OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztraceni v samotě - epilog

23.10.2011 (15:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 1813×

Nezapomeň na mě…

Čas neúprosně tikal k páté hodině podvečerní. A mě zastihl snad poprvé v životě pocit, že ho mám opravdu málo. Taky jsem měl. Tedy, ona měla. Když jsem se s ní ráno loučil, věděl jsem, že je to naposledy, co ji vidím živou. V noci mě prosila, ať jí dám čas a já si tak přál, jí to splnit. Ale ona už před sebou skoro žádný neměla. A já ji nenechám odejít. Až, když Rick položil tu osudnou otázku, došlo mi, že to byla největší blbost, co jsem kdy udělal. Nedokázal jsem se poučit ze své vlastní chyby. Tentokrát, ale žádný otravný John Gilbert nepřijde, aby obětoval svoji duši. Tentokrát s tím už nic neudělám, a jestli mě bude nenávidět, nesnesu to. Musím jí pomoct. Alespoň to zkusit. Vzal jsem bundu a vyběhl ven.

„Damone! Kam si myslíš, že jdeš?!“ vyštěkla na mě Elena.

„Hádej,“ odsekl jsem. Neměl jsem náladu na její vyčítavé pohledy.

„To nemůžeš, udělal jsi pro ni všechno, co jsi mohl!“ pokoušela se mě zastavit.

„Zvláštní, že jsi se mnou tenhle názor kdysi nesdílela.“ Zastavil jsem ji na prahu. Zasekla se. Moc dobře věděla, co myslím.

„Damone…“ zašeptala. Normálně bych v téhle konverzaci asi pokračoval, ale teď jsem poprvé za celou věčnost opravdu neměl čas. Co nejrychleji jsem zmizel v lese.

„Martine, prosím,“ vzlykla bezmocně. V očích měla skutečný strach. Ani mě se nebála tolik, jako teď jeho.

„Já přišel o ni, on přijde o tebe,“ zasyčel jí do ucha. Párkrát sebou trhla pod návalem vzlyků. Nebyla hloupá, moc dobře věděla, co se stane, když ten idiot zmáčkne spoušť.

„Jsi naštvaný na mě, ne? Tak tady mě máš!“ Vylezl jsem ze svého úkrytu a evidentně ho vylekal.

„Tak si pro mě pojď ne?“ provokoval jsem a snažil se tak odlákat jeho pozornost. Otočil se na mě, ale mířit na její hruď nepřestal.

„Srabe, raději zastřelíš obyčejnou holku? To si říkáš slavnej lovec?“ vysmíval jsem se mu a spoléhal přitom na svou obvykle neprůhlednou masku.

„K čemu mi bude, že chcípneš, když mi to Ave nevrátí?!“ To byla ta mrňavá zrzka? Při vzpomínce na její výraz mi musel naskočit vážně nevhodný úšklebek těmto situacím.

„Prosimtě, stačí, když si trochu ušpiníš ruce a určitě ji najdeš v nějakým kanále s výčitkami svědomí,“ vypálil jsem ve snaze ho odrovnat.

„Ty hajzle!“ rozeběhl se proti mně Martin. Výborně! Přemístil jsem se k Faith a přitisknul si ji, co nejblíž.

On tu ale stále ještě byl. Mířil na nás a nepříčetně se smál. Rozhodl jsem se toho využít a tak, abych schytal případnou ránu, se na něj vrhnul. Upustil zbraň, ale já neměl při jeho škrcení čas se podívat kam. Snad ji Faith vzala. Pak mnou ale projela hrozná bolest. Ten kretén mi probodl břicho. Zatracená krev. Že já idiot si hraju na dobráka. Kdybych zabíjel, nemusel bych se tím trápit. Teď se mi akorát tak vysmíval do obličeje lovec. Aniž bych ho pustil ze sevření svých nohou, jsem si začal vytahovat ten kus dřeva, co mi trčel z břicha. Měl jsem, co dělat abych ho udržel, hrozně sebou házel. Proč, mi došlo až pozdě. Natahoval se pro pistoli a už ji měl na dosah konečků prstů.

„Faith!“ zachraptěl jsem směrem k ní, ale ona se ani nepohnula, naprosto paralyzovaná strachem. Jen se na mě zděšeně podívala ve chvíli, kdy Martin konečně dosáhl na pistoli a vystřelil. Trefil se přímo do hrudi. Zíral jsem, jak její bezvládné tělo padá k zemi, zatímco její srdce přestalo tlouct. Byla prakticky ihned mrtvá. Bylo pozdě. Ucítil jsem další bolest. Z kulky, kterou mi vpálil do nohy, aby utekl. Byla sice jen obyčejná, ale já neměl sílu na odpor. Najdu ho později. A to, co mu provedu, ať snad ani nechce dopředu vědět.

Vyndal jsem tu pitomou kulku z mého stehna a konečně se postavil na nohy. Pomalu jsem došel až k ní. Oči měla otevřené dokořán, jediné, co v nich zůstalo, byl strach z posledních vteřin. Lehce jsem jí zavřel víčka a vzal ji do náručí. Bylo to pravděpodobně naposledy, co jsem se do nich dokázal podívat. Procházel jsem obývákem a snažil se ignorovat soucitné pohledy přihlížejících. Opatrně jsem ji položil do postele. Vypadala jako porcelánová panenka. Ležela tam a já věděl, že až se probudí, její uhrančivé oči definitivně vyhasnou. Že teď je tak blízko a přitom nikdy nebude dost, aby byla moje. Nikdy nebyla. Nebyla ničí. Jen bůh ví, komu dala, co nikdy nikomu. I kdyby byla celou věčnost tady, vedle mě, nikdy nezjistím, jaké by to mohlo být. Zatáhl jsem závěsy, aby ji nebolely oči, když se vzbudí za úsvitu nebo za setmění. Pohladil jsem ji po tváři a na jazyku mi uvízla spousta slov. Měl jsem jí je říct. Zasloužila si je.

„Muselo se to stát,“ ozvalo se to za mnou. Otočil jsem se ke Stefanovi.

„Jasně, to říká ten, kterýmu vždycky všechno vychází,“ odsekl jsem. Nestál jsem o společnost a o to míň o tu jeho.

„Co tím myslíš?“ podivil se.

„Prokaž mi laskavost a vypadni,“ zavrčel jsem na něj. Nadechoval se k odpovědi, ale nakonec odešel.

Nervózně jsem přešlapoval po pokoji, když se s prvním nádechem zvedla do sedu. Byl jsem ihned u ní. Zmateně se rozhlížela a držela se za hlavu.

„Ne! Ne, ne, ne, ne!“ šeptala zoufale a kroutila hlavou. Moc dobře věděla, co se s ní děje.

„Klid! Hej, uklidni se.“ Stiskl jsem ji pevně a podíval se jí do očí. Byly skleněné zoufalstvím.

„Jak jsi sakra mohl!“ vykřikla mi do tváře a vyrvala se z mých rukou. Slyšel jsem, jak vyběhla pár kroků ven na chodbu a svezla se po zdi k zemi. Chtěl jsem vyběhnout za ní, ale zasekl jsem se ve dveřích. Zarazila mě Elena, která stála na druhé straně a přiběhla k Faith jako první.

„Faith?!“ přiběhla k ní a objala ji ve snaze utišit její vzlyky, které škubaly celým jejím tělem.

„Pšššš. Bude to dobrý, všechno bude dobrý.“ Kolíbala s ní jako s malým dítětem.

„Ne, nic nebude dobrý, Eleno! Tohle měla být moje volba! Proč se mě nezeptal, když věděl, co se stane? Věděl to, že jo?!“ vzlykla, aniž by si mě všimla. Elena jen kývla.

„Hajzl, hajzl, hajzl!“ vztekle ji praštila do hrudi. Ale Elena ji nehodlala pustit a naznačila mi, ať se vrátím do pokoje.

Tiše jsem se sklopenou hlavou poslouchal její neustávající vzlyky. Stejně by to přišlo. Věděl jsem to. Byl jsem moc velký sobec na to, nechat ji žít normálně. Věděla to. Chtěla jen trochu času. Ale bylo to potom jinak? Uslyšel jsem, jak vstává a odchází směrem pryč. Elena přiběhla do pokoje a naznačila mi, že bych ji měl zastavit.

„Kam jdeš?“ zastavil jsem ji.

„Domů? Rozloučit se? Mám poslední den, tak jim aspoň řeknu poslední ahoj.“ Znovu se mi v krátké době vytrhla. Koukala na mě tak nenávistně, jako nikdy předtím.

„Můžeš se přestat chovat jako malá?!“ vyhrkl jsem trochu ze zoufalství.

„Věděl jsi to! Jak ses mě mohl nezeptat?!“ přišla znovu s otázkou, na kterou jsme se zavčasu nedokázali normálně bavit.

„Nikam nejdeš! Neovládneš to! Chceš je zabít?! Sakra, Faith, uklidni se.“ Chytl jsem ji možná pevněji, než bylo třeba. Sklopila hlavu.

„Jdeme do pokoje.“ Odvedl jsem ji do pokoje a posadil na postel. Nedokážu ji nechat zemřít. Raději budu doufat, že mi někdy odpustí. Strhnul jsem jí náramek a zakázal jí odejít. Potom jsem odešel pro krev.

Když jsem se vracel nahoru, měl jsem strach, co udělá, jak zareaguje. Doufal jsem, že to nevydrží a napije se dobrovolně. Přinutit ji bych už asi nedokázal. Hysterie, která se objevila v jejích očích ve chvíli, kdy zjistila, co mám v úmyslu, mě ničila.

„Ne, prosím, Damone!“ panicky vzlykla a kroutila hlavou.

„Já nechci,“ zašeptala zlomeně, když jsem jí skleničku podával. Slzy jí tekly po tvářích a ve tváři jí bylo vidět, jak moc si přála, aby tohle všechno byla jen další z jejích nočních můr.

„Nebudu se s tebou o tom přít, Faith,“ pohladil jsem ji po tváři. Mlčela a roztřesenou rukou si skleničku dala až k ústům. Snažila se bojovat. Tolik mi připomínala, jak jsem se snažil já. Mrštila prázdnou skleničkou o zeď. Její tvář se změnila, špičáky se prodloužily.

„Proč?“ podívala se na mě. Nedokázal jsem snést výčitky v jejích očích. Sklopil jsem hlavu.

„Sobče,“ zachraptěla. Byla zoufalá. Mohly to být hodiny, co tam takhle seděla. Bez hnutí. Nakonec usnula. A já ji po chvíli následoval.

Vzbudil jsem se ještě za tmy, ale Faith vedle mě nebyla. Vyběhl jsem do obýváku, kde u krbu seděla Bonnie.

„Kde je?“ panikařil jsem. Neumí se ovládat, může něco provést.

„Bude v pohodě, udělala jsem jí prsten,“ odpověděla klidně Bonnie a dál hypnotizovala oheň.

„Jak to sakra myslíš? Kde je? Může někoho zabít!“ vyštěkl jsem.

„Nikoho nezabije, ona si poradí. Podle mě už je pěkně daleko od Mystic Falls,“ pokračovala ve svém tónu.

„Jak jsi jí to mohla dovolit?!“ zuřil jsem. Nevěděl jsem, co dělat. Jak ji teď jen najdu. Nečekal jsem na odpověď a vyběhl nahoru. Vyťukal jsem rychle její číslo. Nezvedala to. Vzteky jsem mrštil telefonem o stěnu.

„Dej jí čas, vrátí se,“ uslyšel jsem Bonnie ve dveřích. Zoufale jsem se na ni podíval.

„Nemůžeš po ní chtít, aby tady jen tak, každý den fungovala jakoby nic. Obzvlášť ne po ní. Musí se s tím smířit. Naučit se žít znovu,“ pokračovala v proslovu. Asi měla pravdu. Ale já jí budu na stopě. Klidně budu čekat ve stínech, ale jednou se pro ni vrátím. I kdyby nechtěla…

Chtěla bych poděkovat všem věrným, komentujícím čtenářům, že mi dávali odvahu dál přispívat. Snad se Vám první série Ztracených líbila a budete se mnou i nadále v té další. Ještě jednou moc děkuju. :)

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztraceni v samotě - epilog: