylo u Sama zvláštní, hodně zvláštní. Do prdele! Vtrhla jsem do obýváku. Mé obavy se potvrdily. Seděl tam, ne mém gauči, arogantní úsměv ve tváři a skleničku mojí whisky v ruce. Zůstala jsem stát ve dveřích jako solný sloup a snad si v duchu nadávala, že jsem tý drbně pitomý pomáhala.

„Jak ses sakra…?“ zaskřehotala jsem panicky nakonec. Jeho úsměv se ještě zvětšil.

„Zařídil jsem, aby neměl živého vlastníka,“ odpověděl mi. Vytřeštila jsem oči.

„Cos jim udělal, parchante?!“ neudržela jsem se a skočila na něj. Pořád se mi vysmíval. Moc dobře věděl, že nejsem blbá, že mi to došlo. Lehce mě odmrštil do protější zdi. Jistě, měl století a půl náskok, nebylo to nic divného. Dívala jsem se do země a odmítala směr pohledu měnit…

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Zem, ve které zakázali slunce - 6. kapitola: