OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztraceni v samotě - 13. kapitola

05.09.2011 (10:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1830×

Rozhovory s nepřítelem

„Přestaň být v té křeči už konečně,“ skoro mi poručil, když jsme vyšli na ulici plnou lidí a pustil moji ruku.

„To jde celkem těžko.“ Těkavě jsem se rozhlížela po okolí.

„To zvládneš,“ mrknul na mě.

„Právě jsem se dozvěděla, že hodláš zabít mého kamaráda a ještě jsem ti na něj všechno vykecala… já… já…“ kroutila jsem hlavou a chtělo se mi brečet.

„Hej.“ Chytl mi bradu a donutil mě se mu kouknout do očí.

„Nebudu tu obhajovat sebe a svůj styl života. Ani to, co se chystám udělat. Udělat to prostě musím. Buď zabije on mě, nebo já jeho. Tys měla svoji volbu, to moc dobře víš, viď?“ Díval se na mě. Kývla jsem.

„A místo toho, abys dnes zůstala doma, přišla jsi za mnou do baru. Byla to tvoje volba Faith, vědělas to,“ pokračoval a já chtěla uhnout očima a propadnout se do země.

„Neodvracej se,“ přikázal mi přísně, ale já nechtěla, aby viděl mé slzy. Už tak jsem si připadala jako ubrečená pipka.

„Nechtěl jsem tě pustit domů, protože je tam Jim, ne protože bys byla informátor na jedno použití,“ řekl mi a trochu mě tím uklidnil. Opravdu jsem se bála, že mě chce zabít.

Pak jsme procházeli ulicí. Beze slov, jen tak. Všechen stres se pomalu měnil v únavu, a ač jsem se vážně snažila, Damon to na mě poznal. Chtěla jsem s ním ještě vyřešit ten polibek a zeptat se na tolik věcí, ale rozhodl, že půjdeme domů a já už neměla sílu se vyptávat. Otočili jsme se na konci ulice a stejně líným tempem kráčeli zase zpět. Damon věděl, co dělá. Chytl mě za ruku a do mých žil se postupně rozléval klid.

„Faith?!“ ozvalo se za námi a já se trhnutím otočila. Spatřila jsem Jima, vypadal… naštvaně? Zlomeně? Zklamaně?

„Jime,“ snažila jsem se znít pevně. Damon stiskl moji ruku pevněji, na Jima vrhl povýšený úsměv jako předtím na šerifku. Jim si rychle zkontroloval, zda mám na ruce náramek. Když se mi znovu podíval do očí, byl ještě zklamanější než předtím. Měla jsem co dělat, abych udržela svůj postoj. Bylo dlouhé ticho. Jim se snažil něco říct, ale vždy jen otevřel pusu.

„Můžu s tebou mluvit?“ zeptal se nakonec, když pravděpodobně spolkl všechny výčitky a nadávky na moji a Damonovu hlavu. Měla jsem v plánu kývnout, ale Damonův znovu zesílený stisk mi dal jasně najevo, že rozhovor se nekoná. Ne teď.

„Dnes ne, Jime,“ odpověděla jsem pevně.

„Tak snad jindy,“ řekl a snažil se znít lépe, než se cítil.

„Dobrou noc,“ špitla jsem, když už jsme s Damonem zády k němu odcházeli. Celou cestu do penzionu jsem nepromluvila. Podařilo se mi potlačit veškeré slzy a smutek. Vinu a lítost. Zatlačila jsem všechno dozadu k Ericovi s Damienem. Nezbylo mi než doufat, že se to nikdo nepokusí vytáhnout.

V penzionu už bylo mrtvo. Všichni se rozlezli po svých pokojích, řekla bych. Damon si to namířil pravděpodobně do své ložnice. Já šla jako štěňátko za ním. Už jsem tu byla, sem mě tenkrát „unesl“.

„Udělej si pohodlí,“ řekl jen a někam odešel. Stoupla jsem si k oknu a sledovala les. Listí stromů šumělo pod návalem předbouřkového větru. Myslela jsem na Marcuse. Máma bude protivná, že jsem dnes nebyla doma a musela u něj usínat ona. Tohle byla vždycky moje práce. Vlastně jsme to měly trochu prohozené. Já byla pro Marcuse jako máma a máma byla spíš jeho teta nebo tak něco. Neměla s ním žádný příbuzenský vztah. Ne, že by ho neměla ráda. Jen ho nemilovala, jako milovala mě. Damon se už vrátil. V odrazu okna jsem viděla, jak mě pozoruje. V ruce držel skleničku a chlast v ní určitě nebyl. Pokusila jsem se ignorovat obsah toho, co pil. Pořád jsem byla ve stádiu popírání. Asi to bylo i tím, že jsem vlastně nevěděla, co všechno to obnáší. Zatím jsem asi neměla dostatek odvahy se na to ptát.

„Nechceš jít raději spát? Ten les nikam neuteče, bude tam i zítra,“ zakřenil se nakonec. Otočila jsem se na něj. Měl rozepnutou košili a já měla co dělat, abych neslintala.

„A kde si mám ustlat?“ optala jsem se.

„Přijde ti ta postel malá nebo co?“ odpověděl otázkou. Skousla jsem si ret.

„Ty se mě bojíš,“ osočil mě se smíchem.

„Co když se bojím sama sebe? Abych na tebe náhodou neskočila,“ musela jsem mu vpálit.

„To zní jako výzva, ale myslím, že usneš hned, jak si lehneš,“ pokračoval a pak po mě hodil noční košili. Podívala jsem se na něj s otázkou v očích.

„Elena tu v podstatě bydlí, tak jsem jim skočil do romantického večera a jednu jí ukradl,“ zazubil se. Pohoršeně jsem se na něj podívala.

„No, spali jako dva pařezy,“ osvětlil mi jejich romantiku. Vyprskla jsem smíchy nad jeho výrazem. Všechno napětí bylo pryč. Jeho část se pořád schovávala ve mně, ale já ji nechtěla vypustit na povrch, teď ne.

Odešla jsem do koupelny a vrátila se v noční košili. Damon už ležel na posteli. Měl jen tepláky a četl si nějakou knížku.

„Vau,“ neodpustil si, když jsem vešla do místnosti.

„Nech si ty puberťácký výlevy. Nejsi na to už trochu starej? Tak mě napadá kolik ti vlastně je?“ vypadlo ze mě, když jsem ho chtěla uzemnit. Začal se tlemit.

„Není slušné ptát se starších lidí na věk.“ Zahrál uraženýho. Plácla jsem tělem vedle něj.

„Nejsi člověk,“ vyplázla jsem jazyk.

„Skoro sto sedmdesát,“ přiznal a čekal na moji reakci.

„Dědku,“ vypískla jsem.

„Dovol? Počkej, ty to schytáš!“ ohradil se a začal mě lechtat.

„Damone, nech toho!“ smála jsem se. Nechal toho. Zůstal zapřený nade mnou a díval se mi do očí. Byla jsem jako v tranzu a přistihla se, jak bych ho nejraději stáhla k sobě a pokračovala v tom, co jsme začali večer. Naštěstí jsem se přistihla.

„Fajn, jdeme spát,“ řekl nakonec a svalil se pod peřinu. Udělala jsem to samé a velice rychle upadla do říše spánku…

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztraceni v samotě - 13. kapitola: