OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztraceni v samotě - 17. kapitola

09.09.2011 (12:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1791×

Nenávidím karaoke…

„Co takhle karaoke?!“ výskly společně Caroline a soudkyně, myslím, že Bonnie. Jen marně jsem doufala, že můj falešný punkový hlas zůstane opomenut. Zůstaly jsme s Elenou nakonec. Vypadala ještě nešťastněji než já a tak jsem posbírala veškerou odvahu a přitom jí nabídla, ať mi dělá druhý hlas. Úlevně kývla. Strategicky jsem zvolila Pink. Hned po Avril byla pro můj hlas asi nejrozumnější. Aniž bych si to uvědomila, vžila jsem se do té písničky víc, než bych chtěla. Navíc jsem se přistihla, jak ji svým způsobem zpívám Damonovi.

Sklidily jsme dost nečekaný úspěch, ale já na svou chvilku slávy velice rychle zapomněla. Vzadu za davem jsem totiž spatřila tu tvář, kterou jsem toužila vidět ze všech nejmíň, Jimovu. Damon si změny v mé póze rychle všiml, i když nikdo jiný ji pravděpodobně nezaregistroval. Hned jsem věděla, že to postřehl a to nebylo dobře. Zalapala jsem po dechu a se zašeptanou omluvou zmizela na záchodech. Chrstla jsem na sebe ledovou vodu a zbrkle lovila v kabelce prášky. Jeden jsem polkla a zapřela se třesoucíma se rukama o umyvadlo. Dalo mi opravdu velikou práci znovu se podívat do zrcadla.

„Je to vrah Faith! Dokážeš s tím žít?!“obořil se na mě Jim.

„Jdi pryč, slyšíš?!!! Nech mě být!“ vyštěkla jsem na zrcadlo a chytla se za vlasy.

„Jak vedle něj můžeš jen tak usínat? Jak ho můžeš jen tak líbat? Jak ho můžeš držet za ruku?“ pokračoval v otázkách, na které jsem nechtěla odpovídat.

„Mlč!“ vykřikla jsem znovu a mrštila krabičkou s léky o zrcadlo.

„Miloval jsem tě, Faith! Jak se můžeš tahat s mým vrahem?!“ díval se na mě zlomeně a já couvla už úplně ke zdi.

„Mlč prosím,“ vzlykla jsem a svezla se po zdi na zem. Proč ty prášky nezaberou hned?!

„Faith? Co se děje?“ vtrhl na záchody Damon. Normálně bych na něj asi vrhla pohoršený pohled, co dělá na dámských záchodech, ale dnes jsem neměla sílu. Jen jsem tiše vzlykala v koutě u zdi jako největší zoufalec. Damon si všiml krabičky s prášky a ihned po jejich zvednutí se začetl. Pak se na mě šokovaně podíval. Jen jsem pokrčila rameny.

„Pojedeme domů, co ty na to?“ zeptal se, ale spíš mi to oznamoval. Ani nepředpokládal odpor. Kývla jsem na souhlas a už mi pomáhal na nohy.

„K tobě nebo k nám?“ zeptal se, když jsme nasedli do auta. Chtěla jsem domů, tak moc jako nikdy. Jenže máma se nesmí dozvědět, co se děje a Marcus mě nesmí vidět v tomhle stavu.

„K tobě,“ špitla jsem provinile. Nechtěla jsem, aby si myslel, že vyhrál.

„Proč jsi mi o tom neřekla?“ spustil v půli cesty.

„Není to zrovna věc, kterou oznamuješ při prvním ahoj,“ použila jsem jeho slova. Musel se pousmát.

„Je to hodně vážný? Já jen jestli chodím s jednou nebo se dvěma holkama,“ pokusil se odlehčit situaci.

„Počkat, chodíš?“ vyvalila jsem na něj oči a dočkala se jen křivého úsměvu.

„Neměla bych o tom něco vědět?“ udiveně jsem na něj zírala.

„No strašně ses v Grillu bránila totiž,“ zazubil se a donutil mě dočasně kapitulovat.

„Naběhl sis, jsem nesnesitelná ve vztahu,“ zkusila jsem mu pohrozit po chvíli.

„To se budeme skvěle doplňovat,“ odpálkoval mě s tím svým arogantním a děsivě sexy úsměvem. Byl neskutečný hajzl, ale na mě měl jednu rozhodující zbraň. V jeho blízkosti jsem dokázala na všechno zapomenout. Dokonce i na to, kým ve skutečnosti je a co všechno mi provedl. A on to moc dobře věděl.

Když jsme přijeli, opláchla jsem si obličej a plácla sebou na postel. Chvíli mě pozoroval, až do doby, než mě to začalo štvát a hodila jsem po něm polštářem. Vrhl na mě vražedný pohled.

„Zíráš na mě!“ obvinila jsem ho na svou obhajobu a pokrčila rameny.

„Pche, počkej!“ odfrkl si a mrsknul po mě polštářem zpět. Schovala jsem se pod deku. Jemu se můj obranný val evidentně nezamlouval a tak na mě skočil a začal mě lechtat.

„Nech toho! Prosím! Vyhlašuji kapitulaci!“ prosila jsem ho mezi záchvaty smíchu.

„To ale budu požadovat válečné náhrady,“ zašeptal mi do ucha, když přestal s mučením. A pak se pomalu přiblížil svými rty až těsně k těm mým, díval se mi do očí a provokoval.

„Vau, to bych se asi měla bát,“ zašeptala jsem a snažila se uklidnit své srdce.

„A bojíš se?“ zeptal se, stále provokativně blízko.

„Ne,“ odpověděla jsem těsně před tím, než mě začal líbat. Byl hladový, vášnivý, až trochu surový. Přestala jsem vnímat svět okolo sebe a vnímala jen jeho rty a konečky prstů, kterými mi vyhrnul tričko a na něj nezvykle jemně hýčkal mé boky.

Než jsem se nadála, byla jsem nahoře bez. Na mou obranu, on taky. Jestli jsem to chtěla zastavit, tak teď už bylo na takové manévry pozdě. Zatímco bojoval s knoflíkem na mých kalhotách, pomalu přesouval své rty k mému krku.

„Piješ sporýš?“ zašeptal mi do ucha.

„Ne,“ odpověděla jsem po pravdě. Proč se asi ptal, mi došlo až potom. Ucítila jsem ostrou bolest ve chvíli, kdy jeho zuby protrhly moji kůži. Vyhrkly mi slzy. Nevím, jestli z bolesti nebo ze strachu, co mi provede. Ale všechno to trvalo jen chvilku. Ve chvíli, kdy jsem ucítila mírnou slabost, se odtrhl.

„Snad sis nemyslela, že tě zabiju,“ zašeptal mi trochu pobaveně do ucha. Po pravdě? Myslela. A on to věděl. Ani jsem si z toho napětí nevšimla, že jsme oba nazí. Znovu laskal mé rty, když do mě bez varování vstoupil. Vzdychla jsem rozkoší, což se mu evidentně líbilo, jeho úsměv jsem si mohla jen domýšlet. Byla jsem ve fázi, kdy si se mnou dělal, co chtěl a vůbec mi to nevadilo. Všechny starosti, veškerý čas se v jeho náruči rozplynul. Už jsem skoro zapomněla jaký je to pocit.

Probudilo mě ostré ranní slunce. Myslím, že příště raději zatáhnu závěsy. Vydala jsem hodně zvláštní rozespale-otrávený zvuk.

„Spi,“ ozvalo se za mnou. Až teď jsem si všimla Damonovy ruky obtočené okolo mého pasu. Pomalu se mi začal vybavovat včerejší pozdní večer. Popravdě jsem nevěděla jak se tvářit a co udělat. Nakonec mě napadl spásný nápad a pokusila jsem se jeho ruku setřást. Nedá se říct, že by souhlasil. Stiskl mě ještě pevněji a jaksi přitom pozapomněl, že já na rozdíl od něj vnitřní orgány potřebuju.

„Pust, blázni musí brát prášky,“ zaskuhrala jsem. Zabručel a neochotně mě pustil. Musela jsem se pousmát nad jeho výrazem. Zabalila jsem se do deky a začala v kabelce lovit krabičku s prášky.

„U mě v kalhotách,“ vysvobodil mě z mé paniky. Až teď mi došlo, že je zvedl ze země, kde včera skončily po mém návalu vzteku.

„Díky,“ zašeptala jsem a ze zadní kapsy jeho kalhot vylovila prášky.

„A za to se teď zase vrátíš ke mně do pelechu,“ zašeptal mi těsně u ucha a já se tak lekla, že mi prášek málem vylítl zpátky na dlaň.

„Proč mi tohle děláš?“ zaskuhrala jsem a zatáhla závěsy.

„Proč sis pořád ještě nezvykla?“ vrátil mi. Ignorovala jsem to a lehla si zpátky do postele. Následoval mě…

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztraceni v samotě - 17. kapitola: