OurStories.cz ~ naše povídky » Pod křídly Strážného anděla - 4. kapitola - Lilly

21.06.2012 (10:00) • Lucienne • • komentováno 5× • zobrazeno 1776×

4. kapitola

Lilly

Zbytek dne proběhl celkem bezproblémově a dokonce ani oběd, kterého jsem se tolik obávala, nedopadl tak špatně. Samozřejmě jsem na sobě znovu cítila stovky očí a kamkoli jsem se podívala jsem viděla, jak všichni rázem odvracejí tváře a začínají se s až přespříliš velkým zájmem věnovat svému talíři. Dobrou zprávou ale bylo, že ty pohledy, které na mě byly přišpendlené, nebyly nepřátelské.

A samozřejmě bych to nebyla já, kdybych před očima celé školy neukázala, jak jsem strašně šikovná. Když jsem si nabírala jídlo na tác, málem jsem vyklopila nějakému staršímu klukovi na triko jakési zelené želé, které se podávalo jako dezert. Naštěstí se mi však cíp mikiny zahákl o košík s jablky, jenž stál na pultě a stáhl mě trochu dozadu, takže želé i klukovo tričko byly zachráněny. 

„Dávej pozor!“ napomenula mě s pobaveným úsměvem Jann, vzala mi želé z ruky a položila mi ho na tác. Samozřejmě věděla, jak jsem nemotorná a to, že se to za ty dva roky, co jsme se neviděly, nezměnilo, jí evidentně připadalo hrozně vtipné.

Jak jsme postupovaly dál ve frontě na oběd, najednou jsem si vzpomněla, jak jsme si jako malé říkávaly: „Máš mezeru, spadneš do sběru!“ Nebo, jak jsme se navzájem ptaly: „Pustíš mě a já pustím tebe.“ Jenom proto, abychom nakonec skončily na úplně stejném místě jako předtím. Tahle vzpomínka mě zahřála u srdce a zase jsem si tu začala připadat trochu víc jako doma.

Natáhla jsem se pro příbor, ale náhle se zarazila, když jsem si všimla, jak si Annabeth, zapřísáhlá vegetariánka s temně rezavými vlasy z vedlejší třídy, nakládá na tác pořádnou porci kuřecích nugetek.

„Betty? Ty a maso?“ zeptala jsem se jí, když jsme se posunuly o kousek dál a já si mohla nandat na talíř jakýsi kuřecí salát. Betty se otočila a podívala se na mě.

„Jé, ahoj Lilly,“ pozdravila mě s úsměvem, který jí vymaloval na tvářích roztomilé dolíčky.

„Odkdy tohle jíš?“ zeptala jsem se a kývla k jejímu jídlu. Představa Betty, která by se byť dotkla nějakého masa, mi připadala naprosto šílená.

„Od prázdnin. Nějak jsem... změnila názor. Došlo mi, že o tom je koloběh života,“ odpověděla. Tahle milá dívčinka mi vždycky připadala trochu zvláštní, ale nikdy jsem to neřekla nahlas. Navíc, měla jsem jí docela ráda.

S plnými tácy jsme se přesunuly ke stolu, který byl od našeho příchodu na tuhle školu náš, a kdykoli si k němu sedl někdo jiný, tak jsme ho zkrátka vyhodily. Po půl roce jsme si na něj s Jann potají vyryly značku. Původně to měly být naše iniciály, ale když jsem psala L, nějak mi ujelo kružítko, takže místo toho tam vznikl jakýsi pravoúhlý trojúhelník.

„No ne, nemůžu uvěřit, že to tady ještě je,“ užasla jsem, když mi na této nesmyslné značce, znázorňující J a trojúhelník, spočinul pohled. Přejela jsem po něm prstem a usmála se. To kružítko mi tehdy sjelo proto, že kolem zrovna procházela naše milovaná paní profesorka Schneiderová a my jsme nechtěly, aby naše iniciály byly kromě tohoto stolu také v její Posvátné knize hříchů.

„No jo, střežila jsem to jako oko v hlavě a slíbila jsem, že jestli se toho dotkne kdokoli kromě nás dvou, bude mít to naše slavné J a trojúhelník vyryté mým dočiněním i na svém čele,“ zavtipkovala a chopila se malé plastové vidličky, na kterou v zápětí napíchla hranolku a namočila ji do kečupu.

O chviličku později si k nám přisedly i Annabeth, Sabine, Vicky a Emmily, se kterými jsme dohromady tvořily takový drbací kroužek. Tyhle všechny holky s námi často sedávaly u oběda a když Vicky dostala jako první z nás od rodičů k narozeninám auto, vozila nás domů.

Až teď se roztrhl pytel s jejich otázkami a já jim byla svolná. Byla jsem docela ráda, že se tak zajímají o to, jak jsem se měla. V mých odpovědích jsem se ale obloukem vyhýbala jakékoli zmínce o Jimovi a modlila se, aby se na něj nevyptávaly. Tentokrát se na mě ale usmálo štěstí.

Na jeho výsluní jsem se však nevyhřívala moc dlouho, protože jsem si náhle všimla černovlasého kluka, který se rychle blížil k našemu stolu.

„Ach, bože, holky, schovejte mě!“ zanaříkala jsem a přehodila si blonďaté vlasy přes ramena, aby mi nebylo vidět do tváře. Nebylo mi to ale nic platné. Ten černovlasý kluk mířil cílevědomě k nám.

„Můžu si přisednout?“ zeptal se Dave, když došel až ke stolu.

„Ne! Ne!“ šeptala jsem směrem k Jann přes záclonou vlasů. Jannet mě ale nejspíš neslyšela, protože přikývla a pokynula rukou k poslední prázdné židli, která u našeho označkovaného stolu zbývala. Dave se usmál a posadil se.

„Ahoj Lilli,“ pozdravil mě přátelským tónem. Já jsem však slyšela, že se za ním skrývá i něco dalšího a v duchu jsem zaklela.

Dave byl kluk, který se mnou chodil v Santa Anně na hodiny hry na klavír. Odstěhoval se asi před třemi měsíci a já jsem doufala, že už se s ním nikdy nebudu muset setkat. Nešlo o to, že by se ke mně choval nevhodně nebo dokonce nepřátelsky, právě naopak. Projevoval o mě až příliš veliký zájem a nejspíš mu ještě nedošlo, že já ho neopětuji. Bylo neuvěřitelné, že se odstěhoval zrovna sem. Zkrátka se znovu projevila moje milovaná sestřička Smůla, se kterou už jsme byly téměř jako siamská dvojčata.  

„Ahoj,“ pozdravila jsem také přátelsky. Dala jsem si ale záležet na tom, aby za tím zazníval odměřený podtón. Nevěděla jsem, jestli si toho Dave všiml, ale jeho široký úsměv, který doplnil šibalskými jiskřičkami v hlubokých, jako uhel černých očích, a o kterém nejspíš předpokládal, že je charismatický a neodolatelný, nepovadl.

„Rád tě zase vidím. To je štěstí, že jsem se tu zase sešli, co?“ prohodil a já se nuceně zasmála.

„Jo, to teda je. Fakt štěstí.“ Jann, Sabine, Betty, Vicky i Emmily přejížděly očima ze mě na Davea a zase zpět a bylo vidět, že jsou naprosto mimo mísu. Jim evidentně neunikl tón mého hlasu a očima po mně žádaly vysvětlení.

„Takže… vy se znáte?“ vyslovila Emmily jako jediná svou otázku.

„Jo.“ Přikývl spokojeně Dave. „V Santa Anně jsme spolu chodívali na hodiny hry na klavír.“ Tázavé pohledy všech holek se znovu upřely na mě, jako by se chtěly ujistit, že si Dave nevymýšlí. Nejspíš jim to připadalo velice nepravděpodobné – ať už to, že Dave hraje na klavír (protože on opravdu není klavírový typ) nebo to, že jsme se oba ze Santa Anny přestěhovali na stejné místo. Když jsem souhlasně přikývla, pohlédly opět na Davea, který se mě právě ptal:

„Budeš chodit na hodiny i tady?“

„Jo, budu.“

„A kdy?“ zajímal se a napil se ze své plechovky coly.

„Ve středu,“ prohlásila jsem okamžitě, i když mě učitel klavíru čekal v pondělí.

„Já taky,“ zajásal a mrkl na mě. Ulevilo se mi, že se nebudeme vídat i na hodinách. Holky, které samozřejmě věděly, že klavír budu mít v pondělí a ne ve středu, nejspíš vytušily, o co tu jde a vložily se do hovoru.

Po obědě Dave trval na tom, že mě doprovodí na parkoviště a pak mi i přidržel otevřené dveře od mého auta. Holky nás se zájmem sledovaly od svých vlastních aut a mně bylo jasné, že mě doma čeká lavina jejich zvědavých otázek po telefonu. Můj mobil to nejspíš vytušil taky, protože se s posledním zoufalým zapípáním, které oznamuje slabou baterii, raději vybil.

Tentokrát jsem to ale nepovažovala za smůlu, protože Dave se mi právě chystal nadiktovat své telefonní číslo a bez mobilu jsem si ho neměla kam uložit. Pak se mi dokonce podařilo odjet dřív, než stačil odkudsi vytáhnout tužku a papír.

Byla to jenom kraťonká kapitolka, ve které se nedělo nic zásadního, ale i přesto doufám, že času stráveného s Lilly nelitujete. Můžu vám ale slíbit, že další kapitolka bude jak delší, tak alespoň tedy doufám, poutavější. :)

I když už se budu opakovat, chtěla bych vám znovu moc poděkovat za všechny vaše komentáře a zároveň bych vás chtěla poprosit o to, abyste mi tu i tentokrát zanechaly nějaký ten komentář, klidně i s kritikou. :)

Díky, Vaše Lucienne  

Shrnutí

Autor: Lucienne (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Pod křídly Strážného anděla - 4. kapitola - Lilly: