OurStories.cz ~ naše povídky » Pod křídly Strážného anděla - 8. kapitola - Lilly

06.07.2012 (12:00) • Lucienne • • komentováno 7× • zobrazeno 1715×

8. kapitola

Lilly 

Stála jsem na místě jako přimrazená, naprosto neschopna se pohnout a jen čekala na náraz. To čekání bylo nesnesitelné. Sledovala jsem to auto, jak se na mě řítí jako ve zpomaleném záběru, ale přece dostatečně rychle na to, abych věděla, že bych už nestačila uhnout stranou, ani kdybych mohla. Slyšela jsem za sebou Daveovo volání a cítila na zádech jeho upřený pohled zděšením rozšířených očí. Zdálo se, jakoby se celý svět skládal pouze z toho auta a Daveova hlasu.

Zamotala se mi hlava. Cítila jsem, jak mi slábnou nohy a mění se v gumu, zároveň ale stály pevně na zemi, jako by byly z mramoru. Zamžilo se mi před očima. V tu chvíli mě napadlo, jak snadné by bylo omdlít a náhle jsem si z celého srdce přála, abych se mohla ponořit do temnot, kde nic neuslyším, nic neuvidím a hlavně nic neucítím. Jak se ale vlastně omdlívá? Jestli existuje nějaký Bůh, tak se nade mnou slituje a sešle na mě bezvědomí. Ale Bůh neexistuje. Nemůže existovat, protože jinak bych už tu nestála a nečekala na konec, který jako by nikdy neměl přijít. Zároveň ale nikdy nemělo přijít vysvobození...

Stála jsem tam velice dlouho. Celé věky, možná dokonce celá staletí, která jakoby se točila ve smrtícím víru, jejímž středem jsem byla já a auto. Teď už to mělo přijít. Auto bylo už tak blízko, že kdybych natáhla ruku, špičkami prstů bych se dotýkala jeho kapoty.

Zavřela jsem oči a připravila se. Tři... dva... jedna... jedna... jedna... Nic. Žádná bolest ani náraz se nedostavily. Místo střípků skla, které se mi měly zarývat do kůže, místo chladné kapoty, na níž jsem měla ležet a místo mé horké krve, která mi měla prýštit z otevřených ran jsem pocítila něžné jemné doteky, které mě prudce strhly stranou a přitiskly mě k teplému tělu.

Otevřela jsem oči. Neviděla jsem nic. Zahalovala mě černota, kam jen jsem  pohlédla. Když jsem se ale podívala pořádně, zjistila jsem, že ta temnota má strukturu. Byla to... pera? Opravdu. Hromady a hromady havraních per, které jakoby tvořily celý svět. A pak jsem pod sebou ucítila pohyb a viděla jsem, jak se ta pera rozestupují.

V tu chvíli jsem před sebou spatřila mužský obličej. Výrazným rysům, ostře řezané bradě a něžně vykrojeným rtům dominovaly oči. Veliké zářivé oči barvy nejjasnějšího smaragdu, který někdo nastaví proti slunci. Byla jsem jimi uhranutá a na malý okamžik jsem přestala dýchat.

Když jsem se vzpamatovala, zjistila jsem, že ta záplava per, která mě objímala a konejšila svými měkkými doteky jsou křídla. Obrovská uhlově černá křídla, která vyrůstala tomu muži ze zad. Zahleděla jsem se do těch smaragdových dolů a hledala lék na své zmatení a naprostý úžas nad tím, co se před chvílí stalo. Ale jediné, co jsem v nich našla byla zlost. Obrovská zlost přelitá hektolitry strachu a lítosti.

A pak ty oči zamrkaly a zmizely. Můj zachránce mě postavil na nohy, stáhl svá sametová křídla k sobě a vytratil se jako pára nad hrncem. Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale nikde jsem ho neviděla. A i když mi nic z toho nedávalo smysl, a i když jsem neviděla toho muže doopravdy vzlétat, byla jsem si jistá, že ta malá černá tečka ztrácející se závratnou rychlostí v mracích jsou jeho křídla, jež ho nesou ode mě pryč.

Neodcházej...

To byla má poslední myšlenka, než jsem se skácela k zemi.

Slyšela jsem kolem sebe zděšené výkřiky. „Lilly!“ „Jsi v pořádku? Bude v pořádku?“ „Co se stalo, Lilly?“ „Vnímáš mě?“ Někdo mě vzal do náručí a začal mi profackovávat tváře, abych se probrala.

„Dave?“ zamumlala jsem a pokusila se nadzdvihnout ztěžklá víčka, která jako by mi někdo zatížil olovem.

„Jo,“ slyšela jsem zašeptat konejšivým tónem ten hlas, který před chvílí vykřikoval mým směrem zděšené otázky. „Jsem to já, zlato. Ničeho se neboj.“ Podívala jsem se do těch jeho krásných uhlově černých očí, které se nade mnou skláněly. Moment – krásných? Ano, byly krásné. Jako by se v nich zračil nekonečný vesmír, který momentálně zachvacovala úzkost a strach. Přála jsem si ty černé studny utěšit. Čeho se všichni tak bojí? pomyslela jsem si omámeně.

„Anděl...“ zašeptala jsem a pak jsem ztratila vědomí.

Ucítila jsem pod sebou cosi měkkého. Bylo mi teplo a cítila jsem se příjemně. Nevěděla jsem, kde to jsem ani co se děje a bylo mi to jedno. Cítila jsem se hodně unavená a přála jsem si spát. Pokusila jsem se vrátit do tmy, ve které jsem se před chvílí nacházela, ale můj mozek to odmítal. Připadalo mi, jako bych prospala celé věky, ale pořád to bylo málo. Najednou se mne zmocnila touha vrátit se opět do náručí toho anděla, ve  kterém bych si mohla v klidu odpočinout, a být konejšena jeho sametovými křídly... Počkat – anděla? Křídly?

V tu chvíli mou myslí projely jako blesk z čistého nebe vzpomínky a já jsem se prudce posadila. Rozhlédla jsem se kolem a zjistila, že  ležím v posteli v přítmí mého pokoje, jehož okna překrývají modré závěsy.

Co se stalo? A jak jsem se sem vlastně dostala? To auto mě přeci mělo rozsekat na kousíčky, nebýt... nebýt toho anděla. Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, nedokázala jsem pro tu... bytost najít jít jiné pojmenování. A tenhle anděl mě strhnul stranou, zaštítil mě křídly a zachránil mi tím život. Vzhlédla jsem vzhůru ke stropu svého pokoje a naivně přemýšlela, jestli mě teď odněkud z nebe sleduje. Znepokojeně jsem se ošila při myšlence neustálého pozorování, zároveň mě ale zaplavil pocit bezpečí.

Přehoupla jsem nohy přes okraj postele a obula si veliké plyšové bačkory s králičími hlavami, které u ní byly připravené. Já vím, jsou... trochu dětinské, ale když ony jsou tak pohodlné a měkké! Já se jich zkrátka nevzdám, i kdyby mi z nich vyrostla noha. Už jsem se chtěla postavit a jít zjistit, co se vlastně stalo, když v tom se otevřely dveře mého pokoje a vstoupila do nich mamka. V ruce držela tác s velikým hrnkem kouřícího se nápoje a snídaní.

„Už jsi vzhůru! Konečně, začínala jsem mít strach,“ řekla a rychlým krokem přešla k mé posteli. Položila tác na můj noční stolek a sedla si vedle mě. „Strašně si mě vylekala, mladá dámo!“ Sáhla mi na čelo a při tom si mumlala: „Hm, teplotu nemáš, puls vypadá v pořádku. Je ti dobře? Necítíš nevolnost, nebo tak?“ Povzdechla jsem si. To je tak, když máte za matku lékařku.

„Ne, mami, je mi dobře. Jenom... jenom mě trochu bolí hlava,“ řekla jsem.  Mamka spokojeně přikývla.

„Budeš v pořádku. Dojdu ti pro nějaký prášek,“ slíbila, postavila se a otočila se k odchodu. Ve dveřích se však ještě zarazila. „Jo a máš tu návštěvu. Pošlu ti ho nahoru,“ řekla a zmizela v chodbě.

„Počkej! Kdo to je?“ zavolala jsem ještě na ní ale už byla pryč. Odpovědí mi byl černovlasý mladík, který se během několika vteřin objevil ve dveřích mého pokoje.

 „Dave!“ vykřikla jsem z části překvapeně, z části otráveně a z části polichoceně a rychle schovala své králíčkovské bačkůrky pod postel.

„Lilly! Jak ti je? Jsi v pohodě?“ začal se hned vyptávat a přispěchal k mé posteli. Překvapeně jsem si uvědomila, že jeho hlas zněl jinak než jindy. Odhodil tu sebevědomou masku, uvědomila jsem si náhle.

„Jo, jo, jsem v pohodě. Já... Co tady děláš, Dave?“

„Já jsem tu už od rána. Tvoje mamka mi dovolila tu počkat, než se probudíš.“

„Od rána? Jak dlouho jsem spala? Co je dneska za den?“ vyděsila jsem se.

„Je pátekvečer,Lilly. Prospala jsi celý den,“ oznámil mi.

„Cože?“ Spala jsem celý den? To je vtip?

„Klid, ve škole jsme oba dva omluvení a domluvil jsem ti to i s učitelem klavíru. Souhlasil, že můžeš v pondělí hodinu vynechat. A když už jsme u toho, proč jsi mi neřekla, že máš klavír v pondělí a ne ve středu?“ zeptal se a v jeho hlase jsem zaslechla ublížení. Povzdechla jsem si a zabořila si prsty do vlasů. Unaveně jsem si odhrnula ofinu z obličeje, což mi ale nebylo vůbec nic platné, protože téměř okamžitě spadla zase zpátky.

„Dave, já... já teď vážně, ale vážně nemám chuť na vážné rozhovory. Jsem moc ráda, že o mě máš takovou péči a za to ti děkuju, ale prosím, tímhle mě teď netrap,“ požádala jsem ho a myslela jsem to smrtelně vážně.

„Dobře,“ povzdechl si Dave a přešel k oknu, aby z něj odhrnul závěsy a pustil k mým očím alespoň trochu světla. „Hlavně, že jsi v pořádku. Bál jsem se o tebe.“

„Jo, já... já vím. Promiň,“ řekla jsem a cítila jsem se mizerně, že jsem mu lhala. A přitom on se snaží být tak milý. Vlastně nedělá nic špatného, jen... jen si vybral špatnou holku. On si zaslouží někoho lepšího než mě.

„Ne, neomlouvej se. Oba jsme měli být opatrnější,“ řekl a matrace se náhle prohnula pod jeho vahou, jak se posadil na postel vedle mě. Potom pohnul rukou, a posunul ji výš až k mým kolenům, na kterých jsem měla položenou svou ruku. Věděla jsem, co chce udělat ještě dřív než se to stalo, ale nebyla jsem schopna tomu zabránit. Zareagovala jsem příliš pozdě, až když jsem pocítila na své ruce stisk Daveovy dlaně. Trhla jsem jí, abych ji vyprostila z Daveova sevření, ale on mi to nedovolil. V rozpacích jsem jezdila očima všude možně po pokrývkách a polštářích, které byly poházeny po posteli, jen abych se nemusela setkat s Davovým pohledem. Cítila jsem, jak se do mě jeho oči propalují a věděla jsem, že jim už nedokážu dlouho odolávat.

Pak jsem zdvihla hlavu a zahleděla se do nich zpříma. Okamžitě, jak jsem to udělala, jsem toho zalitovala, protože jejich černá hlubina mě v mžiku pohltila. A tam někde hluboko, až úplně na dně, pokud tam ovšem nějaké dno bylo, se rozhořel oheň. Cítila jsem příjemné mravenčení v zátylku a vnímala, jak mezi našimi dlaněmi prochází elektrický výboj. Nelíbilo se mi, jak moje tělo reagovalo na jeho dotek a chtěla jsem zase uhnout pohledem, jako bych to tím mohla všechno zrušit, ale nešlo to. Dave mě hypnotizoval stejně, jako smaragdy toho anděla, jež mi zachránil život.

A pak náhle promluvil tichým a jemným, zároveň ale naléhavým hlasem:

„Tohle už mi nikdy nedělej, Lilly. Slib mi, že na sebe budeš dávat větší pozor.“

„Slibuju,“ odpověděla jsem automaticky ještě dřív, než mi došlo, co jsem vlastně slíbila.

V tu chvíli se otevřely dveře a vpadla do nich máma s nějakou krabičkou a sklenicí vody v ruce.

„Eh... no... já.. nesu ti ten paralen, ale radši vás nechám o samotě,“ oznámila, když si všimla našich spojených rukou. Věděla jsem, jak to musí vypadat a rozhodně jsem to tak nechtěla nechat.

„Ne, ne, tak to není! Není to tak, jak to vypadá!“ zavolala jsem ještě za mamkou a rychle vyškubla ruku z Daveova sevření na důkaz pravdivosti svých slov, ale po matce už v pokoji zbyl pouze ten prášek a voda, které před svým odchodem odložila na můj prádelník.

Mezi mnou a Davem zavládlo rozpačité mlčení. Dávala jsem si veliký pozor na to, abych se nesetkala s jeho pohledem. Nevím, jak dlouho to trvalo, než se Dave zvedl, došel k prádelníku, vzal z něj vodku a krabičku léků, vrátil se ke mně a podal mi je se slovy: „Na, vypij to. Udělá se ti dobře.“

„Díky,“ pokývla jsem a byla jsem ráda, že se mi nezachvěl hlas. Spolkla jsem pilulku a zapila ji podávanou vodou. Po chvíli jsem se zeptala:

„Co se vlastně stalo?“ Nutně jsem musela vědět, co viděl. Otočil se ke mně čelem.

„Přesně na to jsem se chtěl zeptat já tebe. Já jsem viděl jenom to, jak se na tebe řítilo to auto a ve smyku se úplně stočilo stranou, a ve chvíli, kdy jsem čekal, že tě srazí, jsi tam prostě nebyla. Teprve, když napálilo do té lampy jsem tě uviděl, jak stojíš o několik metrů dál.“ To auto nabouralo do lampy? Vždyť tam žádná lampa nebyla! Nebo to snad byl další ochranný manévr, který měl řidiči auta zachránit život? Ale přeci mi neříkejte, že by si někdo nevšiml něčeho tak velkého, jako je pouliční lampa, jak si to metelí několik metrů po silnici, aby se stihla dostat na správné místo dřív, než se to auto rozmlátí o zeď.

Ale to je teď jedno, pomyslela jsem si a schovala to do šuplíčku ve své hlavě se štítkem „odloženo na později,“ který byl teď přímo přecpaný různými samovolně se pohybujícími věcmi.

Takže Dave nic neviděl. To to auto, muselo mu skrýt výhled. To mám ale štěstí! Zase jsem jediná, kdo viděl něco divného. Možná bych měla jít navštívit psychiatra, třeba by mi s touhle záhadou pomohl. Vysvětlení, že jsem měla halucinace nebo že jsem blázen by bylo rozhodně mnohem uvěřitelnější, než že mě před jedoucím autem zachránil nějaký okřídlený chlap. Uvěřitelnější, ale ne uspokojivější, pomyslela jsem si trpce.

„Co se teda vlastně stalo, Lilly? V jednu chvíli jsi tam byla a pak jsi najednou byla pryč!“

„Já nevím, Dave. Nemám ponětí, co se stalo. Celé to mám takové... zamlžené. Moc si toho nepamatuju. Nejspíš se mi prostě podařilo na poslední chvíli uhnout,“ řekla jsem a doufala, že mojí smyšlené verzi uvěří. Samozřejmě, mohla jsem mu říct pravdu, ale sotva jsem si mohla myslet, že by věřil takovému nesmyslu, jako že mě zachránil anděl. Já osobně jsem tomu nesmyslu ale věřila.

Dave se na mě podíval zkoumavým pohledem. Pak se ale usmál a naklonil se blíž ke mně.

„Víš co? Necháme to pro tentokrát plavat. Teď si hlavně potřebuješ odpočinout,“ řekl konejšivým hlasem a zlehka mě položil na hromadu polštářů, která se vršila na mé posteli. Pak mě něžně pohladil po tváři a opět mě začal hypnotizovat pohledem. On mi to snad dělá schválně! pomyslela jsem si rozhořčeně, když v tom se znovu rozlétly dveře.

Do pokoje vpadla Jannett, Emmily, Vicky, Betty a Sabine. Jannett, která překročila práh ze všech nejdřív, se hned po prvním kroku zarazila a zírala na nás dva, jako bychom právě spadli z Měsíce.

„Jo... no tak to my radši počkáme venku,“ řekla a za doprovodu tlumeného chichotání mých kamarádek se chystala spěšně opustit pokoj.

„V pořádku, Dave už stejně odchází, že Dave?“ řekla jsem kousavě. Ani nevím, kde se ve mně ta nevraživost tak najednou vzala, když mi ještě před chvílí bylo tak příjemně. Nejspíš to bylo proto, že si všichni vykládali můj vztah s Davem úplně jinak, než jak to mezi námi doopravdy je. Důrazně jsem se na Davea podívala, jako bych se ho znovu ptala „Že ano?“. Dave jen poslušně přikývl, věnoval mi dlouhý pohled, plný... hromady emocí. Dokázala jsem rozpoznat náklonnost, kterou jsem v jeho očích vídávala často, pak kromě jiného možná taky kapku ublížení a nechápavosti. Nevěnovala jsem tomu ale pozornost a ještě než beze slova opustil můj pokoj jsem mu kývnutí oplatila. Holky na nás jen vyjeveně zírali.

Když byl Dave bezpečně z doslechu, Vicky zabouchla dveře a mě zaplavila lavina jejich zvědavých otázek.

„Co to bylo?“ ptala se Sabine. Všechny mé kamarádky se vyskládaly po okrajích mojí postele a netrpělivě čekaly na mou odpověď.

„Nic,“ řekla jsem rázně. „Nic to nebylo. Zase se jen snažil si mě získat, vždyť ho znáte.“

„Jo, ale ty mu obvykle odporuješ. A teď se nezdálo, že by jsi k jeho počínání měla nějaké námitky,“ poznamenala Emmily a všechny horlivě přikyvovaly.

„Samozřejmě, že jsem měla námitky. Mezi námi dvěma nic není. Tečka,“ vyjasnila jsem jim tónem, kterým jsem jasně dávala najevo, že k tomuhle tématu už nechci slyšet ani slovo.

„Jak myslíš,“ řekla nepřesvědčeně Jann a pokrčila rameny. Bylo vidět, že tomu ani ona, ani nikdo jiný neuvěřil. Povzdechla jsem si, ale nechala jsem to bez komentáře. Však ono jim i Daveovi časem dojde, jak se pletou.  

„Ale teď povídej. Co se vlastně stalo?“ začala se poplašeně vyptávat Betty a přejížděla mě pohledem od hlavy až k patě, jako by zkoumala, jestli jsem neutrpěla nějakou újmu.

Všechno jsem jim to vylíčila, ale ve svém vyprávění jsem samozřejmě vynechala ten drobný detail s mým zachráncem. Ani mé kamarádky nemusí vědět, že vídám anděly. Sice jsem mluvila, ale tomu, co jsem říkala, jsem nevěnovala příliš velkou pozornost. Myšlenkami jsem se toulala někde v oblacích a hledala jsem tam nějaké rozumné vysvětlení na to, co jsem viděla.

Stála jsem tváří v tvář smrti, ale ten anděl, pokud to anděl vůbec byl, mě strhl stranou. Pomohl mi. Ne, on mě zachránil. A přesně v tu chvíli, kdy mě tohle napadlo jsem si utvořila jistou spojitost mezi těmi pohybujícími se věcmi a tímhle andělem. Zachránil mě před jistou újmou na zdraví, stejně, jako ten květináč mamku a ty větve v parku mě a Emmily. Tyhle dvě věci musí to mít něco společného. Bylo by to až moc náhod pohromadě, kdyby nemělo. Budu to muset nějak prošetřit.

Tak a zase máme za sebou další kapitolku. :) Chtěla bych vám strašně moc poděkovat za ty úžasné komentáře, kterými mě zásobujete. Natankovali jste mě přímo raketovým palivem, takže jsem dokázala sesmolit další kapitolku za jediný den. :) Opravdu jste vážně skvělí čtenáři a na téhle povídce máte úplně stejný podíl, jako já, protože nebýt vás, kdo ví, jak dlouho by se Will a Lilly váleli zaházení jinými myšlenkami někde v koutě mé hlavy. :)

Alča: Dík za radu, zmrzka vážně zabrala. :) Bohužel to ale mělo i vedlejší účinek a to ten, že jsem seděla před monitorem s prázdnou stránkou wordu a cpala do sebe jednu lžíci zmrzliny za druhou, neschopna s tím přestat a přinutit se stisknout byť jen jediné čudlítko na klávesnici, takže jsem ji musela nakonec odložit. :D

Tuhle kapitolku bych chtěla věnovat autorce povídky Devil's Night, Ivetki, která pokřtila jednu ze svých postav mým jménem. Takže od teď jsem Lucienne, běžně zvaná jako Lucifer, šévka Pekla, tak si na mě dávejte pozor! :D:D:D

A k závěru bych vás zase chtěla poprosit o nějaký ten komentář, aby se mi příští kapitolka psala stejně dobře, jako tahle. :) Do konce příštího týdne vám můžu slíbit minimálně ještě jednu kapitolku o Willovi, ve které se dozvíte, jak s ním Simons a ostatní jeho nadřízení naloží. Víc kapitol si slíbit netroufám, protože budu průběžně odjíždět na rodinné výlety a nejspíš nebudu mít možnost se moc často dostat k počítači.

Vaše Lucienne

PS: Určitě jste si všimli, že se občas u některé z ových kapitol objeví odkaz na mé Shrnutí. To znamená, že jsem tampřidala něco nového. :o)

Shrnutí

Autor: Lucienne (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Pod křídly Strážného anděla - 8. kapitola - Lilly: