OurStories.cz ~ naše povídky » Šedá myška 10

20.09.2011 (10:00) • Texie • • komentováno 6× • zobrazeno 2558×

10. Návrh

Další školní den byl stejný jako ty předchozí. Téměř. Tím zpestřením bylo vrznutí židle v lavici před tou Sendinou a dva lokty, co se jí opřely o lavici. Zarážející na tom byl především ten fakt, že tam normálně nikdo neseděl, nikdo by se nehrnul do lavice během přestávky a především to zafunění přímo jí do pěšinky ve vlasech. Tohle všechno směřovalo k jednomu jedinému závěru. Měla po klidu.

Zvedla pohled od čmáranic na sešitu.

„Nazdárek.“ Michael po ní blýskl svým dokonalým chrupem, že jí překvapením zvednuté obočí okamžitě sjelo dolů.

„Čau.“

„To se takhle mračíš pořád?“ nadhodil. Ten zájem a snaha o přátelské chování mohly znamenat jenom jedno.

„Ne, jenom když jsem vzhůru. Co chceš?“ zavrčela a začala si znovu čmárat po sešitu. Nechtěla se s ním bavit a ignorace byla jedním z nejlepších metod, jak ho rychle a bez námahy vystrnadit. Těch několik posledních dní z ní v tomhle udělalo expertku.

Ok, tak lehká ignorace. Koutkem oka ho dál sledovala. Takže jí neušlo, jak se pobaveně za culil. Udělal se mu při tom roztomilý ďolíček na bradě. Jo jo, slaďouš k sežrání.

Kdysi by takovýmu padla k nohám. Jenže to byla ještě Tess, holka, které by okamžitě on nebo kterýkoliv další pomáhal zase vstát... Kdežto Sendy by jenom překročili.

Nevšimla si, že na propisku tak tlačí, dokud se neozval povědomý zvuk trhání papíru a hrot neprojel až na první stránku.

„Kruci!“

Rychle ji vytáhla a vypnula. Na místo čmárání s propiskou začala komíhat mezi prsty. Čekala, kdy se sbalí a vypadne. Jenže Michael to evidentně neměl v úmyslu.

S otráveným povzdechem spustila ruku až propiska práskla o stůl. Podívala se zpříma na něj. Ten blbec ji celou dobu sledoval a dobře se bavil.

„Poslouchám.“

Ten vůl se zaculil, jako že kdo si počká, ten se dočká.

„Chtěl jsem tě poprosit...“

No neříkala to?!

„... abys mě doučovala chemii.“

„Cože?!“

Nedechl se, aby jí to trpělivě zopakoval. I ten okamžik jí ale stačil k ověření toho, že slyšela správně.

„V žádným případě!“

„Třeba jako brigádu...“

„Řekla jsem ne!“ To by jí ještě tak chybělo, mít na krku tohodle frajera! Znala to až moc dobře – metoda Kamarád šprt. Trocha pozornosti od miláčka školy a nějaký ubožák z toho byl tak na větvi, že za chvíli psal eseje a úkoly nadvakrát.

„Proč?“

„Protože nemám zájem!“ odsekla.

Doslova v tom jeho zamyšleném kukuči četla, že na tohle není moc zvyklý. Tedy rozhodně ne od někoho, kdo vypadá jako ona. Smůla chlapče, svět je krutý.

„A kdyby...“

Jeho hlas přerušil zvonek.

Naklonila hlavu a opřela se zády o opěradlo. Zavrtěla propiskou mezi prsty a přelétla ho posledním chladným pohledem.

„Sbohem.“

Seděl tam dalších pět šest vteřin, než se konečně zvednul a zaplul do své lavice.

Zbytek hodiny se na to snažila Sendy nemyslet a hlavně se nedívat jeho směrem. Šlo to snáz, než by si pomyslela.

„Obědová přestávka, světlý okamžik i toho nejšedivějšího školního dne.“

Sendy vzhlédla od jídla k Reyovi, který se objevil s tácem u stolu.

„Chlape, tobě by měli tu literaturu škrtnout z rozvrhu, má na tebe magoristický vlivy,“ zašermoval k němu Max s kusem sekané nabodené na vidličce.

„A tobě by zase malá nákaza tohodle viru neuškodila,“ vrátil mu to. „No, ale vážně lidi, chyběli jste mi. Tohle dopoledne bylo šílený. Prostě den blbec.“

„Tak v tom případě navrhuji dneska další sraz. Včera to bylo super.“

„Jo, aspoň bych měl na co se těšit a ty,“ kývl Rey hlavou k Sendy, „jdeš povinně taky.“

„Uvidím,“ hlesla neutrálně a rýpla do hromádky kaše. Neměla v plánu jít. Jenže netušila, na co se vymluvit.

„Tak před školou, jo?“ zašišlala na ni Vera, než se jí ztratila v hloučku studentů, kteří také spěchali do tříd. Ušetřili jí tak odpovědi.

Chodby už se docela vyprázdnily. Sendy si ani nevšimla, že už je tak pozdě. Přidala tedy do kroku. Byla sotva pár metrů od třídy, když ji cosi smetlo. Z klučičích záchodů vystřelil nějaký kluk a vrazil do ní, že skoro sletěla na zem. Její batoh tolik štěstí neměl. Neměla zapnutý zip a jeho obsah se vysypal na podlahu. Okolo se mihlo ještě pár nohou a ona se mezi nimi snažila posbírat všechny věci a v rychlosti je házet zpátky.

Natáhla se pro učebnici a zarazila se, když se najednou ocitla kousek před ní. Vzhlédla po ruce nahoru. Překvapený výraz hned vystřídal chladný.

„Díky,“ hlesla bez kousku vděčnosti v hlase k Michaelovi. Popadla i zbývající věci a prudce vstala. Udělal totéž.

„Proč jsi na ně pořád tak naštvaná?“

„A proč mě nenecháš na pokoji?“ vrátila mu stejnou mincí.

„Protože potřebuju to doučování a ty jsi v chemii nejlepší ve třídě.“

Tak fajn, měl bod za upřímnost.

„To možná jo, ale nemám zájem doučovat tebe a ani nikoho jinýho. Ve třídě najdeš určitě spoustu jiných holek, co se o to div nepřetrhnou.“

„Jo a většina z nich je ráda, že obstojně prolízá...“

Jenže to nebyl její problém. Otočila se a vykročila ke třídě. Nikde už nikdo nebyl a byla jen otázka vteřin, než se objeví i jejich učitel.

Daleko ale nedošla. Zabránila jí v tom ruka, co ji chytila za rameno. Otočila se tak prudce, že ji okamžitě stáhl.

„Hele, aspoň o tom přemýšlej, jo?“

Probodla ho pohledem. O co mu sakra jde? Tohle nebylo jen kvůli nějaké blbé chemii...

„Dobře.“ Přemýšlet o tom přece může ne? Následujících pár vteřin.

Tenhle malý ústupek jí nakonec konečně dopomohl dostat se do třídy. Ještě ani nedošla k lavici a otevřely se dveře a dovnitř vešel i jejich učitel.

Mrskla pohledem po Michaelovi, který taky zajel do lavice a rychle si vytahoval sešit a propisku. Otevřel ho a ohlédl se přímo k ní. Její podezíravý pohled se na okamžik zaklesl do jeho. Oči se mu mírně přivřely, když na tváři vykouzlil mírný úsměv. Ten kluk se snažil. A to až moc. Jenže proč?

> Piknik >

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Šedá myška 10: