Ztraceni v samotě - 30. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Má první FF na tomto webu. Tématem je seriál The Vampire Diaries. V hlavní roli však není nikdo z hrdinů Mystic Falls, nýbrž podivínská flegmatička s bolestnou minulostí jménem Faith. Svět se jejíma očima může zdát nepochopitelný, vždyť ani ona sama se ve vlastním nitru nevyzná. A co se teprve stane, když jí cestu zkříží Damon Salvatore?

Osud zamíchá kartami, jak se s tím Faith s Damonem vypořádají?

22.10.2011 (14:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1666×

Odejít a nikdy se neohlédnout zpět…

Tma, všude jen tma. Umřela jsem? Zabili mě? O, můj bože! Sakra! Oni mě zabili! Ne! Jen to ne! Jestli mě zabili, to se pak… trhnutím jsem se nadechla a zvedla do sedu. Byla jsem v Damonově posteli. Byl u mě bleskovou rychlostí. Cítila jsem se jako po obrovském několikadenním flámu. Prostě kocovina a strašný hlad. Hlava mi třeštila a oči pálily. Jenže tohle nebyla kocovina, a já to moc dobře věděla.

„Ne! Ne, ne, ne, ne!“ panikařila jsem. Trhavě jsem otáčela hlavou ze strany na stranu a snažila se všechno popřít. Ne, cokoliv, jen tohle ne!

„Klid! Hej, uklidni se.“ Stiskl mě pevně Damon a podíval se mi do očí.

„Jak jsi sakra mohl!“ vyštěkla jsem na něj a vyrvala se z jeho sevření. Na chodbě jsem se opřela o zeď a svezla se k zemi. Mezi vzlyky jsem měla problém se i jen nadechnout.

„Faith?!“ přiběhla ke mně Elena a objala mě.

„Pšššš. Bude to dobrý, všechno bude dobrý.“ Kolíbala se mnou jako s malým dítětem.

„Ne, nic nebude dobrý, Eleno! Tohle měla být moje volba! Proč se mě nezeptal, když věděl, co se stane? Věděl to, že jo?!“ vychrlila jsem na ni mezi vzlyky. Jen smutně kývla.

„Hajzl, hajzl, hajzl!“ vztekle jsem ji praštila do hrudi. Stále mě pevně držela v náruči a tišila.

Nevím, jak dlouho jsme tam seděly. Vzlykala jsem jí do ramene a nechtěla se smířit s realitou. Tohle je určitě jen noční můra. Musí být! S každým vzlykem jsem zaryla nehty hlouběji do dřevěné podlahy a cítila, jak dělají hluboké rýhy. Nakonec se z popírání stala otupělost. Věděla jsem, že tenhle stav dlouho nevydrží, znala jsem se. A tak jsem posbírala zbytek svých sil a vydala se ven z penzionu.

„Kam jdeš?“ zastavil mě ostře Damon.

„Domů? Rozloučit se? Mám poslední den, tak jim aspoň řeknu poslední ahoj.“ Vytrhla jsem se mu vztekle. Nenávidím ho! Tak moc ho nenávidím.

„Můžeš se přestat chovat jako malá?!“ vyštěkl na mě a probodával mě přitom pohledem.

„Věděl jsi to! Jak ses mě mohl nezeptat?!“ odporovala jsem mu. Neodpovídal. Znovu jsem se vytrhla a chtěla odejít.

„Nikam nejdeš! Neovládneš to! Chceš je zabít?! Sakra Faith, uklidni se.“ Zastavil mě tím nejpevnějším stiskem, co na mě kdy použil. Sklopila jsem hlavu. Znovu mi bylo do pláče.

„Jdeme do pokoje.“ Odvedl mě k sobě nahoru a posadil na postel. Trhem sundal můj náramek ze sporýše a ovlivněním mi zakázal odejít. Potom někam odešel.

Vrátil se se skleničkou plnou krve. Její vůně mě praštila do nosu. Začala jsem znovu hysterčit. Ne, tohle mi neudělá.

„Ne, prosím, Damone!“ vzlykla jsem v panice.

„Já nechci,“ zašeptala jsem zlomeně, když mi skleničku beze slova podával. Díval se na mě s bolestným výrazem.

„Nebudu se s tebou o tom přít, Faith.“ Pohladil mě po tváři, zatímco já všemi silami bojovala s nepřekonatelnou touhou se napít. Tak jako asi každý, jsem těch sil prostě neměla dost. První kapky krve smočily mé rty a já už nedokázala přestat. Mrštila jsem prázdnou skleničkou o zeď a cítila, jak se má tvář mění. Bylo pozdě, příliš pozdě.

„Proč?“ vzlykla jsem a můj pohled směřoval k Damonovi. Ten jen sklopil hlavu. Neměl mi co říct.

„Sobče,“ sykla jsem a propalovala přitom podlahu. Stále mi nedocházelo, co se vlastně stalo. Slyšela jsem Elenu, jak mě dole lituje Stefanovi v náruči. Ruce se mi třásly, seděla jsem jako přibitá asi několik hodin. Cítila jsem se tak prázdně. Jakoby uvnitř mě byla jedna velká propast a já vší silou držela veškeré emoce co nejdál od ní. Vytrvale jsem od sebe všechny odháněla a odmítala se pohnout. Nakonec mě společnými silami uložili do postele a čekali, dokud neusnu v naději, že zítra snad bude líp.

Byla hluboká noc a všichni spali, když jsem se vzbudila. Tma vypadala novým pohledem úplně jinak. Všechno bylo jiné. Cítila jsem se jiná úplně vším. Nešlo to prostě jen tak popřít. Došla jsem k oknu a pozorovala šumící les. A v tu chvíli, z ničeho nic, mě napadl spásný nápad. Musela jsem pryč. Co nejdál odsud. Co nejtišeji to jen šlo, jsem se oblíkla. Naposledy jsem se podívala na Damonovu spící tvář. Ztratil mě, ať se snažil sebevíc. I přesto jsem věděla, že jeho tvář jen tak nezapomenu. Nenávidím ho za to, co se dnes stalo, ale milovat ho nepřestanu. Neumím to. Neslyšně jsem vyšla z penzionu, dveře nechala otevřené. Vydala jsem se vstříc lesu. Napadlo mě zastavit se ještě naposledy vidět Marcusovu tvář, máminu tvář, ale teď to nešlo. Nedokázala bych odejít a krom toho by mě našli. Vrátím se za nimi, pořád je budu sledovat. Jenže teď to nejde. Ještě ne.

„Není rozumné teď odcházet,“ ozvalo se za mnou a já spatřila Bonnie. Sklopila jsem hlavu.

„Opravdu to tak chceš?“ zeptala se po chvilce ticha. Kývla jsem.

„Dobře.“ Přišla blíž. A podala mi prsten. Šokovaně jsem na ni hleděla.

„Dárek na rozloučenou,“ pousmála se.

„Díky,“ špitla jsem a prsten si nandala.

„Drž se zatím dál od lidí, dlouho nepřežiješ, když se nenaučíš sebekontrole,“ varovala mě.

„Já vím, plánuju to,“ pousmála jsem se.

„Hodně štěstí, Faith,“ pousmála se taky.

„Vám taky. Vyřiď jim moje sbohem prosím,“ špitla jsem a dala se na odchod. Ještě chvíli mě pozorovala, než jsem jí zmizela z dohledu. Potom jsem nasadila novou rychlost a rázem jsem se ocitla padesát kilometrů od města na nějaké zastávce. Za hodinu tudy jel první autobus směrem od Mystic Falls.

Sedla jsem si na rozpadlou lavičku a přemýšlela, co dál. Stála jsem na prahu věčnosti, něčeho, co jsem nikdy nechtěla. Zoufalství mě pohlcovalo jako temnota a znovu jsem ucítila slzy na svých tvářích. Z krku jsem si strhla řetízek s přívěskem ve tvaru srdce. Uvnitř byla moje fotka s mámou a Marcusem. A jedna z mých slz dopadla přímo na ni. Pohladila jsem ji a setřela kapku slané vody. Vědomí, že je to všechno pryč mě drtilo zevnitř. V kapse mi začal vibrovat telefon. Podívala jsem se na displej a spatřila Damonovo jméno. Chvíli jsem jen tiše vzlykala a pozorovala jak vyzvání. Nakonec jsem si stoupla, rozmáchla se a hodila tu vyzvánějící věc kamsi do pole. Snad aby mě nenapadlo si to rozmyslet. V dáli jsem už zahlédla autobus. Přijel s typickým hlukem a pachem benzínu. Vytáhla jsem z kapsy peníze a se vší námahou prohlásila, že chci na konečnou. Sedla jsem si dozadu k oknu, abych nakonec neskočila na řidiče a nezabila ho. Potom jsem z okna pozorovala ubíhající cestu, když slunce začalo pomalu vycházet nad obzor…

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction