OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (33. kapitola)

10.08.2015 (10:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 775×

Aldrif zamyšleně seděla na parapetu u otevřeného okna a nostalgicky pozorovala narudlý východ asgardského slunce, který dost možná reprezentoval jednu z posledních podobných podívaných, jaké směla v životě zažít. Chybělo totiž už jen velmi málo, aby byla nucena svůj nově objevený domov definitivně opustit a už nikdy nepomyslet na návrat, což… bylo značně stresující!

Dva předešlé hektické dny plné Idunniných zoufalých pokusů co nejrychleji zlepšit Lokiho zdravotní stav uplynuly tak rychle, že se ani nestihla začít obávat blížícího se konce stanovené lhůty, po níž se měl v Odinově podobě vrátit na trůn, a s každou další hodinou bylo jí i všem ostatním, kteří o celé akci věděli, víc a víc jasné, že šance na úspěch je prakticky mizivá.

Její nevlastní bratr se pořád cítil mizerně a jeho rána se navzdory Idunniným alternativním léčitelským schopnostem, mezi něž patřila přírodní antibiotika, umělá výživa i ovládání chirurgického šití, stále nehojila tak rychle, jak by bylo potřeba. Stehy, kterými byla sešita, sice držely, a léky, jež mu měly ulevit od horečky a zamezit šíření infekce, jakž takž fungovaly, ale pořád se cítil slabý a malátný, a ani přes obrovskou snahu v sobě nedokázal udržet nic víc, než pár kousků ovoce a pramenitou vodu. Při pokusu pozřít cokoliv jiného se mu do několika minut obrátil žaludek, a nebýt nitrožilní výživy, nejspíš by už zase skončil v bezvědomí, což by celou situaci ještě víc zkomplikovalo.

Už tak většinu vyhrazeného času prospal, a to mu ani Fulla nemusela znovu aplikovat ta svá zázračná sedativa, která ho na poprvé spolehlivě poslala do bezvědomí. Jeho tělo, vyžadující po tom všem, co muselo v poslední době zvládnout, pořádnou dávku odpočinku, si poradilo i bez nich a odmítalo ho udržet vzhůru, i když se o to ze všech sil snažil a neustále si na svou nepolevující malátnost stěžoval.

Dokonce opakovaně žádal Fullu, aby mu sehnala nějaké bylinky, po kterých by vydržel při vědomí alespoň pár hodin, ale vždy ho rázně odmítla, a jemu tak nezbývalo nic jiného, než se tomu nekonečnému koloběhu usínání a procitání poddat a modlit se, aby na něm zanechal alespoň nějaké pozitivní následky.

Ty však zůstávaly v nedohlednu a pro Aldrif taková situace znamenala neustálý stres, který se s ubíhajícím časem stupňoval. Tak moc si přála, aby mu bylo líp a vše se mohlo vrátit do starých kolejí, ale bohužel… Kdykoliv na něj pohlédla, musela uznat, že vypadá pořád dost přepadle a že jakákoliv jeho snaha o oklamání královských úředníků by musela zákonitě skončit fiaskem.

Jen těžko  mohl předstírat, že je Odin, a věnovat se státnickým záležitostem, když se neudržel při vědomí déle než pár desítek minut v kuse (a zastihnout ho vzhůru byl téměř nadlidský výkon). A představa, že by v tomhle stavu dokázal vládnout Asgardu, byla vážně… směšná.

Aldrif to s ním však nevzdávala a prakticky neustále mu byla nablízku a snažila se tvářit, že je vše na dobré cestě. Co také měla dělat jiného? Milovala ho a nechtěla mu zbytečně připomínat jeho nepopiratelné selhání, které ho ve skrytu duše jistě trápilo. A hlavně nechtěla, aby si cokoliv vyčítal a cítil se ještě bezmocnější, než teď!

Spíš se mu snažila být oporou, kterou potřeboval, a jelikož ji neustále přesvědčoval, že její blízkost je pro něj neuvěřitelně povzbuzující a že se díky ní určitě zvládne zotavit včas, pokoušela se mu věřit. Nic dalšího tomu však bohužel nenasvědčovalo a Fulla i Idunn, které si toho byly velice době vědomy, už před ní několikrát nenápadně naznačily, že je možná na čase začít uvažovat o opuštění Asgardu. Teď měli ještě šanci uniknout, ale pak… Až se všichni začnou shánět po Odinovi, který pochopitelně nebude k nalezení… Pak už bude pozdě!

Nyní by se dázali dostat za hranice Asgardu poměrně jednoduše, a kdyby využili k cestě některý z tajných průchodů (o nichž Loki, jako jeden z mála v celém Asgardu, věděl), jejich šance na přežití by se daly označit za uspokojivě vysoké, ale... ona se stále neměla k tomu, aby svému nevlastnímu bratrovi něco takového přímo navrhla.

Jednak se jí do toho zoufale nechtělo, protože opustit jediný domov, který kdy poznala, bylo milionkrát těžší, než odejít z Desátého Světa (a už to pro ni nebylo snadné), ale hlavně se nedokázala přimět, aby Lokimu podobným návrhem ublížila. Příšerně by se ho takovým zbabělým přístupem dotkla, a ačkoliv jí Fulla naivně tvrdila, že by to jistě nějak ustál, ona věděla své. Znala ho mnohem líp než ona a nemělo smysl si namlouvat, že jeho pýcha a arogance se kamsi záhadně vypařily jen proto, že se do ní zamiloval.

Možná udělal velký pokrok ohledně kralování i navazování (a docenění) mezilidských vztahů, ale v jádru byl pořád stejně domýšlivý, a kdyby se mu pokusila naznačit, že něco, o co usiluje, je nad jeho síly… byla by z toho jen brutální hádka, na kterou se vážně necítila (a on jistě také ne)!

A zranit jeho ego a nepřímo ho obvinit, že na kralování, které v pokročilém věku tak dlouho zvládal jeho nevlastní otec, už nestačí, to bylo vážně to poslední, co by chtěla! Potřeboval, aby ho podržela, a ne srazila k zemi, a představa, že se ho bude místo podpory snažit přesvědčit, aby opustil svůj jediný domov a aby trůn, po němž tak dlouho toužil, přenechal někomu, koho ze srdce nenáviděl, jí připadala absurdní. Něco takového mu přeci nemohla udělat… Ne teď, když musel neustále bojovat s křečemi a nevolností a potřeboval mít vedle sebe někoho, kdo v něj věřil.

A navíc… Když pominula láskyplnou péči o jeho duševní i fyzickou rovnováhu… tu pořád ještě byly její vlastní sobecké zájmy ohledně Odina, na které se jí od okamžiku, kdy se jimi přede dvěma dny začala nepředloženě zabývat, nedařilo zapomenout. Jako by ji nedostatek času k dalšímu rozhodování zcela zatemnil úsudek a přiměl ji uspěchaně uvažovat o něčem, co dávno zavrhla (a měla k tomu velmi dobrý důvod).

Kdyby k téhle příšerné situaci nedošlo, nejspíš by ji ani ve snu nenapadlo vracet se v myšlenkách ke kapitole svého života, kterou považovala za uzavřenou, ale bohužel… Nejistota, která jí nyní zmítala, fungovala jako roznětka narušující pomyslnou přehradní zeď, za kterou ve své mysli uvěznila všechnu svou nenávist a touhu po pomstě, a každou minutou tak hrozilo jej protržení, následované nepředloženými činy…

Zoufale se snažila být rozumná a snad stokrát za den si připomínala rozhovor na mostě, který jí odhalil, jak důležité pro Lokiho Odinovo přežití je, ale ať dělala, co dělala, její touha po odplatě a nenávist k muži, který ji kdysi poslal na smrt, se zdála být silnější než loajalita k někomu, kdo hluboko uvnitř toužil po jeho smrti stejně jako ona.

Kdyby věděla, že ho Loki nechce zabít kvůli svým vlastním citům, nejspíš by dokázala svým vražedným choutkám odolat, ale takhle… Když šlo jen o úlitbu někomu, koho osobně nikdy nepoznala… K tomu její chladně pragmatické já (které mělo momentálně převahu nad její citlivou stránkou, jež se děsila představy, že by sprovodila ze světa někoho, na kom její rodině tolik záleželo) nevidělo jediný důvod!

A nešlo jen o nějaké okrajové úvahy, které by dokázala snadno zaplašit. Tyhle byly neodbytné a sžíravé a ona si chvílemi připadala jako posedlá! Touha po Odinově likvidaci ji ovládala snad ještě silněji, než když sem před mnoha týdny přišla a chystala se ho probodnout v jeho ložnici, a čím usilovněji se svými vnitřními démony bojovala, tím víc jim podléhala.

Chtěla se toho odporného zrádce, který kdysi ublížil jí i její matce, zbavit tak moc, že tomu sama nerozuměla, a hlavně to chtěla provést dřív, než mu někdo, kdo nemá ani tušení o jeho proviněních, pomůže vrátit se zpět na trůn, který si nezasloužil!

A když zrovna nemyslela na Lokiho a nevěnovala se péči o něj, její mysl se zaobírala jen a jen představou pomsty, která jí téměř protékala mezi prsty. Už jen pár hodin a její šance bude definitivně pryč… Zbydou jí jen oči pro pláč, a to bylo tak frustrující, že se jen stěží dokázala udržet, aby nepodlehla svým sžíravým touhám a ihned se nevypravila pátrat po Lokiho vstupní kartě, která nyní ležela někde na dně jeho šatníku společně se zakrváceným oblečením, jež měl na sobě, když se vrátil z Vanaheimu. 

A východ slunce, který znamenal, že se právě rodí poslední den, během něhož se Loki mohl dát dohromady a zachránit ji i sebe před temným osudem vyvrženců, ten zmatek v její hlavě jen umocňoval. Jako by kdesi hluboko v ní sváděly boj dvě poloviny jejího já, přičemž navrch začínala mít ta, která se cítila být více zhrzenou dcerou, než zamilovanou dívkou...

Momentálně však byly její rozporuplné úvahy přerušeny Lokiho nečekaným zavrcením, které znamenalo, že se právě blíží jeden z oněch vzácných okamžiků, během kterých byl vzhůru, a ona mohla na své zvrácené choutky na pár okamžiků zapomenout (i když hluboko v mysli jí hlodat nepřestaly).

„Miláčku?“ oslovila ho láskyplně, když přecházela od okna k jeho loži, a jeho mechově zelené oči, které se vzápětí zaostřily na její tvář, jí znovu bolestně připomněly, jak moc by mohla ztratit, kdyby podlehla svému pomstychtivému běsnění.

„Zase jsi tu seděla celou noc?“ zašeptal vyčítavě, ale jen neurčitě pokrčila rameny a něžně ho vzala za ruku.

„Chtěla jsem ti být nablízku. A teď chci vědět, jak se cítíš?“ Pokládala mu tuhle otázku prakticky neustále, ale jeho falešným odpovědím snad ještě nikdy neuvěřila. Stejně jako nyní…

„Báječně,“ odvětil slabým hlasem, který sám o sobě popíral význam celého sdělení, a její káravý pohled ho přiměl nervózně sklopit oči.

„Nelži!“

„Vždyť nelžu…“

„Ale no tak! Myslíš, že to na tobě nepoznám?“

„Většina lidi to nepozná!“ odsekl dotčeně, ale ve skutečnosti se zlobil spíš na sebe, než na ni. Jako mistr triků by měl být lepším lhářem, když šlo o uklidnění někoho, koho miloval. Aldrif však o plané konejšení nestála.

„Ale já nejsem většina lidí, že ne?“

„Ne.“

„Tak vidíš…“ Nedokázala se na něj doopravdy zlobit, ale to bohužel neznamenalo, že by jí jeho stále stejně neutěšený stav nevadil, nebo si na něj dokonce zvykla.

Trápilo ji, že mu není dobře, a pochopitelně to nebylo jen proto, že to pro ně pro oba mohlo mít fatální následky. Bylo to samo o sobě podezřelé a zlověstné, stejně jako to, že Idunn ani při nejlepší snaze nedokázala zjistit, proč se jeho tělo neustále chová tak podivně. U někoho, jako byl on, to totiž bylo značně znepokojující... 

„A teď chci vědět, jak ti je. Ale doopravdy!“ zvedla varovně hlas a Loki bohužel musel s pravdou ven.

„Rád bych řekl něco jiného, ale mám dojem, že pořád stejně, jako před pár hodinami,“ přiznal neochotně a pohasínající naděje v jejích očích mu působila téměř fyzickou bolest. Nebyl zase takový idiot, aby mu dávno nedošlo, že ji trápí otázka jejich osudu, která se s jeho nelepšícím se stavem víc a víc komplikuje, ale nahlas se o tom neodvažoval mluvit.

Říct na rovinu, že se na další předstírání Odina necítí, by totiž znamenalo nejen ošklivou osobní prohru, ale také potvrzení definitivního selhání jeho plánu držet nad ní ochrannou ruku.

Jako král jí mohl dát všechno, ale jako psanec, kterým by se po takovém přiznání musel stát… jí neměl co nabídnout, což ho upřímně děsilo! Nechtěl ji ztratit, ale současně ji nechtěl odsoudit k životu na útěku, který by jí po jeho boku čekal.

Ach jo, proč jen to muselo být tak… složité! To se mu osud mstil za to, že tak dlouho ignoroval své city a nevyužil šance užít si po jejím boku šťastné dny, které měli za sebou? Nebo o co šlo? Proč se prostě nemohl včas uzdravit? A opravdu nemohl? Nebo se jen málo snažil? Určitě… se musel víc snažit!

Povedlo se mu, stejně jako vždy, když ho napadaly podobné myšlenky, přesvědčit sám sebe, že ještě není vše ztraceno, a že pokud bude dál bojovat, má šanci nad svým neradostným osudem zvítězit, a dokonce se zvládl přinutit k úsměvu.

„Ale do zítřka se to určitě ještě zlepší. Uvidíš!“ dodal sebevědomě a Aldrif v duchu protočila oči. No ovšem, jako vždy! Nejspíš by musel vážně umírat, aby uznal, že na něco nestačí!

„Doufejme.“ Nechtěla mu kazit náladu hned po ránu a pro jistotu se natáhla pro tác se snídaní, aby si náhodou nevšiml nedůvěry, která jí probleskla ve tváři. „Ale teď… když tvrdíš, že budeš do zítřka schopný ujmout se vlády nad celým Asgardem… bys mohl zkusit něco sníst, co ty na to?“ Odhalila široký výběr všemožných potravin od ovoce, přes pečivo až po vajíčka upravená na nejrůznější způsoby, ale jeho špatně maskované znechucení ji utvrdilo v tom, že ani dnes ráno to s jeho apetitem nevypadalo líp, než v uplynulých dnech. „Jen pár soust,“ doplnila prosebně, ale Loki se marně snažil překonat odpor, který v něm pohled na jídlo vzbuzoval.

Co se to s ním, sakra, stalo? Mezi jednu z jeho nemnoha předností vždy patřila nevybíravost v jídle, která se projevovala tím, že už od dětství snědl cokoliv, co před něj palácoví kuchaři předložili, a nikdy se nesnažil vyloudit něco jiného, ale teď… se mu zvedal žaludek úplně ze všeho kromě toho nejjednoduššího ovoce, které mu však nemělo šanci dodat potřebné živiny. A dnes… to bohužel nebylo jinak! I když byl původně rozhodnutý spolknout alespoň pár kousků pečiva, opět si netroufl na nic víc než na několik osminek jablka a zbytek zkroušeně odstrčil.

„Promiň, ale…“

„Já vím, nejde to.“ Nehodlala ho do jídla nutit a riskovat, že se mu zase udělá zle, a s povzdechem vyměnila tác se snídaní za další průsvitný sáček s umělou výživou, se kterým ji Idunn naučila zacházet. Bylo to až překvapivě snadné na něco, co udržovalo jeho zbědovaný organismus ve funkčním stavu. Stačilo jen připojit příslušný otvor k hadičce, která stále ještě vězela hluboko v jeho paži, a zavěsit celý aparát na stojan, bez něhož by se nedokázal obejít. „Tak a je to.“ Vrátila se zpět na okraj postele, a když viděla jeho zoufalý výraz, se kterým si ten nenáviděný symbol své bezmocnosti prohlížel, objala ho kolem krku a něžně ho políbila na rty. „Netrap se tím, v poledne to určitě bude lepší.“ Nevěřila tomu o nic víc než on, ale její podpora mu alespoň dokázala vykouzlit neveselý úsměv na rtech.

„Miluju tě.“

„Já tebe taky.“ Odpustila si všechny škádlivé poznámky, které měla na jazyku, a rozhodla se na něj být hodná. Sice si to za svou tvrdohlavost nejspíš nezasloužil, ale nemohla si pomoct. „A co tvoje zranění?“ Pohladila ho po obvazu kryjícím sešitou ránu, ale jen s povzdechem zavrtěl hlavou. 

„Nic nového. Pořád to trochu bolí a POŘÁD,“ zdůraznil nevrle, „se to nehojí!“

„To mě mrzí, ale Idunn dělá vše, co je v jejích silách, aby zjistila, proč tomu tak je. Možná…“ nechtěla na něj znovu naléhat, ale připadalo jí hloupé, že své ošetřovatelce stále ještě neřekl vše, co se jeho zdravotního stavu týkalo, „… možná bychom jí měli říct o těch tvých nevolnostech a bolestech hlavy, které tě trápily ještě před odjezdem na Vanaheim. Třeba to nějak souvisí!“

„To určitě nijak nesouvisí!“ trval neochvějně na svém a jí bylo jasné, že s jeho hrdostí prostě nehne.

A říct to Idunnn sama… to mohlo být hloupé a nebezpečné. Jistě by se dozvěděl, že ho neposlechla, a ona nechtěla, aby se na ni zlobil. Rozhodně ne kvůli tomuhle, když se jí hlavou nestále honily myšlenky na mnohem větší zradu, než bylo nějaké nevinné lhaní.

„Dobrá, jak myslíš. Hlavně, že už tě to nebolí teď.“ Výmluvně mu uhladila vlasy na spánku a on se znovu statečně pousmál.

„Kromě toho boku mě nebolí vůbec nic,“ řekl sebevědomě a v duchu si gratuloval, že alespoň v tomhle případě se mu povedlo ji ošálit. Ve skutečnosti mu ta zatracená hlava nedala pokoj ani teď, ale bylo to o něco málo snesitelnější než dřív, a proto s tím ji ani svou ošetřující léčitelku neotravoval. Zcela určitě by je to vyděsilo a pomoct mu stejně nejspíš nemohly. Trpěl těmi křečemi tak dlouho, že už si na ně zvykl, a shánět po všech těch měsících nějaký lék zrovna teď, když měli na práci důležitější věci… mu připadalo zbytečné.

Však si s tím nějak poradí, tak jako vždy. A poradí si i se vším ostatním! Už kvůli svému lidu, který si zasloužil lepšího krále, než byl Odin! A také kvůli Aldrif, která si zasloužila víc, než muset odtud zbaběle uprchnout! Zasloužila si být šťastná a v bezpečí, a pro to první mohl naštěstí něco udělat hned teď (to další přijde na řadu později).

„A jelikož mě nic nebolí…“ pokračoval s důrazem na každé slovo a dokonce se mu i přes vážnost situace povedlo vykouzlit škádlivý tón, „… chci tě políbit.“ Výmluvně jí ovinul ruce kolem pasu a ona překvapeně povytáhla obočí.

„Před chvílí jsme se líbali,“ upozornila ho hravě, ale jeho pomalé zavrcení hlavou jí kdoví proč zrychlilo tep.

„Ano, ale já tě chci políbit mnohem víc…“ narážel na příliš krátkou, téměř letmou pusu, kterou od ní právě dostal, a než se nadála, posunul se na lůžku o kousek stranou a přinutil ji, aby si lehla na polštář vedle něj.

„Neblázni, musíš odpočívat!“

„Vždyť odpočívám,“ odporoval svůdně tichým hlasem, a aby jí zabránil v dalších protestech, naléhavě přitiskl své rty na její a ona téměř okamžitě zapomněla, co dalšího chtěla namítnout. Nejspíš to bylo něco o tom, že by se měl šetřit a dávat pozor na infuzi a na stehy, ale… Najednou jí to bylo ze srdce jedno!

Ve vteřině nedokázala vnímat nic jiného než jeho ústa, která se dobyvačně tiskla k jejím, a cokoliv dalšího jí připadalo podružné… Líbal ji tak něžně a přitom vášnivě, až se jí zatínal každičký sval v těle a v břiše jí vzlétlo celé hejno motýlků, kteří začali divoce kroužit a nutili ji ho obejmout kolem krku a přitáhnout blíž k sobě, jako by se bála, že jí vzápětí uteče.

Nic takového však neměl v úmyslu a v mžiku jí to také dokázal. Bez varování totiž pokračoval od škádlivého hraní přes plnohodnotný polibek až k důmyslné francouzské verzi, kterou ještě nikdy na vlastní kůži nezažila, a nedal jí prostor k jakýmkoliv protestům (které jí však byly na hony vzdálené).

Až doposud o takovém způsobu líbání pouze čítávala a představovala si, jaké by to asi bylo (střídavě odpuzovaná a přitahovaná něčím tak intimním), kdyby si ji někdo přivlastnil do takové míry, že by toužila splynout s ním v jedinou bytost, a teď, když k tomu skutečně došlo… Nemohla se rozhodnout, na který ze stovek vjemů, jež zahltily všechny její smysly, se má soustředit dřív.

Bylo to jako přílivová vlna, která zaplavila každičkou buňku jejího rozechvělého těla náporem endorfinů, a všechny starosti, které ji ještě před pár minutami trápily, byly rázem zapomenuty. Líbala ho stejně naléhavě jako on ji a pocit, že už je mu natolik dobře, že s ní dokáže provádět takové věci, ji naplňoval novou nadějí. A nové byly i všechny další pocity, které ji rázem přepadly…

Od okamžiku, kdy si slíbili, že budou víc než jen přátelé, nedostali šanci si nově nastalý vztah pořádně užít, natož aby měli chvilku na něco tak intenzivního, jako bylo právě tohle, a zdálo se, že Loki se rozhodl to nyní napravit a konečně splnit svůj slib a vynahradit jí tu noc hrůzy, kterou s ním strávila na podlaze koupelny. Bohužel… jim však nemělo být dopřáno víc než pár minut soukromí…

„Ehm… Pardon,“ ozvalo se od vchodu do ložnice přesně ve chvíli, kdy se Lokiho rty začaly zvolna přesouvat od jejích úst směrem k labutí šíji, kterou toužil políbit od okamžiku, kdy mu ji díky důmyslnému výčesu odhalila, a bylo po líbání!

„Nanno! Co ty tady?“ vyhrkla Aldrif, když se vzpamatovala z úleku a uvědomila si, že na prahu stojí právě její služebná, která je nechtěně zaskočila v značně diskreditující situaci, a Lokiho nevrlý výraz jí napověděl, že ani on není nadšený, že byli vyrušeni. Sice se už zase cítil malátný, ale tohle rozhodně hodlal dotáhnout do konce!

„Nechtěla jsem rušit, madam, jen… mě napadlo, jestli třeba něco nepotřebujete.“

„Nepotřebujeme vůbec nic, díky!“ odsekl dřív, než stihla Aldrif otevřít pusu, a Nanna se zatvářila značně zkroušeně.

„Ovšem, pardon, pane. Akorát ještě… matka mě posílá, abych…“ Výmluvně pozvedla přístroj, který se povedlo Idunn vyhrabat kdesi na půdě a který léčitelé v dávných dobách používali k měření teploty svých pacientů, a Loki byl nucen svou nevlastní sestru s povzdechem pustit a obrátit se k ní, aby mu mohla tu věc podobnou laserové zbrani namířit na čelo a zjistit, jak na tom je. „Děkuju, vaše teplota je v normě,“ pípla, když jí přístroj sdělil akceptovatelné číslo, ale Aldrif už stihla celá rudá a rozcuchaná vstát a pro jistotu po teploměru sáhla a údaj zkontrolovala. Přeci jen chtěla mít jistotu (a také se jí nechtělo dívat své služce do očí, když ji nachytala v takové situaci).

„Vypadá to dobře. Idunn může být spokojená. A… kde vlastně je?“

„U Baldra. Chtěla se přesvědčit, že se o něj starají, jak nejlépe dovedou,“ odvětila Nanna, ale Loki se v reakci na její slova jen pohrdlivě ušklíbl.

„Nařídil jsem jim, ať má veškerý komfort, takže myslím, že není nutné to prověřovat!“ odfrkl dotčeně, jako by svou nevinnou poznámkou zpochybňovala jeho královskou autoritu, a Aldrif ho sjela káravým pohledem.

Sice jí bylo jasné, že kolem sebe kope hlavně proto, že je zoufalý ze svého mizerného stavu, ale zrovna Nanna si jeho opovržení nezasloužila. Ne po tom, jak Baldra varovala a zachránila díky tomu celu jednotku, což už se Loki stihl za ty dva dny dozvědět (stejně jako ona zjistila, jak Baldr dopadl, a byla mu neskutečná vděčná, že se i za tak vysokou cenu zachoval jako hrdina a zajistil, že se Loki mohl vrátit domů).

A jemu to nejspíš přeci jen došlo, protože si nepatrně odkašlal a pokračoval o něco upřímnějším tónem: „A ehm, jak se vlastně má tvůj snoubenec?“

„Výborně, veličenstvo.“ Bylo na ní znát, že si není jistá, zda ho tak smí oslovovat, ale nechce nic pokazit, a teprve jeho povzbudivé kývnutí ji přimělo se rozhovořit. „Léčitelé říkají, že ho už brzy pustí. Rána po operaci je už perfektně zhojená a podle všeho se se svým… postižením vyrovnává docela dobře.“ Doufala, že mu tím udělá radost, a do jisté míry to byla pravda. Těšilo ho, že je na tom jeho zachránce líp než on a že se s tím, co ho potkalo, smiřuje poměrně rychle, ale existovala jistá věc, která mu takové pocity přeci jen kazila...

„A tys mu, předpokládám, stále nic neřekla o mně a o tom, co se tu děje,“ nadhodil váhavě a její ujištění, že se o jeho tajemství s nikým dalším (včetně svého snoubence) nepodělila, mu ve skutečnosti spíš přitížilo, než ulevilo.

Zrovna v Baldrově případě by bylo jednodušší, kdyby znal pravdu a věděl, že ten, koho zachránil a kdo mu přislíbil doživotní výhody, vůbec nebyl právoplatný vládcem Asgardu, ale někým, kdo teď svých neuvážených slibů hluboce litoval. Kdyby se měl vrátit na trůn, pak by bylo vše v pořádku a vážně by bylo lepší, kdyby se Baldr o jeho pravé identitě nedozvěděl (ta trojice žen, která o něm věděla, byla až až), ale pokud se náhodou nedokáže včas uzdravit… bylo by pro něj jednodušší začít se zvolna smiřovat s tím, že jeho budoucnost možná nebude tak růžová, jak se díky jeho proslovům o nehynoucí slávě domníval. Bylo to sice dost strašné, když to byly právě jeho sliby, které ho přiměly zůstat naživu, ale on to tehdy vážně myslel dobře!

Tak jako už spoustu věcí ve svém životě, které se nakonec zvrhly v něco mnohem temnějšího a podpořily jeho neslavnou pověst. A s Baldrem to dost možná skončí obdobně (a všichni si na něj budou ukazovat jako na někoho, kdo zachránil zrádce a zločinného uzurpátora), ale Loki to pochopitelně odmítal nahlas přiznat.

Stále se totiž ještě snažil sám sobě i svému okolí namluvit, že se zítra vrátí na trůn a splní vše, co Baldrovi a jeho budoucí nevěstě slíbil, a proto Nanně jen stroze poděkoval za loajalitu a víc se k případu jejího snoubence nevyjadřoval. Beztak už byl zase příšerně unavený a Aldrif to na něm pochopitelně poznala…

„Měl by sis odpočinout,“ připomněla mu jemně, a jelikož ji Nanna nenápadně pošeptala do ucha, že by s ní potřebovala mluvit o samotě, vtiskla mu polibek na čelo a i přes jeho protesty ho stlačila zpět do lehu. „Odpočívej, za chviličku jsem zpátky.“ Zmizela dřív, než stihl něco namítnout, a pro jistotu zavřela dveře, aby nebylo slyšet, o čem se svou služkou mluví. Nanna jí totiž připadala netypicky vážná, a vzápětí se bohužel ukázalo, že k tomu měla velmi dobrý důvod.

„Tak co se děje?“ posadila se s ní na novou pohovku, ale ona jen ustaraně žmoulala v prstech látku svých šatů a klopila oči k zemi.

„Víte, madam… Jde o jistý rozhovor mezi dvěma šlechtici, který jsem náhodou vyslechla cestou z ošetřovny,“ líčila tlumeným hlasem a ve tváři měla vepsané neklamné známky obav, „šlo o vysoce postavené královské úředníky, kteří mluvili o králi a o jeho záhadném zmizení z veřejného života. Prý se po celém Asgardu šušká, že za ním stojí něco víc, než jen pouhá nutná relaxace po bitvě, a dokonce vznikají různé konspirační teorie, které mezi sebou probírali. Bylo jich hodně, ale jisté je, že všichni jsou z toho, že o sobě nedává vědět už dva dny, celí nervózní. A já…“ Zarazila se a vážně pohlédla Aldrif do očí. „Mám strach z toho, co bude dál. Měli byste i s vaším nevlastním bratrem co nejrychleji zmizet.“ Už se ani nezdržovala nějakým polemizováním o Lokiho potenciálním uzdravení a Aldrif se sevřelo hrdlo úzkostí. Když už jí to radí i Nanna, pro kterou by bylo vzhledem k Baldrově situaci lepší, kdyby Loki nikam neodcházel… situace je skutečně vážná!

„Loki o tom nebude chtít ani slyšet,“ zašeptala zoufale, ale hluboko uvnitř moc dobře věděla, že to není příliš dobrá výmluva. A také že nebyla.

„Bude muset, jinak vás oba odhalí. Až přijdou sem, tak...“

„Nepřijdou sem. Bojí se královského zákazu!“

„Obávám se, že ne dostatečně, madam,“ vyvrátila jí i poslední chabý důvod, proč zůstávat, a dokonce doplnila i konkrétní návrh. „Mohli byste odejít k nám. Mně ani mé rodině by to nevadilo a v našem domě byste byli v bezpečí, dokud by se váš bratr nezotavil natolik, abyste byli schopni opustit zemi. Slibuju vám to! Postaráme se o vás…“ Naléhavě stiskla své paní ruku a vypadala, že jí na tom vážně záleží.

Aldrif však stále váhala. Nemohla její nabídku přijmout. Ne, když by si to Loki nepřál a když… by to znamenalo konec jejím nadějím, jak se dostat do vězeňského bloku „X“ (kdyby opustila palác a odešla kamsi do chudinské čtvrti, už nikdy by nedostala šance se vrátit).

„Je mi líto, Nanno, ale to vážně nejde. Ty i tvá rodina jste toho pro nás udělaly už víc než dost. Nemůžeme nadále riskovat vaše životy.“ Znělo to hloupě, protože ve skutečnosti své životy riskovaly už tím, že se jim snažily pomoct, ale jí žádná jiná výmluva nenapadala.

Momentálně se totiž v duchu zabývala něčím jiným a její zdravý rozum byl neblaze ovlivněn dalším záchvatem pomstychtivosti, jenž ji nutil co nejdřív vykonat to, kvůli čemu sem původně přišla. Celý ten časový pres se kolem nich začínal zvolna stahovat jako škrtící smyčka, před kterou nebylo úniku, a panika, která ji díky tomu zaplavila, spolehlivě přehlušila veškeré logické argumenty, které jí stále ještě bránily v tom, aby udělala to, po čem toužila… 

Pokud se královští úředníci začínali příliš vyptávat a mezi lidmi se šíří dohady i pomluvy, byl ten nejvyšší čas, a to bez ohledu na to, jak dlouhou přislíbenou lhůtu by ještě Loki měl na své zotavení mít. Původně se domnívala, že mají čas až do zítřejšího rána, ale pokud Nanna nepřeháněla a skutečně hrozilo, že by sem do Odinových komnat mohli dorazit zvědaví (a velmi důležití a mocní) lidé mnohem dřív… nesměla promeškat svou šanci!

Mohla být poslední a osud jí jistě žádnou další nechystal, a to… přeci musela využít! Věděla, že by neměla, a obrovská část jejího já včetně vrozeného instinktu, který ji ještě nikdy v životě nezklamal, jí našeptávaly, že by se měla vzpamatovat a nechat podobné krvavé a sobecké úvahy plavat, ale ona je neposlouchala. Nemohla! A momentálně… nejspíš ani nechtěla! Vyhlídka na blížící se nebezpečí jí zcela zatemnila mysl a přiměla ji neodkladně vykonat něco, o čem byla ještě před pár dny přesvědčená, že už je dávno za ní.

Bylo to unáhlené, ztřeštěné, nahodilé a hloupé a spíše se to podobalo obyčejnému zkratu, než promyšlenému plánu, ale… bylo to přesně to, co si prakticky celý život přála udělat a co jí nyní po tom všem, co prožila a co zásadně narušilo její psychickou rovnováhu… připadalo nevyhnutelné! Ty stovky let utrpení a ponižování v Desátém Světě prostě udělaly své a její racionální stránka byla momentálně pohřbena tak hluboko, že se nedokázala včas přihlásit o slovo.

Moc nad jejími činy převzala její týdny krocená divokost a nespoutanost, hnaná touhou po odplatě, která ji přinutila nedat na sobě znát, že se právě rozhodla k činu, jež mohl dramaticky změnit jak její život, tak život celého Asgardu a všech jeho obyvatel. Místo toho se zatvářila jako neviňátko a dokonce v sobě nalezla i sílu věnovat Nanně neupřímný úsměv.

„Vážně moc děkuju za nabídku, ještě nad ní pouvažuju, ale teď bych byla radši, kdybys šla za Baldrem a svou matkou,“ naznačila jí, že Loki potřebuje klid, a Nanna jí na to naivně skočila.

Ale copak mohla tušit, že má její paní za lubem něco docela jiného, než bdít nad klidným spánkem svého nevlastního bratra, který i přes obrovskou snahu zůstat při vědomí usnul ještě dřív, než se za ním vrátila do ložnice (a udělal tak chybu, které měl v bezprostřední budoucnosti velice litovat)?

Nemohla… a proto odešla a nebyla svědkem toho, jak se Aldrif obezřetně proplížila do vedlejší místnosti, potichu se posadila na okraj postele a bez zaváhání sáhla do zásuvky nočního stolku, v níž Fulla i Idunn schovávaly potřebné lékařské náčiní.

Prakticky celá její mysl byla již dávno ovládaná touhou po okamžité pomstě, kterou už skutečně nemohla krotit ani minutu (natož o ní nadále polemizovat), ale kdesi úplně vzadu, za vší tou zaslepující nenávistí, přeci jen zbyla jiskřička zdravého rozumu, která ji nutila ujistit se, že její podlá zrada nevyjde najevo a Loki ji kvůli tomu nezačne nenávidět (což bylo vážně to poslední, co by chtěla a co by ve svém stavu snesla).

„Je mi to líto, miláčku, ale musím to udělat. Pro nás pro oba…“ zašeptala s injekční pistolí připravenou k použití a rozechvěle přiložila její hrot k průsvitnému obalu infuze. Fulla měla pro jistotu připravenou celou dávku sedativ, která měla Lokiho poslat do bezvědomí minimálně na šest hodin, a to bylo mnohonásobně víc, než nyní potřebovala. Stačilo jen stisknout spoušť a zdrogovat ho stejně, jako přede dvěma dny, jenže… se jí do toho zničehonic vůbec nechtělo!

Jistá část její osobnosti na ni sice netrpělivě křičela, ať prostě udělá vše, co bude nutné, a bez dalšího zdržování pokračuje k tomu, co si předsevzala, ale tomu zbytku se něco takového silně příčilo. Vždyť… to přeci nebylo potřeba! Loki spal jako zabitý a nějaké další tišící přípravky se tak jevily zcela zbytečné. Nebylo nutné je zneužít, nemluvě o tom, že by to klidně mohlo být v jeho neutěšeném stavu nebezpečné.

Vždyť… co kdyby mu tím náhodou ublížila? Tu první injekci sice přečkal bez problémů a po probuzení se zdál jen trochu malátný (a nevrlý, protože ji do něj Fulla vpravila bez jeho souhlasu), ale to neznamenalo, že neexistovalo riziko, že by to teď u druhé dávky mohlo být jinak.

Ta látka byla určená Asgarďanům, ne Jotunům, a on přeci stejně hluboce spal, a podle zkušeností z předešlých dní bylo nepravděpodobné, že by se probudil dřív než za dvě nebo tři hodiny. A to bylo času víc než dost k jedné zákeřné vraždě...

Tak proč zbytečně riskovat? Váhala s pistolí připravenou k použití a nakonec… naposledy před úplnou ztrátou soudnosti poslechla svůj vnitřní hlas a s povzdechem ji odložila. Loki se zcela jistě neprobudí dřív, než se sem vrátí jako vražedkyně vlastního otce, a pak budou moci konečně opustit Asgard, aniž by si oba po zbytek života vyčítali, že ho nechali napospas někomu, koho nenávidí.

Zbývalo jen vtisknout Lokimu poslední něžný polibek na čelo, najít průsvitnou vstupní kartu, která se válela až na samém dně jeho skříně v kapse koženého kabátce, v němž přicestoval z Vanaheimu, a stavit se ve svých komnatách, kde měla stále ještě ukrytou onu ozdobnou dýku, s níž sem před mnoha týdny přišla a málem zabila muže, kterého nyní milovala a s nímž byla ochotná okamžitě odejít z Asgardu.

Tedy… hned, jak tu vyřeší jednu neodkladnou záležitost a připraví o život někoho, kdo ten její kdysi proměnil v peklo!

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (33. kapitola):