OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (51. kapitola)

03.10.2015 (14:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 698×

Členité asgardské pobřeží, omývané příjemně vlažnou mořskou vodou, se vlivem romantických měsíčních paprsků zdálo ještě mnohem krásnější a impozantnější, než za bílého dne. Stříbrný svit luny mu propůjčil jakési omamné kouzlo a chladný vítr vanoucí od oceánu si rozpustile pohrával se závějemi jemného písku a tvořil z nich na pláži roztomilé křivolaké hřebínky.

„Myslím, že lepší místo jsme si snad ani vybrat nemohli,“ povzdechla si Aldrif zasněně, když se ze sedla zapůjčené kobylky rozhlédla po okolí, ale Loki, který se právě po jejím boku chvatně zbavoval své škrabošky, měl na práci důležitější věci, než obdivovat zátoku, kterou znal od útlého dětství (a ani jednou jedinkrát za ty roky nesnil o tom, že si právě zde vezme za ženu svou životní lásku).

„To určitě ne, ale za chvíli je půlnoc, tak co kdybychom se pustili do toho, co nás sem přivedlo? Už se nemůžu dočkat, až budeš konečně mou ženou,“ odvětil něžně, a když s úsměvem přikývla, svezl se ze sedla a vyrazil k nedalekému keři, rostoucímu na samé hranici pláže. Byl doslova obsypaný květy a voněl tak omamně, až se mu z toho zatočila hlava skoro stejně jako ve chvíli, kdy mu Aldrif tam na břehu jezera řekla své „ano“.

„Co to děláš?“ zajímala se, když si uvědomila, že z něj cosi otrhává, ale jen se potutelně usmál a pokračoval v práci, dokud neměl plnou hrst drobných, temně rudých kvítků tvarem připomínajících maličké karmínové lekníny.

„Tohle.“

„Moc hezké, ale… k čemu to je?“

„Musíme přeci dodržet co nejvíc tradic,“ prohlásil hrdě a než se nadála… vytyčil s pomocí květů cestičku od jejího koně až k plochému kameni (z něhož kdysi společně pozorovali západ slunce). Droboučké okvětní plátky ostře kontrastovaly se světlým pískem a Aldrif se neubránila pobavenému zakroucení hlavou.

„Úžasné, miláčku. I když mi něco říká, že jako ženich bys tohle dělat neměl.“

„Ovšemže ne, tohle je práce družiček, ale jelikož žádné nemáme, musíš vzít za vděk mou maličkostí.“ Provedl škádlivou úklonu a špičkou boty upravil nejbližší kvítek. „Cesta k obřadnímu kameni přeci musí být zasypaná květinami, vzpomínáš?“

„Samozřejmě, a jsou… vážně nádherné,“ zašeptala láskyplně, aby si nemyslel, že do něj schválně rýpá, a ve skutečnosti byla upřímně dojatá jeho péčí o detaily. Ji samotnou by něco takového nejspíš nenapadlo, a aby také předvedla nějakou iniciativu, konečně se odhodlala nasadit si na hlavu věneček od Nanny a zakrýt si tvář závojem.

Byl ostatně nejvyšší čas, protože měsíc v úplnňku právě dosáhl nejvyššího bodu na obloze, a pokud chtěli dostát co největšímu počtu starobylých zvyků, museli si pospíšit a zvládnout celou záležitost dřív, než začne svítat. Přesto… je nyní mělo čekat něco, co muselo proběhnout značně alternativně a co jen stěží mohlo být tak krásné a dojemné, jako v případě Nanny a Baldra.

„Akorát že družičky nejsou bohužel to jediné, co nám chybí,“ pozvedla posmutněle kovovou misku, v níž nedávno sama zapalovala oheň, a trochu ji bodlo u srdce, když pomyslela na svou matku a na roli, kterou dnes měla v jejím životě sehrát. Měla by tu být s ní, doprovodit ji až sem, obřadně jí ustřihnout vlasy a s jejich pomocí zpřetrhat mateřská pouta, ale ta byla bohužel rozervána už dávno a zcela bez jejího přičinění. Odin (jehož nepřítomnost ji oproti tomu vůbec nemrzela) se o to postaral. A nemilosrdný osud pak zasáhl i v případě Friggy a znemožnil jí tu dnes večer být, což Aldrif tížilo mnohem víc, než se odvažovala dát najevo.

Byla sice zvyklá fungovat sama za sebe a Agiel, který by jistě s tak složitým obřadem nikdy nesouhlasil, ji naučil, jak přežít bez rodiny a přátel, ale i tak jí dnes alespoň jeden milující rodič citelně chyběl. Bez něj neměla po ruce nikoho, kdo by si od ní misku převzal, a Loki na tom nebyl o moc líp. Jeho biologičtí rodiče, kteří se k němu zachovali ještě hůř než Odin k ní, byli oba dávno po smrti (nejspíš), takže celý přechodový obřad, spočívající v odpoutání od původního rodinného krbu, poněkud ztrácel smysl. 

Přesto musel být dle asgardských zvyků proveden, aby se zlí duchové nemohli zmocnit duší snoubenců, a nebylo možné ho obejít. Bez něj by sňatek nikdy nenabyl právní moci (byl by považován za „nečistý“ a neplatný), a to bylo vážně to poslední, o co by stáli. Kvůli tomu, aby bylo jejich manželství platné, ho uzavírali tady a ne někde na veřejnosti pod cizími jmény, a bylo by smutné, kdyby to celé ztroskotalo jen proto, že byli na světě úplně sami. Naštěstí asgardské zákony pamatovaly i na opuštěné snoubence a v případě sirotků, za něž se oni dva počítali, existovaly hned dva osvědčené náhradní postupy, jak se takové potupě vyhnout a uzavřít sňatek dle platných pravidel.

Buď si mohli předem zvolit náhradníky, kteří obřad provedli (většinou šlo o někoho z širší rodiny nebo o přátele či vrstevníky jejich rodičů), nebo se mohli iniciativy chopit sami, což byl právě případ Aldrif a Lokiho. Nikdo jiný jim pomoci nemohl (žádnou vhodnou rodinu ani přátele neměli a Fulla, která by jediná připadala v úvahu, jim dala dost jasně najevo, že s jejich sňatkem nechce mít nic společného), a proto se Loki natáhl pro misku sám a konejšivě se na svou snoubenku usmál.

„Neboj, nějak to zvládneme. Tak jako všechno.“

„Já vím, jen…“

„Copak?“ pokusil se ji povzbudit něžným políbením ruky, ale i pak měla co dělat, aby potlačila slzy. Ještě před pár minutami se cítila tak šťastná jako nikdy, ale teď… si připadala ještě opuštěnější, než v těch uplynulých tisíci letech, což bylo vzhledem k tomu, že se chystala provdat za muže, kterého z celého srdce milovala, trochu hloupé. Bohužel… si při vzpomínce na to, jak se Nanna před několika hodinami dojemně loučila s Idunn, nemohla pomoct.

„Prostě mě mrzí, že tu nemůže být naše matka,“ zakňourala plačtivě, ale Loki nechtěl, aby byla smutná. Sice se cítil dost podobně a Frigginu přítomnost by rozhodně ocenil, protože byla tím jediným skutečným rodičem, kterého kdy poznal, ale nemělo smysl si kvůli tomu kazit tak jedinečný zážitek, jaký měli před sebou.

Frigga je určitě odněkud pozorovala (to si ostatně sám nedávno neplánovaně ověřil, nebo alespoň věřil, že to tak bylo) a nechtěla by, aby její dcera svou svatbu proplakala jen proto, že na ní nemohla být fyzicky přítomná.

„Určitě se na nás dívá a to poslední, co chce vidět, jsou tvoje slzy. No tak. A navíc… buď ráda, že tu osobně není,“ rozhodl se Aldrif pobavit, aby zapomněla na svůj splín, a znovu škádlivě přitiskl rty ke hřbetu její ruky, „nikdy by se nesmířila s tím, že její dceru čeká tak prostý obřad bez patřičných ovací. Věř mi, vím, o čem mluvím. Mou a Thorovu svatbu začala plánovat nejspíš ještě dřív, než jsme se naučili mluvit. Chtěla, aby bylo na královské svatbě jejích synů všechno perfektní, a tobě dost možná vybrala látku na svatební šaty už v kolébce.“ Podal to jako ohromnou legraci, i když si moc dobře vzpomínal, jak s bratrem kdysi dávno špatně snášeli matčinu neustálou péči o jejich milostný život (motivovaný snahou zajistit, aby byly na dokonalých královských svatbách přítomny i dokonalé nevěsty), a skutečně se mu podařilo Aldrif rozesmát.

Sice to byl tak trochu smích skrz slzy, ale podobné autentické vzpomínky, díky nimž měla možnost zjistit, jaká Frigga skutečně byla, jí pomáhaly udržet matku v přítomnosti, i když ji nikdy nedostala šanci poznat. A to jí dnes v noci muselo stačit, protože měl pravdu. Někdejší asgardská královna by si rozhodně přála, aby si její holčička svůj obřad užila (když už nebyl tak honosný, jak by si zasloužila) a nemusela řešit nic vážnějšího, než bylo nezbytně nutné.

„Máš pravdu, nechtěla by, abych kvůli ní byla smutná a kazila si svatbu. A i když tahle akce nejspíš není taková, jakou si představovala, věřím, že výběrem ženicha jsem ji rozhodně nezklamala.“ Zvedla hrdě hlavu, dodávající odvahu sobě i svému snoubenci, chvatně si otřela slzy a statečně sevřela v dlani stříbrné nůžky potřebné k zahájení přechodového rituálu. Loki si však nebyl jejím komplimentem tak docela jistý. Nikdy dřív mu přijímání lichotek nedělalo problémy, ale zrovna v téhle situaci… No, nedalo se říct, že by měl dojem, že si je zaslouží.

„To spíš mně by tak úžasnou nevěstu nadšeně schválila,“ zamumlal, vědom si toho, že rozhodně není ideální partií pro královnu a dost možná ani po nikoho jiného, a nebylo mu zrovna do zpěvu. Aldrif by si zasloužila někoho mnohem lepšího, koho by si směla vzít před zraky celé své říše, ale jelikož nikomu takovému nehodlal uvolnit místo, co nejrychleji si odstřihl jednu havraní kadeř a chvatně ji vložil do misky, kde se propletla s ohnivě rudým pramínkem od jeho náherné snoubenky. Vypadaly vedle sebe poněkud nepatřičně, ale hlavní bylo, že přechodový rituál byl zdárně za nimi, a miska putovala zpět k Aldrif, jež jí rozechvěle sevřela v dlani.

Konečně! Blížil se rozhodující okamžik, po němž již nebylo cesty zpět, ale ona se tváří v tvář své bezprostřední budoucnosti už vůbec necítila nepříjemně nebo zoufale (a po ničem netoužila méně, než se vrátit ke svému dosavadnímu životu). Přála si jít kupředu a stát se Lokiho ženou, tak, jak tvrdila Fulle, a jak by si jistě přála její matka, a její snoubenec cítil totéž.

„Tak co, můžeme?“ vztáhl k ní ruce, aby se ujistil, že je konečně připravená, a jeho olivově zelené oči plné něhy a lásky jí připadaly hřejivější než paprsky letního slunce. Miloval ji tak moc, jako žádnou jinou, a ona cítila ten ryzí cit jako něco hmatatelného, co ji něžně, konejšivě obtáčelo a dodávalo jí pocit bezpečí a stability, který nikdy dřív nepoznala.

„Můžeme,“ zašeptala roztouženě a hbitě sklouzla ze sedla do jeho připravené náruče.

Na rozdíl od Nanny se totiž nemusela bát, že by ji snad omylem upustil, a když ji opatrně nesl k nedalekému plochému kameni, dovolila si dokonce hravě zaplést prsty do jeho hebkých vlasů. Za to, jak ji před chvílí povzbuzoval, si to rozhodně zasloužil. 

„Miluju tě,“ zavrněla, čechrajíc mu neposedné kadeře, a jeho slastně přivřené oči jí napověděly, že mu takové mírně netradiční zpestření obřadu rozhodně není proti mysli.

„Já tebe taky, miláčku. Víc, než si dokážeš představit. Ostatně… proto jsme tu.“ Nechal se od ní něžně hladit celou cestu a vůbec by se byl nezlobil, kdyby se ono pečlivě zvolené obřadní místo, které už na ně netrpělivě čekalo, nacházelo ještě o další kilometr dál. Vydržel by svou lásku svírat v náručí celé hodiny a trochu ho mrzelo, když ji musel až příliš brzy pustit a jemně položit na skálu (stát na ní a shýbat se pro potřené předměty se mu zdálo příliš riskantní a svatba v kleče také nebyla k zahození). Připadala mu v té hedvábné žlutočervené róbě a vlajícím závoji tak křehká a zranitelná, že by ji nejraději celou dobu objímal, aby mu nesklouzla do vln, ale když začala šikovně rozmisťovat potřebné pomůcky, musel uznat, že není tak bezbranná, jak vypadá.

Přestože měla za sebou teprve jeden obřad, dokázala si se vším poradit v rekordním čase a trvalo jen několik málo sekund, než k němu zvedla oči a pokývnutím hlavy naznačila, že je vše připraveno a obřad může být zahájen.

„Já můžu začít.“

„Já taky,“ odvětil se úsměvem a její prsty se nedočkavě propletly s jeho. Nejdůležitější rituál jejich života právě odstartoval…

„Drazí snoubenci,“ začala, vynechávajíc nepotřebné představování, a Loki nespouštěl oči z jejích smyslně vykrojených rtů, šeptající posvátná slova stará jako sama Asgardská říše. Bylo tak zvláštní poslouchat řeč, kterou už dnes jednou slyšel, a přitom vědět, že je pronášena jen kvůli němu a jeho milované. Nebýt jeho odvahy, s jakou ji před chvílí požádal o ruku, a její lásky k němu, která ji přiměla souhlasit, Nanna s Baldrem by dnes zůstali jedinými šťastnými novomanželi. A to… by byla ohromná škoda, napadlo ho tváří v tvář své nádherné nevěstě, ale pak se přinutil nepatrně potřást a hlavou a soustředit se na její lehce nervózní řeč. Měl by dávat pozor, když byl tím jediným, kdo ji směl slyšet. 

„Sešli jste se tu dnes ve stínu kosmického stromu a za účasti vašich nejbližších, kteří… jistě přihlížejí, ať už jsou kdekoliv,“ poupravila proslov tak, aby bylo jasné, že mluví právě o jejich matce, a Loki neznatelně pokýval hlavou. Bylo fér ji tu přivítat. „… abyste byli slavnostně spojeni posvátným svazkem manželským, který vás bude poutat až do konce vašich životů,“ dokončila mezitím Aldrif rozechvěle první část proslovu a sklopila oči k připraveným předmětům, mezi nimž nechyběla miska s vodou, dýka ani hromádka posvěceného písku. „Děje se tak v duchu dávných tradic, za němého svědectví všech živlů a té nejposvátnější oběti, která vám od narození koluje v žilách a je známa všem rasám i světům jakožto nositelka života i smrti.“

Musela se na okamžik odmlčet, aby popadla dech a zklidnila divoce bušící srdce, ale než se jí stihl zeptat, zda je vše v pořádku, znovu se nadechla a plynně navázala tam, kde skončila. O nic přeci nešlo. Nedělala to poprvé, a navíc ani nemusela mít trému. Byli tu přeci jen oni dva…

„Ve jménu země,“ oddělila několik zrníček písku a přemístila je do misky s prameny vlasů. „Vody,“ následovalo pár kapiček čiré tekutiny ze skleněné nádobky. „I vzduchu,“ to nejkrásnější z náhradních sněhově bílých per, která si Nanna s Baldrem přinesli na obřad, přistálo na své místo, „vás nyní žádám o tento neochvějný důkaz vašich vzájemných citů,“ sevřela v dlani levé ruky dýku a ze zatnutými zuby zlehka přejela nabroušeným ostřím po Lokiho kůži. Byla to jen nepatrná ranka… bezvýznamná v porovnání s tím, co zvládl poměrně nedávno přežít, ale i tak si oddychla, když se mu drobné zranění téměř okamžitě zhojilo a ona mohla použít dýku sama na sebe

Málem průnik jejího ostří, následovaný kýženou krůpějí šarlatu, ani necítila, ale i kdyby to bolelo jako čert, bylo by jí to ze srdce jedno! Pro lásku se musí trpět a ona by pro svého snoubence trpěla velice ráda (koneckonců, několikrát mu to již dokázala). Zvlášť dnes v noci, kdy už zbývalo jen velice málo, aby byla další část obřadu šťastně za nimi. Stačilo odložit dýku a sáhnout po křesadle.

„Oběť byla provedena a nyní budiž přijata a posvěcena plameny posledního ze čtyř živlů.“ Třesoucí se rukou zapálila obsah misky a s úlevou sledovala, jak zmiňované plameny divoce zapraskaly a ve vteřině sežehly vše, co sežehnout měly.

Po těch Fulliných výhrůžkách se zcela vážně obávala, že se žádné plameny neobjeví a pověra o smůle tak nabyde reálnějších obrysů a potvrdí ono bláznivé proroctví, ale k ničemu takovému naštěstí nedošlo (což si vyložila jako důkaz, že se Fulla určitě mýlí). Zádrhel se nekonal a nekonal se ani o několik vteřin později, kdy (vynechávajíc prostor pro nějaké další bezduché romantické řečnění, které si v tak významné a osudové chvíli ráda odpustila) namočila stuhu do nádobky s vodou a podržela ji nad zvolna dohasínajícím plamenem.

Podvědomě se obávala, aby ji nenavlhčila málo a teninký proužek hedvábí nevzplál jako papír, ale naštěstí množství posvěcené vody odhadla dokonale a mohla bez uzardění pronést další větu obřadního proslovu.

„Stejně jako se posvátné plameny nemohou dotknout tohoto hedvábí a poskvrnit jeho bělost, nebude se moci nikdo a nic dotknout vašeho vztahu a zničit dokonalou čistotu vaší lásky. Bude silná a nezlomná a jejím úkolem bude po zbytek života poutat vaše srdce a duše stejně, jako dnes tato stuha spoutá vaše ruce,“ pokračovala potichu a po několika nevydařených pokusech se jí podařilo levačkou obtočit mokrou stuhu kolem jejich spojených dlaní.

Nebylo to nic snadného, ale nikde se nedočetla nic o tom, že by problémy se stuhou měly mít za následek trable v manželství, a proto hodila svou nešikovnost za hlavu a pokračovala k dalšímu bodu. „A nyní… opakuj po mně,“ bylo jí jasné, že sama pro sebe si slib předříkávat nebude, a naštěstí nemusela zdlouhavě vysvětlovat, jak má v plánu postupovat…

Stačilo naznačit, aby její snoubenec pochopil a úsměvem jí přiměl pokračovat. To, na co se těšil ze všeho nejvíc, bylo tady! A ačkoliv měl v minulosti s plněním některých svých slibů značné potíže, tenhle konkrétní měl v plánu dodržovat za všech okolností. I kdyby ho tom mělo stát krk, což ovšem jeho snoubenka, která naopak celý život ctila posvátnost přísahy (jež byla v Desátém Světě považována za nedotknutelnou) netušila, a cítila se proto trochu nesvá. Ještě nikdy v životě se k něčemu nezavazovala tak oficiálně jako nyní, a na pár vteřin ji kvůli tomu dokonce přepadla tréma, ale… vzpomínka na jejich společné chvíle jí pomohla si uvědomit, proč to dělá a proč to za to rozhodně stojí! Nikdy svůj slib přeci rušit nechtěla, tak proč se ho bát? Odvážně pozvedla hlavu a vpila se očima do těch jeho.

„Já, Aldrif Odinsdottir…“ vyslovila poprvé v životě své celé jméno (a byla vážně ráda, že se ho bude po svatbě smět vzdát a už nikdy si svého otce nepřipomínat) a Loki sevřel na důkaz své podpory její dlaň o něco pevněji. I pro něj bylo jeho rodné příjmení, které teprve nedávno oficiálně převzal, trochu nepříjemné… Ale kvůli ní byl ochoten se přiznat i ke svému nepříliš záviděníhodnému původu a rasové příslušnosti, kterou doposud odmítal.

„Já, Loki Laufeyson…“

„… odevzdávám se tobě, Loki...“

„… odevzdávám se tobě, Aldrif…“ opakoval stále stejně klidně a vyrovnaně a sám sebe v duchu obdivoval. I když se nemohl složení této přísahy dočkat, měl z ní zároveň i trochu obavy, ale ty se nyní jako zázrakem rozplynuly a nezbylo po nich vůbec nic. Nejspíš… byly jeho city k ní skutečně natolik pevné, že ani jeho instinkt a ono pověstné sobecká já proti slibu (jež by ještě nedávno považoval za patetický a bezvýznamný) nic nenamítaly. A Aldrif… to jeho přístup uklidňoval natolik, že už se skoro vůbec netřásla.

„… a přijímám tě za manžela.“

„… a přijímám tě za manželku.“

Dokončil pyšně první část slibu a trpělivě čekal, až přejde k té druhé, v níž se měli snoubenci zevrubně zavázat k plnění určitých povinností a dodržování manželských pravidel, která mu nedělala sebemenší potíže. Příkazy sice od dětství nesnášel, ale tohle bylo něco, co plnit rozhodně chtěl! 

„Slibuji ti věrnost v časech dobrých i zlých,“ zamumlala s nepříjemným zamrazením v zádech, ale on vše zopakoval tak klidně, jako by si byl stoprocentně jistý, že žádné „zlé časy“ nikdy nepřijdou.

„Slibuji ti věrnost v časech dobrých i zlých…“

„… ve zdraví i nemoci…“

„… ve zdraví i nemoci…“

„… v hojnosti i nedostatku.“ Hlas jí nepatrně přeskočil, když si vybavila ty nepříjemné okamžiky, kdy se domnívala, že spolu místo v paláci budou žít někde v exilu, ale to všechno bylo dávno pryč. Nyní byli až na samém vrcholu, a Loki proto přetlumočil ta dvě slůvka opět zcela klidně a vyrovnaně. Pro něj byly ty mučivé chvíle, kdy se tajně chystal odejít z Asgardu bez své lásky, dávnou minulostí, na kterou už nechtěl nikdy ani pomyslet.  

„… v hojnosti i nedostatku.“

Uzavřel zdárně i druhou část a zbývala už jen ta poslední, nejkratší, ale také… nejupřímnější a nejpravdivější. Jako jediná vyjadřovala přesně to, co jí toužil říkat každý den až do konce života a co nyní s viditelnou úlevou sama vyslovila jako první.

„Chci tě… milovat a ctít po celý svůj život…“

„Chci tě milovat a ctít po celý svůj život…“

„… dokud nás smrt nerozdělí.“

„… dokud nás smrt nerozdělí!“ Důraz na posledním slově se nedal přeslechnout a jeho zářivý úsměv, který mu vzápětí oplatila, také ne. Dokázali to!

Měli sliby zdárně za sebou a před sebou… už jen definitivní potvrzení jejich svazku, jež znamenalo vstupenku do manželského ráje, který si oba malovali. Zbývalo vyrukovat s něčím, co by mohlo po zbytek jejich životů sloužit jako důkaz dnešního obřadu, a to něco už celou věčnost odpočívalo v sametové krabičce, jíž nyní Aldrif vydolovala z kapsičky a položila na improvizovaný obřadní kámen.

„Děkuji.“ Děkovat jemu i sobě, když nebyl v okolí nikdo, kdo by její slova slyšel, bylo lehce bizarní, ale než se tomu mohla začít smát, přinutila se znovu zvážnět a začít rozplétat stuhu, která zatím stihla na jejich rukou zcela oschnout. Šlo to ztuha, což brala jako dobré znamení, ale nakonec se jí přeci jen podařilo ten proužek hedvábí nepoškodit a slavnostně pozvednout do úrovně očí. „Stuha je rozvázána, ale manželský slib tím nepozbývá platnosti. Stejně tak, jak neviditelné větve Yggdrasilu spojují všechny světy universa, bude neviditelný přízrak této stuhy spojovat vás dva až do skonání věků a připomínat vám vaše dnešní přísahy, které jste dobrovolně složili.“ Odložila stuhu stranou a nedočkavě poposedla.

Chvíle, na kterou myslela už od okamžiku, kdy jí Loki u jezera ukázal zásnubní (teď už vlastně snubní) prsten, byla tu! Konečně! Konečně se dočká a zjistí, jak jí ten symbolický šperk bude slušet (a zda jí vůbec padne, což byla další její noční můra).

„Nyní prosím ženicha, aby na důkaz uzavření manželství navlékl nevěstě snubní prsten.“ Rozechvěle ukázala na krabičku s perlovým šperkem a v duchu musela znovu obdivovat, kolik práce si s ním Loki dal. Klidně mohl koupit první diamantový prsten, na který by narazil (prostředky k tomu rozhodně měl), ale nechat ho vyrobit a ještě k tomu tajně uloupit z její zásuvky perlu, kterou téměř nespouštěla z očí, vyžadovalo mnohem více vlastní iniciativy. Bylo jasné, že nad tím hodně přemýšlel a chtěl, aby jí prsten při každém pohledu připomněl, jak moc pro něj znamená, a to… bylo něco, o čem si většina asgardských dívek mohla nechat jen zdát. „Tento dokonalý kruh, bez konce a začátku, jakožto symbol věčnosti a jednoty, bude vám i všem vašim blízkým navždy připomínat dnešní výjimečný den,“ vydechla toužebně, když Loki vyjmul prsten z jeho dosavadního útočiště, a už nastavovala ruku, které se opatrně chopil a vzápětí ji ozdobil dokonale padnoucím stříbrným kroužkem opatřeným černou perlou.

Navzdory jejím obavám seděl perfektně a vypadal… snad ještě líp, než v té sametové krabičce.  A navíc… otevřel cestu k úplně poslednímu bodu obřadu, který Aldrif vháněl ruměnec do tváří (naštěstí stále skrytých za jemným žlutým závojem). Jako někdo, kdo se směl se svým snoubencem líbat každý den, by se neměla tak nezřízeně těšit na ukončení obřadu, ale… nemohla si pomoct. Jeho ústa jí přitahovala jako magnet a touha zpečetit všechno to, co bylo právě řečeno, ji nutila mluvit mnohem rychleji než doposud.

„A nyní prohlašuji váš sňatek za právoplatně uzavřený!“ vyhrkla možná hlasitěji, než bylo potřeba, ale už prostě nedokázala déle krotit svou euforii. Konečně byla jeho paní! Zvládla to a nebyl to sen, byla to skutečnost.

Přes všechny ty překážky, hádky a neshody… přes smrtelná nebezpečí i opakované pády… došli až k cíli a byli konečně svoji! Ach bože, to… byl snad ten nejkrásnější pocit na světě. Někomu zcela dobrovolně patřit a vědět, že to tak bude už navždy. Zbýval už jen zlatý hřeb celého svatebního rituálu…

„Můžete… políbit nevěstu!“ dodala udýchaně, okouzlená i roztoužená zároveň, a srdce jí tlouklo až v krku, jako by to byl skutečně první polibek, který od něj měla dostat.

Ještě posledních pár sekund a jeho sametové rty budou patřit jen a jen jí! Už jen patnáct vteřin… deset… pět…! Naklonila se k němu, aby mu usnadnila poslední krok, ale Loki nepotřeboval pobízet dvakrát. Věděl, co má dělat, jen… bylo potřeba se k tomu odhodlat a vyrovnat se se všemi těmi emocemi, které se na něj navalily jako lavina. A to se naivně domníval, že zrovna tuhle část obřadu zvládne bez jediného zaváhání. Hm… omyl.

Líbal ji už tolikrát, že samozřejmě naprosto přesně věděl, co bude následovat a jak úžasné a neopakovatelné to bude (tak jako vždy), ale tentokrát měl zkrátka pocit, že je to jiné… Teď už to nebyla jeho přítelkyně, ani snoubenka… Byla jeho ženou, a ačkoliv její rty zcela jistě stále chutnaly po lesních jahodách a byly hebké a smyslné, nemohl se zbavit trémy, které ho přepadla.

Topil se v jejích nádherných očích, a ačkoliv by si velice rád vzal příklad z Baldra, který Nanně odhrnoval závoj tak prudce, jako by jí ho chtěl rozcupovat, rozhodl se využít nervozity ve svůj prospěch, dodržet tradici a být velmi jemný a decentní. První manželský polibek přeci nemohl uspěchat a navíc si přál, aby si ho Aldrif pamatovala až do konce života…

„Miluju tě,“ vydechl těsně před tím, než jí jemně odhrnul zářivě žlutý závoj, a její krása, skrytá pod ním, ho úplně omráčila. Připadalo mu, jako by ji viděl poprvé v životě a nemohl se na ni vynadívat. Páni, tahle… dokonalá, nádherná a úchvatná bytost, která mu připadala jako to nejkrásnější stvoření na světě, se právě stala jeho manželkou a její ústa, jichž se vzápětí konečně zmocnil, už ode dneška patřila jen a jen jemu. A nejen ústa, ale i její tělo, které k sobě vzápětí nedočkavě přivinul, a vlasy, v jejichž záplavě se ochotně ztratil. Všechna nedávná nervozita se přetavila ve vášeň a touhu tak silnou, že se zcela přestal kontrolovat.

Sevřel ji v náručí tak pevně, až překvapeně vydechla, a než se nadála, zaujal mnohem pohodlnější polohu a šikovně ji podepřel tak, aby mu napůl ležela v náručí. V této pozici mu byla vydána na milost a nemilost a on ji v nepatrném záklonu líbal tak dlouho, dokud jim oběma nedošel dech.

„Páni, to… byl velmi důkladný novomanželský polibek,“ zachichotala se udýchaně, když konečně propustil její rty ze svého područí, a tváře jí zalil karmínový ruměnec, který mu připadal neskutečně roztomilý. Vypadala jako školačka, která dostala první pusu od svého vysněného chlapce, a to v něm podnítilo chuť ji lehce poškádlit. Koneckonců, vzájemné rýpání a provokování pro ně bylo natolik typické, že neviděl důvod, proč se mu během svatebního obřadu, který doposud probíhal velmi vážně a tradičně, vyhýbat.

„Něco se vám na tom snad nelíbí, mladá paní?“ popíchl ji hravě a její prudké zavrcení hlavou mu vykouzlilo úsměv na tváři.

„Neříkám, že se mi to nelíbí. Jen jsem očekávala něco… důstojnějšího. Nezapomeň, že ses právě oženil s královnou,“ přistoupila ochotně na jeho hru a znovu ho rozesmála (což byl, vzhledem k jeho nedávné prudké reakci na zmínku o jejím titulu, velký pokrok).

„Aha, tak to se hluboce omlouvám, vaše veličenstvo. Nejspíš… bych si měl vyžádat druhý pokus, abych to napravil, co myslíte?“

„To bys rozhodně měl.“ Bavili se až nevhodně na to, že právě dokončili jeden z nejposvátnějších asgardských obřadů, ale nebyl tu nikdo, kdo by je mohl napomenout, aby se chovali adekvátně vážnosti situace a vyčinil jim za to, že se vzápětí znovu roztouženě políbili a… na několik dlouhých minut úplně zapomněli na okolní svět. Jako by jejich líbání bylo samou třešničkou na dortu jejich svatebního dne (nebo spíše noci), ale to byl omyl. Čekalo je toho ještě mnohem, mnohem víc… 

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (51. kapitola):