OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Zem, ve které zakázali slunce - Epilog

29.12.2011 (16:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1506×

Všechno nejlepší, Faith!

Rok 2235, Londýn…

„Ou! Tohle je tvoje práce?“ ušklíbl jsem se, když jsem spatřil tu spoustu popíjejících a tančících lidí. Caroline jen kývla a dál všechny oslňovala svými úsměvy.

„Zabije tě,“ konstatoval jsem. Faith nikdy narozeniny neslavila a ty posmrtné přímo nesnášela.

„Jo, už to zkusila, ale nakonec prohlásila cosi o tom, že jsem beznadějný případ,“ zářila blondie a chvilku na to zmizela v davu. Bylo mi jasné, že Faith tady nenajdu. To by snad raději znovu prošla přeměnou v upíra než tohle. Prodral jsem se tedy mezi alkoholem zfetovaným davem a vylezl zadním vchodem. Přesně, jak jsem očekával. Seděla tam, na lavičce, v našem soukromém parku a pozorovala hvězdy. Pořád stejná jako, když jsem ji poznal. Co v nich hledala?

„Všechno nejlepší!“ podával jsem jí skleničku vodky. Jen znechuceně prskla. Musel jsem se zasmát. Byla opravdu komická, když se jí něco nelíbilo.

„Ještě ty začínej,“ zavrčela a vytrhla mi skleničku z ruky. Ani jsem nestačil postřehnout, jak rychle ji vypila. A potom, jako pokaždé, lovila pohledem a doufala, že je ta sklenička bezedná.

„Ale no tak, vypadáš dobře na svůj věk,“ neodpustil jsem si. Ale ona dnes měla náladu ještě míň, než jakékoliv narozeniny předtím. Bez odpovědi se sebrala a odkráčela zpět do našeho pokoje. Cestou do mě pochopitelně vrazila. Na co by se obtěžovala mě obejít. Stálo by ji to krok navíc. Rozhodil jsem rukama. Nikdy jí nepochopím. Ani po třiceti letech, kdy je mojí ženou, jí prostě nerozumím. Ne jejím steskům a pohnutkám, ale jejím reakcím na ně. A jaká byla šance, že mi to vysvětlí? Vždyť se v sobě nevyznala ani ona sama. Pravděpodobně. Nezbylo mi, než se vydat za ní. Trvalé vztahy jsou občas pěkně na nic.

„Co se děje?“ spustil jsem, když jsem ji našel na balkóně v jejím křesle. Teď jsem měl lepší výhled do její tváře. Byla smutná, smutnější, než dřív.

„Nic se neděje,“ odpověděla tiše a dál si tiskla kolena k hrudi.

„Znám tě… no dlouho,“ zamyslel jsem se a pokusil se obejít narážku na její věk. Povzdechem mi naznačila, ať jdu rovnou k věci. Nesnášela zdlouhavé obcházení čím dál víc.

„Když se chováš tak, jako teď, něco se děje,“ dopověděl jsem a nehodlal ustoupit, dokud mi neřekne, co se děje. I když mi to pomalu, ale jistě docházelo. Její obvyklá deprese. Přijde vždy jednou za několik let. Její nemoc z lidských let bohužel se smrtí úplně nezmizela. Jejím následkem je, že jednou za čas přijde doba, kdy se utápí v depresích, smutku a myšlenkách na „kdyby“. V takovém případě se to prostě musí nějak přečkat. Nic jiného nepomáhá.

„Pojď ke mně.“ Vzal jsem ji za ruku a donutil vstát. Překvapeně se na mě podívala, jen jsem se na ni povzbudivě usmál a pak si ji přitáhl do náruče. Hladil ji po zádech a ve vlasech. Oba jsme mlčeli. Nebylo, co říct. Vzal jsem je do náručí a odnesl do postele. Položila mi hlavu do klína a nechala se rozmazlovat vískáním ve vlasech. Je čas na můj dárek. Snad se jí bude líbit. Pomalu zavírala víčka a já se snažil, jako nikdy předtím. Tenhle sen musel být dokonalý.

„Mami! Mami, podívej!“ volala malá holčička s blonďatými prstýnky ve vlasech. Její pronikavě zelené oči prozrazovaly, na koho volá.

„Ty jsi tak šikovná!“ zvedla ji do náruče černovláska a zatočila s ní ve vzduchu.

„Vau, kdo má na svědomí tuhle nádheru?!“ podivil se vysoký, vypracovaný krasavec, který právě vystoupil z přijíždějícího auta.

„Já! Tatínku, to já ho postavila!“ vychloubala se princezna ve Faithině náručí a bláznivě při tom rozmachovala ručičkama, dokud Damien nedošel až k nim a nepřevzal si ji.

„To je moje holka,“ škádlil ji a ona se smála. Faith to zasněně pozorovala a hladila svou dcerku po zlatých vláskách.

„Půjdu udělat oběd. Hayley? Budeš si tu hrát s tatínkem?“ prohlásila nakonec a s dívčiným kývnutím se odebrala do útrob domu. Věnovala se vaření a po oku pozorovala svou malou holčičku, jak hraje písečnou válku se svým otcem.

„Jak se má moje velká sestra?“ ozvalo se za ní, až se lekla.

„Marcusi!“ objala ho. Vyrostl v sexy chlapa. Ale jeho úsměv byl stále stejně andělský, jako tenkrát, když byl ještě malinký.

„Ale no tak, nech už té lásky, umačkáš mě!“ smál se jí v náručí a nakonec se vykroutil.

„Půjdu si hrát s mojí přenádhernou neteří, zvládneš to tu?“ opustil ji nakonec s jejím kývnutím. A tak dál pokračovala ve vaření a pozorovala, co se děje tam venku. Mohla by tak vydržet celý život a vůbec by jí to nevadilo. Naopak.

„Ericu, ty čuně!“ zařvala, když si její nejlepší kamarád vyklopil polovinu talíře do klína. Zbytek stolu propukl v smích.

„Strejda je čuně, strejda je čuně!“ začala si ukazovat Hayley až ji musel Damien zastavit drobným, autoritativním pohlavkem a pohrožením ukazováčkem. Faith nad tím jen užasle kroutila hlavou.

„Co kdybychom raději jedli?“ zavelela nakonec a všichni opět utichli. Ne však na dlouho. Nikdo z nich nebyl takový, aby vydržel dlouho mlčet. Smáli se, vtipkovali, bavili se. Den utíkal jako voda. Rychle, až příliš rychle. Stále jsem ji jen z dálky pozoroval a přemýšlel, zda ten sen o maličko neprodloužit. Alespoň o chvilinku. Za ten její úsměv to stálo. Jenže to nešlo. Už jen, že jsem udělal tohle, byl risk. Risk, že se jí přitíží, že už se s realitou nikdy nedokáže smířit. Ale já jí ten sen dát musel. Dlužil jsem jí ho. Zasloužila si ho. Ale slunce už pomalu mizelo za obzor. I ona si toho všimla. A ve chvíli, kdy její oči sjely z obzoru níž, spatřila mě. Její tvář znovu posmutněla. Políbila malou Hayley na čelíčko, objala Erica, pak Marcuse a políbila Damiena. Bodl mě lehký osten žárlivosti, ale zahnal jsem ho. Měla na to přeci právo. Alespoň jednou, naposledy. A pak jsem napjatě sledoval její kroky směrem ke mně.

„Už je čas,“ konstatovala se sklopenou hlavou, když stanula těsně přede mnou. Kývl jsem. Ani nevím, zda to viděla, ale stejně věděla, že to tak je.

„Jak dlouho to víš?“ zeptal jsem se a doufal, že své snění tak rychle neprokoukla.

„Od chvíle, kdy jsem tě tu spatřila,“ špitla do země. Dlaní jsem ji přinutil zvednout ke mně zrak a zasunul jí za ucho neposedný pramen vlasů.

„Jak jsi věděl…?“ nenechal jsem ji tu otázku dopovědět.

„Jak vypadají? Viděl jsem fotky, lásko. A taky pár tvých snů,“ odpověděl jsem jí na otázku v očích.

„Švindlíři!“ zakabonila se, ale pak se usmála. Ulevilo se mi a pousmál jsem se taky.

„Děkuju,“ podívala se mi s vděkem do očí a nechala mě, ať si ji přitáhnu do náručí.

„Už je čas,“ zopakoval jsem jí do vlasů a sledoval, jak se naposledy dívá jejich směrem. Zatímco ona je pozorovala z dálky, oni se smáli a bavili se. Jakoby si jen odskočila na záchod a za chvilku měla být zpět. A já ji tolik miloval, že kdybych jen trochu mohl, tenhle svět jí dám. Mělo mi to dojít dřív, v době, kdy jsem jí z něj mohl dát alespoň malou část. Nakonec i ona pohled odvrátila a schovala svou tvář do mě hrudi.

„Tak už to ukonči,“ vzlykla, když slunce definitivně zapadlo za obzor.

Její porcelánová víčka se pomalu otevřela. Poplašeně zamrkala do tmy. Byla hluboká noc, párty už dávno skončila, ačkoli silně pochybuji, že zrovna tohle by ji zajímalo. Podívala se na mě a já vytušil, že bych měl něco říct.

„Můžeš to popírat, jak jen chceš, ale dnes máš narozeniny a kdo jiný, než já by tě měl obdarovat. Ale já nevěděl, co ti dát a nakonec mě napadlo jen tohle,“ spustil jsem. Nadechovala se k odpovědi, ale já ještě neskončil a tak jsem ji hned v zárodku utišil svým ukazováčkem na jejích rtech.

„Nemůžu ti dát víc než ten sen a nemůžu ti tenhle sen dát znovu. Trápíme se občas všichni, to se nezmění, ale já stejně pořád doufám, že jednou žádný takový sen potřebovat nebudeš, aby ses tak bezstarostně smála. Všechno nejlepší, Faith!“ dlouze jsem ji políbil…

Tímto se oficiálně loučím s celou sérií Ztracených. Budou mi moc chybět, ale Faithin výlet ve světě Upířích deníků prostě skončil. Doufám, že se Vám povídka líbila a že na ni budete vzpomínat jen a jen v dobrém. Na její místo teď nastoupí povídky nové a to hned dvě. Již v tuto chvíli zde najdete první díl povídky Paprsek slunce, která je dílem čistě a jen mojí fantazie. Tu druhou poté očekávejte asi až v lednu. Bude se jmenovat Hluboko v duši a bude to další fanfikce k Upířím deníkům. Také se plánuji zapojit do soutěže s citáty, takže o povídky nebude nouze. :) Ještě jednou tedy mockrát díky, že jste Ztracené četli(y) a komentovali(y), že díky Vašim hlasům měla povídka velký úspěch v soutěži o nejlepší povídku. Strašně moc si toho vážím a doufám, že i další mé povídky se setkají s takovým úspěchem.

Vaše Faith :)

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Zem, ve které zakázali slunce - Epilog: