OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (36. kapitola)

20.08.2015 (13:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 781×

„Loki? Loki! Slyšíš mě? Kruci… To ne!“ snažila se Aldrif marně přivést svého nevlastního bratra zpět k vědomí, ale ať s ním třásla jakkoliv silně, ani se nehnul. Dokonce ani rámus z chodby, který svědčil o tom, že vojáci čekající za dveřmi začínají být netrpěliví, ho nedokázal probudit, a to bylo neklamnou známkou, že něco není v pořádku… „Loki! No tak, prosím… prosím probuď se! Musíš se probrat, miláčku…“ Přitáhla si ho do náruče a se slzami v očích ho prudce hladila po tváři, podobně jako tehdy v koupelně. Ale bylo to k ničemu... 

Žádná reakce, která by ji ubezpečila, že jde jen o přechodné bezvědomí, ze kterého vzápětí procitne a zabrání tomu, aby oba skončili v rukou palácových stráží, se nedostavovala. A co hůř… nedostavovala se ani žádná jiná! „Loki? Ne… ne, to ne. Ne! To přeci… Prober se! No tak! To ne! NE!“ Hlas se jí na posledním výkřiku hystericky zlomil, ale ať se snažila sebevíc, nedokázala na jeho hrdle nahmatat pulz, který by ji uklidnil…

Původně ho ani nehledala, protože by ji ani ve snu nenapadlo, že je jeho kolaps tak vážný, ale ve chvíli, kdy se mu pokusila uvolnit halenu u krku, aby se mohl snáz nadechnout… jí došlo, že nedýchá vůbec a jeho srdce… nebije!

„Loki! Prosím ne, tohle mi nedělej! Slyšíš mě… probuď se. Omluvám se! Omlouvám se za to, jak jsem se chovala! Prosím… prosím, neopouštěj mě!“ Přes slzy málem neviděla, co dělá, a v hlavě jí kromě stále sílícího drnčení vchodových dveří bušila stupňující se panika. Přeci nemohl být skutečně mrtvý! Jen ztratil vědomí, nic víc… Vždyť… byl ještě před chvíli v pořádku! Sice mu nebylo dobře, ale jeho stav se lepšil, tak jak to, že… NE!

Odmítala přijmout, že by ho měla ztratit, a nepřestávala vyděšeně cloumat jeho bezvládným tělem. „Prosím, vrať se ke mně… Prosím… Nanno! Pojď sem!“ vřískla tak nahlas, že to muselo být slyšet až v ložnici, z níž se vzápětí vyřítila její služka a v hrůze zůstala stát několik kroků od Lokiho, těkajíc pohledem mezi jeho bledým obličejem a vchodovými dveřmi, za kterými se vojáci nepřestávali domáhat vstupu.

„Co… co se děje?“ zašeptala přiškrceně, ale její paní sílící halas na chodbě zcela ignorovala. Měla důležitější věci na práci, než se teď zabývat nějakými vojáky! I kdyby se měli dostat dovnitř… hlavní byl Loki!

„On nedýchá a necítím pulz! Dělej něco! Musíme… ho probudit!“ vypravila ze sebe udýchaně, a ačkoliv někde hluboko uvnitř jí bylo jasné, že toho chce po své služebné příliš a že není v jejích silách přivést mrtvé zpět k životu, odmítala uvěřit tomu, že je Loki skutečně mrtvý!

Byla to jen přechodná zástava srdce, nic víc! Klinická smrt, nebo jak se tomu říká. Určitě! Sice neslyšela, že by se to někdy nějakému zástupci vyšší rasy stalo, ale… všechno je jednou poprvé, ne?

„Dělej!“ zaječela, když si všimla, že Nanna dál nervózně přešlapuje na místě, a to, co vzápětí řekla, jí sevřelo srdce ledovou hrůzou.

„Možná… bychom měli raději zkusit zmizet. Přes balkon se můžeme dostat do vedlejších komnat,“ zašeptala totiž vyděšeně a nepřestávala při tom zírat na dveře, které pod údery pěstí několika vojáků zlověstně praštěly.

„Zmizet? Ne… NE! Musíme mu pomoct!“

„Ale pokud je mrtvý…“ bránila se logicky, ale Aldrif jí málem skočila po krku.

„NENÍ MRTVÝ! To už nikdy neříkej! Bude v pořádku. Jen… potřebuje pomoc. Musíme… ho zkusit oživit. No tak! Přeci víš, jak se to dělá, ne? Od matky nebo od babičky!“ Snažila se ze všech sil uvažovat rozumně a pragmaticky, ale faktem bylo, že by dala cokoliv, kdyby tu teď Idunn nebo Fulla byly!

Jenže nebyly, a aby je sem mohly přivést, musely by projít kolem vojáků za dveřmi, a to nepřicházelo v úvahu! Musely si poradit samy!

„Nanno! No tak, pojď sem!“ rozkázala tak ostře, až sebou její služebná škubla, ale povedlo se jí ji přimět, aby poklekla po jejím boku a sklonila se nad Lokim.

„Já… já nevím, co mám dělat.“

„Určitě víš! No tak! Vím, že to víš! Musíš mu pomoct! Bez tvé rodiny jsi jeho jediná naděje. Prosím! Nemůžu ho ztratit. Ne takhle…“ Odmítala uvěřit, že by Idunn svou dceru nic nenaučila, a Nanna si při pohledu do jejích blankytně modrých očí plných hrůzy a slz skutečně vzpomněla na pár věcí, které jí matka vštěpovala. Sice jí říkala, že to na Asgardu nejspíš nikdy nebude potřebovat, protože i to patřilo spíše k alternativní medicíně vhodné pro méně vyvinuté rasy, ale teď… se to perfektně hodilo!

„Můžeme… zkusit dýchání z úst do úst a… masáž srdce! A má matka má vedle ve stole nějaké cizí léky pro podobné příležitosti. Myslím, že jim říkala ´Epinephrin´ nebo tak nějak!“ lovila z paměti potřebné poučky a přesto, že Aldrif netušila, o čem to mluví, horečně přikývla.

„Tak do toho! Jak ten Epinephrin vypadá?“

„Jsou to… takové štíhlé injekce. Až vzadu v šuplíku,“ vysvětlovala rozechvěle a už teď se děsila, že je bude muset použít. Ne že by nevěděla jak, ale… byla to všechno jen teorie! V praxi nikdy nic podobného nedělala, ani neviděla matku, jak by je někomu aplikovala! Aldrif se však už zvedla na nohy a pohlédla směrem k ložnici.

„Dobře! Jdu tam!“ Chystala se vyrazit, ale Nanna ji rázně popadla za zápěstí.

„Počkejte! A… co oni?!“ ukázala vystrašeně na dveře a Aldrif až teď došlo, že křik za nimi dostoupil vrcholu a několik mužských hlasů se před nimi začínalo radit, co dál a zda by neměli otevřít násilím. Ale ne! To ne! To bylo vážně to poslední, co teď potřebovali!

„Nevšímej si jich, nedostanou se sem!“ Byla to hloupost, ale ji nic jiného nenapadalo. Nanna však nebyla tak naivní…

„Ovšemže se sem dostanou! Musíme… něco vymyslet!“ Byla si velmi dobře vědoma, že ztrácí cenné sekundy, a přestože od Lokiho kolapsu neuběhla ještě ani celá minuta, bylo třeba jednat co nejdřív. To ji její matka naučila jako první… Rychlost je u léčitele rozhodující! Aldrif však jen nerozhodně postávala uprostřed místnosti a zoufale zírala na muže, kterého milovala a kterého teď nejspíš definitivně ztrácela…

Rozhodnost a vůdcovské schopnosti, kterými ještě před chvílí disponovala, byly náhle ty tam a ruce se jí třásly tak, až je musela sevřít v pěst.

„Nemůžeme dělat nic! Jedině Loki je může poslat pryč!“ Byla si svým tvrzením tak jistá, že o něm vůbec nemusela přemýšlet. Jedině Odin mohl ty muže za dveřmi uklidnit a nařídit jim, ať odejdou, a ten nebyl po ruce. A co hůř… nebyl by po ruce, ani kdyby Loki zůstal vzhůru! Ach ne! Co budou dělat! Všechny je zatknou a popraví a Lokiho se nikdo z nich nebude obtěžovat křísit! A všechno je to její vina! Jen její vina! Kdyby nešla do vězení… kdyby Lokiho nevyprovokovala a nekřičela na něj! Ne… to ne!

Znovu se hystericky rozvzlykala a tentokrát to musela být Nanna, kdo ji nekompromisně přivedl k rozumu. Za žádných jiných okolností by si nedovolila na svou paní křičet, ale teď… na tom závisely jejich životy a nejspíš i životy celé její rodiny!

„Nechte toho, tímhle jemu ani nám nepomůžete! Radši mi přineste ty injekce!“ houkla na ni tak ostře, až málem nadskočila leknutím, ale kupodivu… jí tím pomohla se vzpamatovat a vyrazit do ložnice, kde po kratičkém hledání našla, co potřebovala, a mohla donést tři štíhlé injekční stříkačky s průzračnou tekutinou.

A s nimi… donesla i nápad, který jí bleskl hlavou, když v ložnici zahlédla knihovnu a rámeček s podobiznou Friggy, jež sem nechala na Lokiho žádost donést ze svých komnat. Bylo to šílené, troufalé a nebezpečné, a bylo bláznovství věřit, že by to mohlo zabrat, když doposud nikdy neměla štěstí, ale… bohužel neměly na výběr! Buď to, nebo… konec!

„Už vím, co uděláme!“ vyhrkla odhodlaně a vůbec netušila, kde se v ní vzalo tolik síly k dalšímu boji. Možná… to bylo tím, že Nanně na sto procent věřila, že dokáže Lokiho vzkřísit (bez něj by její život ztratil cenu a nemělo by smysl o něj bojovat), ale možná v tom byl i kus její nezlomné povahy, kterou jí dali do vínku její biologičtí rodiče a Agiel ji v ní celý život přiživoval. „Ty se postarej o Lokiho,“ nařídila ještě a pak s hrdě vztyčenou hlavou vyrazil ke dveřím, „a já… obstarám zbytek!“

-o-

Loki se tentokrát nenalézal kdesi hluboko v neproniknutelné, mrazivé temnotě, jež by ho stahovala ke dnu, ale vznášel se uprostřed jasného, oslepujícího světla, které ho nemilosrdně bodalo do očí a znemožňovalo mu zjistit, kde vlastně je. Přestože se vší silou snažil ty neznámé, sněhově bílé paprsky prohlédnout, neviděl kolem sebe vůbec nic a vlastně… měl chvílemi dojem, že něco jako „kolem něj“ vůbec neexistuje! Jako by se nalézal ve stavu beztíže, nebo spíš… jako by se nenalézal vůbec nikde!

To podivné místo, se kterým měl nyní tu čest, existovalo kdesi mimo čas a prostor a on se nemohl zbavit dojmu, že se tento prazvláštní stav týká i jeho. Jako by… fyzicky vůbec neexistoval a nacházel se nikde (a nikdy) a současně všude... V místech, ze kterých nebylo návratu… Jako by byl jen pouhým stínem sebe sama, který mezi těmi nemilosrdnými paprsky světla neměl sebemenší šanci vyniknout…

Byl to zvláštní, neznámý pocit, který ještě nikdy v životě nezažil (a něco mu napovídalo, že není zdaleka první s podobným míněním) a o kterém ani nemohl říct, že by mu naháněl husí kůži (i když se to nabízelo). Nemohl mu totiž nahánět vůbec nic, když nedisponoval tělem, které by smělo být nepříjemným mrazením zasaženo! Byl pouhá myšlenka… energie, která kupodivu dokázala samostatně myslet (a nejspíš by zvládla i mít strach, pokud by jí něco konejšivě nenašeptávalo, že není čeho se bát a že okamžiky bolesti a hrůzy už dávno pominuly), ale nebyla schopná nabýt fyzické podstaty. Nebo alespoň… zpočátku ne!

Teprve když si tohle všechno uvědomil a začal si na svou podivně neskutečnou podobu zvykat, ucítil cosi, co se nejvíc ze všeho podobalo tlaku blíže neidentifikované pevné hmoty, na níž uprostřed toho neurčitého světa plného světel ležel a která ho příjemně hřála do zad. Jako by se probouzel z nějakého podivného snu a velmi pomalu začínal vnímat své fyzické já. Nejdřív tělo, které spočívalo na čemsi tvrdém a hladkém, co mu svou strukturou ze všeho nejvíc připomínalo leštěný kámen… Pak ruce, volně položené podél boků… A nakonec svou tvář, na niž mazlivě dopadaly paprsky světla, ne nepodobné sluneční záři.

Bylo to… docela příjemné moci jen tak ležet a se zavřenýma očima si užívat nepřítomnost nepříjemných křečí i postupující nevolnosti, ale současně to v něm vzbuzovalo jakýsi iracionální pocit ohrožení. Cítil se příšerně zranitelný a bezmocný, a protože kolem sebe stále nic neviděl, vší silou, kterou v sobě dokázal objevit, se soustředil na svůj zrak. Aniž by hnul jediným svalem… aniž by se odvážil zhluboka nadechnout… Napínal oči, aby konečně spatřil alespoň něco, co by mu v téhle podivné zářící mlze začalo dávat smysl.

Stačilo by mu jen velmi málo… Nějaký stín, obrys nebo neurčité kontura, ale vzápětí… mu bylo dopřáno vidět mnohem víc! Někde vlevo od něj totiž kdosi neznámý provedl nepatrný pohyb, a když upřel pozornost daným směrem a napnul všechny síly… Bělostné světlo konečně ustoupilo a zvolna mu odhalilo pohled na čísi oči, vznášející se jen pár centimetrů nad jeho tváří. Byly… blankytně modré, něžné a laskavé a on momentálně znal jen jednu osobu, které by se na něj mohla takhle dívat...

„Aldrif…“ zašeptal, netušíc, zda ze sebe dokáže vypravit víc, než jen stěží slyšitelné zasténání, ale hned napoprvé měl štěstí a podařilo se mu promluvit tak nahlas, aby bylo možné ho zaslechnout. Přesto… ho odpověď, která vzápětí doputovala k jeho sluchu, šokovala a ohromila natolik, až se mu, navzdory světlu, zatmělo před očima!

„Zkus to znovu, miláčku,“ dolehl k němu něžný, zpola zapomenutý ženský hlas, který neslyšel už celou věčnost, a teprve ve chvíli, kdy se přestal něčemu tak absurdnímu bránit a přijal totožnost jeho majitelky… mu ta podivná zářící mlha dovolila spatřit její půvabnou tvář, lemovanou světlými vlasy a stříbrnými náušnicemi s lapisem lazuli…

„Matko?“ Nemohl uvěřit, že by to skutečně mohla být Frigga, ale… její úsměv by dokázal poznat kdekoliv! A její hlas také, ačkoliv nyní mlčela a láskyplně se na něj dívala tak dlouho, až byl nucen se vytáhnout do sedu a s doširoka vytřeštěnýma očima nedůvěřivě potřást hlavou (jako by čekal, že je pouhou halucinací, která okamžitě zmizí). „Vážně… jsi to ty?“ vydechl, překonávajíc nutkání k ní vztáhnout ruku a dotknout se její tváře, aby se ujistil, že nejde o pouhou iluzi, a její přikývnutí ho přimrazilo k podlaze.

„Jsem to já, zlato.“

„A jsi… skutečná?“ Byla to hloupá otázka, ale on potřeboval znát odpověď, než se odváží uvěřit, že se skutečně setkal se ženou, kterou jedinou kromě Aldrif kdy miloval a kterou ztratil už před tolika měsíci. „Vážně jsi tady, nebo… je to jen sen?“ Pořád doufal, že se probudí, nebo že se ukáže, že jde o pouhé halucinace z vyčerpání, ale… zdálo se, že mu v jeho zmatenosti nehodlá podat pomocnou ruku. Alespoň ne tak, jak by potřeboval…

„A záleží na tom?“ zašeptala dojatě a ve chvíli, kdy rozevřela náruč a gestem ho vybídla, aby ji objal tak, jak to vždycky dělával, když byl dítě a potřeboval její útěchu… se v něm něco zlomilo a veškerá touha po objasnění celé téhle… neskutečné záhady ho opustila.

„Ne, nezáleží,“ vzlykl zmučeně a vzápětí… ji sevřel v náručí tak silně, až jí to muselo být nepříjemné...

Neřekla však ani slovo a tiskla svého nevlastního syna k sobě stejně něžně a láskyplně, jako v uplynulém tisíciletí (jako by chtěla potvrdit to, že mateřskou lásku nepřemůže ani smrt).

„Tak strašně… jsi mi chyběla!“ dokázal ze sebe vypravit po pár minutách křečovitého objetí a bylo mu úplně jedno, že se chová pateticky a sentimentálně a dost možná… i hloupě, protože tohle všechno přeci nemohlo být skutečné! Její hlas ho však opakovaně přesvědčoval o opaku…

„Ty mně taky, miláčku.“

„Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím!“

„Pššt, to nic. Teď jsem u tebe.“ Nesnažila se ho přesvědčovat, že je opravdová, a on se nesnažil to zpochybnit. Ať už to byl sen, halucinace nebo nějaký nadpřirozený zážitek, o jehož smyslu si zakazoval přemýšlet… chtěl si ho užít se vším všudy, protože podvědomě cítil, že další šanci říct jí všechno to, co za života nestihl, už nikdy nedostane…

„Omlouvám se! Je… mi to tak líto. Nechtěl jsem, aby se ti něco stalo! Nechtěl jsem, aby tě ta stvůra zabila kvůli mně! A nechci, aby sis myslela, že to s Odinem… nechci abys…“ Nezmohl se na to, aby jí detailně vysvětloval, čeho všeho ve vztahu k ní lituje ani proč si přeje, aby ho kvůli jeho nevlastnímu otci nezačala nenávidět, ale nenutila ho do toho.

Tak jako vždy… mu prostě jen naslouchala a při tom se na něj nepřestávala laskavě usmívat.

„Já vím, zlato. Vím, co mi chceš říct. Netrap se tím,“ přerušila ho, když pochopila, že ze sebe už kvůli slzám, které mu zrádně vytryskly z očí, a třesoucímu se hlasu nedokáže vypravit nic dalšího, a jemně mu odhrnula zatoulanou havraní kadeř z čela (tak jako to dělávala, když byl malým hochem a ona ho chodila večer uspávat). „Nezlobím se na tebe. Nebo alespoň ne kvůli tomu, co se stalo před rokem. Ani kvůli tvému otci, i když… to, cos mu udělal, nebylo zrovna… hezké.“ Bylo na ní znát, že by ráda použila jiný výraz, ale nechtěla jejich společnou chvilku kazit, a navíc svého syna, v němž nepřestávala vidět toho roztomilého bezbranného chlapečka, kterého jí kdysi Odin po návratu z bitvy vložil do náruče, nedokázala skutečně odsoudit. Jako každá správná matka… ho milovala natolik, že s ním nikdy neztrácela trpělivost. „Ach, Loki… Tolik jsem se těšila, až tebe nebo tvého bratra zase uvidím. Jen… jsem nečekala, že to bude tak brzy!“ změnila raději téma a při posledním slově viditelně posmutněla, na což jeho mysl reagovala přílivem nefalšované zoufalství.

Nechtěl, aby byla smutná! Celé dětství i mládí dělal všechno pro to, aby byla šťastná, a ať už teď její slova znamenala cokoliv, nechtěl, aby se kvůli nim trápila.

„Jsem rád, že jsi tu se mnou,“ vyhrkl popravdě, ale bylo to spíš horší. Jako by jí tou větou ublížil...

„Kdybys jen věděl…“ vzlykla zdrceně a znovu ho roztržitě pohladila po vlasech.

„Věděl co?“ odvětil vyděšeně, ale její výraz v kombinaci s tím, co řekla a co sám věděl o posledních okamžicích předcházejících jeho mdlobám… mu nedával příliš prostoru pro spekulace. Nebylo totiž těžké dovtípit se, o co jeho nevlastí matce jde a o co přesně se na místě, na kterém se společně setkali, jedná. A on se marně snažil zavírat před tou krutou pravdou oči. Sice pořád existovala nepatrná naděje, že šlo jen o sen nebo nějaký přelud, ale… mnohem reálnější se mu zdálo být zcela jiné řešení. 

Jednodušší a prostší řešení, které dost možná příliš nekorespondovalo s asgardskými mýty o posmrtném životě, ale… rozhodně odpovídalo tomu, čemu se ohledně své matky a místa, kam se po smrti uchýlila, snažil věřit, a co se nyní konečně odhodlal vyslovit nahlas.

„Věděl, že… jsem mrtvý? Tos měla na mysli?“ pronesl potichu a její blankytně modré oči se vpily do jeho, jako by se mu snažily tenhle okamžik usnadnit.

„Loki, to…“ začala chlácholivě, ale nenechal ji to dokončit. Plané utěšování mu jeho úděl neusnadní.

„Jsem, viď? Proto jsem se s tebou mohl setkat,“ pokračoval tragickým hlasem a její oči se poprvé od jejich setkání zalily skutečnými slzami.

„To není tak jednoduché, miláčku,“ povzdechla si ztrápeně, ale on na to měl jiný názor.

„Ale ani složité. Říká se přeci, že smrt je tou nejjednodušší věcí na světě,“ pousmál se hořce a překvapilo ho, když sebou nepatrně škubla a vážně mu pohlédla do tváře.

„Většinou ano, ale… u tebe to tak nemusí skončit. Teď ještě ne!“ Znělo to až překvapivě naléhavě, ale on si nebyl jistý, co tím chce vlastně říct.

„Jak to myslíš?“

„Myslím to tak, že někdy… existuje šance na návrat. Já ji nedostala, ale ty…“

„Ale já se nechci vracet! Nemám proč…“ Překvapil sám sebe, když něco takového vypustil z úst, ale když se nad tím zamyslel… dost možná to byla pravda.

Vracet se zpátky k té bolesti, smutku, samotě… Po tom, co se tu mohl v tom překrásném světle, které už mu vůbec nepřipadalo ostré a nepřátelské, objímat se svou milovanou matkou… Proč by to dělal? Frigga se však jen nepatrně zamračila a zatvářila se stejně, jako když byl malý a nějaký jeho názor se neshodoval s jejím.

„Vážně ne? Vážně tam není nikdo, komu bys chyběl?“

„Já? To těžko.“ Byla tu smutná pravda, ale… bohužel, přesně tak to cítil, a její překvapením povytažené obočí na tom nic neměnilo.

„Opravdu? Tomu nevěřím… zkus se zamyslet…“ Zdálo se, že míří ke zcela konkrétní osobě, a nebylo těžké odhadnout, koho má na mysli (prozradily ji její dojaté, láskyplné oči).

No ovšem, nebyl jediným jejím dítětem, a když pominul Thora, který měl zcela jiné starosti… existoval už jen jeden člověk, na kterého by mohla poukazovat. Ale bohužel…

„Jestli mluvíš o své dceři, tak ta o mě nestojí,“ odfrkl dotčeně a znovu se v něm vzedmula vlna uražené ješitnosti. To, co mu Aldrif provedla a co ho sem svým způsobem přivedlo, se nedalo považovat za známku náklonnosti. Jeho matka však opět nesouhlasila.

„Ale no tak, oba víme, že to není pravda,“ vyčetla mu jemně.

„To jsem si také myslela, ale po tom, co mi provedla, jsem byl nucen změnit názor. Jistě víš, o čem mluvím…“ Nechtěl to nahlas rozebírat a navíc předpokládal, že ať už se společně nalézají kdekoliv, má jeho matka přehled o tom, co se děje na Asgardu (jak jinak by věděla o Aldrif).

„Já vím, zlato. Udělala chybu a ublížila ti. A je mi jasné, že to bolí, ale… ani nevíš, jak moc toho lituje!“ potvrdila mu jeho domněnky a ještě ho těmi několika slova stihla mírně nahlodat (pohled zvenčí shodující se s tím Aldrifiným byl totiž lehce podezřelý). Ale odmítal si připustit, že by se mýlil. Tak jako vždy… hrdost mu to nedovolila!

„Tomu nevěřím. Zradila mě!“ Znělo to jako žalování od malého kluka, který si mamince stěžuje na chování svých spolužáků, a Frigga to tak zjevně také vnímala. Její odpověď však nebyla příliš laskavá (nebo alespoň na první pohled ne).

„Tak jako jsi ty zradil mě, když jsi napomáhal invazi temných elfů,“ prohlásila věcně a zasadila mu tím velmi bolestivou ránu, kterou nečekal a která ho přiměla na okamžik na svou pověstnou pýchu zcela zapomenout.

„Ale to… nebylo namířené proti tobě!“ bránil se zoufale, ale bylo to spíš horší…

„Stejně jako v případě Aldrif. To, co provedla, udělala kvůli svému otci, ne proto, aby ti ublížila. Tak jako jsi ty nechtěl ublížit mně,“ dodala s hořkým úsměvem, a bylo to. Svým způsobem řekla totéž, o co se pokoušela Aldrif, jen použila jiná slova a mnohem trefnější přirovnání, a Loki měl pocit, že se mu srdce (pokud ještě vůbec nějaké měl) svírá nepříjemnou úzkostí. Kdyby to všechno byla pravda…

Kdyby Aldrif skutečně… Tak jako on… Ale… není to už jedno? promluvilo jeho racionální já a on se ho rozhodl chytit jako tonoucí stébla. Možná to bylo zbabělé, ale stále mnohem jednodušší, než se vážně zabývat tím, že se možná tragicky zmýlil a už zase ublížil někomu, kdo ho miloval…

„To je fuk, jednala za mými zády a to… jí nedokážu odpustit!“ pronesl hlasitěji, než měl v úmyslu, a Frigga znovu posmutněla.

„Myslela jsem, že ji miluješ,“ zašeptala tónem, který svědčil o tom, že proti takovému citu vůbec nic nemá (což by za jistých okolností bylo pro jejího syna docela uklidňující), ale jen vzpurně uhnul pohledem.

„Miluju ji! Ale to… už je teď stejně jedno. Nevrátím se tam.“

„Určitě?“

„Ano!“ Nechtěl o tom polemizovat a nechtěl se vzdát opory její náruče, ale… zdálo se, že jeho touhu zůstat s ní z nějakého důvodu nesdílí (a brzy měl velmi ošklivým a bolestivým způsobem zjistit proč).

„Jsi si jistý? Rozmysli si to ještě. Prosím…“

„Proč? Jsem tady a chci tu zůstat. S tebou…“ Bolelo ho, že ho tu u sebe nechce, ale… celé to bylo bohužel mnohem komplikovanější (a děsivější)!

„Ach, miláčku… Kéž bys mohl!“ vzlykla zničehonic tak zoufale, až mu zatrnulo, a doposud konstantní, mírumilovné světlo kolem nich jako by v souznění s jejími slzami začalo nepatrně pohasínat.

„Cože? Jak to… Co tím myslíš?“ Nebyl si jistý, zda se mu to jen nezdá, ale… bohužel nezdálo!

„Tak moc mě to mrzí, zlatíčko,“ začala zmučeně a objetí jejích paží poněkud ochablo. „Vím, že hluboko uvnitř lituješ toho, co jsi udělal, ale to nestačí. Bolest, kterou máš na svědomí… je jí příliš mnoho. Příliš, abys před ní mohl uniknout,“ pokračovala, neochotně ho propouštíc ze své mateřské náruče, v níž dostala ještě poslední šanci ho sevřít, a její slova způsobila, že mu přeběhl mráz po zádech.

„O co jde?“

„Možná kdybys měl víc času… mohl bys to napravit. Mohl bys vrátit vládu nad Asgardem právoplatnému následníkovi a nějak odčinit to všechno, co jsi pokazil, ale bohužel…“ Nechala svůj hlas vyznít do ztraceně a vypadala tak zarmouceně, jako snad ještě nikdy.

A on… stále nic nechápal, i když někde hluboko uvnitř už se v jeho mysli vynořilo děsivé podezření korespondující s tím, o čem na Vanaheimu sám uvažoval.

„O čem to mluvíš?“

„Nemůžeme být spolu. Tak moc bych si přála, abychom směli… ale nemůžeme!“ Přestože klečela jen pár centimetrů od něj, její tvář mu najednou připadala podivně nezřetelná, a když se vyděšeně rozhlédl kolem, uvědomil si, že za to může ono světlo, které… se už téměř dočista vytratilo. Nebo… se možná vytratil on sám, jak mu Frigga vzápětí naznačila.

„Proč ne? Kam jdeš?“

„Já nikam, to ty... Ty musíš jít! Nepatříš sem… Mrzí mě to, Loki,“ zasténal její stín, který se mu vytrácel před očima, podobně jako když za ním chodila na návštěvy do jeho cely, a jeho pokusy zachytit její rozplývající se ruku byly zcela zbytečné.

„Ne! Ne… matko!“

„Miluju tě! Hrozně moc! A vždycky budu… Prosím… prosím, buď silný!“ Její hlas dozníval společně s nastupující temnotou a jeho hrůza se s každou další vteřinou stupňovala.

„Matko?!“ Už kolem sebe neviděl vůbec nic, jen neproniknutelnou, tíživou černotu, která působila jako ledový příkrov, pod nímž se i někdo jako on roztřásl zimou, a to poslední, co směl zaslechnout, než se to celé ještě milionkrát zhoršilo, byla vzdálená ozvěna jejího hlasu…

„Sbohem, synáčku…“

„Matko?! Ne!... ne…“ Chtěl kolem sebe zašátrat rukama, ale s hrůzou zjistil, že není schopný se pohnout z místa. Jako by ho něco připoutala k neviditelné skále a drželo ho na místě, dokud… „Co to… co je to, co se to děje? Ne… NE!“ Poslední slovíčko bylo výkřikem čiré hrůzy, protože k temnotě a neschopnosti pohybu se náhle přidalo ještě něco dalšího…

Nejdřív myslel, že se mu to jen zdá… že to jen nějaký trik jeho vyděšené mysli, ale… bylo to skutečné! Jako by se temnota kolem zformovala v něco mnohem… hmatatelnějšího, a on jasně ucítil na kůži dotek něčeho slizkého a ledově chladného, z čeho se vzápětí vyklubaly… ledové prsty, jež se mu obtočily kolem zápěstí a stiskly ho tak silně, až vykřikl!

Jakási neviditelná ruka mu drtila kosti, a bohužel… nebyla jen jedna! Následovala ji další a další… a další… deset, ne, patnáct… možná dvacet silných, mrazivých paží se po něm začalo sápat a on přitom stále vůbec nic neviděl!

„NE! NE… Pomoc! NE! Nechtě mě! Pusťte mě!“ Marně se pokoušel těm neznámým útočníkům (které možná ani netoužil doopravdy vidět) ubránit, ale něco v hlavě mu škodolibě šeptalo, že nemá šanci a že by si na ně měl možná zvyknout, protože s nimi stráví opravdu hodně… hodně… hodně dlouhou dobu!

A aby toho nebylo málo… Jeho vnitřní hlásek už vzápětí nebyl tím jediným, co směl zaslechnout… Nejdřív to bylo jen šeptání… Nerozpoznatelná slova, chrlená ze všech stran, která však postupně nabývala tvaru a stávala se slyšitelnými, což… vážně nebylo nic, o co by stál!

„Vrahu!“

„Zasloužíš si trpět jako my…“

„Máš nás na svědomí…“

„Zničil jsi tolik životů…“

„Tolika lidem jsi ublížil…“

„Zničil jsi i mě… nás… všechny!“ ozývalo se ze všech stran, jako by kolem něj stály tisíce lidí, kteří se po něm sápali a zasypávali ho urážkami, a on se proti nim nedokázal nijak bránit!

A i kdyby to náhodou dokázal… nejspíš by se o to ani nepokusil, protože mu právě definitivně došlo, co tohle všechno znamená, a hrůza, která se ho zmocnila, byla ještě strašlivější než pláč a křik, který se přidal k šeptajícím hlasům a mučivým bolestem, jež mu nadpřirozeně silné paže jeho neviditelných obětí způsobovaly…

Ano, obětí! Protože přesně to ti neznámí tvorové byli, nebo to alespoň měli představovat… Tohle byla ta bolest, o které mluvila Frigga… to bylo místo, o kterém si Asgarďané šeptali a kterého se báli, protože na něm měl po smrti skončit každý, kdo se za života choval jako… jako on! Ale ne!

Navždy uvězněný ve tmě a chladu, sužovaný zhmotněnými výčitkami svědomí…

Už napořád… jen on a oni… až do skonání vesmíru!

„Ne! Ne, prosím, ne… já nechci… nechci… nechci tu zůstat!“ Zoufale se snažil pohnout, ale bylo to zbytečné… „Nechci tu zůstat! Chci se vrátit! Prosím! Prosím!“ Ještě nikdy v životě snad nezměnil názor tak rychle jako nyní, ale i tak se zoufale bál, že už je pozdě… 

Že už svou šanci propásl!

Ale pak… se s ním zničehonic všechno zatočilo, ty děsivé, neviditelné paže ho pustily a on…

Padal po zádech kamsi do hlubiny…

Padal a padal… až…

-o-

… se prudce posadil na lůžku a z hrdla mu při tom unikl vyděšený výkřik odrážející hrůzu, z jejíhož područí se mu právě nějakým zázrakem podařilo vymanit! Otázkou však zůstávalo… na jak dlouho?!

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (36. kapitola):