OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztraceni v samotě - 15. kapitola

07.09.2011 (11:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1827×

Když je smrt blízko…

„Neee!“ zaječela jsem a padla na kolena, abych Jima zachytila. Podívala jsem se na Damona. Díval se na mě pohrdavě. Bez jakékoli lítosti.

„Jak jsi mohl?!“ vyštěkla jsem.

„Musíme ho někam uklidit,“ konstatoval a hodil si ho přes rameno.

„Damone!“ zasípala jsem. Nezajímalo ho to. Chytl mě za ruku a táhnul mě sebou. U penzionu zavolal na Caroline.

„Ohlídej ji.“ Přehodil mě do náruče blondie, jako bych byla věc. Nemohla jsem se ani nadechnout, abych na něj něco zařvala, nevěděla jsem ani co zařvat.

„Pššš. Uklidni se. Pššš,“ tiskla mě k sobě Caroline a snažila se mě utišit.

„Půjdeme dovnitř,“ řekla tiše a vedla mě k sobě do pokoje.

Seděla jsem na její posteli a zírala do zdi. Ze začátku zkoušela komunikovat, ale nakonec to vzdala a nechala mě být. Jen si sedla na křeslo a četla si knížku. Pak zvrzaly dveře. Periferním viděním jsem spatřila Damona.

„Faith, pojď se mnou,“ řekl mi, ale já se ani nehnula. Vzal mě za ruku a vedl k sobě. Nechala jsem se. Neměla jsem sílu mu odporovat. A před Caroline jsem to nechtěla řešit. Jen, co se za námi zavřely dveře jeho pokoje, spustila jsem.

„Jak jsi sakra mohl?!“ zapištěla jsem.

„Vědělas, že to jednou udělám,“ odsekl.

„Já…“ zasekla jsem se. Věděla jsem to. Ale prostě tomu nechtěla uvěřit.

„Nechtělas tomu věřit?“ Přimáčkl mě ke zdi a já jen sklopila hlavu.

„Asi s tím budeš muset začít,“ oznámil mi příkře.

„Nejsem tvoje hračka, Damone!“ štěkla jsem po něm. Vyjeveně na mě koukal.

„Večer se chováš fajn, ráno mě líbáš a pak zamilovaně zíráš na Elenu, abys odpoledne zabil jediného kamaráda, kterého mám!“ prskla jsem. Koukal ještě zmateněji.

„Teď už je to jedno, jdu domů,“ dodala jsem sklesle a odstrčila jeho ruku, načež se vydala ven z pokoje.

„Ty jsi zamilovaná!“ prohlásil skoro vítězoslavně, když mě ve vteřině dohnal a v další se mnou mrsknul na postel.

„Na tom nesejde,“ odsekla jsem a koukla se jinam.

„Ten pohled nebyl pro Elenu. Přiznávám, že ještě nedávno jí patřil, ale hodně se změnilo poslední dobou,“ zašeptal mi vážně do ucha a odhrnul vlasy z tváře. Věděl jak mě dostat na svou stranu. Ať jsem nechtěla sebevíc, já byla jeho hračka.

„Proč jsi ho zabil?“ zašeptala jsem zničeně.

„Vysvětloval jsem ti to,“ odpověděl a zkoumal přitom můj obličej.

„Mohl jsi mi dát čas, třeba bych ho přesvědčila. Vy jste taky museli zbytek sekty přesvědčit,“ pokračovala jsem dál ve svém tónu hlasu. Jen mi jemně přejel hřbety prstů po tváři.

„Proč nic neříkáš?“ na odpověď zakroutil hlavou. A potom mě opět umlčel svými rty.

„Julie! Julie! Pojď si s námi hrát!“ tahal malý Jim svou sestru za ruku. Julie se zatvářila otráveně, ale pak následovala Jima k bazénu. Byla ten den vážně unavená, v nestřežených chvílích se držela za hlavu a nejraději by nás oba utopila, jen aby měla chvíli klid. Rodiče odjeli společně na celý den pryč a nás nechali doma. Cákla jsem na Jima vodu. Urazil se a začal trucovat. Byl tak komický, že jsme se mu s Julií začaly hrozně smát. Na náš smích reagoval pláčem a tak ho jeho starší sestra okamžitě začala utěšovat. Bylo krásné letní odpoledne, na obloze ani mráček, od rušných ulic Miami nás dělila obrovská zeď pětihvězdičkového apartmánu u soukromé pláže. Naše obvyklé prázdniny. Společně jsme usnuli na dece a vzbudil nás až podvečerní vánek od oceánu. Zabalili jsme se do dek a rozdělali gril. Julie přinesla steaky a začala nám opékat večeři. Přecpaní k prasknutí jsme se hašteřili. Jak krásný byl tenkrát náš život. Tak strašně jednoduchý. A pak se Julie rozhodla dojít si pro pití. Jen, co zmizela v útrobách apartmánu, si Jim vzpomněl, že chce taky a vydal se za ní. V tu chvíli, zčista jasna, jako blesk, mi došlo, jakou vzpomínku právě prožívám. Prudce jsem se zvedla a utíkala za Jimem, zastavil mě nesnesitelný dětský výkřik. Stála jsem na prahu společenské místnosti…

Leknutím jsem se zvedla z postele. Pot mi pomalu ztékal z čela na nos a kapal na peřinu.

„Děje se něco?“ podíval se na mě rozespale Damon. Až teď jsem si všimla, že slunce už je těsně nad obzorem. Bylo brzké ráno.

„Nic, nic, asi jen špatný sen.“ Pokusila jsem se o úsměv. Pak mi ale došlo, kde to ve skutečnosti jsem. Leknutím jsem se podívala na Damona, na sebe, na Damona, na sebe. Už dokonale vzhůru na mě pobaveně zíral.

„My jsme… my jsme?!“ vykoktala jsem. To jsem vážně… co vlastně jsem?! Sledovala jsem smrt kamaráda v přímém přenosu a pak se vyspala s jeho vrahem?! Kdybych to řekla nahlas, asi bych pištěla. Damon mě zaujatě pozoroval a nehorázně se přitom bavil.

„No jo, bylas skvělá!“ odpověděl nakonec a křivě se pousmál. O mě se pokoušela mrtvice. Pobaveně sledoval mou reakci a já si přála, abych se mohla pohnout a jednu mu vrazit.

„Nic nebylo prosimtě, věř mi, to by sis pamatovala.“ Vysvobodil mě nakonec z mého trápení. Hlasitě jsem si oddechla. Zatvářil se pohoršeně a začal se oblíkat. Nechápavě jsem na něj zírala, i když vlastně nevím proč.

„Měla bys na sebe taky něco hodit nebo pojedeš do školy v noční košili?“ zazubil se nad mým výrazem. Škola! Sakra, úplně jsem na ni zapomněla! Rychle jsem se začala oblíkat a zavřela se do koupelny.

Mnula jsem si obličej ledovou vodou a snažila se vstřebat události posledních dní. A taky, co tu dělám. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a za sebou spatřila Jima.

„To mu vážně odpustíš i moji smrt?!“ zeptal se vyčítavě. Byl bledý a měl fialové kruhy pod očima, jakoby roky nespal. Trhla jsem sebou v úleku a otočila se, ale nikdo tam nebyl. Snažila jsem se uklidnit zrychlený dech a pro jistotu se zapřela o zeď.

„Vážně mu to odpustíš?! Zabil mě Faith. Zabil!“ ozvalo se v mé hlavě. Zasekla jsem se.

„Faith? Děje se něco? Musíme jet, pohni!“ hučel zpoza dveří naštvaně Damon. Sebrala jsem zbytek svých psychických sil a potlačila veškeré emoce. Potom jsem vyšla ven z koupelny.

„Můžeme jet, ale musíme se ještě stavit doma,“ oznámila jsem mu a vykráčela z pokoje. Nechápavě rozhodil rukama a následoval mě…

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztraceni v samotě - 15. kapitola: