OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Dreams in Darkness

20.11.2012 (18:00) • Shire • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 1× • zobrazeno 1650×

Mžoural jsem do prázdna. Nic jsem neviděl. Říkala, že se nemám děsit, když uvidím špatně, když uvidím barvy. Vítal bych barvy. Obklopovala mě jen neproniknutelná šeď. Jak můžu v takovémhle stavu hledat Bílé Králíky a jejich nory? Takhle nevidím ani kočku bez šklebu, ani škleb bez kočky...
Pomalu jsem se posadil a ačkoli jsem nic neviděl, příšerně se mi zamotala hlava. Bylo mi špatně. Hlava mi třeštila a na žaludku se mi snad musel udělat uzel. „Má to pár vedlejších účinků, ale ty brzo pominou...“ slyšel jsem znovu a znovu ve své hlavě hlas té příšerné bestie. Prý to je pro mě dobré, ale co ta o tom může vědět...
Kolik dnů už mě tu ta bestie, ta příšerná Červená královna drží? Jak dlouho už mi nutí ty zatracené prášky? Copak nevidí, že je mi po nich jen hůř?
Náhle mě zaplavila vlna vzteku. Jak si vůbec může něco takového dovolit?! Jak mě tu může držet?! Ale hlavně, jak si vůbec může dovolit držet mě tu, když je můj vzácný Jonathan tam venku?! Můj vzácný Jonathan a Alenka taky! Ne, chyba! Jonathan je Alenka, nebo snad ne? Proč se to všechno tak plete?
Proč mě zebou ruce? Nelíbí se mi to... Je to divné... Moc divné... A taky se mi to nelíbí... Proč se všechno motá, i když nic nevidím?
Tupý náraz. Krutá bolest v hlavě. Škrábání hrubého polstrování na tváři. Poslední proud myšlenek, děkujících alespoň za to, že je tohle hrozné místo vypolstrované, a že jsem si nerozbil hlavu. Potom jen tma...

*** 

Utíkal jsem lesem. Zase? Nebylo to tu už jednou? Celý utrmácený jsem doklopýtal na podivnou mýtinu. Posadil jsem se k velkému stolu a rozhlédl se kolem. Z vedlejšího křesla se na mě díval Zajíc Březňák, naproti spala stočená v klubíčku Plšice. Už už jsem se natahoval pro konvici s čajem, když se z lesa ozvalo zakřupání větviček. Z podrostu se vymotalo blonďaté děvče a mířilo k nám. Proč je mi to všechno tak povědomé? Protože už to jednou takhle bylo... A skončilo to docela dobře... Slečinka se k nám přibližovala a já měl najednou podivný pocit, že je něco špatně. Její modré oči byly najednou prázdné, její vlasy tmavly a prodlužovaly se a ona rostla a její tělo dostávalo zcela jiný tvar. Nemohl jsem se ani pohnout, když už se změnila úplně. Ta příšerná bestie vypadala jako netopýr a hleděla na mě prázdnýma očima bez zornic. Skláněla se nade mnou a otvírala širokou tlamu plnou ostrých zubů. V tu chvíli mě kdosi pevně chytil za zápěstí. Otočil jsem se na Březňáka, ale on to nebyl. Stihl jsem zachytit jen letmý pohled jeho ledově modrých očí. Jonathan... Potom se mnou škubl, až se mi jeho nehty zaryly pod kůži, a na zápěstí se mi objevily kapky krve, on si toho ale nevšímal a táhl mě pryč od té netopýří bestie.
Příšera strašlivě zavřískla a rozběhla se za námi. Tři skoky, odraz, plachtění a zase znovu...
Bestie nás doháněla, ale on neúnavně mířil kupředu a já jsem za ním spíš vlál, než abych běžel.
Jenže najednou jsme stáli na kraji útesu. Les, mýtina s piknikem a teď útes? Co to má být? Jen to samé, co minule... Alespoň v to doufám...
Příšera se blížila čím dál rychleji. Můj průvodce si mě přitáhl blíž k sobě. Trochu jsem se zdráhal, ale nakonec jsem se podvolil jeho záměru.
To stvoření bylo už jen osm stop od nás a stále se blížilo. A můj průvodce najednou promluvil.
„On z tebe nemá strach. Odejdi.“
Bestie ze sebe vydala skřípavý štěk, který připomínal zvrácený smích. Jenže potom se začala kroutit jako v křečích a zmenšovala se. Potom už tam zase stála ona. V jejích očích se ale leskla čirá nenávist a ruce měla zaťaté v pěsti.

„Tebe už taky nepotřebuje...“ prohlásil Jonathan posměšně.
V odpověď se ozval nelidský skřípavý hlas, který k ní vůbec nepatřil. „Dokaž to!“
Jonathan si povýšeně odfrkl, jako kdyby na světě neexistovalo nic jednoduššího.
„Tak se dívej, ty jedna malá neexistující blonďatá mrcho!“
Najednou mi bylo všechno jasné. Chytil mě kolem pasu a skláněl se, abych dosáhl. Přenesl jsem váhu na špičky. Jenže ona vydala další nelidský skřek a pukla. Z místa, kde stála, se na nás rozlétlo hejno netopýrů. Instinktivně jsem se ke svému zachránci přivinul blíž. Jenže opětované narážení netopýřích hlav a pleskání jejich křídel způsobilo, že jsem ztratil rovnováhu. Najednou už jsem neměl půdu pod nohama. Padal jsem z útesu a jeho jsem táhl s sebou...

Přistál jsem na podlaze polstrované cely. Jonathan se ode mě znechuceně odvrátil. Pokusil jsem se ho oslovit. Ostře se na mě otočil. V jeho ledových očích pulzovalo čiré zlo a zvrácenost. Skřípavě se zasmál. Ne! To nebyl on! To nemohl být! Scarecrow se připlížil blíž jako temný stín a hrubě mě chytil za bradu, aby mi zaklonil hlavu a viděl mi do očí. Jeho dlouhé nehty se mi bolestivě zarývaly do obličeje a nedokázal jsem se neklepat, když mi svými ledovými pavoučími prsty odhrnul vlasy z čela. Skláněl se blíž, byl jen pár centimetrů od mého obličeje. Cítil jsem na tvářích jeho vlasy... Zděšeně jsem zavřel oči...
Všechno zmizelo. Bolest ustala. Po pár okamžicích jsem se konečně odvážil otevřít oči.
Stále jsem seděl ve své cele. Byl jsem tu sám. Jediná žárovka, která tohle místo osvětlovala, zhasla. Nepřekvapilo mě to. Stávalo se to dost často.
Nevstával jsem. Jen jsem se posunul do rohu a opřel jsem se o zeď. Staré polstrování páchlo dezinfekcí, která ale nedokázala přebít zápach plísně. Cítil jsem se ztracený a osamělý. Chtěl jsem odtamtud pryč, ale nedokázal jsem si vzpomenout kam. Schoval jsem svou tvář do dlaní a cítil jsem, jak mi po tvářích začaly stékat slzy. Všechno tu bylo tak odporně cizí. I já jsem si připadal naprosto neznámý. Kam se podělo všechno, co jsem měl rád?
Vzhlédl jsem, když jsem zaslechl skřípání, které prozrazovalo otevírání dveří. Silné světlo zaplavilo malý prostor a já bolestně zavřel oči. Mžoural jsem do světla, ve kterém se začala objevovat silueta. Nejprve jen několik malých stínů proti ostrému umělému světlu, ale brzy začala nabírat lidské tvary. Nebyla tak vysoká jako Jonathan, ani tak mohutná jako strážní. Najednou se rázným krokem začala přibližovat. Začal jsem ji poznávat. Vlál za ní doktorský plášť a v rukou si nesla poznámkový blok. Její zkoumavý pohled se do mě neúprosně zabodával. Rty se jí zkřivily téměř do úsměvu, když spustila svou obvyklou mantru.
„Naprostý šílenec, blázen, úplně mimo, odporný...“
Zakryl jsem si uši a pevně jsem zavřel oči. Čekal jsem, že taky zmizí... Nevím, jak dlouho jsem takhle seděl. Pár vteřin, několik minut nebo dokonce hodiny?
Nakonec jsem se odvážil sundat dlaně z uší. Doufal jsem, že už tu není. Mýlil jsem se...
„Posedlý, zvrácený, pedofil...“
Vztekle jsem zaúpěl. Už dost... Tohle nevydržím... Neohrabaně jsem se postavil na nohy a rozběhl jsem se proti ní. Jen se smála...
Když jsem byl už jen několik metrů od ní, podlaha se pode mnou probořila.
Padal jsem. Neměl jsem ani ponětí kam. Bylo mi to upřímně jedno. Jistý temný hlásek vzadu v hlavě mě přesvědčoval, že nemám co ztratit, že pro mě bude jen dobře, když ten pád nepřežiju. Svým způsobem jsem s ním souhlasil. Byl to způsob, jak se zbavit toho všeho. Ale co Jonathan?
Nebuď hloupý, Jervisi, přesvědčoval mě znovu ten hlásek. Copak mu na tobě někdy záleželo? Ocenil někdy ten sobec vůbec něco z toho, co jsi pro něj dělal? Vařil jsi pro něj, uklízel jsi tu jeho barabiznu a dokonce jsi mu zašil i ten jeho příšerný kabát. A jak se ti odvděčil? Neřekl ani slovo!
„Vždycky poděkoval za čaj...“ bránil jsem ho.
Sám víš, že to dělal jen proto, aby se ti mohl vysmát... Tolik jsi pro něj dělal a on to jen ignoroval. Nezáleží mu na tobě o nic víc, než na té zřícenině, ve které bydlel!
„To není pravda!“ křičel jsem. „Nikdy jsem po něm nic nechtěl! Všechno jsem dělal ze své vůle! Nech mě už na pokoji!“
Jen se smál... Vysmíval se mi a já ho nemohl nijak zastavit. Nemůžu zastavit něco, co se děje v mé hlavě. Tady nepomůžou dlaně na uších...
Stále jsem padal, míhaly se okolo mě obrazy věcí, které jsem asi kdysi znal, ale už jsem si je nepamatoval. Tolik jich bylo tak známých a přitom tak cizích...

Náraz. Bolest. Tma...

Myslel jsem, že takhle to končí... Neměl přijít konec? Proč jsem ještě tady?
Hlavou se mi míhalo tisíce otázek... Necítil jsem tělo, ale uvědomoval jsem si, že mě cosi příšerně bolí. Bolest začala pomalu ustupovat a já ucítil něco vlhkého pod konečky prstů. Chvíli nato jsem zaslechl podivně uklidňující melodii.
Pokusil jsem se pohnout a zjistil jsem, že mi v tom nic nebrání. Konečně jsem se odhodlal otevřít oči.

Ležel jsem na trávě. Nade mnou jen modré nebe. Jemné cvrlikání ptáků a šumění listí bylo jediné, co přehlušovalo zdejší ticho. Nad hlavou mi přeletělo několik motýlů. Nereálných, krásných a barevných. Vzduch tam voněl životem. Bylo tam moc krásně...
Z mých úvah mě vyrušilo tiché odkašlání. Nechtělo se mi vstávat, abych se rozhlédl. Ignoroval jsem ten nepatřičný zvuk.
Po chvíli mi na tvář padl stín. Zaklonil jsem hlavu, abych zjistil, odkud se vzal. Pohlédl jsem do známých modrých očí drobného děvčete, které se nade mnou sklánělo.
„Dobré odpoledne, Jervisi,“ pozdravila zdvořile s úsměvem na tváři.
Rychle jsem vstal a oprašoval jsem si kabát (kam zmizela arkhamská uniforma?). „Dobré odpoledne, Alenko,“ odpověděl jsem jí.
„Ztratil jste klobouk,“ pousmála se a zvedla ze země cylindr. Přistoupila blíž a bez rozpaků mi jej nasadila. „Mnohem lepší,“ zasmála se potom.
„Děkuji,“ poděkoval jsem jí a ustoupil jsem kousek zpátky.
„Musím vám něco ukázat,“ usmála se na mě a rozběhla se po nekonečné pláni. Smála se z plných plic a její modré sukně se třepotala v jemném vánku. Najednou se zarazila. „Jervisi! No tak! Poběžte!“ křikla na mě s úsměvem.
Rozeběhl jsem se za ní. Zastavil jsem u ní a uvědomil jsem si, že vůbec nejsem unavený, ačkoli jsem utíkal, jak nejrychleji jsem mohl. Vrhla na mě naoko rozzlobený pohled a bez jakýchkoli okolků mě chytila za ruku a pádila dál. Krajina se okolo nás pozvolna začala měnit.
Svěží zelenou trávu vystřídala zlatá pole těsně před sklizní. Zpomalila a potom jsme zastavili úplně.
Rychle se postavila za mě a zakryla mi oči. „Mám pro vás překvapení,“ prozpěvovala zvesela.
„Ó, vážně?“ podivil jsem se.
„Jistě,“ odpověděla zvesela.
Chvíli mě kamsi vedla a potom odtáhla své drobné dlaně od mého obličeje.
„Poznáváte ho?“ zeptala se mě zkoumavě.
Jak bych to místo mohl nepoznat... Uprostřed zlatavého pole stál starý dům, téměř na spadnutí, řekl bych. Vrchní patro bylo posunuté nejméně o dobrý metr a některá z oken byla přebitá prkny.
Znovu mě chytila za ruku a táhla mě blíž. Nakonec jsme vešli dovnitř. Zamířila rovnou do kuchyně a vyndala z jedné z poliček papírovou krabici. S nezbedným úsměvem ji otevřela a vyndala z ní kostku cukru. Bez okolků se posadila na staré parkety a už už se natahovala pro další sladkou pochoutku. Naznačila mi, abych se posadil. Neviděl jsem důvod, proč bych to měl neudělat.
Jakmile jsem si sedl naproti ní, podala mi krabici. Neodolal jsem a taky jsem si jednu kostku vzal. A brzy následovaly další.
Když jsem se natahoval pro šestou (alespoň myslím, že byla šestá), Alenka mě s úsměvem pleskla přes ruku a nasadila přísný výraz.
„Dnes už ne, bylo by nám špatně,“ řekla, zaklapla krabici a uklidila ji zpět na místo.
Také jsem vstal z podlahy. Přistoupila ke mně blíž a zašeptala svou otázku.
„Pamatujete si?“
Přikývl jsem.
„Tak se musíte vrátit...“
Zděsil jsem se. Já odtamtud nechtěl! Bylo tam moc krásně... Byl jsem tam šťastný...
„Já odsud nechci!“ řekl jsem jí.
Jen se pousmála. „Musíte se vrátit... Slibuji, že všechno bude dobré...“
Neochotně jsem přikývl. Znovu se na mě pousmála a objala mě. „Bude se mi stýskat...“
„Věřte mi,“ povzdechl jsem si, „že mně také...“
Trochu se odtáhla a postavila se na špičky. (Byla snad jediný člověk, kterého jsem znal, který byl menší než já sám...) Zlehka mě políbila na tvář.
„Zavřete oči,“ rozkázala mi.
Okamžitě jsem ji poslech.
„A teď se probuďte... Sbohem, Jervisi...“
Její hlas stále šeptal mé jméno, ale byl stále slabší, až nakonec ustal úplně.

***

Otevřel jsem oči. Nic jsem neviděl. Příšerně mě bolela hlava. Sáhl jsem si na spánek, který mi pulzoval bolestí. Sykl jsem, když jsem se dotkl čerstvé rány.
Cítil jsem se strašně... Slibovala, že to bude dobré...
Zaslechl jsem zaskřípání. Ten zvuk nebyl hlasitý, ale přesto mi trhal uši. Pomalu jsem se plazil za zvukem. Opatrně jsem prsty mapoval každičký centimetr před sebou. Nechtěl jsem znovu převrhnou talíř s jídlem.
Po chvíli jsem nahmatal tác. Vzal jsem z něj jen plastovou lžíci a zbytek jsem odstrčil směrem, kterým jsem myslel, že musí být dveře.
Odplazil jsem se zpět do rohu a ztěžka jsem se posadil. Pohrával jsem si s plastovou lžící a hlavou se mi honilo tolik zvláštních myšlenek.

Slibovala, že to bude dobré...

(A další) Poznámka pod čarou:

Tak tohle je hodně zmatené... Uvědomuji si to a dodávám, že je to vážně záměr...

Autor: Shire (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Dreams in Darkness: