OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Delusions and Nightmares

12.09.2012 (12:00) • Shire • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 5× • zobrazeno 1704×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

Volně navazuje na povídky Neverworld's End a Riddle Me This.

Znovu bych chtěla povídku věnovat Yoko Scarlet... Ona sama ví, za co všechno.

Utíkal jsem lesem. Zvláštní, kde jsem se tu vzal? Celý utrmácený jsem doklopýtal na podivnou mýtinu. Posadil jsem se k velkému stolu a rozhlédl se kolem. Z vedlejšího křesla se na mě díval Zajíc Březňák, naproti spala stočená v klubíčku Plšice. Už už jsem se natahoval pro konvici s čajem, když se z lesa ozvalo zakřupání větviček. Z podrostu se vymotalo blonďaté děvče a mířilo k nám. Proč je mi to všechno tak povědomé? Slečinka se k nám přibližovala a já měl najednou podivný pocit, že je něco špatně. Její modré oči byly najednou prázdné, její vlasy tmavly a prodlužovaly se a ona rostla a její tělo dostávalo zcela jiný tvar. Nemohl jsem se ani pohnout, když už se změnila úplně. Ta příšerná bestie vypadala jako netopýr a hleděla na mě prázdnýma očima bez zornic. Skláněla se nade mnou a otvírala širokou tlamu plnou ostrých zubů. V tu chvíli mě kdosi pevně chytil za zápěstí. Otočil jsem se na Březňáka, ale on to nebyl. Stihl jsem zachytit jen letmý pohled jeho ledově modrých očí. Potom se mnou škubl, až se mi jeho nehty zaryly pod kůži a na zápěstí se mi objevily kapky krve, on si toho ale nevšímal a táhl mě pryč od té netopýří bestie.

Příšera strašlivě zavřískla a rozběhla se za námi. Tři skoky, odraz, plachtění a zase znovu...
Bestie nás doháněla, ale on neúnavně mířil kupředu a já jsem za ním spíš vlál než abych běžel.
Jenže najednou jsme stáli na kraji útesu. Les, mýtina s piknikem a teď útes? Co to má být?
Příšera se blížila čím dál rychleji. Můj tajemný průvodce si mě přitáhl blíž k sobě. Trochu jsem se zdráhal, netušil jsem, kdo by to mohl být.
To stvoření bylo už jen osm stop od nás a stále se blížilo. A můj průvodce najednou promluvil.
„On z tebe nemá strach. Odejdi.“
Bestie ze sebe vydala skřípavý štěk, který připomínal zvrácený smích. Jenže potom se začala kroutit jako v křečích a zmenšovala se. Potom už tam zase stála ona. V jejích očích se ale leskla čirá nenávist a ruce měla zaťaté v pěsti.

„Tebe už taky nepotřebuje...“ prohlásil tajemný posměšně. Já ten tón znám...
V odpověď se ozval nelidský skřípavý hlas, který k ní vůbec nepatřil. „Dokaž to!“
Neznámý si povýšeně odfrkl, jako kdyby na světě neexistovalo nic jednoduššího. Odkud ho znám?
„Tak se dívej, ty jedna malá neexistující blonďatá mrcho!“ Ale tohle přece říká jenom... To nemůže být pravda!
Najednou mi bylo všechno jasné. Chytil mě kolem pasu a skláněl se, abych dosáhl. Přenesl jsem váhu na špičky. Jenže ona vydala další nelidský skřek a pukla. Z místa kde stála se na nás rozlétlo hejno netopýrů. Instinktivně jsem se ke svému zachránci přivinul blíž. Jenže opětované narážení netopýřích hlav a pleskání jejich křídel způsobilo, že jsem ztratil rovnováhu. Najednou už jsem neměl půdu pod nohama. Padal jsem z útesu a jeho jsem táhl s sebou...

Prudce jsem se posadil a přerývaně jsem oddychoval. Nesnáším noční můry...

Jonathan vzhlédl od knihy. „Noční můry?“ zeptal se.

Jen jsem něco nesrozumitelně zamumlal a převalil jsem se na druhý bok. Pohovka na protest zaskřípala. Chtěl jsem spát. Cítil jsem se unavený...

Uslyšel jsem, jak si Jon povzdechl a potom už jen šustění stránek staré knihy a tiché vrzání jeho houpacího křesla. Přitáhl jsem kolena k bradě a snažil jsem se na nic nemyslet. Jenže, když se snažím na nic nemyslet, vždycky myslím na spoustu jiných věcí, než je abstraktní nic.
Jak to, že Jonathan nikdy nespí? Tedy skoro nikdy... On snad neumí normálně spát... Myslím, že zkrátka funguje několik dní bez odpočinku a potom se zkrátka zhroutí. Jinak si nedovedu vysvětlit, jak je někdo schopný spát ve stoje... Brr...
Když jsem včera ráno vstal, našel jsem vzkaz od Jonathana a tu štěnici. Měl jsem o něj obavy. Musel jsem si udělat čaj, byl jsem příliš nervózní. Když jsem přišel do kuchyně, opravdu jsem se zděsil. Ve dveřích se válel Jonathanův kabát, celý roztrhaný a od krve, na stole kosa a nějaké tašky. A Jonathan... Stál opřený o kuchyňskou linku. Neměl košili a jedno rameno měl obvázané a po celé ruce měl žlutohnědé stopy po kapkách dezinfekce. Zdálo se mi, že něco hledá v poličkách s nádobím. Zavolal jsem na něj, ale nereagoval. Přiběhl jsem k němu a chytil jsem ho za ruku. Jenom něco zamumlal. Málem jsem začal vyšilovat. Až v tu chvíli jsem si všiml, že má zavřené oči. Spal. Spal ve stoje.
Nevěděl jsem, co dělat. Přece jsem ho tam nemohl nechat jen tak stát. Ale - taky jsem ho nechtěl budit. Ačkoli byl jen kost a kůže, těžko bych ho někam dokázal dotáhnout.
Nakonec jsem ho chytil jednou rukou kolem pasu a jemně jsem ho dloubl do žeber. Pootevřel oči a slabě zasténal.

„Promiň,“ omlouval jsem se. „Ale takhle to bude lepší. Potřebuješ se pořádně vyspat. A teď pojď, prosím...“

Jen znovu zasténal, ale zapřel si ruku o mé rameno a tak jsem pomalu vykročil. Podpíral jsem ho a zčásti vedl, z části táhl do jeho ložnice. V chodbě se mu podařilo zamotat nohy do koberce a tak jsme oba málem upadli. Naštěstí jsem se stihl chytit rámu dveří do obývacího pokoje. Potom se mi konečně podařilo dovést ho k posledním dveřím v chodbě. Vzal jsem za kliku a dveře s tichým zaskřípáním povolily. Necítil jsem se moc dobře. Neměl jsem tam co pohledávat. Je to přece jeho ložnice a tam by návštěvy chodit neměly...
Opatrně jsem jsem ho dovedl k jeho posteli a trochu jsem uvolnil ruku, kterou jsem ho držel kolem pasu. Zapotácel se a zhroutil se tváří dolů na matraci. Převrátil jsem ho na záda.
Začal jsem být trochu zoufalý... Jonathan ležel částečně na posteli, částečně na zemi a já si všiml, že mu z nohavic cosi kape a nechává to tmavé stopy na podlaze.

Nervózně jsem skousl spodní ret. Co mám dělat? Co mám teď udělat?, míhalo se mi hlavou zběsile.

Přece ho nemůžu nechat ležet na zemi. Ale - přece ho nemůžu jen nějak dostat do té postele v botách a takovéhle špíně. Co by si ráno pomyslel, kdyby viděl tu špínu okolo...
A potom přišla ta nejšílenější spásná myšlenka. Tak mu ty kalhoty a boty prostě sundám a nějak ty jeho nohy do té postele dostanu!

Ihned jsem zrudl, když mi došlo, co by to znamenalo. To přece nejde... Co by si Jon pomyslel... Ale přece ho nenechám jen tak být...

Promiň, Jone, zašeptal jsem a klekl jsem si k jeho zhroucenému tělu. Začal jsem rozvazovat zauzlené tkaničky jeho vysokých bot. Chvíli trvalo, než se mi je podařilo rozmotat, protože byly něčím nasáklé a slepené. Opatrně jsem mu sundal boty a položil je k nohám postele. Trochu nešikovně jsem se pokoušel uvolnit sponu na jeho opasku. Povolila s hlasitým cvaknutím, ale Jonathan spal tak tvrdě (jen spal?), že si toho nevšiml. Už už jsem se natahoval, že rozepnu knoflík na jeho kalhotách, když jsem automaticky ucukl. Cítil jsem, že začínám rudnout. Nejradši bych si nafackoval a ještě se praštil přes prsty. Tohle se přece nedělá... To nemůžu...
Hryzl jsem se do rtu. Znovu jsem natáhl ruce a s velkým sebezapřením jsem rozepnul ten knoflík a hned potom i zip na jeho kalhotách. Chytil jsem jejich lem a snažil jsem se mu je co nejrychleji a zároveň opatrně stáhnout. Chvíli to zabralo, ale nakonec se to podařilo. Odhodil jsem ten špinavý kus oblečení ke dveřím, potom je odnesu.
Vstal jsem a potichu jsem obešel postel na druhou stranu. Opatrně jsem obtočil ruce kolem jeho hrudníku a odtáhl jsem ho od okraje matrace. Potom jsem postel oběhl zpátky a zvedl jsem mu nohy na matraci. Z nízkého stolku v rohu místnosti jsem přinesl složenou deku a přikryl jsem ho. Přece jsem ho nemohl nechat nastydnout.

Potichu jsem vyšel na chodbu a cestou sebral ty špinavé kalhoty. Nezavíral jsem za sebou dveře, měl jsem v plánu ještě se vrátit. Vešel jsem do koupelny a odhodil ty kalhoty na hromadu oblečení vedle pračky. Ze skříně jsem vytáhl vaničku a naplnil jsem ji vlažnou vodou. Potom jsem z poličky sundal čistý hadřík. Nakonec jsem z pod umyvadla vytáhl stoličku a přesunul si ji k lékárničce, která visela vedle skříně a vzal jsem z ní obvaz. Všechno jsem potom přenesl zpátky do Jonathanovy ložnice. Vše jsem opatrně položil na noční stolek a přitáhl jsem si nízkou taburetku z opačné strany pokoje. Posadil jsem se a jemně jsem přitáhl blíž Jonovu zraněnou ruku. Opatrně jsem z rány odmotal zakrvácený obvaz. Docela se mi ulevilo, když jsem zjistil, že rána sice vypadá ošklivě, ale ve skutečnosti není nijak komplikovaná. Namočil jsem hadřík ve vaničce, vyždímal jsem přebytečnou vodu a začal jsem opatrně čistit okolí rány. Jonathan sebou trochu škubal, ale neprobudil se. Byl jsem docela rád, že spí, jinak by mě nic takového nenechal udělat. Tím jsem si byl jistý.
Když bylo okolí rány dostatečně čisté, očistil jsem mu rameno i zbytek paže od stop dezinfekce a opatrně mu ránu znovu převázal čistým obvazem. jemně jsem mu vrátil ruku pod přikrývku a vzadu v hlavě mě začaly tlačit podivné myšlenky. Snažil jsem se je rozehnat dřív, než začnou nabírat konkrétní tvary, ale nepodařilo se mi zbavit se všech.

Cítil jsem zvláštní nutkání lehnout si vedle něj. Nemělo žádný význam, jen jsem ho chtěl mít zkrátka co nejblíž u sebe. Občas o něj mám opravdu strach...

Proudy mých myšlenek přerušilo rázné bušení na dveře. Pomalu jsem se posadil a protřel si oči. Jonathan už mezitím vstal ze svého houpacího křesla a vydal se k hlavním dveřím. Rychle jsem vyskočil na nohy a utíkal jsem za ním.
Jonathan sebral z poličky v chodbě zlověstně světélkující nádobku s rozstřikovačem a šel rovnou ke dveřím. Tentokrát si ani nešel pro kosu. Stál jsem těsně za ním, když otevřel dveře, připravený zkropit každého nezvaného hosta takovou dávkou strachu, že by to hostovi zajistilo jednosměrný lístek do křídla trvalé péče v Arkhamu. Nic nás ale nemohlo překvapit víc než to, co jsme viděli.

Na schodech seděl Riddler a právě k sobě přitáhl svou hůlku, kterou klepal na dveře. Vypadal zvláštně. Ten největší náfuka, jakého znám, upíral na Jonathana zoufalé pohledy. Košili měl něčím politou, vlasy rozcuchané, kravatu zauzlenou a temné kruhy pod očima. Vypadal vážně bídně. Nedokázal jsem si vysvětlit, proč tu je, ani co způsobilo takovou změnu.

I Jonathan byl překvapený. Věděl jsem, že Edwarda nemá moc rád. Ale stejně jako já byl zaražený nad tím, jak teď vypadal.

„Ahoj, Jone,“ začal nejistě. Už ten tón mi k němu vůbec neseděl. „Můžu dál?“

Jonathan se rozmýšlel, ale nakonec přikývl a ustoupil ze dveří.

Edward se nejistě vydrápal na nohy a vešel dovnitř. Teprve v tu chvíli si mě všiml. Překvapeně zamrkal. „A-ahoj mrňousi...“ Potom stočil pohled zpět k Jonovi a pokračoval: „Tak to já zase půjdu, když máš návštěvu... Jen jsem chtěl... Že jsi jediný, koho znám, kdo... Teda, Harley taky, ale ona... řekla by to Jokerovi... to nejde... navíc, teď je asi zase v Arkhamu...“

Jonathan si promnul spánky. „Fajn, a teď srozumitelně. Co ode mě vlastně chceš?“

Edward se zatvářil, jako by dostal facku. „Je-jen že jsi jediný, koho znám, kdo studoval psychologii a přijde mi dost důvěryhodný a...“

„Na rovinu. Co chceš?“ vyjel Jonathan už dost vztekle.

Edward odpověděl stejným tónem: „Fajn. Potřebuju pomoc. To chceš slyšet, sakra?“

Jonathana ta odpověď nezaskočila tolik jako mě. Riddler někoho požádal o pomoc? Co se to stalo?

„Tak pomůžeš mi?“ přerušil Edward napjaté ticho.

Jon neochotně přikývl. „Promiň, ale potřeboval jsem vědět, jestli jsi tak zoufalý, jak vypadáš. Kdybys nebyl, s největší radostí bych tě odsud vykopal.“

Edward se křečovitě zasmál. Jon ho za to zpražil pohledem.

Nevěděl jsem, co mám v tak vypjaté situaci udělat. Nakonec jsem se pokusil o úsměv: „Dáte si někdo čaj?“

***

Několik minut po tom jsem opatrně balancoval s tácem chodbou do obývacího pokoje. Konvička Earl Grey pro Jona, jasmínový pro mě a speciální pro Edwarda. Opatrně jsem překročil shrnutý koberec a zády jsem se opřel o pootevřené dveře obýváku. Potichu jsem vklouzl dovnitř a položil tác s čajem na stolek.
Edward ležel rozvalený přes celou pohovku a Jonathan seděl na židli naproti němu s bločkem a tužkou v ruce a s brýlemi na očích. Vím, že Jonathan stále velmi rád analyzuje lidi, ale tohle divadlo okolo musela být Edwardova práce. Tohle by Jonathan nikdy sám od sebe neudělal.

Edward na mě měl zlostně upřené oči. Než jsem přišel, asi o něčem mluvil. Vzal jsem tedy svou konvičku a šálek a chtěl jsem zmizet, ale Jonathan mi naznačil, že mám zůstat. Sedl jsem si tedy na zem vedle jeho židle a zkřížil nohy do tureckého sedu.

Edward se vztekle posadil. „Musí tady být?“

„Jestli máte nějaký problém s mou ordinací, stěžujte si uklízečce,“ odbyl ho Jonathan ironicky.

Povzdechl si: „Dobře, chápu. Tvůj dům, tvá pravidla. Jen tak mimochodem, našel jsem tvůj dům až třetí pokus. Chápeš? Až třetí pokus!“

„Chybovat je lidské,“ odpověděl Jonathan klidně. Zdálo se, že ho ten Edwardův výlev pobavil. Opravdu nebylo zvykem, že by přiznal chybu.

„Dobře, takže zpět k tématu...“ nadhodil Edward. „Takže tedy...“ znovu na mě zlostně upřel oči. „Vážně tu musí být?“ prohodil vztekle.

Jonathanovi pomalu začínala docházet trpělivost. „Ano, zůstane tady. Smiř se s tím. Zrovna on to nikomu neřekne a ani se ti nebude smát.“

Edward protočil oči. „Dobře, dobře. Když nic neřekne... Ale on by mu stejně nikdo nevěřil. A navíc stejně nepochopí, o čem budu mluvit.“

V očích mě začaly pálit slzy. To si myslí všichni. Že nerozumím tomu, co o mně říkají. Myslí si, že jsem jako dítě. A nenechají se přesvědčit o opaku.

Ucítil jsem, jak mě Jonathan konejšivě pohladil po vlasech. Edward se v tu chvíli samolibě šklebil, takže si ničeho nevšiml. Tiše jsem si povzdechl. Jon je jediný, kdo mi rozumí. Škoda jen, že v něm zůstává ta část, co mě stále bere jako nic nechápající děcko.

„Vystydne vám čaj,“ přerušil jsem náhlé ticho. Jonathan se pousmál a vzal si svůj šálek a Edward nakonec následoval jeho příklad.

„Dobře, takže jsi říkal, že se něco stalo před dvěma dny,“ začal Jonathan, aby usměrnil Edwardova slova.

„Jo... Dostal jsem echo kvůli jisté akci. Ale o to nejde. Nešlo o nic velkého, ale potom se to zvrtlo...“ zasekl se a zdálo se, že neví, jak formulovat následující větu.

Jonathan si zapsal do bločku virtuální poznámku. Tohle opravdu nebyl jeho styl, nikdy si nepotřeboval nic zapisovat. Musel to být Edwardův požadavek.

„No... Všechno klapalo, akce se zdařila a však víš, jak to je. Dostali jsme pozvání, že je nutné ten úspěch oslavit... Nechtělo se mi tam, ale nakonec jsem to pozvání přijal. No a...“ odmlčel se.

„No a?“ zopakoval Jonathan, aby ho povzbudil v pokračování.

Nalil jsem si další šálek čaje a začal jsem usrkávat. To bude na dlouho. Edward poprvé ztratil slova.

Jonathan začal netrpělivě klepat tužkou o bloček. Jistě měl v plánu trávit čas kvalitnějším způsobem. S knihou nebo ve sklepě s chemií, řekl bych. Škoda, měl jsem s ním jiné plány... Zahrát si šachy nebo si třeba pustit nové filmové zpracování Alenky v říši divů...

Z Edwarda už slušnou chvíli nevyšla ani hláska. Copak Eddie? Batman má tvůj jazyk?

Zdálo se, že Jonův pohár trpělivosti přetekl. Vstal, sundal si brýle a mrsknul bloček i tužku na druhou stranu místnosti. „Jestli je tohle jediný důvod, proč tu otravuješ, tak se okamžitě kliď z mého domu!“

Edward sebou škubl: „Ale...“

„Žádné ale, myslím, že jsem byl dost trpělivý. Jen tak si sem nakráčíš a bez jediného důvodu si stěžuješ. Urážíš Jervise, protože víš, že se nedokáže bránit a zdá se mi, že s toho všeho máš akorát srandu! Jestli jsi chtěl něco důležitého, měl jsi času dost. Jestli mi neřekneš jediný rozumný důvod, proč bych to neměl dělat, nebo pokud se ihned nezvedneš a nevypadneš, přinesu si nějaký neotestovaný toxin a vyzkouším ho na tobě. A slibuju, že to nebude pěkné!“

Nikdy jsem ho neviděl tak rozzlobeného. A také jsem se nemohl zbavit škodolibé radosti, když mě před ním bránil.

Edward složil hlavu do dlaní. „Já.. Asi jsem se vyspal s...“

„A co je mi do toho?“ přerušil ho vztekle Jonathan. „Že si vybíráš špatně, vědí všichni už dlouho. Je mi jedno, jestli jsi Jokerovi přebral Harley a on teď vypsal odměnu na tvojí hlavu nebo jestli je kvůli tobě těhotná starostova dcera. Nemysli si, že budu někde uklízet tvůj nepořádek!“

„Počkej, ty to nechápeš...“

Jonathan už se zřejmě dostal přes nejhorší rozčílení a pokračoval o poznání klidněji: „A co bych na tom měl nebo neměl chápat?“

Edward mlčel, hledal slova.

Pomalu jsem vstal chytil jsem Jona za zápěstí. Podíval se na mě. Povzbudivě jsem se na něj usmál a zdálo se mi, že křeč v jeho tváři povoluje.

Edward se nejdřív zadíval na Jona a potom na mě a tváří mu proběhlo náhlé pochopení.

Rychle jsem pustil Jonovu ruku a ucukl jsem. Cítil jsem, že rudnu. To se nemělo stát... Mně to tedy až tak nevadí, ale co Jonathan?

„Takže takhle to je...“ spustil najednou Edward. Byl jsem překvapený, když z jeho hlasu nezněl jeho obvyklý posměšný podtón.

Jonathan také čekal na to, co řekne.

Edward si promnul kořen nosu. „Omlouvám se, Jone... Za všechno. Nechtěl jsem urazit tebe ani Jervise...“

„Tak se omluv jemu,“ přerušil ho Jonathan a popostrčil mě před sebe. „On není dítě, Edwarde. I když to tak může občas vypadat.“

Edward nakonec znovu stočil pohled na mě. „Promiň...“

Zakroutil jsem hlavou. Nemůžu mu hned odpustit ty roky přehlížení a bezohledného chování... Prostě to nejde. A to jsem se mu kolikrát snažil vysvětlit pravdu.

Edward se pousmál: „Chápu...“

„Takže?“ Jonathan se mu snažil naznačit, že jeho podmínka. „Mluv nebo kliď se!“ stále platí.

„No dobře... Dej mi chvilku...“ odbyl ho Edward a natáhl se pro svůj šálek.

Jonathan se posadil a také usrkával čaj. „Ale nemáš celou věčnost, mysli na to...“

Také jsem se znovu posadil vedle židle a smutně jsem zjistil, že v mé konvičce zbylo už jen posledních pár kapek. Už už jsem chtěl vstát a dojít si do kuchyně uvařit další čaj, ale Edward pronesl něco, co překvapilo nejen mě a Jona, ale i jeho samotného.

„Two Face... Byl to Two Face...“

Jonathan, který právě usrkával ze svého šálku, překvapeně vyprskl a začal se dusit. Chvíli kašlal, ale nakonec se rychle uklidnil. „Teď nevím, jestli tě dobře chápu,“ řekl mu nakonec.

Edward se ušklíbl: „Myslím, že to chápeš naprosto přesně...“

Nedokázal jsem déle držet jazyk za zuby. „A co na tom?“

Oba se na mě zadívali.

„Tedy, já myslel, že víte, že Harvey funguje téměř jako binární kód a nedívá se jen po slečnách...“ uchichtl jsem se nervózně.

„Ty mi chceš říct, že rozumíš tomu, co jsem právě řekl?“ zeptal se Edward nevěřícně.

Přikývl jsem.

„Složky doktorky Leeland? Proč tam tedy psala to všechno?“ ptal se Jonathan.

Začal jsem se hihňat. „Ne, ne, ne... Jí není nic do toho, co si myslím a co se mi líbí, čemu rozumím a čemu ne... Nemám rád dotěrné dotazy. To opravdu nemám rád. Taky jsem nikdy neřekl, že nerozumím, na co se mě ptá. Já jen neodpovídal...“

Jasně jsem si všiml, že po Jonově tváři přelétl úsměv. Edward se na mě díval spíš nevěřícně.

„Teď mě prosím omluvte pánové,“ pomalu jsem vstal. „Došel mi čaj.“ Sebral jsem svůj šálek a konvičku a zamířil jsem do kuchyně.

Když jsem vyšel na chodbu, zaslechl jsem Edwarda.

„Tys' to věděl?“

A Jonova reakce zněla: „Ne... Jen jsem doufal.“

„Ale proč to dělá? Proč se chová, jako kdyby nic nechápal?“

Jonathan si povzdechl. „To vážně nevím... Ale asi je to pro něj jednodušší.“

Pokračoval jsem do kuchyně, vypláchl jsem konvičku a postavil na další čaj. Zaslechl jsem zvuky z chodby a tak jsem se šel podívat, co se děje.
Jonathan i Edward stáli u vchodu a stále o něčem mluvili. Zdálo se, že Edward odchází. Přišel jsem tedy blíž, abych se rozloučil.

„... Ty nepříjemnosti mě mrzí, Jone. Opravdu jsem nechtěl rušit, ale potřeboval jsem se někomu svěřit. Ty jsi jediný, kdo mě snad nezradí...“ Edwardova dnešní variace na téma „Odcházím...“ zněla snad poprvé upřímně.

Jonathan se snažil netvářit se moc šťastně, ale mně bylo naprosto jasné, že bude rád, až Edward práskne dveřmi.

„Tak tedy děkuju za čaj a přeju hodně štěstí,“ zakončil Edward svou řeč a natahoval se po klice.

„Musíš mu to říct,“ řekl jsem mu.

Překvapeně se otočil: „Cože?“

„Musíš Harveymu říct, že se ti líbí...“ zopakoval jsem mu. „To mu ta jeho mince neřekne...“

„Ale já ne...“ snažil se odporovat.

„Kdyby se ti nelíbil, tak bys sem nepřišel... A řešil bys to jinak, nebo snad ne?“ přerušil jsem ho.

„Ale co když on nechce...“ vytáhl Edward zoufale.

„To nebyla nehoda... Pochop, že pro Harveyho je všechno padesát na padesát. Pokud se někdy rozhodne sám za sebe, je to opravdu zázrak.“

Edward se ušklíbl: „Můžu ti věřit?“

Povzdechl jsem si. „To zatím nikdo nezkoušel...“

Usmál se „Tak bych to možná měl zkusit.“

„Hodně štěstí...“ rozloučil jsem se.

Edward otevřel dveře a málem se přerazil na schodech. Jonathan to nevěřícně sledoval.
Jakmile Edward zmizel z dohledu naklonil se ke mně.

„Co jsi mu přidal do toho čaje?“

Usmál jsem se: „Nic mimořádného...“

„A proč jsi mi nikdy předtím nic neřekl?“ Zdálo se mi, že se Jon cítí trapně.

Objal jsem ho a uchicht jsem se: „Když ty ses na nic neptal...“

Poznámka pod čarou:

Mám chuť skončit s veškerým vysvětlováním... Jediní lidé, kteří to čtou, rozumí a ostatní nekomentují, takže na článek asi klikli omylem. Jinak si to nedovedu vysvětlit.

U tohohle dílu není, co vysvětlovat... Snad jen, že první z ilustrací k povídce je konečně hotová. ↓↓↓

Autor: Shire (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Delusions and Nightmares: