OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (7. kapitola)

10.06.2015 (16:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 728×

„Páni!“ ujelo Aldrif, když za sebou zaklapla dveře rozlehlé místnosti obložené duhově zbarvenými perleťovými kachlemi, které si mohl dovolit opravdu jen král, a přepychová nádhera, nemilosrdně útočící ze všech stran, ji na okamžik téměř omráčila. Ložnice, na jejíž detailní prohlížení měla celý den, sice také vypadala vznešeně a na první pohled působila jako prostor odpovídající statusu svého majitele, ale tohle… to bylo ještě mnohem velkolepější (a možná dokonce trochu přehnané)! V životě nic podobného neviděla a dokonce jí chvíli trvalo, než se odvážila vkročit na sněhobílé mramorové dlaždice protkané žilkami ryzího zlata.

V Desátém světě si musela vystačit s prostou kamennou koupelnou s dřevěným vybavením a studenou vodou, ale tady měla po ruce tolik vymožeností, že si připadala jako v nějakém surrealistickém snu! Místo obyčejné vany tu dobrou polovinu podlahy zabíral víc než metr a půl hluboký bazén opatřený několika stříbrnými vodními tryskami, připomínajícími jakési exotické květiny. A nad tím vším čněla přímo ze sníženého stropu ohromná sprchová hlavice v podobně stylizovaného růžového květu zdobeného čirým křišťálem, který musel při kontaktu s vodou vrhat na stěny zajímavé světelné obrazce. Jako by to všechno bylo vybudované spíš pro okrasu, než pro pouhou každodenní očistu, a přitom i technická stránka věci stála za pozornost.

Drobné otvory ve dně i stěnách bazénku totiž napovídaly, že je nějakým způsobem možné změnit „obyčejnou“ koupel ve vířivou, a prosklené skřínky na zdech, tající v sobě nekonečné množství různobarevných flakonků a nádobek připravených k okamžitému použití, zase svědčily o nepřeberné škále různých vůní a vzácných pěn a olejů, které bylo možné do vody přidat a z každé jednotlivé koupele tak udělat originální a neopakovatelný zážitek. Prostě… dokonalost sama! A Aldrif se při pohledu na takový luxus neubránila typicky ženskému záblesku myšlení, v němž svého otce nenáviděla ještě o něco víc, protože ji o tohle všechno sobecky připravil!

Téměř okamžitě však pustila podobné nesmyslné úvahy z hlavy a pokračovala v obhlídce koupelny, v níž se kromě vany se sprchou nacházela i vyšívaná zástěna, kryjící mramorovou toaletu s bidetem, a prosklená kabina, které nejspíš sloužila jako soukromá sauna či parní komora. Neskutečné, co všechno si mohl vládce Asgardu dovolit, a jí dalo hodně práce přinutit se k té nádheře obrátit zády a postavit se čelem k obřímu nástěnnému zrcadlu, které odráželo celou místnost včetně jejího fascinovaného obličeje.

Bože… Na rozdíl od téhle gigantické luxusní koupelny vypadala ona sama vážně hrozně! Pobledlá, rozcuchaná, z šatů cáry… Uf! Otřeseně se opřela o mramorové umyvadlo olemované další řadou barevných flakonů a pár vteřin pozorovala svou vlastní unavenou tvář, která v perleťově matném světle koupelny vypadala jako obličej ustarané porcelánové panenky.

V uplynulých hodinách se její život obrátil doslova naruby, a místo toho, aby skončila ve vězeňské cele nebo na pranýři, směla zakotvit uprostřed takové nádhery, o jaké se jí nikdy ani nesnilo, a to nebylo něco, s čím by se jen tak z minuty na minuty vyrovnala. A pak že život nemá smysl pro ironii, pousmála se hořce a opatrně si rozvázala tkanici na horním dílu svých potrhaných svršků, aby mohla prozkoumat nevzhlednou modřinu, která jí uzrála těsně nad klíční kostí. Nejspíš ji utržila včera v noci, a až doposud byla tak nervózní, že ji vůbec necítila, ale než se stihla ujistit, že to není nic vážného, vyrušilo jí prudké zaklepání na dveře a Lokiho nevrlý hlas: „Jsem zpátky, takže jestli pořád ještě stojíš o ty šaty, tady jsou.“ 

„Kruci!“ Odskočila od zrcadla, jako by pálilo, a marně zapátrala očima po nějakém ručníku nebo osušce, kterou by se mohla zakrýt (šaty z ní totiž vlivem poničení samy sklouzly a znovu se do nich obléct bylo již nemožné). Bohužel však žádný vhodný kus látky neobjevila, a to bylo vzhledem k tomu, že tu stála prakticky nahá v nezamčené koupelně, celkem nepříjemné. Sakra!

„Moment!“ V panice obhlížela každičký centimetr místnosti a s pažemi ovinutými kolem těla se pro jistotu opřela zády o dveře. To poslední o co stála, bylo, aby jí ten arogantní zmetek viděl nahou!

„Co je? Nemíním tu půl hodiny stepovat a hrát si na věšák!“ Ucítila, jak rázně stiskl kliku a zoufale se zapřela proti intarzovanému dřevu.

 
„Nechoď sem!“

 
„Proč?“ 

„Hádej!“ 

„Aha…“ došlo mu konečně, jak se věci mají, a Aldrif útrpně zavřela oči a zvrátila hlavu dozadu. 

„Jsem ráda, že ses dovtípil!“ 

„Tos mohla klidně říct rovnou, ale na druhou stranu… by to snad nemělo vadit, ne? Jsi přeci má sestra,“ neodpustil si posměšné rýpnutí, ale ona na jeho stupidní legrácky vážně neměla náladu.

„Vtipné!“ 

„Co se ti nelíbí? Sama jsi to přeci tvrdila. A navíc pochybuju, že máš něco, co jsem ještě neviděl.“ Znovu vzal provokativně za kliku, aby ji vystrašil, ale nepovolila. 

„Na to zapomeň! Radši mi řekni, proč na Asgardu nepoužíváte ručníky!“ 

„Používáme.“ 

„Vážně? A kde je schováváte?“ Znovu se zmateně rozhlédla, ale ani tentokrát nespatřila nic, co by se alespoň vzdáleně podobalo tomu, co hledala. A Loki, který se mezitím ležérně opřel o rám dveří a užíval si její špatně maskované paniky, se znovu nepatrně ušklíbl. Když už nic, byla to alespoň příjemná satisfakce za to, jak si před ní musel hrát na poraženého.

„Ukázal bych ti je, ale když mě nepustíš dovnitř…“

 
„Stačí říct, díky!“ 

„OK, zkus tu ohmatanou kachli vedle zrcadla.“ 

„Cože?“ 

„Prostě se jí dotkni a uvidíš,“ naváděl jí k části stěny, která byla skutečně o něco vybledlejší než ostatní, a vzápětí byla svědkem další nečekané praktické vychytávky. Stačil jeden letmý dotek konečky prstů… A těsně vedle umyvadla se ve zdi odhalila skrytá dutina plná nadýchaných osušek a jemných sněhobílých ručníků, které vypadaly, jako by právě opustily sušičku. Bezva, tak to by ji v životě nenapadlo!  

„Normální skříně jsou pro vás příliš nudné, nebo co?“ zavrčela, když si jednu z heboučkých osušek ovíjela kolem těla a nelibě nesla jeho přidušený škodolibý smích. 

„Spíš je bereme jako zastaralý přežitek. Ale chápu, že v Desátém Světě je to asi jinak. Kdybys potřebovala ještě nějakou radu, jsem ti plně k službám,“ dobíral si ji, hned jak pootevřela dveře a prudce mu vyškubla z ruky uzlíček šatstva, a vysloužil si za to od ní vražedný pohled.

 
„Díky, ale to bude vše!“ 

„Když myslíš.“ Nechal ji zaplout zpátky a pár minut trpělivě čekal, než se znovu ozve. Že k tomu dojde, totiž věděl zcela jistě, a měl samozřejmě pravdu. Problémy s ručníky byly jen začátek…

Toaletu sice použít zvládla, ale když dospěla k vaně, malér byl na světě a ona marně hledala něco, čím by si mohla napustit vodu a co by alespoň vzdáleně připomínalo kohout nebo pákovou baterii. Ale kde nic, tu nic… Objevila jen další ukryté trysky, které nejspíš měly sloužit k rychlejšímu naplnění, ale po čemkoliv, co by mechanismus napouštění spustilo, nebylo v okolí vany ani stopy. A jelikož jí po chvilce neúspěšného hledání začínala kromě vzteku cloumat i zima, musela chtě nechtě potlačit svou hrdost a vrátit se zpět ke dveřím.

 
„Ehm, jsi tam?“ začala nejistě a Loki se musel kousnout do rtu, aby se nahlas nerozchechtal. 
„Copak, sestřičko? Nějaký problém?“ 

„Ty moc dobře víš, v čem je problém! Jak se ta pitomá naddimenzovaná vana napouští!“ 

„Přeci ovládacím panelem.“

 
„Čímže?!“ Neměla pocit, že by něco takového v koupelně viděla, a obratem pochopila proč. Nic takového tam totiž nebylo! 

„Ovládacím panelem, který se ti ukáže, když se v ní usadíš.“ 

„Ach bože, to nemůžete mít prostě normální kohoutek!“ 

„To by byla nuda, nemyslíš?“ 

„Jak jinak,“ povzdechla si naštvaně, odložila osušku a opatrně sestoupila po několika mramorových schodech na dno bazénku. A světě div se… Stačilo stanout v jeho středu a ze skrytého projektoru vystřelil paprsek, který před ní rozvinul celé složité menu (připomínající spíše ovládání nějaké pokrokové zbraně, než obyčejný manuál k vaně se sprchou).

Stačilo jen ve vzduchu poklepat na příslušnou funkci, podobně jako na dotykovém displeji, jenže ona se v nich bohužel nevyznala. Ach jo! Už aby měla tuhle trapnou chvilku za sebou… 

„OK, mám panel, co teď?“ křikla s obřím sebezapřením a byla nucena vyčkat, než jí dodá další nápovědu. 

„Doporučuju první řadu, třetí položku zprava.“ 

„Fajn,“ provedla ležérní gesto na příslušném místě a vzápětí… Zaječela tak nahlas, že se její křik rozlehl celou místností!

Ne že by se vody nedočkala, to ano, ale bohužel ne tam, kde si představovala! Silný, nepřerušovaný proud nevystříkl ze žádné z trysek, jak očekávala, ale přímo ze sprchové hlavice nad její hlavou, a bohužel… Šlo o cosi, co svou teplotou a konzistencí připomínalo spíše ledovou tříšť, než vodu vhodnou ke koupání, a co jí málem způsobilo hluboký termoregulační šok! Něco tak studeného nezažila ani v Desátém Světě, a aby toho nebylo málo, podle Lokiho hlasitého smíchu se snadno dovtípila, že nešlo o žádný politováníhodný omyl, nýbrž škodolibý záměr!

 
„Ty… zmetku!“ zasyčela potichu, a co nejrychleji vodu stejným gestem zastavila (naštěstí to zabralo a hlavice okamžitě přestala chrlit další arktické kapky). I tak ale byla mokrá jako myš a třásla s ní taková zima, že měla co dělat, aby necvakala zuby.

Dalšímu zasténání se proto ani při nejupřímnější snaze neubránila a její škodolibý nevlastní bratr měl o zábavu postaráno.

 
„Copak, sestřičko? Že bych to popletl? To snad ne! Ale to víš, zas tak dlouho tuhle koupelnu nepoužívám, a jak tak o tom přemýšlím. Hm, ano… nejspíš to měla být třetí zleva. Omlouvám se, doufám, že ses moc nepolekala,“ dobíral si ji, zatímco prskala studenou vodu a třásla se jako osika, ale nehodlala mu udělat tu radost a dát na sobě znát, jak moc ji rozzlobil (ačkoliv by ho sem nejradši dotáhla za vlasy a podržela mu hlavu pod vodou minimálně pět minut). 

„To… bylo… velmi… dospělé!“ vypravila ze sebe přísně kontrolovaným hlasem a dalo jí hodně přemáhání, aby dala na jeho další rady a provedla druhý pokus o napuštění vany. Tentokrát ji však už žádné překvapení nečekalo a nakonec musela uznat, že koupání v takovém luxusu má něco do sebe. Použila sice jen jednu lahvičku s pěnou, ale i tak se cítila mnohem svěžejší než předtím. Jako by jí ta emulze dodala energii a zklidnila nervy, což svým způsobem nebylo vyloučené (na flakonu stálo cosi v řeči, kterou neznala).

A když pak zhruba za hodinu vyšla z koupelny, oblečená v šatech, které jí Loki sehnal, tvářila se zcela klidně a neutrálně a už se nemohla dočkat, až se bude moct pořádně vyspat. Moc dlouho jí to však nevydrželo.

„Doufám, že tímhle nechceš naznačit, že mám spát v křesle nebo na pohovce,“ kývla hlavou k posteli, na které na ni se založenýma rukama čekal, a o koupelně už se ani slůvkem nezmínila. K podobným pubertálním žertům neměla co dodat! K tomu, kde stráví noc, se ale vyjádřit musela, a Loki se bohužel netvářil, že by se ji chystal pustit na své lože.

 
„Spi si, kde chceš, ale postel je moje.“ 

„Technicky vzato je Odinova.“

 
„Možná, ale teď je moje,“ zopakoval nevzrušeně a mávl rukou směrem ke křeslu, v němž na dnešek nocoval. „Tady máš místa dost.“

 
„Odmítám spát vsedě! Stačilo mi, že jsem tak musela kvůli těm tvým poutům strávit celý den!“ prskla dotčeně a demonstrativně si promnula otlačené zápěstí. Na něj tím ale nijak nezapůsobila.

„A já tak po celodenním kralování spát můžu?“

 
„Tak kousek uhni a problém je vyřešen!“

 
„To si vážně myslíš, že s tebou budu sdílet lože? Po tom, jak ses předvedla včera v noci? To snad ne!“ Šokovalo ho, že to nejspíš myslí vážně, ale Aldrif byla tak utahaná, že netoužila po ničem jiném, než padnout na postel a spát (a byla ochotná při tom snést i jeho krajně nevhodnou a společensky nepřijatelnou blízkost). 

„To byla úplně jiná situace. Teď nemám důvod na tebe znovu útočit.“ 

„A to ti mám jako věřit?“

 
„Když věřím já tobě, tak je to snad otázka cti, ne?“ stála si tvrdohlavě na svém a Loki si chtě nechtě musel připomenout svůj plán. Sice se mu příčilo spát vedle ní (a nešlo jen o to, že jí stále ještě nedůvěřoval, ale i o to, že mu pekelně lezla na nervy, a s někým takovým nebyl zvyklý trávit noc), ale pokud nechtěl vyvolat další nekonečnou hádku, neměl nejspíš na výběr.

Řekla, že mu důvěřuje, a to byl ohledně jeho tajného záměru dostat ji na svou stranu, docela velký pokrok. A pokud ho nechtěl hned v zárodku zhatit, mohl buď sám opustit lože, nebo jí dovolit ho s ním sdílet, takže… mu nezbýval nic jiného, než po krátkém vnitřním boji neochotně ustoupil a otráveně jí uvolnil místo na levé straně lůžka: „Tak fajn, když jinak nedáš! Ale drž se na své půlce, jinak tě zase připoutám k pelesti!“

„Díky!“ odfrkla neupřímně, a než se nadál, vklouzla vedle něj, přitáhla si přikrývku až k bradě a uraženě se k němu obrátila zády.

 
„Nemáš zač,“ napodobil ji tak věrohodně, že nakonec usínali tvářemi od sebe a v duchu hořekoval nad tak rychlou změnou poměrů.

Ještě včera večer uléhal sice znuděný a vyčerpaný, ale s pocitem převahy a bezpečí, ale teď ho čekala noc plná neklidného převalování a neustálého paranoidního kontrolování, zda mu jeho drzá spolunocležnice nejde po krku. Úžasné! Lepší už to vážně být nemohlo. Ovšem na druhou stranu, pokud mu to mohlo přinést tak silnou spojenkyni, jakou Odinova vlastní dcera byla, stálo to za to. Tedy… snad!

-o-

Druhé ranní probuzení v královské posteli bylo pro Aldrif rozhodně příjemnější, než to první. Žádná těsná pouta, žádné ztuhlé klouby ani nevzhledné modřiny… Jen polechtání od slunečních paprsků a příjemný pocit svěžesti a kvalitního odpočinku. Bohužel… stačilo otevřít oči a veškerá dobrá nálada byla ta tam! Nějakým nedopatřením se jí totiž podařilo ve spánku obrátit na druhý bok a nyní tak procitla tváří v tvář Lokimu, který byl dávno vzhůru (nebo se spíš neodvažoval celou noc pořádně usnout, a proto to brzy po ránu vstal a stihl kromě návštěvy koupelny a časné snídaně i přebrat od sloužících ranní dávku královské pošty) a podmračeně studoval jakési ekonomické výnosy, které měl jako Odin dnes, okomentovat.

„Řekla bych ti dobré ráno, ale tváříš se tak, že se tím nejspíš nebudu unavovat,“ zamumlala ospale, ale on se kupodivu nepatrně pousmál, a aniž by na ni pohlédl, ukázal prstem kamsi k jejímu čelu.

„Není třeba mi nic takového přát. Zlepšil mi ho už pohled na tvůj neodolatelný účes.“ 

„Cože?“ V první chvíli si vážně myslela, že jí skládá kompliment, ale když vztáhla ruce k vlasům a lehce si je prohrábla, ztuhla překvapením a prudce se vymrštila do sedu. „Co to sakra je?!“ 

„Nejsem odborník, ale řekl bych, že peří.“ 

„Ale… kde se tu vzalo?“ Šokovaně hleděla na své vlnité vlasy, které teď připomínaly rudou koudel, do níž někdo škodolibě zapletl desítky sněhobílých peříček, a pár vteřin tajně doufala, že je to všechno jen nějaký hodně zlý sen. Jenže to bohužel byla krutá realita. „Do háje, co to má znamenat? To snad… Tohle ven nikdy nedostanu!“ bědovala zoufale, když se okamžitě pokusila jedno z pírek vymotat a bídně při tom selhala, ale popravdě řečeno… Nemohla se tomu moc divit. Díky tomu Lokiho nemístnému žertu se sprchou šla spát s mokrými vlasy, a to znamenalo, že se zaknotily a zacuchaly ještě mnohem víc než obvykle, což byla vzhledem k jejich nezanedbatelné délce vážně katastrofa! A ona… Ona nutně potřebovala z té katastrofy někoho obvinit a po ruce byla jen jedna jediná osoba. „Tos udělal ty!“ obrátila se zrudlá vzteky na svého nevlastního bratra, ale ten se jen uchechtl a pohotově zvedl ruce v gestu kapitulace. 

„Přiznám se, že bych na tom měl rád nějaký podíl, ale tentokrát jsem v tom zcela nevinně. Ten polštář, na kterém jsi spala, sis včera probodla ty. Takže mě z toho laskavě vynech.“

 
„Polštář?“ nechápala, o čem to mluví, ale stačil jediný pohled za sebe a všechno bylo jasné. Ale ne! Úplně zapomněla na to, jak včera v noci uhnul před jejím prvním vražedným výpadem, a bez jakéhokoliv podezření si ustlala na polštáři, který byl nejen děravý, ale také naplněný prachovým peřím, jež skončilo přesně tam, kdo ho teď nalezla. „Ach jo! To budu vymotávat celé věky!“ zasténala zničeně a Loki měl co dělat, aby zdusil další škodolibý smích. Za to, že se v noci skoro nevyspal a neustále byl ve střehu, si takhle veselé ráno rozhodně zasloužil (proto se odtud také nevyplížil už dávno a dobrovolně se nepřipravil o její zoufalé bědování).

 
„Alespoň se tu nebudeš přes den nudit,“ doporučil jí jízlivě, a než se stihla nadechnout k odpovědi, smotal všechny pergameny a hbitě vyskočil z postele. Legrace skončila a byl nejvyšší čas věnovat se vážnějším věcem.

Aldrif ale nebyla z tak necitelného přerušení jejich dialogu nadšená. 
„Kam jdeš?“

 
„Budeš se divit, ale stejně jako včera musím jít vládnout.“

 
„A co já?“

 
„Ty tu zůstaneš, tak jsme se přeci dohodli.“

 
„To ano, ale… co tu budu celý den dělat?“ Představa dalšího nekonečného dne mezi čtyřmi stěnami ji, i navzdory tomu, že s ní počítala, vůbec nelákala, ale Loki akorát neurčitě pokrčil rameny.

 
„Co budeš chtít. Například vymotávat z vlasů peří.“

 
„Ha, ha, moc vtipné!“ Měla chuť po něm ten děravý polštář mrsknout, aby si taky trochu užil (s jeho kvalitou a délkou vlasů by to jistě také nebylo nic moc příjemného), ale ovládla se. „Alespoň tu slíbenou snídani jsi mi mohl obstarat!“

 
„Ale já ti jí obstaral,“ bránil se dotčeně, „leží vedle na stolku. Tedy… alespoň to, co jsem ti z ní nechal. Promiň, ale do postele ti jí vážně servírovat nebudu. Jo, a vydal jsem nové rozkazy sloužícím. Celý den sem nikdo nesmí, takže tu budeš mít klid.“ Zatvářil se jako někdo, kdo jí prokázal ohromnou službu, ale pak znovu mrkl na hodiny a nasadil starostlivou grimasu. „Ale teď už vážně musím běžet, takže mě omluv… Na rozdíl od někoho, kdo se bude celý den povalovat tady a jedinou jeho starostí je jeho účes, musím jít řídit říši!“

Vypařil se jaká pára nad hrncem dřív, než ho mohla počastovat nějakou drzou odpovědí, a nechal ji samotnou se zacuchanými vlasy a napůl snědenou vychladlou snídaní, což tedy rozhodně nebylo příliš gentlemanské! Jenže co od něj taky mohla čekat… Znala příběhy o něm od svých „přátel“ a vlastně by měla být šťastná, že se jí ho podařilo zmanipulovat natolik, že se k ní choval tak, jak se choval. Klidně jí mohl zakroutit krkem, ale neudělal to, a její naděje na společnou spolupráci, během které se jí podaří ho přesvědčit, aby jí prozradil, kde je Odin, a případně jí dovolil na něm vykonat kýženou pomstu, znovu ožily.

-o-

Zhruba o dvě hodiny později (když si konečně přestala paranoidně kontrolovat účes a mohla si být jistá, že v něm nezbylo jediné pírko) však už tak pozitivně naladěná nebyla. Když tu ležela připoutaná a hlavou se jí honily samé černé myšlenky a obavy z budoucnosti, uběhl jí den docela rychle. Ale dneska se vlekl neskutečně pomalým tempem a zdobené ručičky nástěnných hodin jako by se vůbec nehýbaly kupředu. Všechny královské komnaty, které směla obývat, měla dávno detailně prozkoumané, a přestože byla v Desátém Světě zvyklá trávit čas sama zavřená v Agielově domě, tohle bylo něco úplně jiného. Tam měla alespoň pořád co dělat a ani na chvíli se nenudila. Tedy… ne že by se Agielovi starala o domácnost, tak ji její nevlastní otec ani omylem nevychoval, ale mohla cvičit s jeho zbraněmi, zdokonalovat se v různých ryze mužských dovednostech a hlavně měla pořád plnou hlavu nápadů, jak si ten jednotvárný život trochu zpestřit. Tady si ale připadala úplně otupělá a ani všechen ten přepych a okázalá nádhera, o které si mohla ve svém někdejším domově nechat jen zdát, jí nepřipadaly inspirující. Sice se hodně snažila nepropadat melancholii, ale po chvilce vzdorování stejně skončila u jednoho z francouzských oken, odkud bez zájmu shlížela dolů na město a říši, která měla být jejím domovem.

I to ji však časem omrzelo (už proto, že z okna byly vidět jen zahrady paláce, pár uliček a jezera, lesy a hory v dáli) a vrátila se zpět k bezcílnému bloudění komnatami. Když už nic, doufala, že by mohla v Odinových soukromých prostorách najít něco, co by jí mohlo prozradit víc o její biologické rodině, ale ke svému nezměrnému zklamání nenalezla vůbec nic! Skoro to vpadalo, že i zde panuje stejný zákaz jako v Desátém Světě, kde nesměly být (na důkaz toho, že se tamější obyvatelé zcela vzdali většiny emocí) pořizovány žádné vizuální záznamy ani podobná média (v některých světech známá pod pojmy portrét, fotografie, hologram či video). Ale přitom z doslechu moc dobře věděla, že tomu na Asgardu tak není. Nejvyspělejší říše Yggdrasilu by měla být, podle toho, co o ní zjistila, naopak pověstná svými technickými vymoženostmi, které umožňovaly jejím obyvatelům shromažďovat své vzpomínky v nejrůznějších pokrokových podobách, ale Odin zjevně nepatřil k těm, kteří by takové možnosti využívali.

Ať se snažila sebevíc, nenašla ani jediný předmět, na kterém by byla zachycena jeho rodina, a upřímně pochybovala, že by je Loki po zabrání Odinových komnat nechal odstranit. To by tu po nich zbyly alespoň nějaké stopy nebo prázdné výklenky, ale bohužel… Na všech dostupných místech se válely akorát tak umělecké předměty pocházející ze všemožných kultur, které asgardský vládce nejspíš sbíral (či dostával darem od svých poddaných), a ty ji příliš nezajímaly. Jediné, co mohlo podnítit její zvědavost, byly knihy, které se kupily snad úplně všude, kam dohlédla (jako by palác nedisponoval knihovnou, což ovšem nebyla pravda) a na které nakonec zaměřila svou pozornost jako na jediné zbývající rozptýlení.

I to se ale ukázalo být celkem komplikované… Velká část titulů byla napsána v jakýchsi neznámých jazycích a druzích písma, které nikdy předtím neviděla, a ty zbývající jí při letmém pohledu na jejich hřbety vůbec nic neříkaly. Většinou se beztak jednalo o svazky odborné, historické či politické, a nějakou zajímavou beletrii, kterou by si mohla zkrátit dlouhou chvíli, aby v nich člověk pohledal. Něco použitelného nalezla až úplně vzadu v ložnici, na dosah od královského lože ve speciální knihovničce, schované v rohu pokoje (jako by snad k tomu zbytku ani nepatřila), a když si konečně jednu knihu zvolila a odnesla si ji ke krbu, který naštěstí zvládla sama roztopit, venku už se pomalu šeřilo.

Přesto ukořistěný svazek otevřela a pohodlně usazená v dosahu plamenů, začala číst první kapitolu. Už v její polovině však byla nucena odtrhnout oči od zažloutlých stránek a obrnit se trpělivostí, protože klaply dveře a její nevlastní bratr, který měl za sebou dalších několik hodin v roli vládce Asgardu, se konečně vrátil. A podle výrazu, jímž ji počastoval, když za sebou pečlivě zamkl a odložil Odinovu podobu, měl za sebou značně vyčerpávající den.

 
„Ahoj, bratříčku. Jakpak ses měl?“ 

„Výborně sestřičko,“ odvětil mdle, ale ve skutečnosti už se podvědomě připravoval na další večer plný vzájemného popichování a nekonečných debat, na které se celý den zoufale netěšil (nebo by alespoň nikdy vědomě nepřipustil, že jsou mu ve skutečnosti milejší než nuda, které musel čelit před tím, než se Aldrif objevila v jeho životě). „A co ty? Vidím, že peří už ses zbavila, tak předpokládám, že máš za sebou příjemný den.“

 
„Hm, to určitě. Málem jsem se nudou ukousala k smrti,“ přiznala popravdě. 

„Neříkej? To mě mrzí.“ Její nespokojený tón ho chtě nechtě vyprovokoval k uštěpačné poznámce a ji k protočení očí. 

„To ti tak věřím! A navíc pochybuju o tom, že si dokážeš představit, jak šíleně ubíjející je být zavřený v jedné místnosti celý den a nemoct z ní odejít na krok!“ 

„Budeš se divit, ale přesně to si dokážu představit docela živě!“ odpálkoval ji při vzpomínce na nejhorší rok svého života, který trávil v asgardském vězení, ale vzápětí mu oči padly na knihu, kterou držela v rukou a kterou mihotavě osvětlovaly krbové plameny, a veškerý sarkasmus ho rázem přešel. „Kdes to vzala!“ vyštěkl místo další provokace, až sebou škubla a zmateně zamrkala, a oči mu potemněly nefalšovanou zlostí. 

„Co?“ 

„Tu knihu! Kdes ji vzala?“ 

„V ložnici…“ Nechápala, o co mu jde, ani proč jí předvedl tak prudkou změnu nálady, ale to už k ní stihl přiskočit a svazek jí násilím vyškubnout z ruky. „Hej!“ Třela si ublíženě prst, který jí při tom necitelně přiskřípl v kožených deskách, a vyčítavě k němu zvedla oči. „Co jsem provedla?“

 
„Na ty knihy v ložnici sahat nesmíš!“ 

„Proč?“ 

„Protože to říkám! Jsou moje a ty od nich dáš ruce pryč, jasné?!“ Ledový tón jeho hlasu ji přinutil se nepatrně zachvět a začít rázem postrádat jeho sarkastické já.

„No dobře, jen klid.“ Takhle vážně s ní snad ještě nikdy nemluvil (ani když jí vyhrožoval), a ačkoliv to sama sobě odmítala přiznat, tak trochu jí naháněl hrůzou. Díval se na ni, jako by překročila nějaký posvátný zákon. „Nechápu proč tak vyšiluješ. Když nechceš, abych na ně sahala, fajn. Ale mohl jsi mi to říct předem,“ bránila se potichu a Loki si až teď, když spatřil v jejích blankytně modrých očích záblesk strachu, uvědomil, že se nejspíš nechal trochu unést a že se měl urychleně uklidnit.

Rozhodně nechtěl ztratit těch pár zrníček důvěry, které se mu u ní podařilo vydobýt, ale když… Tyhle konkrétní knihy… Knihy, které byly tím posledním, co mu věnovala Frigga a které si po obsazení Odinova trůnu tajně vyzvedl z vězení a uschoval tak, aby mu je nikdo nemohl vzít… To bylo něco, co pro něj bylo mnohem cennější než všechny ostatní poklady v královských komnatách a čeho nechtěl, aby se někdo cizí dotýkal! A když je bez varování spatřil v jejích rukou, tak… Tak nic! okřikl se v duchu a přinutil se ke klidnému tónu.

 
„Ano, to… jsem asi měl. Teď už to ale víš, takže…“ zamumlal mnohem tišeji a raději sklopil hlavu, aby mu neviděla do očí a nemohla z nich vyčíst, že si za svým chvilkovým výbuchem už dávno nestojí. „Půjčuj si, kterékoliv svazky budeš chtít, ale tyhle z ložnice ne.“ Bylo to absurdní a zbytečné, ale on se prostě nedokázal smířit s tím, že by je mohla poškodit.

Aldrif si však další radikální změny v jeho chování pochopitelně všimla a odvážila se lehce vzdorovitě pohodit hlavou. 

„Jak myslíš. Sice to nechápu, ale beru na vědomí. A je tak mimochodem, je v těchhle komnatách ještě něco, čeho se nesmím dotýkat, vaše veličenstvo?“ 

„Ne.“ 

„Výborně. Já jen, abych věděla, kdy na mě zase bezdůvodně vyjedeš!“ Vstala uraženě z pohovky a odebrala se do ložnice, kde se trucovitě postavila k oknu a zády k němu počkala, dokud knihu neuložil do příslušné police a neobrátil se zpět k ní. Ticho se ale i pak nepříjemně protahovalo a začít musel nakonec on.

„Já… objednal jsem nám večeři,“ zkusil to váhavě, protože ho nic lepšího nenapadlo, ale znovu pohodila hlavou jako puberťačka, které se dotkl nějaký rodičovský zákaz, a dál tvrdohlavě upírala oči k matně osvětlenému horizontu.

Ale copak se mohla chovat jinak? Sice na sebe s Lokim od včerejška štěkali prakticky neustále, takže s ní jeho křik správně neměl nijak zamávat, ale přesto… si nemohla pomoct a cítila se ukřivděná a zrazená! Bylo to hloupé a dětinské, ale jeho neopodstatněný výbuch, který se jí ani nenamáhal vysvětlit, se jí prostě dotkl a nepříjemně jí neznačil, že s ním ještě není tak daleko, jak se domnívala (kdyby ho měla omotaného kolem prstu tak, jak si myslela, takhle by se nezachoval).

A on… to na ní poznal a nejradši by se za svou prudkost neviděl! Ne že by jí měl náladu vysvětlit, proč na ni křičel, nebo ho dokonce trápilo, že jí ublížil (na to by mu na ní muselo doopravdy záležet), ale pokud chtěl dosáhnout toho, co si včera předsevzal, nemohl se k ní chovat necitelně. Provokovat, ironicky popichovat a škádlit ano, ale doopravdy urážet… To ne! A když se mu to nedopatřením povedlo, musel se to s ní teď chtě nechtě (a se skřípajícími zuby) pokusit napravit.

 
„Ty ses urazila, nebo co?“ vrátil se proto k lehce provokativnímu tónu, jenže odezva se bohužel nekonala. „Ale no tak? Vážně jsi naštvaná? To je ti dvanáct?“

 
„A tobě?“ 

„Proč mně?“ 

„Protože jsi na mě vyjel, jako bych ti rozšlápla bábovičku!“ sykla ublíženě a Loki musel v duchu napočítat do deseti, aby znovu nebyl hrubý a přiměl se udělat něco, co se mu hluboce příčilo. 

„OK, máš pravdu. Přehnal jsem to a… omlouvám se.“ Stálo ho hodně sil dostat ze sebe těch několik kajícných slov (jedním z jeho hlavní mott totiž bylo „Nikdy se neomlouvat!“), ale dokázal to. „Mrzí mě to, stačí?“ 

„Hm.“ 

„Mohu to brát jako ano?“ požádal ji až překvapivě kajícně a její zaskočený úsměv, který nemohl přehlédnout, ani když k němu nestála čelem, ho nečekaně silně zahřál u srdce. Ani nepředpokládal, že pro něj bude obnovená naděje na úspěch jeho plánu tak důležitá. „Fajn, tak… Co bude s tou večeří?“

 
„To jde o to, jestli bude lepší než ty zbytky, co jsi mi tu ráno nechal,“ prohlásila potichu, a přestože byla ráda, že mají za sebou další hádku, nemohla se zbavit paranoidního pocitu, že to šlo nějak podezřele snadno.

   
„Doufám, že ano. Objednal jsem nám humra,“ vybalil mezitím Loki svůj tajný trumf a konečně ji i přes přetrvávající podezření přiměl, aby se k němu zvědavě obrátila a nedůvěřivě nakrčila nos.

 
„Co to, proboha, je?“ 

„To je taková vodní potvůrka s klepety.“ 

„Fuj! A to se jí?“ 

„No ovšem. Náhodou je to v mnoha světech delikatesa.“ 

„Aha.“ Nebyla z představy totálně neznámého jídla s tak podezřelým názvem a původem příliš nadšená, ale nakonec se o pár minut později nechala přemluvit a odvést ke stolu, na který jí naservíroval další stříbrný podnos doručený vyjukaným sluhou. „Nevypadá to nejhůř,“ ohodnotila porci, kterou jí z podnosu oddělil, a posléze musela uznat, že to i docela dobře chutná.

Jen ji lehce iritovalo, že jí musel během jídla polopaticky vysvětlit, jak se taková pochoutka konzumuje, ale naštěstí se u toho choval slušně a dokonce si odpustil i veškeré dětinské legrácky alá včerejší koupelnové epizoda. A když to pak celé ještě korunoval sklenkou výběrového bílého vína, rozhodla se to hodit za hlavu. Tedy… alespoň co se zhrzených citů týče (podezření, že se náhle chová až příliš úslužně, jí však v hlavě vrtat nepřestalo).

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (7. kapitola):