OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztraceni v samotě - 25. kapitola

06.10.2011 (13:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1638×

Blíž než kdykoliv předtím…

Damon dorazil spíš k ránu než pozdě v noci, to jeho bouchnutí dveřmi mě vzbudilo. Vypadal, že si mě všiml až ve chvíli, kdy se chystal si lehnout. Do té doby jsem pozorovala, jak se převlíká a sprchuje.

„Nečekal jsem tě tu,“ prohlásil nakonec.

„Ne? A kde jsi očekával, že budu?“ nejistě jsem se pousmála.

„U mámy?“ odpověděl otázkou.

„V tom případě překvapení,“ odpověděla jsem a dlouze ho políbila. Můj předchozí sen ve mně vyvolával pocit nadměrné nejistoty. Především proto, co mi Jim nabídl. Jistě, byl to jen přelud, ale v něčem měl pravdu. Náš tajemný host měl, jako jediný, alespoň potenciální moc mě vytáhnout z tohoto světa. Což jsem jen tak mezi řečí mohla udělat sama už po Jasonově smrti. Jenže můj strach dělat vlastní vážná rozhodnutí mi to nikdy nedovolil. Bylo to tak od jejich smrti. Už jsem se nedokázala sama rozhodnout, co vlastně chci. Tenkrát jsem tvrdohlavě trvala na jejich přítomnosti ve svém životě. Kdybych se nechala Jimem stáhnout zpět do světa, ve kterém jsme vyrostli, asi bych tu teď nebyla. Určitě bych tu nebyla. Pravděpodobně bychom žili v Montrealu, stále jezdili do Miami každé léto na prázdniny. Byla bych jedna z těch budoucích manželek velkým manažerů a ředitelů. Bez stylu a osobnosti. Ale pravděpodobně šťastná a v bezpečí. Hlavně o tom druhém se Damonově náruči mluvit opravdu nedalo.

Opřel se o pelest postele a zapnul televizi, zatímco jsem se mu uvelebila na klíně. Políbil mě do vlasů a rukou, ve které nedržel ovladač, si mě přitáhl co nejblíž. Tak jako ve většině případů jsme nemluvili. Nebylo o čem. Oběma nám vyhovovalo to ticho okolo nás. Damon o mně navíc věděl úplně všechno a já se raději nechtěla dozvědět vůbec nic. Na můj vkus však ve vzduchu viselo příliš mnoho vážných rozhodnutí a mezi nimi jedno, které jsem udělat musela. A které vlastně tak trochu propojovalo všechny ostatní. Milovala jsem Damonovu chladnou a drsnou náruč. Ale stejně tak jsem milovala svůj život. Ať byl sebepodělanější. Vybavila jsem si jeho pohled, když jsem svírala Marcuse v náručí. Debatu, kterou nakousl se slovy, že to nechci řešit. A já jsem nechtěla. Pokud možno nikdy. S postupem času však přicházelo vědomí, že tentokrát to řešit musím, že Damona nemůžu nechat tohle rozhodnutí udělat za mě. Skončilo by to totiž tak, jak nechci. Představa věčného života se mi zdála být děsivá, fakt, že by věčnost trávil se mnou, na tom moc nezměnil. Nechtěla jsem být upírem. Ale toužila jsem být s Damonem a on nebyl zrovna typ, který by se mnou strávil celý můj lidský život.

Když jsem se ráno probudila, získala jsem pocit, že se od doby, kdy přišel ani nepohnul. Až pak mi došlo, že už jsou čtyři odpoledne a podle rozcuchu se vzbudil asi tak čtvrt hodinky přede mnou. Zkopírovala jsem jeho polohu a tupě zírala na kreslené pohádky. Myšlenky z posledních hodin mě stále neopouštěly.

„Co se děje?“ zeptal se, aniž by se na mě podíval. Deptalo mě, jak moc mě má přečtenou.

„Nic,“ zalhala jsem. A vážně jsem si myslela, že na to skočil? Podíval se na mě pohledem z-toho-se-děvče-nevykecáš a já si jen povzdechla.

„Zabiješ mě?“ zeptala jsem se přímo.

„Kdy?“ zeptal se. Sám moc dobře věděl, na co se ptám.

„Nevím, jednou,“ pípla jsem pološeptem do ticha.

„Pravděpodobně,“ odpověděl bez rozpaků. Mlčela jsem. Nevím, co jsem čekala za odpověď.

„Co když nechci?“ vypravila jsem ze sebe nakonec.

„Chtělas, abych tě klidně i násilím držel ve svým světě, nečekej, že se tě budu ptát,“ konstatoval bez náznaku jakékoliv emoce. Dál už jsme se nebavili. Celá debata proběhla bez téměř jediného vzájemného pohledu.

Zbytek dne probíhal v té nejnepříjemnější formě mlčení a tak jsem k večeru pouze oznámila, že dnes přespím doma. Že tam bude i Martin mi došlo až na prahu domova s Marcusem okolo krku. Máma byla šokovaná z mého příchodu. Na můj účet si neodpustila ironickou poznámku o tom, že u Damona už prakticky bydlím a že bych se mohla občas alespoň ozvat. A pak nás všechny usadila ke stolu na večeři. Cílem bylo pochopitelně uvolnit napětí mezi mnou a hostem. Martin dělal, jakoby nic nevěděl. Vyprávěl nám historky, které zažil se svou sestrou. Nemít tu zvláštní, rozporuplnou náladu, asi bych si i zasmála.

„A jak se jmenuje tvá mladší sestra?“ zeptala se ho se zájmem máma.

„Ave, jmenovala se Ave,“ odpověděl jí Martin a nenápadně dal důraz na sloveso. Pomalu jsem k němu stočila pohled. Udělal to samé.

„Zemřela dost nedávno, stále ještě se vzpamatovávám. Její zrzavé vlasy a modré oči mě budí ze snů,“ vysvětlil minulý čas a přitom ze mě nespustil pohled. Za to já jsem uhla a věnovala se polívce.

„To je mi moc líto. I Faith si před dvěma lety prožila velkou ztrátu, proto jsme se přestěhovali,“ spustila máma a já měla chuť ji provrtat vidličkou.

„Odcházím.“ Praštila jsem lžící do talíře a odcházela nahoru do pokoje. Máma na mě jen šokovaně zírala.

„Omluv ji prosím, na minulost je háklivá.“ Slyšela jsem, jak mě rozpačitě omlouvá.

„To je v pořádku, nedivím se jí,“ odpověděl Martin jakoby nic.

Ležela jsem na své posteli jako v rakvi, když se ozvalo zaklepání.

„Ať jsi kdokoliv, nemůžeš vejít,“ zavrčela jsem a dál si četla své nejnovější básničky na stropě. Nezvaný host stejně vešel.

„Co kdybych byl třeba tvůj bratr nebo přítel?“ ozvalo se ze dveří.

„Nebyl, bratr chodí bez klepání a přítel…“ zasekla jsem se a nějak nevěděla, co říct. Neměla jsem ponětí, jakou hru s ním Rick a Damon hrajou, co kdybych řekla něco navíc.

„Chodí přes balkon?“ zašklebil se. Ani jsem se na něj nepodívala, natož abych odpovídala.

„Neměla bys být tak hnusná na svoji mámu, snaží se,“ zkusil to z jiného konce, když zjistil, že mluvit s ním nebudu. Mlčela jsem dál. Nic mu do toho nebylo.

„Můžu ti pomoct, Faith,“ povzdechl si nakonec. Ale já stejně nepromluvila.

„To chceš opravdu skončit na věčnost ztracená a věčně utíkat, kvůli jednomu idiotovi, kterýmu na tobě ani nezáleží. Přemění tě a pak odejde a bude ze stínů sledovat tvoje utrpení, tohle chceš?!“ cloumal se mnou ve snaze dostat ze mě alespoň slovo.

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztraceni v samotě - 25. kapitola: