OurStories.cz ~ naše povídky » Šedá myška 14

03.10.2011 (10:00) • Texie • • komentováno 5× • zobrazeno 2544×

„Ne,“ odpověděla popravdě. Sledovala ty tři milé dětské tváře a v krku měla nepříjemný pocit. Nedočkavě na ni hleděli. „Sendy tu bohužel není, musela si ještě jet pro zbytek věcí.“

„Aha.“ Bylo na nich vidět, že je to zklamalo.

„Tak děkujeme,“ usmál se i přesto Max. Jeho tvář nepohasla ani teď. Byl věčný optimista. „Kdyby se vrátila brzo, vyřídíte jí, aby ještě přišla?“

„Samozřejmě,“ přikývla Meggie.

„Děkujeme, naschladnou.“

Trojhlasně se s ní rozloučili a odcházeli.

Meggie na ně ještě pár vteřin hleděla, než zavřela dveře a otočila se do chodby. Všude bylo ticho. Naprosté. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila, ale nepomáhalo to. Vykročila nahoru. Došla až do patra. Sendy tu stála ve stínu chodby kousek ode dveří svého pokoje.

„Čekám vysvětlení, mladá dámo.“

14. Hádka

Celou tu dobu si myslela, že se trápí, nemá tu přátele. Jenže ona je sama od sebe odháněla. Lhala jim, zatím co oni o Sendy opravdu stáli. Donutila dokonce lhát i ji samotnou!

„Nechci o tom mluvit.“ Nepodívala se jí ani do očí. Měla špatné svědomí. Věděly to obě.

„Ale já ano!“ Takhle to opravdu dál už nešlo. Celou tu dobu věřila, že se to lepší a ona se tu zatím uzavírala před světem. „Nemůžeš jen takhle přežívat. Musíš jít dál.“

Sendy semknula rty. Meggie to nechápala. Nic nevěděla. Netušila, že tohle ona nemohla udělat.

„Jenže já nechci.“

„Ale co nechceš?! Žít? Mít okolo kamarády, kterým na tobě záleží? Najít znovu ty, kdo by tě měli rádi a ty je?“ Srdce jí divoce bušilo. Nerada zvyšovala hlas, ale byla stále zoufalejší.

Sendy nebyla ani o trochu klidnější.

„Jo, přesně tak. Nechci nic z toho!“

„Ale takhle se prostě vydržet nedá. Nemůžeš se před všemi uzavřít do ulity na zbytek života.“

„Ale já musím. Musím to tu prostě takhle vydržet!“

„Sendy,“ nadechla se. Srdce jí rozčílením tepalo až ve spáncích. „Možná týden nebo dva takhle vydržet můžeš, ale co dál?“

Sendy nechápavě zavrtěla hlavou. Jak dál? Dál prostě začne znovu žít, tak jako předtím.

Meggie na okamžik zavřela oči. Některá pravda bolí, ale občas ji prostě slyšet musíme.

„Ani ty a ani já netušíme, jak dlouho tu zůstaneš. Může to trvat měsíc nebo rok. Nikdo z nás dopředu... Sendy?“ Vyděšeně vyjekla, když její tvář doslova zbělala.

„Ne.“ Jen tichý zděšený šepot.

Meggie k ní natáhla ruku, ale Sendy ji setřásla.

„Ne! Já tu nezůstanu!“ vykřikla to na ni. V jejím hlase byla zuřivost, ale jen aby zakryla tu hrůzu, která se jí zmocnila. Představa, že by tu měla zůstat tak dlouho...

„Slíbili – slíbili pár týdnů nic víc...“ Mumlala si jen pro sebe. Pohledem neklidně těkala okolo. Pak jako by dostala ránu sebou škubla a vyrazila do svého pokoje. Vyškubla horní zásuvku prádelníku tak prudce, že dopadla na zem.

Sendy začala nepříčetně odhazovat oblečení. Meggie netušila co dělat. Sendy měla tvář rudou a ruce se jí rozčílením doslova třásly. Odhrnovala oblečení dokud nenašla mobil. Zuřivě mačkala tlačítka dokud nenašla to správné číslo.

Přiložila si mobil k uchu, zatím co druhou rukou sevřela křečovitě okraj zásuvky.

Meggi přesně poznala okamžik, kdy to na druhém konci zvedli. Sendy sebou škubla.

„Jak dlouho?“

Nenechala ani pomluvit agenta na druhé straně. Ta doba, než odpověděl jí připadala neskutečně dlouhá. Okusovala si rty. Potřebovala se ujistit, že tu zůstane opravdu už jen pár dní. Zahnat ten děs z představy, že by mohla mít Meggie pravdu.

Bylo jí v tom okamžiku i jedno, že ona poslouchá.

„Podařilo se nám získat další informace o jeho pohybu, ale ještě netušíme, jak...“

„Tvrdili jste týden nebo dva!“

„Ano, ale...“

„Jak nejdýl?“ Nenáviděla ty jejich ale. O jejich život nešlo. Je nepohřbili zaživa v tomhle zapadákově!

„Měsíc?“

Řvala na něj a bylo jí to jedno.

„Dva?“

Neodpovídal jí. Bylo to výmluvnější a pravdivější, než co od nich za celou tu dobu slyšela. Křečovité sevření její ruky povolilo. Ona celá povolila. Sklouzla z kleku na podlahu a opřela se ramenem o postel. „Můžu to trvat i celou zimu?“ Hlas už měla tichý. Odevzdaný.

„Ano.“

Ruka ji sklouzla na zem. Znala opověď, než promluvil. Zůstane tu měsíce a nikdo neměl nejmenší představu, kdy tohle všechno může skončit.

„Hallo? Te-Sendy? Slyšíte mě...“

Pohledem nepřítomě sklouzla dolů na podlahu, kde ležela její ruka a v její dlani telefon. Ukončila hovor.

Okolo se rozhostil klid. Rušil ho jen její divoký klukot srdce.

Byla podivně otupělá. Všechno k ní doléhalo z dálky. Nějaký hlas a pokoj okolo... V hlavě jí tepalo a jen ztěží dokázala polknout, jak měla knedlík v krku. Cítila ten tupý tlak. Předzvěst slz, které nepřicházely.

Na raměni se jí ocitla ruka. Nepřítomně vzhlédla. Tu tvář znala. Meggie. Ano, její Meggie. Jediná, koho teď měla. Mluvila, ale ona nedokázala vnímat její slova.

S námahou se zvedla na nohy.

„Já – já potřebuju ven.“ Ne ven, ale pryč. Co nejdále od tohodle všeho. Utéct. Protáhla se okolo Meggie. Nečekala ani na odpověď. Musela pryč. Okamžitě. Nedokázala se tu už ani nadechnout. Dovrávorala až ke schodům a dolů sešla s rukou položenou na zábradlí. Odhodlaně pokračovala zadními dveřmi až na zahradu.

Nezastavovala se. Pokračovala dál. Prošla brankou až na polní cestu za domem. Netušila ani kudy vede. Prostě šla. Na bradě ji něco zalechtalo. Instinktivně si po těch místech přejela prsty. Setřela slzy, než stačily skapnout dolů. Ostaní je ale hned následovaly. Konečně se prolomila hráz a po tvářích se jí začaly řinout slzy. Otřila si tvář hřbetem ruky a rozběhla se.

Utíkala a bylo jí jedno kam. Hnalo ji to kupředu, jako by to byla možnost, jak tohle všechno nechat tam někde za sebou.

Studený vzduch ji štípal v krku, ale bylo jí to naprosto jedno. Stejně jako bahno na cestě. Údery nohou do země byly jako ozvěny jejího srdce. Vytrvalé a zoufalé. Utíkala bez ohledu na cokoliv i na sebe samu.

Míjela neznámá místa a ignorovala docházející dech i těžknoucí nohy. Běžela, dokud měla ještě sílu. Dokud dokázala ještě udělat další krok. Pak už cítila jen náraz. V posledním okamžiku nastavila ruce a zbrzbila pád. I přesto jí kolemem projela tupá bolest. Dopadla na něj a na dlaně rukou, do kterých se jí zaryly kamínky.

Dosedla stále opřená dlaněmi o zem. Z hrdla se jí ozývaly vzliky, ale bez slz. Ty už vyschly. Ramena se jí trhavě zdvíhala, jak prudce oddechovala. Bolely ji nohy, plíce, hlava... Měla chuť tu zůstat už napořád. Nevracet se. Vždyť neměla přece kam. Domů, do svého skutečného domova, se vrátit nemohla.

Když ji sem odváželi, slíbili, že to bude jen na chvíli, ale lhali. Pohřbili ji tady. To co se nepodařilo tomu vraždícímu maniakovi, to se podaří jim. Pokud tady bude muset zůstat dalších několik měsíců, z jejího skutečné života, z Tess, nezbyde už nic.

> Dva na čtyřech >

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Šedá myška 14: