OurStories.cz ~ naše povídky » Šedá myška 1

16.08.2011 (18:00) • Texie • • komentováno 10× • zobrazeno 4874×

1. Tessina smrt

Sledovala stromy, které míjeli. Hlavu měla vyčerpaně opřenou o sklo. Byla unavená. Přestávala vnímat i to, kde právě jsou. Nezmáhala ji všechna tahle opatření. Neustálé opakování informací, aby si je vyryla do paměti a nepřeřekla se. Ne, tím to nebylo. Nemohla prostě spát. Kdykoliv zavřela oči, znovu ho viděla. Jeho ruce zbrocené krví, nůž, sadistický škleb...

Dala policii přesný popis. Po všech stanicích koloval jeho nákres. Zatím ho ale nedostali. Ne, zatím po něm pátrali... a on pátral po ní. Věděla to.

Proto tohle všechno. Pro ni to ještě ani zdaleka neskončilo. Policie měla svou výpověď, ale až ho dopadnou, potřebují, aby svědčila. Říkali, že je to záležitost nanejvýš několika týdnů. Jen ji schovají a pak se zase vrátí. Dostane zpátky svůj život, rodinu, přátelé...

O to vše teď přišla. Rodiče zůstali doma, nemělo cenu, aby kvůli těm pár týdnům odešli z práce a prodali dům. Potřebovala mít kam se vrátit. K čemu se upnout.

„Sendy?“

Ani si nevšimla, že zastavili.

„Sendy, to je tvoje jm...“ ozvalo se už o poznání tišeji.

„Já vím,“ zamumlala. Unaveně se otočila a podívala se na agenta, který seděl na za volantem a teď k ní byl otočený mezi sedadly.

„Je mi jasný, že to pro tebe není lehký,“ zamumlal vážně, „ale je to jen na chvíli.“

Přikývla.

„Tak pojď.“

S těmi slovy vystoupil a otevřel dveře i jí.

„Sendy!“

Okolo se ozval vysoký hlas. Donutilo je to oba ohlédnout se k ženě, která si to k nim šinula přes trávník. Agent vedle ní nasadil vřelý úsměv. Jako by si ho přímo na tvář dolepil. Měla podezření, že tohle přetvařování musí na akademii snad trénovat.

„Dobrý den, slečno Cartrová.“

„Vy musíte být pan Hagel z ústavu péče o dítě,“ zazubila se na něj v odpověď.

Sendy po něm zatěkala pohledem. Jo, jo, tenhle vazoun byl prototypem úředníka s citem pro dětskou dušičku. A obzvlášť s tou pistolí za pasem, co ji schovával pod sakem a druhou měl schovanou pod sedadlem v autě.

Pohled jí hnedka ale znovu sklouzl na to okolo. Štěrková silnice, rozlehlý trávník posetý hnědnoucím listím a menší domek. Zahryzla se do rtu. Bylo to tu tak jiné. Žádná pláž, šumění moře, sálající slunce... V porovnání s jejím domovem to tu bylo vlhké, ponuré a odřízlé.

Na rameni se jí ocitla těžká ruka. Škubla sebou a vrazil do dveří auta. Agent dělal, že si toho ani nevšiml. Sklonil se k ní, aby měli tvář na stejné úrovni.

„Dávej na sebe pozor, ano?“

Přikývla.

„A kdybys cokoliv potřebovala, tak se ozvi.“ Ve skutečnosti musela dávat hlášení každé dva dny.

Na tváři se mu znovu objevil široký úsměv, který věnoval slečně Cartrové. „Hodně si toho prožila, ale věřím, že ji necháváme v dobrých rukách.“

„Nemusíte mít obavu,“ ubezpečila ho hned. „Snažím se pro všechny své svěřence vytvořit domov.“ Poslední slova zaměřila už přímo k Sendy.

´Pan Hagel´ jim naposledy z auta zamával a zmizel jim z očí.

Sledovala ho. Byl posledním mostem s jejím životem. Právě teď začal její nový, dočasný.

„Tak co Sendy, máš hlad?“

Slečna Cartrová se k ní sklonila. Měla vysokou vychrtlou postavu s protáhlou tváří plnou předčasných vrásek. Kdysi čokoládově hnědé vlasy měla prokvetlé šedinami a stažené do drdůlku, aby jí vlasy nezavazely při práci. Evidentně nikdy neslyšela o krému proti vráskám, barvě na vlasy nebo řasence.

„Ne, nemám hlad.“

„No dobře,“ pokývla bodře. „Tak pojď, ukážu ti dům a tvůj pokoj.“

Dům vypadal zevnitř stejně jako zvenku. Starý, pečlivě uklizený a všude voněl vosk na nábytek. Dole byla předsíň se schody do patra, kuchyně, spíž a něco, co by se snad dalo nazvat salonkem. V patře už byly jen dva pokoje a koupelna. Slečna Cartrová brebentila celou dobu. Jako by ji snad prováděla historickým zámkem. Jako poslední si nechala pokoj pro Sendy.

„A tohle,“ otevřela dveře, „tohle bude tvoje království.“

Nechala Sendy vejít jako první. Prkennou podlahu kryl tlustý tkaný koberec a tlumil její kroky. Zdi byly potažené už poněkud vybledlou starorůžovou tapetou s růžemi. Nábytek byl starý, ale dobře udržovaný – prádelník se třemi zásuvkami, psací stolek s polstrovanou židlí a hlavně masivní postel. Tlustá duchna a polštář měli povlečení s květinovým vzorkem, vlastně jako všechno tady.

Slečna Cartrová za ní stála a čekala napnutě na její reakci.

„Hezké.“

Na víc se nevzmohla. Můj Bože! Vypadalo to tam jako v historickém románu!

„Ty toho moc nenamluvíš, co?“ zkonstatovala.

Sendy jen omluvně pokrčila rameny.

„Tak si zatím vybal a jak se na to budeš cítit, tak přijď dolů, ano?“

Poučena z předchozí půlhodinky nečekala na odpověď a zavřela za sebou dveře.

Sendy dosedla unaveně na postel. Zabořila se do duchny, která se okolo ní ještě vzedmula. Bylo to po dlouhé době poprvé, kdy byla alespoň na okamžik sama. Znovu přelétla pohledem okolo až k oknu. Vstala a došla až k němu. Měla výhled přímo za dům. Rozkládala se tam zahrada s altánkem, pár záhonků se zeleninou a za brankou na konci zahrady bylo pár stromů, které lemovaly z jedné strany cestu a z druhé potok.

Přes léto tu muselo být hezky, ale teď už většina listí ze stromů opadala a všechno tak vypadalo ponuře.

Raději se odvrátila a popadla tašku. Dokonce ani svoje oblečení si nemohla nechat. Koupili jí nové. Vytáhla komínek oblečení a vydala se s ním k prádelníku. Přímo nad ním viselo zrcadlo. Podívala se do něj, zatím co položila hnědý svetr s několika neforemnýma trikama do šuplíku. Dokonale to k ní pasovalo. K jejímu novému já, k Sendy.

Hleděla na sebe. Na tmavě hnědé vlasy a obarvené obočí, které odvádělo pozornost od její opálené pleti. O řasách ani nemluvě, ty zanikly úplně. Její světle modré oči se tak téměř ztrácely, což ještě dokonaly brýle s tlustými obroučkami. Nejlepší tečkou však byla vyndávací rovnátka. V první chvíli myslela, že z nich zešílí. První den si o dráty rozedřela dáseň a musela trénovat jak s nimi vůbec jíst. Tedy spíše co jíst.

Krásná tvářička Tess Grandolové, roztleskávačky a oblíbenkyně školy zmizela. Vítej, Sendy Robinsová!

> Vítej v pekle >

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Šedá myška 1: