OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztraceni v samotě - 8. kapitola

26.08.2011 (13:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1852×

Není nic neprostupnějšího než prázdnota…

Vzbudila jsem se ve své posteli, ačkoliv silně pochybuju, že jsem tam včera usnula. Vysoukala jsem se z vyhřátých peřin, hodila na sebe první oblečení, které leželo na židli, provedla základní hygienu a ještě před odchodem dala Marcusovi pusu na čelo. Zavrtěl se a spinkal dál. Musela jsem se alespoň pokusit o úsměv. Pak mé kroky vedly k autu. Máma ještě spala a tak jsem jen jemně zavřela. Cesta do školy utekla celkem rychle. Samotná škola nebyla o moc pomalejší. Nevím, zda mě někdo zdravil, chtěl se mnou mluvit nebo cokoliv jiného. Nezajímalo mě to. Nebyl důvod. Cestou zpět k autu jsem se znovu podívala slunci do tváře. Asi jsme si vzájemně vyčítali spoustu věcí, nadávali, stěžovali. Nakonec jsem opět odvrátila svou tvář. Možná jsem nikdy neměla dostatek sil tuhle přestřelku vyhrát. Nebo se mi prostě nikdy nechtělo, a byl čas jet do knihovny.

Poslušně jsem vrátila půjčené učebnice a výjimečně odcházela s prázdnou. Měla jsem dva týdny volna před sebou a v plánu bylo najít si brigádu. Jenže to by muselo být kde. Asi se prostě budu věnovat Marcusovi. On jediný si to zaslouží. Zasedla jsem na baru a ukázala blonďákovi, že chci dvojitou. Podíval se na mě trochu lítostivě, když mi ji podával. Zpražila jsem ho pohledem a kopla do sebe dvojitého panáka vodky. Takhle to pokračovalo ještě, no přiznám se, že si moc nepamatuju kolikrát, ale když mi došly peníze, přišlo zjištění, že asi domů po svých nedojdu. Sedla jsem si tedy zpět na stoličku a pokusila se usmlouvat kafe na sekeru s tím, že všechno splatím zítra. Blonďák se díky bohu slitoval a udělal mi dvojité, trojité nebo já nevím, ale zatraceně silné kafe. Hned prvním srkem se mi podařilo spálit si jazyk. Myslím, že jsem zaklela. Jak jsem však dopíjela, ztracený balanc se pomalu vracel. Smířená s kocovinou bylo na čase vyrazit. O to víc, že do baru vstoupil on. Původce toho ničeho. Vypadal, že míří ke mně. Rozešla jsem se střemhlav proti němu a nehodlala se zastavit dřív, než u dveří domova. Dost nevybíravě jsem do něj vrazila a pokračovala dál. Nevím, jaký měl výraz, jestli nějaký a co mi chtěl říct. Bylo mi to jedno.

Dny plynuly pořád stejně. Už bych ani nepoznala rozdíl mezi Denverem a Mystic Falls. Máma mě každý den pozorovala se strachem v očích. Vím, že kdyby mohla, vzdala by se i svého posledního kousku štěstí pro mě. Stačil by jí jeden jediný úsměv. Jenže mně to bylo jedno. A bylo mi jedno i to, že je mi to jedno. Kdybych hořela a plameny ničily mou vnější tvář, bylo by mi to jedno, protože ta vnitřní byla v nedohlednu. A i to mi bylo jedno. Byla jsem tak zbytečná. Až žalostně. A co na tom bylo nejlepší? Ano! Bylo mi to úúúúúúúúúplně jedno!

„Faith?“ zaklepala máma tiše na dveře. Jen jsem se na ni podívala svým podnapilým pohledem.

„Nikdy jsem ti nic nezakazovala, nepřikazovala, ale jsi v problémech,“ spustila, když mi zabrala část postele. Ale byla dost velká, takže na tom nesešlo.

„No a? Vždyť je to jedno,“ zazubila jsem se.

„Doufám, že tě to za pár měsíců přejde,“ povzdechla si a já se začala strašně smát. Z nějakého důvodu mi to přišlo strašně vtipné.

„Domluvila jsem ti psycholožku ve vedlejším městě. Nikdo to nebude vědět,“ dodala nakonec.

„Paráda! Kožené lehátko a maňásci! Jupííí!“ zavýskla jsem.

„Zítra odpoledne máš první sezení,“ konstatovala na odchodu.

„To je fuk. Si to ráno stejně pamatovat nebudu,“ pověděla jsem lhostejně.

„Uhgr,“ byl první zvuk, jež vzešel z mých úst hned ráno. Na kocovinu jsem byla zvyklá, ale takové cosi jako povzdechnutí si odpustit nešlo nikdy.

„Dnes odpoledne máš psycholožku,“ prohlásila máma hned ve dveřích a podala mi vizitku. Neodpověděla jsem a s prásknutím dveří odkráčela do školy. Za volant jsem si netroufla, asi bych nadejchala. Pojedu až odpoledne za tou ženskou, co si určitě bude hned myslet, že mě zná. No, přinejmenším mě tím máma vždycky přinutí alespoň trochu se chovat. Asi je to důležité.

Škola, sezení. Byla to nuda. A největší zklamaní bylo, že vševědka neměla maňásky. Už za ní nepojedu, to se raději začnu chovat slušně. Prej, že si vymýšlím, že je ta předchozí měla jen kvůli mně, abych se tam vracela. Ne, že by to nebylo jedno, ale to jí nežeru. Zbytek dne jsem chodila po baráku v županu a cucala kostky z cukru. Měly různé tvary, největší sranda byla lámat srdíčka. Znovu zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a ihned po spatření Damonovi tváře je zase zavřela. Máma na mě vrhla pohoršený pohled a já se loudavým krokem vydala do pokoje. Máma mu šla znovu otevřít. Skrz otevřené dveře mého pokoje nebylo těžké zachytit jejich rozhovor.

„Omluvte ji, poslední dobou se vrátila zpátky do Denveru.“ Mámin hlas zněl smutně. Zklamala jsem ji, ale to je stejně úplně jedno. Jako všechno.

„To je asi kvůli mně, hrabal jsem se, kde jsem neměl. Přišel jsem se omluvit.“ Jakoby omluva mohla něco napravit. Taky jsem se Damienovi u hrobu omlouvala za všechny hádky, ale telefon si stejně nezapnul.

„To teď asi nezabere. Zkuste to tak za měsíc. A přineste jí cukrový srdíčka. Ráda je láme,“ odpověděla mu máma a hádám, že se tiše rozloučili. Ale cukrový srdíčka bych vážně brala, začínají docházet.

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztraceni v samotě - 8. kapitola: