OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Budu tam

Na desku stolu ukáplo trochu vosku z lucerny. Dveře vrzly a s mrazivým vzduchem proklouzl do lokálu i nový příchozí. Grantaire z rohu místnosti zamžoural na siluetu. Sněhový poprašek ve světle svící vytvořil na vlasech vstoupivšího téměř aureolu. Zatracenou svatozář. 

Grantaire se ušklíbl. Apollón, no jistě. 

Či spíše anděl jeho osobní zkázy?

Zarazil se.

Co by tu Enjolras touhle dobou pohledával? 

Křečovitě sevřel hrdlo láhve v ruce. 

Muž se známou tváří mezitím, bez známky pozornosti, zamířil k volnému stolu na protější straně.

Grantaire si pobaveně odfrkl. 

Rozhodně Enjolras. 

Nikdo jiný jím nedokázal tak dokonale, okázale opovrhovat. A on, z důvodů, které neuměl vysvětlit ani sám sobě, za ním vždy poslušně přiběhl jako cvičený pes. 

Větvička k aportování byla vhozena do vzduchu. Bylo snad možné se tomu vzpírat? 

K tomu člověk potřeboval vůli, monstrózní množství vůle. Jemu chyběla byť jen špetka.

Pokud byl Enjolras dnes zde - pár dní od vánočních svátků, ještě před oslavou nového roku, šest set kilometrů od domova -, kdo byl Grantaire, aby odolal možnosti vyslídit, co za tím stojí?

Vstal a vrávoravým krokem vykročil napříč prostorem kavárny.

Byl jako můra, neodvratně vábená k plameni. 

„Jeho božstvo sestoupilo ze svých výšin? Nepostrádá tě Zeus u večeře na Olympu?“ 

Svatozář plavých kudrlin se pootočila za známým hlasem.  

„Grantaire…?!“ Překvapení v hlase jako by rychle přešlo do… Byla to radost? Slyšel v tom jediném slově snad úlevu? 

Vytřeštil oči. Na to nebyl zvyklý. Enjolras projevující potěšení ze skutečnosti, že ho vidí - znějící jako by právě našel útěchu v mukách, oázu uprostřed pouště? Odfrkl si. Jaká levná metafora! 

Láhvi v ruce navzdory, na takovou situaci byl Grantaire příliš málo opilý. 

„Takže… Ujel ti dostavník?“ pokusil se prohodit otázku, kterou měl připravenou hned za průpovídku o Diovi a Olympu, zatímco se svezl po dřevěném opěradle na židli.

Blouznil, nebo se Enjolras před okamžikem chystal přistrčit ji jeho směrem? 

Jako by odpovídal na nevyřčenou otázku, jmenovaný zavrtěl hlavou a napřáhl se po láhvi vína v Grantairově ruce. 

Beze slov mu ji přenechal. 

Enjolras se zhluboka napil, otřel si rty hřbetem ruky.

„Neujel. Kéž by to udělal. Nebyl bych býval svědkem té strašné scény.“ 

Nepřítomným výrazem sledoval ulici za oknem. 

Tenhle Enjolras byl známý i nový zároveň. Zadumaný hrdina z antických mýtů s myšlenkami překračujícími tento svět na jedné straně. Mladý muž - pořád skoro kluk, otřesený jakýmsi nedávným zážitkem na straně druhé. Obdivovatel krvavé revoluce, Robespierra a Saint-Justa, připravený snad i zemřít za svoji myšlenku, byl náhle zasažen? Čím? 

„Tak povídej,“ mávnul rukou Grantaire, zdánlivě netrpělivě, „napij se se mnou a mluv, Apollo!“  

Enjolras ho probodl skeptickým pohledem.

„O čem mluvit? O cestě z Tour do Poitiers? O kamenitých cestách a nepohodlí cestování? O nabídce vína v zájezdním hostinci v Châtellerault?“

Grantaire pokrčil rameny na znamení souhlasu.

„Nechutnalo by ti,“ odtušil. Jako by ho znal, dobře a důvěrně. Jako by se na Grantaira nedíval jen jako na zhýralého opilce, bezcennou existenci, která vezme za vděk čímkoliv, co se kdy jen otřelo o alkohol. 

„Taky mi nechutnalo,“ zamumlal nato, sotva znatelně. „Pokud jen trochu vnímáš, co se děje kolem, sotva se můžeš těšit ze všech těch svátků hojnosti a lásky, s rodinou, která…“ odmlčel se. Hořce se uchechtl.

„Která…?“ povzbudil ho Grantaire. Vážně, tohle bylo nové. A zatraceně zajímavé.

„Nic nechápe,“ dokončil stručně Enjolras. Znovu prudce popadl lahev. Pak se nadechl.

„Viděl jsem je, víš. Lidi, co nemají od svatého Štěpána kde hlavu složit. Muže - čeledíny, co jdou propít svou roční výplatu od hospodářů. Pobavit se. Protože mohou? Protože nemají na výběr? Vzpomněl jsem si na tebe, R.“ Opřel se do židle a upřel na Grantaira pronikavý pohled. 

A ten věděl, co mu říká. Ty máš na výběr, pitomče. Sakra, ty máš na výběr.

„A pak ženy…“ pokračoval náhle, s pohledem opět v neznámých dálkách, „s těmi je to nejhorší.“

Grantaire nevěřícně povytáhl obočí.

„Uháněly tě, Apollo?“ pokusil se odlehčit situaci. Jistě, to by byla vskutku otřesná situace. Pro jejich řeckého hrdinu i zúčastněné dámy.

„Nebo ses nám snad zamiloval? Ty? Ne, žádný Apollon, už vím! Mám lásku vyznávat či známa je ti, drahá, a více, než bych chtěl, je zřejmý ti můj cit?“ 

„Pitomče,“ zopakoval Enjolras, tentokrát nahlas. Na jeho tváři však byl znát záblesk upřímného pousmání. 

Na stole jim bez otázek přistála další lahev červeného a dva plechové pohárky. 

Grantaire si odkašlal, změnil tón a zadeklamoval:

„Nechť Paris to, nechť Helena je…!“

„... umírá; každý s bolestí,“ navázal druhý, plynule. „Nedýchá, chroptí, umíraje: srdce se ještě v křeči chví. O to jde, Grantaire. Viděl jsem to. Ženy prchající o svátcích z venkova do měst, aby měly naději na přežití. Některé s dětmi. Kdo jsou jejich otcové? Nikdo neví. Kdo se o ně postará? Nikdo…“

„O čem to pořád mluvíš?“

„Odkud jsi, Grantaire? Kdys naposled vytáhl nohy z Paříže? Jsou tu chudí lidé, jistě. Plno žebráků a ubožáků, oba je známe. Všechna ta nuzná místa. Ale tohle je… jiné. Tihle lidé jsou celý rok v pořádku, zajištění, mají práci. Jen tenhle týden, jediný v roce - ten týden, co je pro všechny, kdož jsou svými pány, časem míru a zklidnění -, ten samý je pro čeleď na venkově momentem strachu a nejistoty. V kolem vinic v Bordeaux to nebylo jiné…“

„Myslím, že pořád úplně nechápu...“

„Nezáleží na tom, R. Něco jsem viděl. Na dvoře hostince v Châtellerault. Uvědomil jsem si, jak by na to pohlíželi moji rodiče. Jsou ze starého světa. Z hnusného, zkaženého, starého světa. Nepatřím tam. Hned v noci jsem vyrazil pěšky zpátky k Tours….“ 

„Šílenec,“ zamumlal Grantaire, „jsi nekompromisní šílenec, Apollo. To mám na tobě rád...“

Enjolras překvapeně povytáhl obočí. Nebylo v tom zděšení ani opovržení. 

Pak posunul novou lahev do středu, mezi ně.

„Na lepší nový rok osmnáct set třicet dva?“ nahodil, jako by se rozhodl udělat tlustou čáru. V jeho slovech byl příslib změny.

„To je moje gusto!“ souhlasil potěšeně jeho společník a chopil se rozlít víno do připravených nádob.

Plech tiše zarachotil o plech.

Pak Enjolras nečekaně vytáhl z kapsy několik mincí a položil je na desku stolu. 

„Je čas říct sbohem, příteli. Pro dnešek, dokud se znovu nepotkáme. Tohle je začátek…“

Nechci odejít, oba víme, že to není náš čas….

Než se Grantaire stačil nadechnout, viděl už jen záda v rudém kabátě, mizející za svazkem jmelí nade dveřmi. K čemu tu bylo? Kolik mladých dívek, vybízející muže k pokusu o polibek, mohlo lokálem Café Musain projít? Marnost nad marnost.

„Ať housle hrají a andělé pláčou,“ povzdechl si Grantaire, „až se hvězdy spojí, budu tam…“