OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Žít znamená bojovat! - kapitola 2 - Otevřené rány

01.05.2014 (10:00) • Nika • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 720×

Ťuk, ťuk… vezmu za kliku a otevřu skleněné dveře od Jedikiahovy kanceláře.

Je docela dobrý, že jsou zde téměř všechny stěny skleněné. Teda, alespoň ty kancelářní. Tak je vidět, jestli je dotyčná osoba uvnitř, nebo ji mám jít hledat jinam. Už když jsem přicházel, viděl jsem svého strýce, jak pracuje na počítači.

Ani po otevřené dveří od něj hlavu nezvedl.

„Ahoj, strejdo!“ pozdravil jsem ho, ale ani to neupoutalo jeho pozornost. Pořád s očima na počítači mi alespoň odpověděl:

„Kolikrát jsem ti to říkal? Tady jsem pro tebe pan Price. Už si to konečně zapamatuj, Stephene,“ napomenul mě s lehkým povzdechnutím. „Doma mi můžeš říkat strejdo nebo jenom Jede, ale tady v práci mě budeš oslovovat tak jako kdokoli jiný!“ dokončil svůj monolog. No jo, pořád na to zapomínám.

„Omlouvám se. Dobrý den, pane Pricei,“ zopakoval jsem pozdrav tentokrát ve zdvořilostní formě, ale se špetkou sarkasmu v hlase.

Teď už se Jedikiah na mě otočil, opřel se do opěradla židle a typicky pro něj si sepnul ruce na břiše. „Co pro tebe můžu udělat, Stephene?“ zeptal se mě strejda.

„Slyšel jsem, že jste měli menší střetnutí s Johnem.“

„Ano, měli. Proč tě to zajímá?“ zeptal se mě už s opravdovým zájmem.

„No, řekněme, že mám s Johnem nevyřízené účty,“ naschvál jsem si promnul pravou rukou místo průstřelu od kulky, abych dal jasně najevo, co mám na mysli. „Zajímalo by mě, jak jste ho našli a jestli tu je šance, že v blízké době ho najdete znovu. Rád bych se připojil k týmu, který pro něho půjde, abys rozuměl.“

Jedikiah se zvedl ze židle, obešel stůl a opřel se o jeho hranu se zkříženýma rukama na prsou a s velice vážným výrazem si mě prohlédl.

„Jak už chvíli víme, John není nadále vůdcem u jeho lidí. Je jím Cara. Řekněme, že z velice dobrého zdroje jsme se dozvěděli, že se spolu pohádali a Cara Johna vykopla z tý jejich díry, kde se schovávají. Takže John se teď nemá kde ukrýt, no, a ten samý zdroj nám řekl, kde je. Sledoval ho do toho baru, a jak to bylo dál, už zřejmě víš,“ dokončil Jedikiah.

Takže máme práskače ve skrýši. To je vážně bezva, jako bychom se před chvílí jednoho nezbavili. Cara ho bude muset co nejdřív najít. 

___________________________________________________________________________________

Tim by vážně potřeboval přeprogramovat. Dneska je nějak pomalejší než obvykle. Na tu obří obrazovku už koukám celou věčnost a on pořád nemůže najít toho nově probuzeného, kterého jsem dnes ráno cítila.

„Time? Jak dlouho ještě?“ ptám se ho už po sté, když už mi pomalu dochází trpělivost.

Odpoví mi jeho strojový hlas: „To nemohu přesně určit. Nedaří se mi najít žádnou stopu po tele schopnosti.“

„No, mě to právě přestalo bavit,“ ozve se Russell rozvalující se na gauči. Otočím se k němu s tázavým pohledem.

„No, to čekání. Už tu trčíme od rána, a teď jsou dvě odpoledne a pořád nic. Jdu se někam pobavit!“ vstane z pohovky a má se k odchodu. V půli cesty se otočí čelem ke mně a dál pokračuje v chůzi pozpátku směrem ke dveřím: „Potřeboval by opravit či co. Neviděla jsi náhodou Johna? Já jen, že bych ho zavolal, aby to spravil,“ pronese naprosto vážně. Zpřísním svůj pohled.

„Oh… počkej! On tady už vlastně není. Vyhodila jsi ho odtud!“

Uchopím první věc, co mi přijde pod ruku, a mrštím jí vší silou po něm. Letící polštář chytá svým obličejem.

„Padej odtud. Jestli Tim něco najde, tak se ti ozvu.“

„Jen klid, šéfe! Jen klid! Jenom říkám, že nám tu chybí, šéfe.“ Mírně se ukloní a teleportuje se pryč. Zřejmě do nějakého baru.

„Mně taky chybí,“ pronesu tiše. Projde mnou pár vzpomínek na mě a na Johna. Zatřesu hlavou, abych se vzpamatovala. Musím pokračovat v práci.

„Nejsi dnes nějak pomalej, Time? Musíme toho nově probuzeného najít dřív než Ultra,“ povzdechnu si.

Z tý obrazovky už mě dost bolí oči. Promnu si zátylek a pomalu přecházím místnost až dozadu ke stolu, na jehož desku si sedám. Johnův stůl.

„Přijmi mou omluvu Caro, ale John mi měl včera vyčistit programy. Proto pracuji tak pomalu. Potřebuju obnovit část svých systémů.“

No to si ze mě dělá srandu! „Tak už i ty, Time, mi to budeš vyčítat? To, že jsem vyhodila Johna?“

„Ne, Caro. To není moje záležitost. Já jenom konstatuju fakta, že mě měl John obnovit, ale to nestihl, když jsi ho…“

„Ano, ano, rozumím, Time. Neměla jsem Johna vyhazovat, protože pak by tě stihl opravit a ty bys našel toho nového,“ přerušila jsem jeho dobře zaobalenou narážku na mě. „Já musela,“ vzdychnu potichu spíš jen pro sebe, než pro kohokoli jiného. „Já musela, Time. On zpochybnil moje vůdcovství svým chováním. Kdybych to neudělala, tak by mě potom nemuseli ani ostatní poslouchat v kritických okamžicích. John nejenže neuposlechl moje nařízení, ale potom mi přede všemi řekl, že pokud to bude muset udělat znovu, tak to klidně udělá. Nemohla jsem to jen tak nechat,“ vzdychla jsem směrem k inteligentnímu počítači.

Chvíli bylo ticho.

„Možná mi to nebudeš věřit, ale mně chybí nejvíc. Já jsem ho milovala… miluji ho!“ opravila jsem se. „A on miluje mě, tedy doufám, že mě pořád miluje.“

„Já necítím, Caro, ale podle statistik, ke kterým mám přístup, mohu předpokládat, že to, co jsi udělala, nijak závažně neovlivní váš osobní vztah. Jen tomu musíš dát trochu času, aby ti odpustil. A pokud tě to utěší, podle vašeho předešlého chování mohu předpokládat, že tě John nadále miluje i přes to, cos mu udělala.“

„Děkuju, Time.“ Trochu mě jeho slova uklidňují, ale jistotu mít nemohu. Nezbývá než věřit.

Nějakou dobu jsem jen tak seděla a čekala. Přemýšlela o tom, co bylo a co by mohlo být. Když se ozval rozčílený hlas: „Caro?! Jsi tady?“ Stephen vběhl do místnosti.

„Co potřebuješ, Stephene?“ řekla jsem bez jakékoli barvy v hlase.

„Co potřebuju?“ odpověděl mi sarkasticky. „No, já nevím, tak třeba by mě opravdu zajímalo, kde je John. Nikde ho tady totiž nevidím.“

„Není tady.“

„Jo, a kde teda je, nebo spíš, kdy se vrátí? To snad víš jako vůdce, ne?“

„Nevím, kde je, a už se sem nevrátí. Porušil pravidla. Už sem nepatří,“ oznámila jsem s ledovým klidem. Ale v srdci jsem cítila rozpor. Jak by sem John nemohl patřit? Tohle je jeho domov. Jeho rodina. Nikoho jiného nemá, tak jako ostatní tady.

Každý z nás tady dole má nějakou rodinu tam venku. Já tam mám mladší sestru a otce, ani jednoho už jsem neviděla celých pět let. Stýská se mi po nich, ale zároveň vím, že už je nemůžu vidět, pro jejich i moje bezpečí. Jen bych je tím ohrozila. John tam venku nemá nikoho. Žádné rodiče nebo sourozence. Prostě nikoho. Vyrůstal u pěstounských rodin.

U žádné z nich ho nenechali déle než půl roku. Nemá žádné pořádné zázemí. Až jednoho dne ho od jednoho z pěstounů vzal Jedikiah a přivedl ho do Ultry. Tam strávil nejdelší dobu, tedy co já vím. John moc o minulosti nemluví. Tedy spíš vůbec. Vím toho o něm opravdu málo, a přesto jsem jednou z osob, která toho o něm ví nejvíc. Na prvním místě v seznamu lidí, kteří vědí něco o Johnovi, bude podle mě Jedikiah.

Lžu sama sobě, když říkám, že sem nepatří. Kam jinam by asi tak patřil? Srdce mi říká, že byla chyba ho odehnat, ale rozum a pozice vůdce mi šeptá, že to bylo správně. Za pár dní ho přivedu zpět, ale teď ještě ne. Musí se nejdřív ponaučit, že vůdce jsem teď já!

„No, já možná nevím, kde je teď, stejně tak jako ty,“ pokračuje Stephen, „ale na rozdíl od tebe vím, kde byl dnes v jedenáct hodin večer, Caro.“ Nechápu, kam tím míří. Co má znamenat tenhle výslech?

„Nerozumím, kam tím míříš. Pravděpodobně byl v nějaké hospodě a zapíjel to, že jsem ho vyhodila.“

„Velice správě. Byl v baru a popíjel.“ S vražedným pohledem sleduje mojí reakci.

„Jak to víš? Byl jsi tam snad s ním? John si na mě stěžoval, nebo co?“

„Ale kdepak. Já tam nebyl, ale Ultra tam byla.“ Jako by mi oznámil naprosto běžnou věc, přešel k Johnovu stolu a teď si tam točí s tužkou na stole. Vytřeštím oči nad tou novinkou. Udělám tři kroky, abych byla blíž ke Stephenovi.

„Oni ho chytili?“ zděsím se.

„Copak ses úplně zbláznila?!“ Stephen toho má právě dost a vypění, zlomí tužku, kterou křečovitě svíral v ruce, když s ní přestal točit. „Ty si neuvědomuješ, jaká to byla blbost! Zrovna teď, když po nás jde Ultra víc než kdy jindy. Copak…“ Už jsem to nevydržela a skočila mu do řeči.

„Stephene, chytili ho?!“ zakřičím. Trochu se uklidní. Na chvíli zavře oči.

„Ne, nechytili. Ale bylo to těsný. Bylo to čtyři na jednoho. Tak tak z toho vyvázl.“

„Takže je v pořádku? Nic se mu nestalo,“ ujišťuju se už naprosto s klidným hlasem a pevným výrazem ve tváři.

Stephen třeští oči a znovu začne hystericky křičet. „To si ze mě děláš snad srandu?! Ty jsi mě snad neposlouchala?! Málem-ho-chytili!“ zdůrazní každé jednotlivé slovo, jako by na něm závisel jeho život. „Jestli má přežít, musíš ho vzít zpět,“ oznamuje už s ledově klidným hlasem.

Zdá se to jako věčnost, když čeká na mou odpověď, ale místo toho bylo mrtvolné ticho… Hledíme si vzájemně do očí. Já mám zkřížené ruce složené na hrudi. On je pro změnu drží podél těla se zatnutými pěstmi. Z očí mu čiší zloba, hněv, pohrdání a hlavně nervozita z nevědomosti toho, co mu odpovím.

Už ten pohled nemůžu vydržet. Sklopím oči a uhnu hlavou doprava dolů.

„Je mi líto. John se o sebe dokáže postarat sám. Tak jako vždycky.“ Je to chladné, já vím. Ale opravdu nemůžu jinak. Prostě to nejde, přesvědčuju sama sebe.

Najednou se otevřou dveře a vejde Peter. Obyčejný černovlasý kluk okolo sedmadvaceti let, je průměrně vysoký a hubený. Možná trochu moc hubený na kluka.

„Slyšel jsem hádku, děje se něco, Caro? Nějaké problémy?“ S těmi slovy sjede očima Stephana.

„Ne, to je v pořádku, Petere, nic se neděje. Nic se nestalo,“ ujišťuji ho. Stephen si též pořádně Petera prohlédne.

„Ne, nic se nestalo. Co by se asi tak mělo stát, vše je při starém. Nebo spíš změnit.“ Stephen se otočí zpět na mě, nasadí ten svůj pohrdavý výraz. „John zůstane u mě.“ A s těmito slovy za sebou práskne dveřmi. Trochu mě zaskočil svým odchodem… nebo spíš tím, co řekl? Jo, bude to těmi slovy. Když já nejsem schopná/ochotná pomoct Johnovi, tak to udělá on, to mi dal jasně najevo.

„Caro? Jsi v pořádku?“ osloví mě Peter. Vůbec jsem si nevšimla, že tu ještě je.

„Ano, jsem v pořádku. Jen jsem se trochu zamyslela… Potřebuješ něco?“

„Ne, jen jsem chtěl vědět, že jsi ty v pořádku. Vrátím se zpět za ostatními.“ A odešel. Z toho kluka mám vždycky takový divný pocit. Nemám ho moc v lásce. Vždy z něho vyzařují takoví zvláštní emoce. Alespoň, že už je pryč. 

Cara měla pravdu. John se umí dobře schovat. Docela mi dalo práci ho vystopovat. Teda, vlastně Tim mi to sdělil sms zprávou. Když už jsem nevěděl, kde mám hledat, jelikož telepaticky byl John nedostupný, což je vlastně docela logické, jelikož kdybych ho mohl telepatií zachytit já, tak by to mohl udělat i agent Ultry, tak jsem napsal Timovi. Nejdřív mi to nechtěl sdělit, jelikož mu to John zakázal. No, ale nakonec se mi ho podařilo přesvědčit, že takhle Johnovi pomůže, a nakonec mi poslal adresu jednoho hotelu, kde udělal Tim Johnovi falešnou registraci na jiné jméno. A zařídil to tak, aby tam měl veškerý personál vstup zakázaný. Nechal je si myslet, že tam je nějaký velvyslanec z cizí země a nechce, aby se o něm dozvěděl tisk.

Tim je machr, to se mu musí nechat.

Právě vycházím z nemocnice. Byl jsem za mámou, musel jsem jí říct, že John u nás nějakou dobu zůstane. Nechtěl jsem jí to říkat telepatií, přece jen, tohle je dost vážná věc. Ani moc neprotestovala, což je dost zvláštní. Ale potěšilo mě to.

Konečně jsem v postraní uličce u nemocnice, kam chodí doktoři a sestřičky kouřit. Tak, teď zbývá se jen přemístit.

Už to není tak těžké, jako to bylo dřív. Teď se stačí soustředit na místo, kam chci. Důležité je taky být aspoň trochu v pohybu. Přemístit se bez toho, aniž bych byl v pohybu, nejde… teda aspoň mně a všem ostatním. Viděl jsem to jen dvakrát, někoho se přemístit, aniž by se pohnul, a v obou případech to byl John. Poprvé, když se předváděl a snažil se mě přesvědčit, že se mi to nezdá a že schopnosti jsou skutečné. Tehdy stál přímo přede mnou a najednou zničehonic byl za mnou. Pamatuju si, jak Russell utrousil něco jako vejtaho směrem k Johnovi. Ale i v tomto případě se trochu pohnul. Udělal jakoby krok ke mně, ale v půli toho kroku se přenesl za mě, kde pohyb dokončil. I toto je velice těžké vzhledem k tomu, že se já musím aspoň trochu rozeběhnout, poskočit či jakkoli trochu zrychlit pohyb svého těla. Ale podruhé se John opravdu ani nehnul. Stál uprostřed místnosti a pekelně se soustředil, tehdy musel zneškodnit pět bomb přesně ve stejnou chvíli. Já zneškodňoval tu šestou. V tu chvíli opravdu stál na místě bez hnutí a pekelně se soustředil. Zvládl to, když potom odpadl na zem, ale i to ukazuje, jak je neuvěřitelně těžké se přemístit bez počátečného pohybu.

Tak jdeme na to.

Udělal jsem několik rychlých kroků a… už jsem to dobrzďoval v hotelovém pokoji.

„Ani se nehni!“ ozvalo se za mnou. Prudce jsem se otočil a z postele na mě mířila nabitá zbraň.

Autor: Nika, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Žít znamená bojovat! - kapitola 2 - Otevřené rány: