OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » „Budeme kamarádi?“

22.11.2011 (16:00) • Darien • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 12× • zobrazeno 2984×

Uprostřed pískoviště seděla malá holčička a hrála si s panenkou. Pohupovala s ní ze strany na stranu a broukala si přitom dětskou říkanku.

„Máme doma malé štěně, prý se chová rozjíveně…“ vítr bral malé Hermioně slova od úst a pohrával si s jejími kudrnatými vlásky. Zamračila se, když se její panence začala podezřele houpat hlavička a hrozilo, že dlouho nebude držet u zbytku těla.

„No tak, Emily, proč máš zas tolik písku ve vlasech?“ zeptala se rozmrzele hračky. Ozval se šustot kroků a dívenka se překvapivě otočila.

S nedůvěřivým výrazem si začala prohlížet malého blonďatého klučinu. Na sobě měl zašpiněné triko a kraťasy, takže si moc dobře mohla všimnout velké náplasti, kterou měl přes koleno.

„Co chceš?“ zamračila se na něj a schovala si panenku za zády. Zašklebil se jejímu gestu a sedl si vedle ní.

„Nic. To se tu nemůžu porozhlídnout?“ zeptal se. Hermiona se rozhodla mlčet a místo odpovědi pokrčila rameny. Brzy jí ale zvědavost přemohla.

„Ty jsi tu nový, že jo?“

„Jo, dneska jsme se přestěhovali. Mimochodem, jmenuji se Draco Malfoy,“ představil se a při zvuku svého jména se hrdě narovnal. Hermiona se začala pobaveně smát.

„Je tady něco vtipného?“ Klučina podezřívavě svraštil obočí.

„Máš strašně srandovní jméno!“ vyprskla Mia a zkroutila se pod náporem smíchu. Draco ji chvíli nevěřícně pozoroval, a přestože to vypadalo, že se chystá vznést námitku, brzy se rozesmál taky.

„A jak se jmenuješ ty?“ otázal se, když se po záchvatu smíchu mohl zase normálně nadechnout.

„Říkají mi Mia,“ prohlásila a ledabyle mávla rukou. Kývl hlavou a z kapsy vytáhl balíček bonbónů.

„Chceš fazolku?“ natáhl k ní sáček, který lákavě zašustěl. Dívka nechápavě naklonila hlavu na stranu.

„Co to je?“

Draco se překvapením zakuckal.

„Tys nikdy neměla Bertíkovy fazolky?!“ zeptal se a podíval se na ni jako na blázna. Hermioniny tváře nabraly rudý odstín.

„No a co?“ ohradila se a vyplázla na Draca jazyk.

„Počkej,“ zarazil se chlapec a varovně vztyčil ukazováček, „nejsi ty náhodou mudla?“

„Co je to mudla?“ zeptala se. Sama sebe se ptala, proč se ten cizí kluk chová tak povýšeně.

„Takže tvoji rodiče nejsou kouzelníci?“ ujišťoval se stále otřesený Draco, jako kdyby tomu prostě nemohl uvěřit.

„A tvoji snad ano?“ zasmála se dívenka a odhrnula si pramen vlasů z obličeje.

„Samozřejmě!“ vykřikl chlapec a vyskočil na nohy, „já budu taky kouzelník a půjdu do Bradavic, kde se dostanu do Zmijozelu, do té nejlepší koleje!“ V očích se mu blýskaly plamínky touhy… Touhy dokázat světu, že on je stejný jako jeho rodiče.

Hermiona se na chvíli zamyslela.

„Dokaž to,“ navrhla mazaně a vítězoslavně založila ruce v bok.

„Fajn,“ zašklebil se Draco a rozhlédl se kolem sebe. Doběhl ke keříku, který rostl nedaleko a utrhl z něj větvičku. Hermiona zaujatě pozorovala každý jeho krok. Chlapec se vrátil s větvičkou, na které bylo jen pár suchých listů. Se soustředěním výrazem ji pozoroval a brzy se ze zažloutlých listů staly zářivě zelené. Draco se nadšeně usmál a předal větvičku překvapené Hermioně.

„To není možné…“ vydechla a převracela klacík ze strany na stranu.

„Ale je,“ prohlásil chlapec tajuplně a sledoval dívčino zaskočené jednání.

„Můžu si ji nechat?“ zeptala se Hermiona s nadějí v hlase. Něco tak kouzelného bylo mnohokrát lepší než její panenka. I když to vlastně byla jen obyčejná větvička.

„Jistě,“ Draco zdvořile pokrčil rameny, přesně tak, jak ho to učili doma.

„Děkuju… Takže ty jsi vážně kouzelník,“ zkonstatovala Hermiona a s úsměvem se na chlapce podívala. Draco přikývl hlavou.

„A jaký to je v těch Bradavicích?“ vyzvídala dívka. Mladý Malfoy rozpačitě zavrtěl hlavou.

„Nevím, ještě jsem tam nebyl. Ale rodiče říkají, že je tam spousta duchů, stoly, na kterých se z ničeho nic objevuje jídlo a začarované schody, které se hýbají,“ pověděl Draco.

Hermiona si opřela hlavu o kolena.

„Vyprávěj dál, prosím,“ požádala ho a nadšeně poslouchala. Chlapec se rozvyprávěl, a když skončil, dívka nadšeně zatleskala.

„Páni! To je ale hodin!“ vyjekla, když se podívala na hodinky, „uvidíme se zítra, jo?“

Draco se potěšeně usmál: „To by bylo skvělé.“

Rozloučili se a Hermiona běžela domů. Maminka s tatínkem se určitě budou zlobit, že jdeš tak pozdě, říkala si v duchu. Doběhla před domovní dveře a vytáhla se na špičky, aby mohla zazvonit. Otevřít jí přišla žena ve středních letech, s kuchyňskou zástěrou ovázanou okolo pasu.

„Mio, kde ses tak toulala? Honem pojď dovnitř nebo nastydneš!“ popohnala malou dívenku do domu.

Hermiona se celý večer držela, aby rodičům nezačala vyprávět o úžasném zjištění, kterého se jí dnes dostalo. Vždyť kouzla a magie jsou skutečné! To by přeci měli vědět všichni. Ale slíbila Dracovi, že to zůstane jejich tajemstvím a slib je slib. Větvičku, kterou od něj dnes dostala, si vystavila na poličku, hned vedle panenek a medvídků. Popadla jednoho z plyšáků a zalezla s ním do postele. Když jí maminka přišla dát dobrou noc, celá zářila štěstím. Zachumlala se do peřiny a v duchu si plánovala, co zítra podnikne se svým novým kamarádem.

Ráno byla Hermiona jako na trní. Nemohla se dočkat chvíle, kdy konečně půjde ven. Když ji konečně rodiče pustili s tím, že tentokrát má přijít dřív, vyběhla z domu jako raketa. Zastavila se až před hřištěm, kde se nedočkavě rozhlédla kolem. Nikdo nikde.

Zklamaně si sedla na lavičku a znuděně začala kopat do kamínku. Co když nepřijde, ozval se rýpavá hlásek v její hlavě. Povzdychla si a rozhodla se čekat.

Přišlo jí jako věčnost, než se za jejími zády ozvalo tiché: „Ahoj.“

Otočila se s úsměvem na tváři, ten jí ale zmizel hned, jak viděla Dracův ztrápený výraz.

„Ahoj,“ odpověděla a pátravě si chlapce prohlídla. Všimla si předmětu v jeho ruce a překvapeně vykulila oči, když zjistila, že je to její panenka. Přinesl jí Emily!

„Děje se něco?“ zeptala se zmateně.

„Mluvil jsem s rodiči,“ začal Draco a zhluboka se nadechl, „říkali, že lidi jako já se nebaví s lidmi jako ty.“

„O čem to mluvíš?“ Mia se nechápavě poškrábala za uchem.

„O tom, že kouzelníci se nebaví s mudly!“ křikl chlapec a hodil po ní panenkou. Dívenka překvapeně zalapala po dechu.

„Takže se už nebudeme kamarádit?“ zaskočeně se na Draca podívala.

„Ne!“ To slovo ji bodlo u srdce.

„Včera ti nevadilo, že jsme se spolu bavili!“ ohradila se a nasupeně se otočila k odchodu. Doufala, že ji Draco zastaví a udobří se. Že to bude tak krásné jako včera a že si budou vyprávět historky o čarodějích a kouzelnících. Nezastavil. Po růžových kulatých tvářích se jí začaly koulet slzy. Táhla za sebou potrhanou panenku a zastavila se, až když si usmyslela, že je daleko od hřiště.

Sedla si na rozpálenou silnici a otřela si slzy do rukávu. Pak vytáhla kytičkovaný kapesníček a pořádně se vysmrkala.

„Je to zlej kluk, viď Emily?“ otočila se na panenku, jakoby doufala, že jí odpoví. Utřela si zbytky slz z očí a vydala se domů.

Malý Draco se mezitím snažil vyhnat celou událost z hlavy. Udělal přeci všechno, tak jak chtěli jeho rodiče, tak co měl znamenat ten podivný trýznivý pocit, který cítil? Proč by chtěl všechno nejradši vrátit zpět?

Zatřepal hlavou a zahnal nesmyslné myšlenky. Dnes jí vrátil panenku a tím to končí. Vůbec si s ní přeci nechtěl povídat a hrát, přemlouval sám sebe.

Oba dva ten večer těžce usínali. Draco spal sám, ve svém obrovském, rozlehlém pokoji, zatímco Hermiona si na noc zalezla k rodičům. Cítili se stejně. Každý z nich by nejradši to odpoledne úplně vymazal.

Druhého dne se Mia vzbudila s tím, že to všechno byl jenom zlý sen. Nebyl. Ve světle růžové košili a s vlasy trčícími do všech světových stran se vydala na snídani.

„Něco ti přišlo,“ oznámila jí maminka a postavila před ní talíř se snídaní.

„Hmm,“ zabručela dívka a ukousla si pořádné sousto opékaného toustu. Maminka se na ni otočila a s podezřívavým výrazem si ji prohlédla, ale neptala se na nic. To mámy nedělají. Postavila před ni dopis, na kterém bylo zdobným písmem napsáno dívčino jméno. Mia překvapením málem upustila jídlo, které držela v ruce. Čokoládové oči zaostřily na nápis v rohu dopisu. Bradavice.

To snad není možné, říkala si v duchu a s obřadní opatrností vzala dopis do umatlaných rukou. V tu chvíli jí bylo jedno, že na obálce zůstal mastný otisk jejích prstů. Nejdůležitější pro dívku bylo co nejdříve se dozvědět, co v dopise stojí.

Jakmile vytáhla papír z obálky, začala netrpělivě číst. Potichu pohybovala rty a na čele se od samého zamyšlení vytvořila drobounká vráska. Když jí došel význam slov, samou radostí vyskočila ze židle.

„Mami, podívej se! Napsali mi, koukej! Nemůžu tomu uvěřit, to snad není možné,“ jásala a šťastně skočila mamince kolem ramen. Ta si s úsměvem převzala Hermionin dopis a přelétla ho pohledem. Nechápala nic z toho, co se tady dělo, ale rozhodla se, že to vyřeší později. Chtěla se dívky na něco zeptat, a teprve když se rozhlédla, zjistila, že její dcera je už dávno pryč.

Hermiona vyběhla schody do pokoje a zavřela za sebou dveře. Dopis s posvátnou úctou postavila na poličku a sedla si na postel. Sama sebe se ptala, co by teď měla udělat. Říct to Dracovi? Ne, na něj se ještě zlobila.

Do okna jejího pokoje narazil kamínek. Leknutím sebou trhla a vykoukla ven. Blonďatá hříva vlasů a otrhané džínsy jí prozradily, kdo za tou návštěvou stojí, dřív než se chlapci podívala do obličeje.

„Ahoj,“ nesměle se usmál a zvedl pohled k jejímu oknu.

„Co tady děláš?“ zeptala se Hermiona a trochu se vyklonila z okna.

„Já…“ zasekl se Draco a nervózně se poškrábal za uchem, „přišel jsem se ti omluvit. Moc mě mrzí, jak jsem se včera choval.“

Dívka si zamyšleně začala točit pramen vlasů na prst.

„To myslíš vážně?“ ujistila se.

„Jakože se Malfoy jmenuji,“ řekl s vážnou tváří chlapec a pozvedl dva prsty na znamení přísahy.

Hermiona se usmála a zavřela okno. Popadla dopis z kouzelnické školy a vyšla před domovní dveře. Snažila se zachovat vážnou tvář, a zatímco Draco čekal na rozsudek, s pohřebním výrazem mu podala papír s obálkou.

Draco si obálku zmateně převzal, a když uviděl znak bradavické školy v rohu dopisu, překvapení otevřel pusu.

„Ať ti tam nevletí moucha,“ popíchla ho Hermiona.

„Počkat! To jako doopravdy? Ty půjdeš do Bradavic?“ zeptal se stále zmatený chlapec.

„Píše se to tam,“ pokrčila dívka rameny.

„To je skvělé!“ brebentil Draco a než se stačila Hermiona nadát, povídal historky o kouzelnických sklepeních a pohyblivých obrazech.

„Trochu se bojím,“ přiznala se dívka a nesměle sklopila pohled. Přeci jenom, Draco o té škole věděl všechno a s čím mohla přijít ona?

„Čeho? Všichni říkají, že je to tam skvělé,“ povzbudil ji chlapec. Následovala chvíle ticha, v které si oba dva snažili přetřídit myšlenky.

„Hele, Mio?“

„No?“ Hermiona se otočila na chlapce a šťastně se usmála.

„Budeme kamarádi?“

„Dobrý nápad,“ mrkla na chlapce a přátelsky ho šťouchla do ramene.

Autor: Darien (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek „Budeme kamarádi?“: