OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (5. kapitola)

05.06.2015 (12:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 797×

Aldrif vyčkávala s pokračováním svého příběhu poměrně dlouho, aby dala Lokimu dostatek času pochopit hrůznost celé líčené situace, ale když se ani po pár minutách nezmohl na žádnou sarkastickou poznámku či doplňující otázku, temně pokračovala: „Celý Asgard i všechny ostatní říše, které konflikt napjatě sledovaly, ztuhly hrůzou, protože vražda nevinného dítěte byla všude považována za ten nejstrašlivější zločin ze všech, a po překonání prvního šoku svorně žádaly pro krutou vládkyni i její lid ten nejpřísnější trest. A král, vědom si toho, že jeho lež nikdy nesmí vyjít na povrch, a že k tomu nemá šanci dojít, pokud už se nikdy nikdo ze zajatců nevrátí, jim ochotně vyhověl a vymyslel tu nejhorší možnou odplatu, která byla dokonce daleko strašlivější, než pouhé zničení královniny říše! Kdyby ji i všechny tamější obyvatele prostě zabil, moc dlouho by netrpěli, a proto nashromáždil veškerou temnou energii, kterou dokázal získat z kosmického stromu, a celou Desátou říši i s její královnou, obyvateli, vězni a svou nebohou dcerkou uzavřel energetickou pečetí. Svévolně ji tak odtrhl od zbytku Yggdrasilu a odsoudil všechny k věčné izolaci od všeho, co doposud znali.

Pro královnu i její poddané to byl příšerný šok a králi muselo být ve chvíli, kdy něco takového učinil, jasné, že odsuzuje stále žijící princeznu i svého věrného velitele stráže a další desítky Asgardských občanů k potupné a jistě bolestivé smrti. Ale zachování jeho královské autority a posílení jeho vlivu, které z tak monstrózního trestu vyplývaly, mu byly milejší než spravedlnost a život vlastního nedoceněného dítěte. Odmítal ukázat svou zranitelnost a ustoupit královnině vydírání, a navíc se nemusel za svůj odporný čin nikomu zodpovídat. Každý, kdo o něm věděl, byl buď mrtvý, nebo navždy v izolaci, a těch pár osob, co zůstaly v Asgardu a znaly pravdu, bylo prý v tajnosti umlčeno nebo donuceno přísahat, že nikdy nepromluví.

A ostatní, včetně jeho manželky, jež za čas porodila nového dědice trůnu, kterého znáš jako svého staršího nevlastního bratra, se domnívali, že se vše událo tak, jak jim jejich vládce řekl. Proč by také měli o jeho slovech pochybovat a bez vyjádření velitele stráže jen těžko mohlo někomu dojít, jak to všechno tehdy během bitvy bylo a jak velký díl viny nesl král na princeznině únosu. Pro celou říši byl především zoufalým, zničeným otcem, který díky svému postavení přišel o dceru, a současně musel být oporou své nebohé manželce, a svorně se proto shodli, že v zájmu truchlící královské rodiny, budou od té doby předstírat, že žádná asgardská princezna nikdy neexistovala.

Připadalo jim to tak milosrdnější, než jitřit ránu v srdcích jejích rodičů tím, že by jim neustále připomínaly dítě, o něž přišli. A král s královnou se po čase zařídili stejně, a proto jste se ty ani Thor nikdy nedozvěděli, že jste kdysi měli sestru. Pro vaši matku to tak bylo snazší a váš otec se alespoň částečně zbavil břímě té hrůzostrašné, kolosální viny. Pokud tedy vůbec nějakou cítil!“ odfrkla znechuceně, ale rychle se vzpamatovala a vrátila do role nezaujaté vypravěčky.
„A o ´Zapovězeném Desátém Světě´, který byl podle falešných informací za tak příšerná zvěrstva zodpovědný, už od těch dob napadla mezi obyvateli v žádné z říší ani zmínka. Všechny záznamy o něm byly zničeny a Yggdrasil byl od těch dob znázorňován s pouhými devíti světy, protože ten desátý, plný násilníků a odporných vrahů nevinných dětí, byl považován za nehodný jakéhokoliv povědomí! A tak devět světů pomalu, ale jistě zapomnělo na to, co se tehdy odehrálo, a to je konec mého příběhu. Nebo alespoň… té části, která se týká zločinů tvého nevlastního otce,“ uzavřela polohlasně tu nejdůležitější kapitolu, na kterou se Loki ptal, a předpokládala, že mu to bude stačit. Čím déle totiž mluvila, tím nadějnější jí jeho zaujatý výraz připadal (z čehož usuzovala, že by mu to už mohlo pro začátek stačit), ale to se v něm spletla. I když její příběh stále nepřijal, něco se přeci jen změnilo. Prvotní nechuť k jejímu vyprávění byla pryč a on ho nyní rozhodně chtěl slyšet do konce. Potřeboval znát celou její údajnou minulost, a navíc takhle zbývalo pořád až příliš mnoho otázek, bez jejichž objasnění nemohl dospět ke konečnému verdiktu. 

„A ona je tu ještě nějaká další část, která se jeho zločinů netýká?“ nadhodil konverzačně a Aldrif nedůvěřivě nakrčila čelo. Nejdřív nechtěl slyšet nic a teď neví, kdy přestat? 

„Možná… Nebo spíš ano, ale že by šlo o happy-end, to se rozhodně říct nedá. A také… je to poněkud osobnější, takže si nejsem jistá, jestli ti do toho vůbec něco je!“ odsekla nerudně, ale on si už na její drzost zvykl a měl po ruce pohotovou odpověď. 

„Pokud jsem skutečně tvůj nevlastní bratr, jak tvrdíš, pak by ses přede mnou neměla stydět mluvit o osobních věcech, ne?“ 

„S tím nesouhlasím!“ zareagovala okamžitě, ale vzápětí si to rozmyslela a ve vlastním zájmu i zájmu získání jeho důvěry se mu rozhodla vyhovět. Konec konců, ona o něm také věděla víc, než by mu asi bylo příjemné, tak proč mu neposkytnout stejnou výhodu, když byla ve hře minimálně její svoboda a šance na dokončení mise? „Ale jak chceš. Slíbila jsem, že ti povím všechno, a já své sliby držím, takže… Jak jsem ti řekla hned na úvod, jako ona unesená asgardská princezna jsem podle všeho měla zemřít už dávno, přesto… jsem naživu, což jasně svědčí o tom, že Odinovi jeho plán příliš nevyšel. Marně se celou dobu domníval, že lež, kterou předložil své ženě i zbytku universa, došla naplnění hned, jak nechal odříznout Desátý Světa od Yggdrasilu, a přestože tomu tak málem skutečně bylo, osud to nakonec zařídil jinak.

Zdrcená vládkyně si po zjištění, že zapříčinila definitivní izolaci celé své vlasti, sice přála mou smrt, a přáli si ji i její poddaní, ale zákony její říše mluvily jasně. Jako královna selhala na celé čáře, a na trůn proto musel nastoupit její syn a současný král Desátého Světa, který vděčil za svůj život jedinému muži, jež se postavil proti tomu, abych zahynula.

Shodou okolností šlo také o velitele královské osobní stráže, který během bojů na Asgardu dostal vážně zraněného korunního prince do bezpečí, a za odměnu žádal, abych nebyla usmrcena, nýbrž dána do výchovy jemu a jeho rodině. Dodnes nevím, jestli to udělal proto, že neměl vlastní děti, nebo proto, že před popravou mluvil s oním Odinovým velitelem, který litoval, že svého krále uposlechl a prosil ho, aby mě ušetřil, ale to není důležité. Důležité je, že mu král vyhověl a já přežila. Vychoval mě, dal mi zázemí i nové jméno a celý zbytek svého života mě chránil přede všemi, kteří mě kvůli mému původu a minulosti nenáviděli. A to… byli tak nějak všichni!“

Nepříjemné vzpomínky ji znovu zasáhly plnou silou, ale Loki nestál o její fňukání, kterému stále ještě odmítal věřit. 

„Zbytek jeho života?“ zopakoval zvědavě. 

„Ano. Bohužel, můj nevlastní otec, jak jsem mu směla říkat, před časem zemřel a zástupci Desátého Světa mě s královým požehnáním poslali do vyhnanství.“ Naivně doufala, že ji třeba polituje nebo alespoň vyjádří podporu, ale to zapomněla, s kým mluví. Loki totiž znovu ucítil příležitost k poukázání na potenciální mezeru v jejím příběhu. 

„Jak tě mohli poslat do vyhnanství, když je podle tebe Desátý svět zapečetěný?“ vypálil bez zaváhání kontrolní dotaz, a byla to tentokrát Aldrif, kdo vyčerpaně protočil oči. 

„To mě chceš chytat za slovo, nebo to chceš i s ilustračními obrázky? Po mnoha desetiletích se jim podařilo Odinovu pečeť nepatrně narušit, tak proto. Vznikla tak trhlina, kterou se dá procházet, ale je to nepohodlné a nebezpečné, a navíc to odporuje Odinovu zákonu o izolaci, jehož porušení by mohlo vést ke zničení celé říše. Kvůli mně jim to však za ten risk zjevně stálo.

Chtěli se mě zbavit po celou dobu, co jsem mezi nimi žila, a jediné, co jim stálo v cestě, byl můj adoptivní otec. Bez něj… mě poslali ke všem čertům dřív, než jsem se mohla bránit. A proto jsem teď tady, a proto, abych konečně odpověděla na tvou otázku, kvůli které ti tohle všechno líčím, právě proto jsem přišla zabít Odina. Konec, tečka. Víc toho není. A pokud ti i po tom všem, co jsem teď řekla, přijde, že k tak kruté pomstě mám málo důvodů, tak budiž. Mně ale přijde jeho odporná zrada, která vedla k tomu, že jsem musela žít v nenávisti a utrpení, až až!“ 

Definitivně a dost vášnivě ukončila své vyprávění a trvalo několik minut, než se od svého posluchače dočkala nějaké odpovědi. Bohužel to však stále nebyla reakce, v jakou doufala. 

„No, pokud jde o Odinovu zradu, myslím, že na ni nenajdeš většího odborníka, než jsem já. Takže v tomto ohledu tě zcela chápu, ale…“ 

„Co zase?“ 

„Pořád totéž. Je mi líto, ale prostě ti nevěřím. Příběh je to sice krásný a srdceryvný, možná by se vyplatilo vydat ho knižně, jenže… Bez důkazů, beze svědků… Chápeš, ne? Prostě je to jen výkřik do tmy a já mu můžu věřit, ale taky nemusím.“ 

„Proč neexistují důkazy ani svědci, jsem ti snad vysvětlila, ne?!“ bránila se zničeně, ale nebylo to k ničemu. 

„Ano, ale kdo mi zaručí, že je to pravda a že nejsi jen podvodnice, co se mi snaží vnutit představu, že patří do zdejší královské rodiny, abych ji pustil a ona mě pak mohla zabít?“ 

„Nikdo, ale proč bych si, proboha, měla takovou šílenou litanii vymýšlet?!“ připadalo jí vážně absurdní a únavné, že se neustále točí v kruhu, jenže Loki měl pohotovou odpověď i na tohle. 

„Co já vím, já ti do hlavy nevidím. Můžeš k tomu mít stovky důvodů. Nebo třeba taky vůbec žádný a prostě tě jen baví lidem lhát a hrát s nimi zvrácené hry. Nebo se snažíš honem rychle vymyslet něco, co tě dostane z těch pout,“ pokrčil rameny, jako by to všechno doopravdy považoval za dostatečný důvod k podobnému chování, ale ve skutečnosti tím jen maskoval svůj vnitřní zmatek, který v něm její odhalení rozpoutalo (a následné vyprávění spíš rozdmýchalo, než zažehnalo)! Doufal, že když bude chtít znát detaily, snadněji pozná, co je lež či smyšlenka a co pravda, ale stal se přesný opak a on teď už vážně nevěděl, čemu věřit!

Bylo toho na něj zkrátka moc a po tom všem, co už v životě zažil a kolika zrad byl svědkem i přímým aktérem (na obou stranách barikády), prostě nedokázal jen tak přijmout něco takhle kontroverzního a věnovat svou důvěru osobě, kterou neznal (a která se ho snažila před pár hodinami odpravit). Potřeboval čas a víc prostoru, nebo spíš… Potřeboval tohle všechno hodit za hlavu a sobecky si zvolit možnost, která mu vyhovovala a která nevyžadovala další sáhodlouhé úvahy a přehodnocování všeho, co doposud ze své minulosti věděl. A tahle možnost bohužel spočívala v tom, že své vězenkyni zkrátka neuvěří!

„Všechno je možné a se vším mám, jen tak mimochodem, určité osobní zkušenosti. A víš, jak se to říká. Podle sebe…“ pronesl s dlaněmi rozpřaženými v neurčitém gestu a Aldrif se nevrle zamračila.

„Soudím tebe. Jo, já vím! Ostatně vzhledem k tomu, co vím o tvé minulosti, bych se nad tím, že jsi tak trochu paranoidní a ve všech vidíš jen to nejhorší, ani neměla pozastavovat, ale opravdu to není lež! Musíš mi věřit! Jsem Odinova dcera a všechno, co jsem ti řekla, se skutečně odehrálo! No tak!“ Vyčerpala už všechny možnosti kromě proseb a naléhání, a ačkoliv se jí takové slabošské chování příčilo, musela překousnout svou hrdost a zkusit i to. Teď už totiž začínalo skutečně jít do tuhého, a pokud by se jí ho vážně nepovedlo přesvědčit, tak… Mohla zapomenout jak na svůj plán s Odinem, tak na možnost, že se ještě někdy dostane živá z téhle ložnice! „No tak,“ opakovala naléhavě, „já nevím, tak… si to běž třeba někam ověřit! Pokud se vydáváš za Odina, máš přeci přístup k jeho soukromým záznamům, a tam by to všechno mělo být! Nebo se zkus na to někoho zeptat! Určitě si na mě někdo vzpomene, i když se rozhodli mě úplně vytěsnit! Prosím!“

„Ty prosíš? Vážně?“ chtěl to podat jako rýpnutí, ale vloudilo se mu tam na jeho vkus trochu moc upřímného údivu. „Doopravdy?“ 

„Ano! Ano, prosím! Jsi spokojený? Klidně bych před tebou padla na kolena, kdybych si kvůli tomu nemusela vykloubit rameno!“ zlostně škubla pouty a opět ho svým vztekem stáhla zpátky k sarkasmu.

„Hm, to by nebylo špatné,“ vzpomněl si bezděčně na to, jak kdysi vyžadoval po midgardských obyvatelích své plánované říše, aby před ním poklekli, a nepatrně se pousmál. „Myslím to padání na kolena, zbytek bych vidět nemusel, protože nejsem zas takový sadista, jak mezi lidmi koluje, ale já ti pořád nějak nevím… Ověřit si to… No ano, zkusit bych to mohl, ale mohlo by to ohrozit mé krytí, kdybych se začal vrtat v něčem, o čem bych měl vědět první poslední, nemyslíš? A pak by přišly otázky a podezření a pak možná i odhalení…  Ne. Vážně mě to mrzí, ale nejsem si jistý, že mi za to prokouknutí jedné podvodnice stojí,“ podal to jako své poslední slovo, ale přesně jak předpokládal, nemínila se s tím smířit.

„Ale já nejsem podvodnice!“ vřískla rozzuřeně, a nemít znehybněnou ruku, vážně hrozilo, že by ochotně pokračovala tam, kde v noci skončili. Ona mu tu odhaluje bolestnou pravdu a rýpe se ve vlastní pohnuté v minulosti, a jemu je to pořád málo?! „Nejsem a nikdy jsem nebyla!“ 

„Nekřič, někdo tě uslyší.“ 

„A proč by neměl? Proč bych měla být loajální k tvému kolosálnímu podvodu, když ty nejsi loajální ke mně? Co bych mohla ztratit, kdybych teď začala vřískat a přilákala sem stráž?“ Vytáčelo ji, že se hezky obloukem vrátili zpět k vydírání, ale nedal jí na výběr. A na nějaké jeho zbabělé výhrůžky, ke kterým se vzápětí uchýlil, už vážně nebyla zvědavá! Jen ať je klidně naplní, pokud neumí nic jiného a netroufá si jednat s bezmocnou ženo jinak než násilně! „Hm? Co bys mi ještě mohl vzít?“ 

„Tvůj život, například!“ 

„A to ho mám radši strávit přikovaná k pelesti tvojí postele?!“ 

„Tak to pochopitelně ne. Přesunu tě jinam, protože odmítám další noc strávit na pohovce!“ porušil vlastní zákaz tím, že ji hlasitě okřikl, a vzápětí se rozhodl svá slova pro jistotu rovnou zrealizovat, než si promyslí, co s ní provede dál. I kdyby ji měl nakonec vážně odpravit (jako že jinak to asi nepůjde, protože té její historce věřit odmítal, a ona mu zas odmítala předložit jakoukoliv jinou, která by mu k něčemu byla), zítra je taky den!

Aldrif však jeho povstání z křesla a ležérní přesunutí na okraj lůžka přimělo prudce sebou škubnout a začít se otevřeně bránit. Nevěděla sice, kam přesně svým chováním míří, ale nehodlala mu jeho záměry ani trochu usnadnit! „Neopovažuje se mě dotknout! Přísahám, že tě, že… Ne! Nesahej na mě! Ne!“ Nemohla před ním uhnout moc daleko, protože pouta jí nedovolila pořádně se od něj odklonit, ale i tak mu mínila svůj přesun z postele co nejvíc znesnadnit a třeba tak získat i šanci k útěku. Dokonce byla připravená kopat, kousat a škrábat, jenže Loki už znal její možnosti a rozhodně se nechystal zbytečně riskovat a stěhovat ji někam dřív, než bude bezpečně v bezvědomí. Mohla by mu utéct, a co pak?

K tomu, aby ji omráčil, se však musel dostat ještě blíž, a to šlo celkem špatně, když se mu tak vehementně vzpírala. Ale na druhou stranu… to byla rozhodně větší zábava, než poslouchání těch jejích pohádek! 

„Víš, že ti to moc sluší, když se vztekáš?“ dobíral si ji, zatímco se mu volnou rukou snažila vlepit facku, a pobavilo ho, jak při jeho slovech zbledla a ještě usilovněji se ho od sebe pokoušela odstrčit. 

„Na to ani nemysli!“ obávala se celkem logicky, že by jí chtěl ublížit i jinak, a on jí schválně nevykládal, že něco takového absolutně není jeho styl. V životě by se nedokázal dotknout ženy, která by o to nestála, ale téhle trocha strachu a pokory jen prospěje! 

„Ne, vážně. Jsi krásná. Vlastně…“ povedlo se mu konečně zmocnit obou jejích zápěstí a chystal se ji počastovat nějakou další podobnou lechtivější poznámkou, jenže pak… se stalo něco, co ho zasáhlo jako blesk z čistého nebe a totálně obrátilo všechny jeho dosavadní závěry na ruby!

„Vlastně co? Co na mě najednou tak zíráš?“ došlo Aldrif až po pár sekundách, že se jí zničehonic přestal snažit zpacifikovat a třeští oči kamsi k jejímu hrdlu, a přestože zůstávala obezřetná a pro jistotu očekávala nějaký trik nebo úskok, nemohla popřít, že v jeho tváři ještě neviděla tak hluboký šok. „Tak co je? Viděl jsi ducha, nebo oč jde?“ 

„Možná…“ vypravil ze sebe po chvíli a současně povolil stisk na obou jejích zápěstích, takže se mu mohla vyškubnout.

„Jak, možná? Zbláznil ses, nebo co?“ Vážně si přestávala být jistá, zda má to, že se jí náhle přestal dotýkat, brát jako plus, nebo se spíš bát, k čemu dalšímu to povede, ale na jeho vlastní chaos, který ho zcela prostoupil a ovládl, zdaleka neměla! A za všechno mohla jen jedna droboučká, téměř nepatrná věc, které si doposud nevšiml, ale nyní z ní nemohl spustit oči a nakonec k ní váhavě vztáhl ruku a ukázal na ni prstem.

„Co je to?“ 

„Co? Tohle?“ sklopila oči směrem, kterým ukazoval, a zaraženě pochopila, že míří na její přívěsek, který sice měla mít od svých pravých rodičů, ale ani se nenamáhala mu ho ukazovat. Narodil se přeci až dávno poté, co už byla z Asgardu pryč, a tenhle šperk tudíž nikdy neviděl. „To nic není… to…“ chtěla mu vysvětlit, oč jde, ale nedal jí příležitost, a než se nadála, švihl rukou a hbitě jí přívěsek strhl z krku. „Hej! Vrať mi to!“ chňapla po něm, ale ve vteřině si odsedl tak daleko, že na něj nedosáhla. Vyděšené a značně zmatené oči však ze šperku nespustil…

„To je přeci…“ zamumlal nevěřícně a s téměř nábožnou úctou se dotkl konečky prstů hladkého studeného povrchu přívěsku, který kolem sebe vrhal stříbřité odlesky. „To je…“ 

„Moje!“ přerušila ho vztekle a touha vlepit mu pořádnou facku, která v ní na okamžik polevila, znovu vzrostla. Aby jí po tom všem ještě vzal jedinou věc, kterou kdy vlastnila, to už byl vážně vrchol!

Loki se však choval, jako by ji neslyšel, a dokončil započatou větu zcela jinak. 

„… kosmický strom s lapisem!“ vydechl ohromeně a znovu svou nevlastní sestru zaskočil. 

„Co že to je?“ Už ani nečekala, že odpoví, ale kupodivu k ní zvedl oči a kývl směrem ke šperku. 

„Ten kámen. To je lapis. Zasazený do přívěsku s motivem Yggdrasilu,“ vysvětloval potichu a ani si neuvědomoval, že si bolestivě kouše dolní ret, tak jak to dělal jen tehdy, když byl silně nervózní. Ale jak by mohl nebýt nervózní, když tahle jediná, nepatrná cetka… úplně měnila situaci, a on se marně snažil dál bojovat s plíživou pravdou a trvat na své skepsi. Doposud se možná mohl svobodně rozhodnout, zda bude té pohádce o Odinově zavržené dceři věřit, nebo ne, ale teď… Teď už to nešlo! S takhle pádným důkazem by to sám před sebou nikdy neobhájil a vzhledem k tomu, že měl starostí až nad hlavu, a existovala celá řada věcí a rozhodnutí, kterých ve své minulosti litoval, nemohl si dovolit k nim přidat ještě další.

Aldrif byla ovšem, na rozdíl od něj, stále mimo a netušila, co se mu odehrává v hlavě a proč jí vykládá něco o kamenech a Yggdrasilu. 

„No a? Možná. Proč? Jsi blázen do šperkařství, nebo do geologie? Nebo co tě na tom přívěsku tak bere?“ Doufala, že bude pokračovat ve výkladu, ale místo toho na ni vypálil další otázku tak prudce, až sebou škubla. 

„Kdes ho vzala?!“ 

„Nikde, mám ho odjakživa. Můj adoptivní otec říkal, že jsem ho měla na krku, když mě vojáci unesli. Ten kámen prý symbolizuje, kdo ve skutečnosti jsem, protože je zasezen do míst, kde je v Yggdrasilu znázorňován Asgard. Ale nemyslím si, že to má přímou spojitost. Zdejší národní barvou je rudá nebo zlatá. A ne modrá,“ ukázala na světle modrý kámen velikosti hrášku zasazený do horní svislé větvičky stromu a nejistě těkala pohledem mezi šperkem a Lokiho ohromenou tváří. „Hele, řekneš mi konečně, o co tu jde? Už zase na mě zíráš jako na zjevení!“ Jeho zkoumavý, pološílený pohled jí začínal být vážně nepříjemný, ale o to víc ji vystrašilo, když se k ní náhle bez varování znovu naklonil. „Ne!“ vyjekla zděšeně, netušíc, co má od něj čekat, ale pak… se stalo něco, co jí vyrazilo dech! Počítala s tím, že ji znovu zpacifikuje, omráčí nebo i jinak zraní, ale vážně nepočítala s tím… že stiskne jakousi kombinaci na jejích poutech a… ona bude najednou volná! Po tom všem… Co tohle, sakra, mělo být?! „A tohle bylo jako co?“ vyhrkla podezíravě, ale jeho odpověď jí se zorientováním v nastalé situaci příliš nepomohla. 

„Plním tvé přání a pouštím tě,“ prohlásil prostě a v mžiku odložil pouta na podlahu, zcela mimo svůj dosah, takže o trik nejspíš skutečně nešlo. Ale o co tedy? 

„Pouštíš mě? To jako vážně? Jen tak? Po tom všem, prostě jen cvak a jdi?“ 

„Ano.“ 

„Proč?!“ 

„Protože… takhle bych se asi k sestře chovat neměl,“ omráčil ji další tiše pronesenou větou a ona začínala mít vážné obavy, zda náhodou jen nesní!

„Takže mi jako najednou věříš? Celou dobu nic, a teď prásk a je to? Kvůli tomuhle?“ ukázala vztekle na přívěsek, který stále svíral v dlani, a jeho následné pokrčení rameny vypadalo tak ztraceně, že by ho málem politovala (kdyby jí tak šíleně nelezl na nervy). 

„Nevím, čemu mám věřit…“ 

„Tak to nejsi sám. A jen tak mimochodem, už ti někdo řekl, že občas jednáš poněkud zkratkovitě a nelogicky?“ 

„Budeš se divit, ale pár už jich bylo,“ konečně se lehce pousmál, ale nebyl to jeho typický ironický úšklebek. Tohle bylo… mnohem upřímnější, dalo-li se v jeho případě vůbec o něčem takovém, jako byla upřímnost mluvit. 

„Nebudu. A… vrátíš mi ten přívěsek?“ rozhodla se proto zkusmo zjistit, jak dalece tohle jeho náhlá vstřícnost sahá, a skutečně ji překvapilo, že jí ho beze slov podal. „Díky. Hele…. Vysvětlíš mi, co přesně se to tu teď odehrálo, nebo mě necháš dál tápat? Já jen, že nemám ráda, když nevím, o co jde,“ dala si záležet, aby to i od ní znělo o něco méně kousavě, a povedlo se. Poprvé od začátku jejich konverzace zněla docela sympaticky a Lokiho tím konečně přiměla otevřeně promluvit o svých úvahách.

„Ten kámen,“ začal pomalu a nespouštěl při tom oči z přívěsku, „možná je na správném místě, ale není to symbol Asgardu.“  

„Však jsem to říkala. Má špatnou barvu.“ 

„Pro ni ne,“ povzdechl si zdánlivě nelogicky, ale než se stihla zeptat, o kom to, sakra, mluví, nával emocí, které spatřila v jeho olivově zelných očích, ji rázem přiměl pochopit. Pane bože! Omráčeně sklopila oči ke šperku a připadalo jí, jako by ho viděla poprvé. 

„To mluvíš… o tvé… o naší matce, viď?“ 

„Ano. Pro ni měl lapis tu nejkrásnější barvu na světě,“ pokračoval, ztracený ve vzpomínkách, které mu mohla jedině tiše závidět, a hlavou mu vířily stovky výjevů z dávné i nedávné minulosti zahrnujících zesnulou asgardskou královnu. „Milovala ho a… říkávala, že je v něm spousta magie. A taky žertovala, že jí jde k očím. Tak jako tobě,“ dodal potichu a Aldrif náhle ucítila, jak jí po tváři stéká slza, o které vůbec netušila, kde se tam tak najednou vzala. Ještě nikdy kvůli svým biologickým rodičům neplakala (jedině vzteky) a ušetřila si nářek i tehdy, když zjistila, že její matka zemřela, ale teď… Když věděla, že svírá v ruce něco, co s ní nějak souviselo. Cítila se jí najednou blíž, než kdykoliv předtím.

„Takže ten kámen… myslíš, že ho vybírala Frigga?“ odvážila se vyslovit její jméno, ale Loki kupodivu zavrtěl hlavou. 

„Nejen ten kámen. Ona… měla celý podobný šperk. Dostala ho po svatbě od Odina jako symbol toho, že po jeho boku stanula v čele nemocnější říše. Prý ho pro ni nechal vyrobit na zakázku u nejvyhlášenějšího šperkaře z Alfheimu. Nikdo jiný ze všech devíti říší takový kousek nevlastnil. Ale ona… ho možná nechala vyrobit ještě pro někoho.“ 

„A kde je ten její šperk teď? Možná kdybychom je mohli pro jistotu porovnat…“ 

„To nejde!“ přerušil ji drsně a po tváři mu přeběhl stín čirého zoufalství. 

„Proč?“ 

„Je pryč. Měla ho, když… Prostě už neexistuje,“ povzdechl si při vzpomínce na ten památný okamžik v nitru Asgardského vězení, kdy směl matčin šperk spatřit naposled, ale rychle se vzpamatoval a připomněl si, že na něm Aldrif stále visí pohledem a čeká, co bude dál.

A on… už to konečně s jistotou věděl, protože ať se mu to líbilo, nebo ne, nemohl zavírat oči před tím, že právě shodou neuvěřitelných náhod nalezl něco, co jeho adoptivní rodiče ztratili dávno před tím, než se stal členem jejich rodiny. Nebo spíš… někoho! 

„Ale ani ho k porovnání nepotřebujeme. Pamatuju si, jak vypadal. Když něco vídáš pravidelně celých tisíc let, zapamatuješ si to. A tenhle… je skoro stejný. A musela ho objednat ona sama, protože pro nikoho jiného by ho ten šperkař nevytvořil. Neodvážil by se.“  

„To… jsem nevěděla,“ vydechla Aldrif s očima přikovanýma k přívěsku, který nosila celý život, ale ještě nikdy v něm neviděla to, co nyní, a Loki se znovu nepatrně pousmál, i když mu do smíchu moc nebylo. 

„Já vím. Proto jsem tě pustil. Nemohlas to vědět. A proto…“ nechal větu nedokončenou, ale když se jeho oči opět střetly s jejími a jejich olivově zelená barva se vpila do té její, která už mu nepřipadala jen podobná, ale zcela stejná jako matčina, mohla to Aldrif klidně doříct za něj. 

„Mi věříš?“ vypravila ze sebe přiškrceně a konečně se od svého nevlastního bratra, o němž si ještě před pár desítkami minut myslela, že už ho nikdy nepotká, dočkala nepatrného přikývnutí!

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (5. kapitola):