Dobrodružství! • OurStories.cz ~ naše povídky

Opět TVD. Jednorázovka, která skoro nemá děj. Vykecávám se tam na dvou stránkách, ale prakricky jde jen o dobrodružství, které Elena zažije, když si trochu přihne.

21.10.2011 (11:00) • CrazyWolf • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 1× • zobrazeno 1261×

„Dáte si ještě, slečinko?“ Barman na mě zvedl obočí a nechutně se usmál. Zamyslela jsem se. Jestli vypiju ještě něco, možná mě nebude tak odpuzovat. Přikývla jsem, hodila do sebe zbytek sklenky a zašklebila jsem se.

Být sama doma je na pendrek. Jenna jela i s Jeremym někam do prčic, a dala mi vědět dvě vteřiny před odjezdem, s Bonnie jsem se pohádala kvůli naprosté blbosti. Takže mi nemá kdo dělat společnost.

Kromě tebe, pomyslela jsem si s pohledem na skleničce vodky. Připravila jsem se a pak ji do sebe kopla.

Brr!

„Když neumíš pít, nepij.“ No tě pic! zaklela jsem v duchu, když si sedal vedle mě.

„Kdo říká, že neumím pít?“ odsekla jsem. Neměla jsem náladu vybavovat se s ním. Jenže jak jsem se tak rozhlížela, shledala jsem, že je jediná živá duše tady poblíž.

„Vidím to v tvých očích. Máš rozšířené zorničky.“ Zdá se mi to, nebo se vedle mě otřásá smíchy?

„No a?!“ vyštěkla jsem a barmanovi sklenku skoro vyrvala z ruky. Když jsem ji do sebe kopla, už jsem jasně slyšela, jak se dusí smíchy.

„Ukážu ti, jak se to dělá.“ Z jeho hlasu překypovalo sebevědomí. Mávl na barmana a ten mu beze slova nalil whisky. Kopl ji do sebe bez jediného zaváhání nebo trhnutí hlavy.

„Musíš si to vychutnat, ne to pít jen na truc. Musíš poznat to báječní na alkoholu,“ poučoval mě a tentokrát jsem to byla já, kdo zadržoval smích.

„A to mi říkáš jako odborník, že?“ vyprskla jsem nakonec. Jen se na mě vševědoucně zašklebil a znovu kývl na barmana.

Povzdechla jsem si. Bylo mi prima, ale připisovala jsem to spíš hodně alkoholu v krvi. Nikdy jsem se nedokázala opít, nikdy jsem neměla žádné příznaky, ale teď se to možná změní. Jupí.

Damon se vedle mě ošil a zpod svých slunečních brýlí se podíval někam dolů. Na mobil, došlo mi.

Otočila jsem se a pohledem pronásledovala barmana, když jsem zachrčela: „Jestli někam musíš jít, nenech se zdržovat.“ Když se na mě barman otočil, kývla jsem na něj. Pochopil a hned se chopil skleničky.

„Vlastně na někoho čekám. A ona tady pořád není…“ řekl, zdálo se mi, že až smutně. Ale pak jsem si všimla jeho širokého úsměvu a došlo mi, že to byla jen teatrálnost.

„Takže jsi mě využil. Řekl sis, vypekla mě, tak když tady je jedna osamělá troska, přidám se k ní...“ Tentokrát jsem se snažila pořádně si pití vychutnat, ale akorát jsem se zakuckala.

Damon se vedle mě zasmál. „Je mi líto, že se musím vzdálit zrovna, když se zábava rozjíždí, ale moje společnost přece jen dorazila.“

Když jsem se otočila, už elegantním krokem mířil k vysoké zrzce u dveří. Hm, aspoň někdo se bude dobře bavit…

Vypila jsem posledního panáka – Vážně posledního, mě nepřesvědčíš… posílala jsem k barmanovi – a seskočila ze stoličky. Přidržela jsem se pultu, jak se mi zatočila hlava.

Zmateně jsem se zachichotala a kolébavým krokem jsem se vydala ke dveřím.

Nedošlo mi, že si prozpěvuju, dokud se na mě neotočilo několik lidí, co šli kolem. Zářivě jsem se usmívala na všechny okolo, aniž bych měla důvod. Byla jsem prostě šťastná!

A moje štěstí nezmizelo, ani když jsem sebou plácla na zem. Nějak jsem si nevšimla hrbolu v zemi a už jsem si to šinula k zemi. Se smíchem jsem se sbírala na nohy. Při tom pokusu se mi nějak podařilo vyzout si boty, což ve mně znovu vypustilo šílený záchvat smíchu. Bylo mi strašně krásně. Najednou mi bylo jedno, že se na mě lidé kolem dívají jako na bezdomovce nebo šílence.

Vyškrábala jsem se na nohy a přitom si pískala.

„Co čučíš?!“ vyštěkla jsem na kluka, který na mě nepokrytě zíral. Hrklo v něm a dal se na útěk. Jen jsem za ním pobaveně zírala.

Pak jsem si povzdechla. Kam mám jít? Kam… kam teď? Ať jsem ale namáhala svoji podnapilou mysl jakkoliv, na nic jsem nepřišla.

Místo toho jsem se malátnou chůzi vydala do neznáma. Ale znovu jsem se šinula k zemi, tentokrát rovnou do křoví.

Měla jsem krásný výhled na noční oblohu, a tak jsem tam jen tak ležela. Dokud se blízko mě neozval smích.

„Věděl jsem, že když tě nechám o samotě, něco se ti stane.“ Křoví zašustilo a ta osoba si už lehala ke mně do trávy.

„A ty jsi kdo?“ vypadlo ze mě po chvíli. Muž – ano, můj chorý opilý mozeček přišel na to, že ta osoba je vlastně muž – se opět zasmál a pak mi něco zastínilo pohled na hvězdy.

„Já?“ Zvedl obočí a naklonil se blíže, až mi šeptal do ucha. „Já jsem upír.“ Rozřechtala jsem se na plné kolo. A můj smích nepřestával, když se mě pokoušel dostat na nohy.

„A to baštíš lidičky?“ vyšlo ze mě přihlouple.

„Ano, ano,“ odpověděl vážně a znovu mě vzal za ruku, jak se mě pokoušel postavit.

„Chudáčci!“ vypískla jsem dramaticky a to už mému společníkovi došly nervy. Vzal mě do náruče a nad mým záchvatem smíchu jen vrtěl hlavu.

„Co je to s tebou? Bývala s tebou mnohem větší sranda!“ Zvedla jsem prst a zašermovala mu ním před obličejem. Natáhl krk a pokoušel se mě do něj kousnout. To ve mně rozburcovalo další záchvat smíchu.

Pak jsem mu jen omámeně visela přes paži a zírala na okolní svět vzhůru nohama.

„A teď už buď potichu. Nechceme přece, aby tě Jenna nepustila domů.“ Jeho hlas byl káravý.

„Pššššt!“ protáhla jsem tiše a prst si přitiskla ke rtům. Jen na mě zvedl oči v sloup a já se opět rozesmála. Ale včas jsem se zasekla a ústa přitiskla pevně k sobě. Nevinně jsem na něj koukala, jak se na mě mračí.

„Ví Jenna, že jsi pryč?“ zašeptal, když jsme byli pod okny. Zamyšleně jsem našpulila rty.

„Kdo?“ vypadlo ze mě nakonec. Zvedl na mě obočí. „Jo Jenna!“ Práskla jsem se dlaní do čela. Teta Jenna!

„Jo, říkala jsem jí, že jdu k Bonnie, což jsem šla, ale pak jsme se pohádaly, takže… Takže si nejspíš myslí, že jsem pořád tam… Hele!“ Rukou jsem ukázala na list, který vysel přímo nade mnou.

„Je na něm brouk!“ řekla jsem užasle, ale jeho nevěřícný pohled mi neunikl. Uraženě se mi stáhla tvář.

„Co je?“

Zavrtěl hlavou, pohodil si mě v náručí a zamyšleně se rozhlížel.

„Tak jo, vezmu tě do penzionu, pak se postarám o to, aby ti Bonnie dělala alibi… Hlavně neusni. Mám novou bundu a nestojím o poslintání.“

Tentokrát jsem se neohradila, místo toho jsem si položila hlavu na jeho rameno. Kolébavý rytmus chůze byl kupodivu příjemný, ale neusnula jsem. Jeho frekvenční „Nespíš? Nespi! Vzbuď se! Neusínej!“ mi to nedovolilo.

Za pár minut jsme se objevili v nějakém domě, a později v pokoji, který jsem neznala. Položil mě do příjemných peřin a sundal mi boty.

Jen jsem se unaveně usmála. Teď, když jsem ležela na příjemné posteli, na mě padla únava. Někdo mi jemně smetl vlasy z tváře a příjemný hlas mi broukl do ucha: „Nedala by sis něco na usnutí? Třeba whisky…?“

Udělalo se mi špatně, téměř jsem cítila, jak jsem zezelenala. On se jen tlumeně zasmál a já byla pomalu unášena do říše snů…

„Nepozvracej mi povlečení…“ Ztichni už!

Všechno upadlo do tmy.

Autor: CrazyWolf, v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní