OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Duše roztrhaná zůstane

09.03.2012 (18:00) • Leyla • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 7× • zobrazeno 1580×

Seděla s ním v pokoji, stulená v jeho náruči. Vychutnávala si jeho přítomnost. Ne, že by to nedělala jindy, ale tento moment, tak jako každý další moment po západu slunce, již bude následovat, si vychutnávala osobně. Možná to bylo právě proto, že ho Nyx zbavila jeho ptačí podoby. Bylo by samozřejmě lepší, kdyby se svého druhého ptačího Já zbavil úplně, ale i tak byla víc než jen vděčná Nyx, že mu vrátila lidskou podobu, i když jako člověk vypadal jen v noci, po východu slunce se měl proměňovat v krkavce, a jak říkala Nyx, “se zvířecími pudy“. Zavrtala mu obličej do ramene a sevřela v pěst jeho košili, kterou mu půjčil Darius.

„Stále je to neuvěřitelné, že?“ zašeptal a věnoval jí letmou pusu do vlasů.

Usmála se. „Samozřejmě.“

Odmlčela se.

„Jaké to je, cítit se jako… Ehm, no, jako člověk?“

Chvíli mlčel. Promluvil, až když už si myslela, že neodpoví. „Je to, jako kdyby sis na sebe nandala takové ty stupidní kostýmy, co lidé nosí na Helloween, a nikdy si ho nesundávala, až po hodně, hodně dlouhé době,“ zamumlal.

„Nejsou stupidní,“ zakňourala tiše.

Z hrudi se mu ozval smích. Smích, který na něm tolik milovala.

„Každopádně, tohle byl jen fyzický popis. Pocity jsou nepopsatelné. Třeba takové nadšení z toho, že už můžu udělat tohle.“ Trochu si ji od sebe odtáhl a než ji došlo, co hodlá udělat, už cítila jeho rty na těch svých. Srdíčko se jí zatřepotalo láskou vyzařující z toho polibku, vzala jeho obličej do dlaní a pomalu, něžně ho začala líbat. Nic nenamítal, polibky jí začal oplácet a ovinul ji paže okolo pasu.

U dveří se ozvalo odkašlání. Užuž se chystala od Refaima odtáhnout, on ji ale svíral ve svém objetí pevně, s něhou však. Stočila naštvaný pohled k osobě se žlutou parukou a fialově kombinovaným oblečením. V ruce měla fialový papírek, na kterém Kramisha píše svoje věštecké básničky.

„Sorry, jestli ruším, ale tohle je vohodně důležitější, než nějaký vocicmávání se,“ pronesla znuděně Kramisha.

Nakonec se jí podařilo odtáhnout se z náruče Refaima a sednout si vedle něho na postel. Přitáhla si k sobě peřinu a opět střelila pohledem ke Kramishe, která jí už fialový papírek podávala. Bez váhání si ho vzala a než stihla vůbec začít číst, rychlostí blesku jí Refaim vytrhl papírek z ruky. 

„Héj,“ zaprotestovala trucovitě.

Věnoval jí roztomile nevinný úsměv a pustil se do čtení.

Opřela se loktem o koleno a podepřela si hlavu.

„Víte co, já radši jdu do svého pokoje, protože než vy si to přečtete…“ Věnovala nám káravý pohled a už zmizela z pokoje. Jakmile stočila pohled k Refaimovi, zarazila se. Viděla v jeho tváři to, co viděla v jeho očích dřív, než mu Nyx darovala lidskou podobu. Zmatek a strach, ten především. Nemusela by se ale na něho ani dívat, aby přes jejich otisk poznala, co cítí.

„Co tam stojí?“ Prolomila ticho, které mezi nimi nepříjemně houstlo. Zvedl hlavu od papírku a věnoval jí pohled plný váhání a stále stejného zmatku. Než jí stihl odpovědět, vzala mu papírek z ruky.

Věčné masky se zbavil,
nevídané štěstí objevil.
I volný život na zemi,
přinese ztráty chvílemi,
duše roztrhaná zůstane,
a válka tedy pomine.

Zamračila se. Jednak proto, že nesnáší, když jsou Kramishiny báničky napsané metaforou a jednat proto, že u některých básní má špatnou předtuchu. U této ji právě měla.

„Co to může znamenat?“ zeptala se s pohledem upřeným do papírku. Podívala se na něho, až když ticho mezi nimi začalo opět houstnout.

Díval se na protější zeď, opíral se lokty o kolena a ve tváři měl zamyšlený výraz.

„Refaime?“ Natáhla k němu ruku a lehce se dotkla jeho paže.

Okamžitě k ní stočil pohled. „Rozumíš metaforám líp než já.“

„Jo, to rozumím. Ale téhle radši ani rozumět nechci.“

Stočil pohled zpátky na protější zeď.

„Je to něco špatného, viď?“ zeptala se po chvíli.

„Jenom část básničky. Jak tak nad tím přemýšlím, myslím, že je to klíč k tomu, aby nedošlo k válce mezi lidmi, kterou chce Neferet uskutečnit. Ten klíč se mi, ale vůbec nelíbí.“ Zamračil se.

Znovu se podívala na papírek. „Duše roztrhaná zůstane,“ zarecitovala. „Čí duše? Vždyť Zoeyna duše už roztříštěná byla.“

„To je právě to, co nechci vědět.“

Znovu se mu podívala do očí. Věděla odhadem jeho myšlenky, aniž by se ho musela dál ptát. Zprudka zavrtěla hlavou, až se jí blonďaté lokny rozletěly do stran. „Ne, ta má to určitě nebude. Vím, že se Zoey roztříštila duše tím, že Kalona zabil Heatha, s nímž byla otisknutá, ale…“ zadrhla se. Věděla přesně, že pokud otisknutý partner umře, je s hodně velkou pravděpodobností, že se duše dotyčného roztříští. Jen, pokud by došlo k přetržení otisku otisknutím s jiným. To ji přivedlo na myšlenku, kdy jí Zoey říkala, že byla otisknutá s Lorenem. Neroztříštila se jí duše, když umřel on, jen když zemřel Heath. Když si, ale představila, jaký vztah chovala Zoey k Heathovi a jaký k Lorenovi, bylo úplně jasné, že otisknutí s Lorenem skoro nic neznamenalo. „No, prostě a jednoduše, já se jen tak zabít nenechám,“ zakončila to.

„Nenecháš? Myslím, že tehdy na střeše věži se to červeným mláďatům skoro povedlo.“

„Tehdy jsem byla hloupá a stále věřila, že si ta druhá mláďata mohou ještě vybrat Světlo, a ne Temnotu. Teď si dávám dvakrát většího majzla, než se do něčeho pustím.“ Pomalu se jí začala klížit víčka. Svítání se blížilo a zbývala jí sotva čtvrt hodina.

„Co když, ale někdo zabije mě a tobě to ublíží?“ Věnoval jí pohled plný úzkosti, obav a strachu.

Povzdychla si, vzala ho za ruku a propletla si s ním prsty. „Nedovolím, aby ti někdo něco udělal. A navíc, zvolil sis Světlo, tím pádem má i nad tebou ochrannou ruku Nykta.“ Po zakončení se pokusila povzbudivě usmát, i když s únavou to moc nešlo. Všimla si v jeho obličeji jemný náznak úsměvu koutky úst a ve druhé vteřině už byla přivinutá k němu.

„Nebudeme se tím teď zabývat, lásko moje,“ zašeptal Refaim.

Jen přikývla a už chtěla zavřít oči, když v tom jí v hlavě zablikalo varovné světýlko. Ihned se odtáhla a podívala se na něho. „Jak zaručím, že ve dne z tunelů neuletíš, až se proměníš v krkavce?“

„Toť otázka.“ Zasmál se.

Zamračila se.

„Co je?“

„Tobě to přijde vtipné, ale mně ne. Nehodlám riskovat, že ti někdo tam venku ublíží. Konec konců, ve dne budeš krkavec, zvíře uvažující jako zvíře, ne jako bytost s rozumem.“ Poklepala si prstem na hlavu.

„Myslím, že kdyby mi něco hrozilo, tak jako správné zvíře bych ucítil strach nebo špatnou předtuchu a naším otiskem bys to ucítila. Nevím, jestli by tě to probudilo…“ odmlčel se. „Ale každopádně na to spoléhám.“

„Co když, ale otisk nebude fungovat správně, až se proměníš? Refaime, já… Nechci být nějak hnusná, ale asi pro bezpečí ti pořídím klec. Ale ne takovou tu malou třeba pro andulky, ale pořádně velkou.“

Znovu se zasmál.

Zavrtěla hlavou a opět se k němu stulila. „Budu doufat, že se ti tam venku nic nestane. Jestli se tam ovšem dostaneš, jelikož i modrý mláďata mají problémy s orientací v těchto tunelech, nýbrž by to zvládl krkavec.“ Cítila jeho jemně konejšivé hlazení po zádech.

„Neměj obavy, Stevie Rae. Nic se mi nestane, jen klidně spi,“ zašeptal.

S důvěrou se ponořila do hlubokého spánku.

Mám v plánu napsat pokračování na tuto jednodílnou povídku. Rozhodla jsem se pro experiment a to je, že pokud se vám bude tato ukázka povídky líbit, napíšu pokračování, které bude navazovat na tento díl. Chci vás tím požádat, abyste psali svoje názory do komentářů. Budu moc ráda a vaše podpora mi pomůže v psaní pokračování příběhu, který plánuji nazvat Rozhodnutí v Temnotě.

Autor: Leyla (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Duše roztrhaná zůstane: