Žít znamená bojovat! - kapitola 1 - Trénink - den jako každý jiný • OurStories.cz ~ naše povídky

Taková trochu oddechovější kapitola. Stephan má trénink v Ultře jako každý jiný den, ale tentokrát bude přeci jen o něco zajímavější. Dozví se o včerejší akci proti nově probuzenému, po kterém šli agenti Ultry.

17.03.2014 (11:00) • Nika • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 493×

Další den v Ultře. Jak to tady nesnáším! Už bych odtud nejraději vypadl, a to nadobro! Pořád si musím připomínat, že to dělám pro všechny lidi se schopnostmi, aby je tato organizace už nemohla lovit a zbavovat schopností. Nebo hůř… zabíjet. Ale hlavně to dělám pro tátu. Vím, že ho John zabil, nebo si to aspoň všichni myslí, ale já vím svoje. Viděl jsem ho. V limbu, mluvil na mě a já vím, že to bylo skutečné. Najdu svého tátu a přivedu ho zpět. Ale prozatím musím zvládnout trénink.

Procházím chodbou směrem k výcvikovému centru, když zpoza rohu vyjdou dva agenti. A jsou dost nasraní, pousměju se.

„Do hajzlu, ten malej smrad mě málem uškrtil. Ještě teď cítím, jak se jeho ruka utahuje okolo mého krku!“ nadával ten vyšší z nich.

„No tak, vždyť jsem to tomu klukovi docela vrátil,“ odpověděl mu ten druhý. Pomalu jsme se chodbou k sobě přibližovali. Zatím si mě asi vůbec nevšimli.

„Jo, no, tys mu to tak nandal, až tě donutil udělat salto a vyrazil ti dech, když tebou mrštil o zem.“

Asi honili někoho nově probuzeného a zřejmě ne moc úspěšně, asi jim zdrhl, podle jejich míry vytočení. Škodolibě jsem se ušklíbl.

„Au!“ sykl jsem, když do mě ten větší vrazil při míjení na chodbě. Spletl jsem se. Všimli si mě.

„Dávej pozor, kam šlapeš, Jamesone!“ okřikl mě agent, který do mě vrazil.

Debile, pomyslel jsem si, ale nic víc jsem si z toho nedělal. Takových týpků tu je kam až oko dohlédne. Kdybych se měl pokaždé naštvat, když do mě některý z nich vrazí, nebo něco odseknou na můj účet… byl bych nasraný pořád. Až budu mít po tréninku, musím říct Johnovi, že máme asi v okolí nově probuzeného. Pokud už ho teda John s Carou nehledají. Zatraceně, doufám, že už o něm vědí. Jinak by to pro toho kluka nemuselo skončit dobře, když se mu příště nepodaří utéct. Ultra mu to tentokrát neudělá tak jednoduchý, jako to měl teď. To jsem si jistý.

Doufám, že ho najdeme my dřív. Další setkání s agenty by pro něj klidně mohlo být osudným.

***

„Tři jedna pro Jamesona!“ ohlásil agent, který dohlíží na náš trénink. Zase bojuji proti Hillary. Ať se snaží, jak chce, nemůže mě porazit. Jo vlastně dneska mě jednou porazila, ale to bylo jen proto, že zase udělala její oblíbenou sviňárnu. Začala křičet, jako kdybych jí ublížil, a když jsem se chtěl ujistit, že jí nic není, tak využila mé nepozornosti a tvrdě mě praštila pěstí přímo na solar. Chvíli jsem se z toho potřeboval vzpamatovat, takže se to počítalo jako porážka. To kolo jsem prohrál. Mrcha! Že já jí na to pokaždé naletím. Tedy, když to udělá poprvé v jednom dni, zbytek dne jí na to už nenaletím. No, ale vždycky tu je zítra.

„Tak co, Hillary, dáme další kolo?“ ptám se jí vítězně, zatímco ona leží na zádech a pořád se odmítá zvednout. Jestli čeká, až jí pomůžu, tak to bude čekat ještě hodně dlouho.

„Mně to dnes už stačí. Modřin mám už dost!“ kňučí Hillary na zemi a přitom si mne pravou lopatku. Pak začne házet prosebné pohledy na agenta – trenéra. Ten nevypadá, že by mu to už stačilo. Chvíli nás mlčky pozoruje. Právě si začal něco zapisovat do svých desek, které držel po celou dobu našeho tréninku a pečlivě si tam zaznamenával, kdo upřednostňuje jaké chvaty a jakým se mu nedaří vyhnout. Určitě to s námi bude na další hodině probírat. Bezva, už se nemůžu dočkat!

Chystám se zaujmout bojový postoj i přesto, že moje soupeřka se pořád válí po žíněnce. Až trenér zase ohlásí boj, Hillary se ani nestihne zvednout. Neměla by je tak provokovat, mohla by špatně skončit.

„Barton! Mayer! Na žíněnky!“ konečně zařval agent. To pro mě a moji mrtvou soupeřku znamená vysvobození! Teda, alespoň pro dnešek. Hurá!!!

Teď už jsem ochotný Hillary zvednout. Přišel jsem blíž a natáhnul jsem k ní ruku. Přijala ji, když trochu neochotně. Asi je trochu naštvaná, že tento den prohrála. No co, nemám v plánu jí nechávat vyhrávat jen proto, že je holka. Ať se snaží. V terénu ji nikdo šetřit nebude. Viděl jsem zápasit Johna s Carou a on ji taky vůbec nešetřil. Je potřeba do toho jít naplno, jinak se nic nenaučí.

„Tak co máš v plánu teď?“ Hillary mě vytrhla ze zamyšlení nad bojujícím Johnem s Carou. Oba sedíme na lavičce na kraji tréninkové místnosti a doplňujeme tekutiny, které jsme ze sebe vypotili během dvouhodinového tréninku.

„Musím vyzvednout mladšího brášku z tréninku.“

„Jakého tréninku?“ zeptala se mě a znovu se napila vody z lahve.

„Hraje soccer na postu útočníka. Docela mu to jde,“ pousmál jsem se nad vzpomínkou jeho posledního zápasu, kde dal celé tři góly.

„Aha… já jsem spíš na náš fotbal. Přijde mi to zábavnější než banda kluků, kteří pobíhají po hřišti a skrblí si míč pro sebe a občas někomu nahrají a ještě méněkrát to střelí do brány,“ pohrdavě si odfrka nad tou představou. Musím se tomu smát. Ta toho o socceru moc neví.

„Musím tě někdy na něj vzít, protože mi věř, že v tom je mnohem víc než jen pobíhání po hřišti.“ odpovím jí.

Pak jsme se šli oba osprchovat do šaten a převléct se.

Sprcha byla opravdu příjemná. Aby ne, po tak namáhavém dnu. Už jsem se viděl doma v posteli… ne, nejdřív si udělám nějaký pořádný sendvič. V břiše už mi hodnou chvíli kručí. A pak do měkoučký postele. Ach… už se nemůžu dočkat.

Když jsem odcházel z šaten, Hillary zrovna vyšla z dámské šatny.

„Stephane! Počkej na mě!“ přeběhla chodbu, která nás dělila. Otočil jsem se na ni ne s moc šťastným výrazem ve tváři. Už jsem si opravdu přál být doma v posteli se sendvičem v ruce. „Slyšel jsi o té včerejší akci?“ vychrlila ze sebe rychle.

„Co? Jaké akci?“ Do háje, o čem to mluví? Jaká akce? Vždyť jsme včera na žádné nebyli… nebo: „Jo! Ty myslíš tu nepovedenou, kde jim ten kluk pěkně nakopal zadky?“ konečně jsem si vzpomněl, co myslela. No co, prostě jsem byl už myšlenkami úplně jinde… konkrétně v měkké teploučké posteli s kusem žvance!

„Jo, o té nepovedené akci! O čem jiném? O ničem jiným tenhle barák od rána nemluví, protože Jedikiah je pořádně nasranej kvůli tomu, jak to ten tým zvoral. A to tam prý poslal jedny z nejlepších agentů, co teď má!“ žasla bez přetvářky Hillary, vyloženě toho kluka obdivovala. Páni, to bych u ní nečekal, takový obdiv pro někoho, kdo není Ultra. Obvykle nic takového neříká, aby si proti sobě omylem nepoštvala někoho z Ultry. Nemuselo by to pro ni skončit dobře.

A kruci… tím mi připomněla, že nemůžu jít hned domů, ale nejdřív musím říct Johnovi o tom klukovi, který zdrhl těm agentům. Podle toho, jak je asi dobrej, tak z něho bude mít John hodně velkou radost. Teda, pokud ho najdeme před Ultrou.

„Něco málo jsem o tom zaslechl, ale nic konkrétního. Vlastně jsem jenom slyšel ty agenty, co to podělali, nadávat,“ řekl jsem jí a gestem jsem ji pobídl k chůzi. Celá se rozzářila, když zjistila, že o tom vlastně nic nevím a ono může být tím, kdo mi to může vyprávět hodně dopodrobna. Bože, chraň mě.

Hillary se zhluboka nadechla. Tak tohle bude asi na dlouho.

„Starší agentky si o tom povídaly teď v šatně. Do té doby jsem taky o tom nic moc nevěděla. Celý den jsem o tom sem tam něco zaslechla, ale nic konkrétního. Až do teď!“ rozzářila se nadšením.

Bezva. To znamená, že to je čerstvý a ona jen tak nesklapne. To nemá žádnou kamarádku, s kterou by si o tom mohla povídat? Blbá otázka… samozřejmě, že nemá. O tomhle si nemůže jen tak s někým povídat. Každá kamarádka, které by to řekla, by skončila pod drnem. Stejně jako málem skončila Astrid, kdyby ji John včas nezachránil.

„Prý na něj byli čtyři!“ pokračovala Hillary. „Už ho měli! Jeden agent ho držel v kravatě. Když už to s tím klukem vypadalo bledě, tak se prý vzchopil, chytil toho agenta zezadu za hlavu a přetočil ho přes sebe. Hodil pěkný salto přes Johnova záda a skončil s vyraženým dechem na tvrdém chodníku. Ten kluk pak vběhl do postranní uličky, odkud už se mohl teleportovat, a byl pryč. Dost dobrý, viď Stephane!“ Hillary se uculila, asi při představě výrazu nasraných agentů, kteří zvorali úkol. Dobře jim tak, usmál jsem se.

Z tohohle týpka bude mít John opravdu radost. John… ona zmínila Johna a říkala, že Jedikiah je opravdu dost naštvaný kvůli té nepovedené akci. Prý je opravdu hodně nasranej kvůli tomu. Ale proč by měl být kvůli obyčejnému nově probuzenému být tak naštvaný… pokud ovšem… do háje! To snad ne! Mělo mi to dojít dřív. Doufám, že se mýlím!

„Hele, Hillary, ty jsi řekla Johna? Jako Johna Younga?“

„Jo. No. To je na tom právě nejhorší. Proto Jedikiah tak zuří. Měli ho v pasti a on jim zdrhl. Je vážně dobrej. A to prý byl trochu nalitej. Vycházel zrovna z nějakého baru. No, a tam už na něj čekali,“ řekla už trochu bez zájmu.

Jak to, že ho málem chytili? Proč tam byl, proboha, sám a kde byla Cara nebo Russel, aby ho kryli? Co to, zatraceně, mělo znamenat? Takový risk!

„Nevíš, jak věděli, kde ho mají hledat? Říkala jsi, že to byla past, ne?“

„Jo, byla to past, ale opravdu nevím, jak věděli, kde bude. Proč tě to tak zajímá?“ zastavila se Hillary v chůzi. Jo, tohle jí asi zaujalo. To jsem si trochu nadběhl.

„No, víš… naposledy, co jsem ho potkal, tak mě střelil do ramene. Mám s ním nevyřízené účty,“ vzpomněl jsem si naštěstí na naši nedávnou akci, kdy mě John naschvál postřelil, aby mě nemohl nikdo podezřívat z toho, že pomáhám Lidem zítřka. „Zajímalo mě, jestli je ještě šance, že po něm znova půjdeme. Pokusil bych se přidat do té akce a vrátit Johnovi dluh, který u něho mám,“ promnul jsem si rameno v místě jizvy, která zůstala po kulce, abych Hillary přesvědčil, že to myslím vážně.

„Hm… s tím ti já nepomůžu, ale pokud o tom něco zjistíš, ráda bych šla taky.“ Roztomile zamrkala řasami, abych na ni pamatoval, až se budu pokoušet přemluvit strýce Jedikiaha, aby mě pustil na danou akci.

Upřímně doufám, že žádná další akce nebude.

Podíval jsem se na hodinky. „Páni, to už je hodin. Promiň, Hillary, ale já už opravdu musím jít pro bráchu na ten trénink. Tak se měj, zítra!“ ukončil jsem náš rozhovor a zamířil jsem do vedlejší chodby.

„Tak se měj. A nezapomeň na mě, až budeš mluvit se svým strýcem!“ zavolala za mnou ještě.

„Neboj, určitě se za tebe taky přimluvím!“ zavolal jsem na ni. Usmála se na mě a pokračovala chodbou rovně.

Když už jsem ji neviděl, vydal jsem se jiným směrem než ven z budovy – do kanceláře pana Dr. Jedikiaha Price.

Ach jo… do té postele se dneska asi jen tak nedostanu.

Autor: Nika, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction