OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztraceni v samotě - 22. kapitola

23.09.2011 (18:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 1966×

Když vám uteče čtyřleté dítě…

„Ou, Titanik? Vážně? Vy romantičky!“ ozvalo se ze dveří.

„Ať jsi kdokoliv, proklínám tě,“ zahuhlala Caroline do polštáře a praštila přitom Bonnie do obličeje. Ta se leknutím probudila a shodila mě z gauče. Musel na mě být vážně komický pohled. Neměla jsem ponětí, co se děje a kde to jsem. Rick, který celou tuhle akci způsobil a Jeremy, který stál hned za ním, se mohli potrhat smíchy. Elena, která nakonec taky vstala, je probodla pohledem a šla do kuchyně.

„Kafe?“ zavolala směrem k nám. To už dorazil i Damon se Stefanem.

„Prosím!“ zavolali jsme prakticky sborově a tak se Stefan rozhodl, že své drahé přítelkyni pomůže. Mně mezitím zazvonil telefon a tak jsem se odebrala do chodby. Že je to úplně zbytečný mi došlo až, když jsem ho zvedla.

„Ahoj mami,“ rozespale jsem pozdravila.

„Ahoj Faith,“ pozdravila mě máma tónem, který naznačoval, že něco potřebuje.

„Co potřebuješ?“ zeptala jsem se ihned.

„Musím dnes pracovně zpět do Denveru, večer budu zpět, ale Marcuse mi nikdo pohlídat nechce...“ spustila mamka.

„Jasně mami, neboj,“ odpověděla jsem jí a se zaklapnutím telefonu se vrátila do obýváku a ulovila hrníček svého kafe.

„Dneska mám pro vás program lidi,“ zavýskla jsem. Damon, který stejně jako další dva lidi slyšel, o co jde, se na mě trochu zhrozeně podíval.

Marcus mi cvrnkal do nosu, zatímco jsem otvírala dveře penzionu. Když jsem vstoupila, všichni už zvědavě čekali, koho to vlastně přivedu.

„Tak lidi, to je Marcus, můj malý bráška,“ představila jsem jim špunta v mém náručí. Marcus se podíval po osazenstvu a zamračil se na Damona. Ten se na mě nechápavě podíval.

„No, nemá tě moc rád, máma mu nabonzovala, že to u tebe trávím tolik času na úkor jeho,“ zazubila jsem se a postavila Marcuse na zem. Ten se chvíli rozhlížel a potom se zakousl Damonovi do ruky. Všichni jsme vybouchli smíchy.

„Ci autíčka, prosím.“ Přišel nakonec, když ho Damon setřásl. Vyndala jsem mu je z batohu a rychle mu sestavila autodráhu. Všichni na mě vyjeveně civěli.

„Co je? Léta praxe,“ vysvětlila jsem jim svůj um.

„Půjdeš si se mnou hrát?“ tahal Marcus za tričko Jeremyho. Ten chvilku vyjeveně koukal, ale nakonec povolil a šel. Postupně se k němu přidali skoro všichni. Až na Damona. Ten mě odtáhl nahoru do pokoje.

„Co blbneš, až to Marcus zjistí, spustí vřískot, kterej se nebude dát vydržet…“ protestovala jsem, než mě umlčel polibkem. Než jsem se nadála, ležela jsem na posteli.

„Damone, neblbni, počkej do večera,“ snažila jsem se ho zastavit. Podíval se na mě s výrazem naštvaného nemluvněte.

„Slíbils mi tu romantiku při západu slunce, pamatuješ?“ připomněla jsem mu. Kapituloval.

„Faith, máme problém.“ Přilítla do pokoje Caroline s vyděšeným výrazem.

„Co se děje?“ div jsem neshodila Damona z postele.

„Tvůj bráška nám někam utekl,“ konstatovala.

„Cože?“ rozesmála jsem se.

„Jak vám mohlo utéct čtyřletý dítě? Vždyť vás na něj bylo šest!“ nemohla jsem se přestat smát.

„Hele, ale on vážně utekl,“ rozhodila rukama Caroline.

„Já Ti věřím, jen to nechápu. Jdu se po něm podívat,“ nepřestávala jsem se smát.

„Marcusi!“ volala jsem, stále ještě trochu pobaveně a zvedala přitom všechny ubrusy.

„Mám tě!“ vyletěl na mě z pod stolu, až jsem se lekla.

„Tady jsi rošťáku!“ zvedla jsem ho do náruče.

„Utekl jsem jim,“ chlubil se a prapodivně přitom máchal ručičkama.

„Všimla jsem si,“ zasmála jsem se. Když jsem se rozhlídla, všimla jsem si Damona ve dveřích, jak nás pozoruje. Vypadal dost neurčitě. Povzbudivě jsem se na něj pousmála, i když moc nevím proč.

„Tady jsi! Utekl jsi nám!“ zavolala najednou Caroline a tahala mi andílka z náruče. Evidentně si je všechny získal velice rychle.

„Utekl!“ zavýskl a cvrnkal příchozí Elenu do nosu.

„Vidíš? Nemusíš ho hlídat. Zbytek sekty to zvládne za nás,“ zašeptal mi do ucha Damon, když se v nestřeženou chvíli přesunul za mě.

„Co ti vadí na malých dětech?“ zeptala jsem se ostře.

„Nevadí mi nic na malých dětech, vadí mi… to je fuk,“ odsekl a odešel.

Došla jsem do pokoje. Seděl na posteli a četl si. Stála jsem tam a tiše ho pozorovala. Přitom jsem přemýšlela jakou otázku mu položit a jak ji vůbec formulovat.

„Co se děje?!“ vyhrkla jsem najednou.

„Nic se neděje, co by se dělo?“ odpověděl jakoby nic, aniž by odtrhl oči od knížky.

„Co ti vadí?“ nehodlala jsem odejít bez odpovědi.

„Vážně se o takových věcech chceš bavit teď?“ odpověděl mi otázkou.

„O jakých věcech?“ nechápala jsem.

„Chceš bejt se mnou?!“ přirazil mě ke zdi. Kývla jsem.

„A lpíš na dětech,“ konstatoval a otočil se ke mně zády. Pomalu mi začínalo docházet, o co mu jde. Zorničky se mi pravděpodobně rozšířily.

„Vidíš, tohle nechceš řešit,“ odsekl, když se otočil zpět a spatřil můj výraz. Sklopila jsem hlavu. Myšlenky se mi míhaly hlavou závratnou rychlostí, až jsem se zasekla na jediné, záleží mu na mě, na našem vztahu. Bere to vážně, musí, musí.

Marcus usínal za máminých pohádek a já ve svém křesle na balkóně pozorovala západ slunce. Periferně jsem spatřila Damonovu hruď na druhém konci balkonu.

„Už nejsi naštvaný?“ zeptala jsem se.

„Nebyl jsem, jdu splnit slib.“ Přistoupil ke mně, stoupla jsem si. Vzal mou tvář do dlaní a dlouze mě políbil.

„Miluju tě, Damone,“ zašeptala jsem, když jsme se od sebe odtrhli. Na místo odpovědi mě začal znovu líbat.

„Já tebe taky, Faith,“ zašeptal mi nakonec do ucha ve chvíli, když už jsem to nečekala.

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztraceni v samotě - 22. kapitola: