OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Fear of being loved

21.07.2012 (07:00) • Shire • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 2× • zobrazeno 1686×

Tato povídka volně navazuje na I like him. Odehrává se přibližně týden potom.

Chtěla bych tuhle povídku věnovat těm, kteří zanechali komentář pod I like him. Jmenovitě: Anabell, Vogel a samozřejmě YokoScarlet.

Díky...

Stál jsem před špinavým oknem zapadlé samoobsluhy. Vítr mi cuchal vlasy, ale to jsem nevnímal. Snažil jsem se prohlédnout skrz špínu na skle. Chtěl jsem ji vidět.
Nakonec jsem sebral odvahu, vzal za kliku a za hlasitého cinkání zvonku vstoupil dovnitř. Rychle, aniž bych si vzal košík, jsem zamířil k regálu s čajem a kávou. Natáhl jsem se pro velké balení Earl Gray.
Neměl bych pít tolik čaje... Jenže já nedokážu odolat...
Pomalu jsem se vydal k pokladně. Počkal jsem, až postarší žena zaplatí svůj nákup. Když odešla, přistoupil jsem blíž, zvedl jsem pohled od špiček svých bot a zadíval se na ni, na mladou pokladní. Byla tu nová, asi jen týden, ale byl jsem si jistý, že je to ona. Musela to být ona. Ty modré oči, úsměv i vlasy, všechno souhlasilo.
Ty vlasy by potřebovaly ostříhat... Položil jsem čaj k pokladně a začal z kapes vyndávat pomačkané bankovky. Jako Alenčiny... Musí to být Alenka!
Vytáhl jsem se na špičky, abych zahlédl její jmenovku. Ona se otočila a vysypala na pult drobné na zpět. Tenká stříbrná cedulka se zaleskla v umělém světle zářivek a mě polila vlna zklamání. Rychle jsem vzal čaj a nechal drobné ležet. Vyběhl jsem na ulici a ucítil v očích slzy. Začal se v mně hromadit vztek.

Jak si mohla dovolit, takhle mě zklamat? Proč byla jen další Mandy? Copak se Alenka píše s M? Ne! Po A přece nenásleduje N, ale L! Proč mi to udělala?! Jen jsem chtěl, aby to nekonečné šílení mělo konec!

V tu chvíli zahřmělo a na rameno mi s plesknutím dopadla velká kapka vody. Dal jsem se do běhu. Zastrčil jsem krabičku čaje do kapsy a zahnul do nepřívětivě vyhlížející uličky. Zašmátral jsem v druhé kapse, aby se přesvědčil a uklidnil. Moje prsty zavadily o malá kovová zařízení. Moje mikročipy. Z paměti se mi vynořil věta, kterou jsem znal snad odjakživa: „Lidé si rádi dovolují na malé, slabé a jiné.“
Ušklíbl jsem se. Splňoval jsem naprosto všechno. Skousl jsem si spodní ret. Neměl jsem se čeho bát. Už ne. Měl jsem ty mikročipy, mohl jsem donutit kohokoli dělat, cokoli si budu přát! Kdybych tak měl svůj klobouk... Ten účinek mikročipů by byl tisíckrát větší! Jenže s kloboukem by mě každý poznal. Ne, teď jsem musel být neviditelný, nepoznatelný. Nikoho nesmělo ani v nejmenším napadnout, že jsem Mad Hatter. Že jsem Jervis Tetch. Ten, o kterém se stále mluví ve zprávách. Ten zloděj, ten šílenec, ten vrah, ale hlavně – ten, co utekl. Další, kterého zdi Arkhamského ústavu pro kriminálně choré nedokázaly udržet mimo svět normálních lidí.
Na kabát mi dopadlo několik dalších kapek. Blesk prořízl oblohu. Probíhal jsem dalšími úzkými uličkami a v duchu nadával na déšť, který nabíral na síle.
Brzy se na zemi začaly tvořit kaluže. Stále jsem utíkal, aniž bych měl jasno, kam vlastně mířím. Měl jsem už úplně mokré vlasy a v botách mi čvachtalo. Najednou jsem vyběhl na širokou ulici. Moje oči rychle kmitaly a hledaly další úzkou uličku, ve které by tolik nepršelo. Zastavil jsem pohledem na starém, dřevem obloženém domku, jehož vrchní patro bylo už téměř rozpadlé. Ve větru se houpala a vrzala cedule – Určeno k demolici. Tenhle dům jsem znal! Tady už jsem byl!
Udýchaně jsem doběhl na verandu a zabušil na dveře. Přešlápl jsem, prkna mi pod nohama zavrzala a z kabátu mi tekly čůrky vody. Byla mi zima, začal jsem se klepat. Už už jsem chtěl zabušit znovu, když se najednou dveře rozletěly dokořán. V tmavé chodbě stál on. V jedné ruce držel kosu a v druhé nádobku s rozstřikovačem, ve kterém zlověstně světélkovala nažloutlá kapalina. Očividně byl připravený přivítat nezvané hosty.

„Ahoj, Jone...“ pokusil jsem se o úsměv a zatřásl jsem hlavou. Kapičky z mých vlasů se rozlétly okolo a zastudily mě na tvářích. Chabý pokus... Chabá omluva...
Viděl jsem v jeho modrých očích překvapení.
„Jervisi... Pojď dovnitř!“ vysoukal ze sebe Jon, opřel kosu o stěnu a začal mi pomáhat z kabátu ztěžklého vší tou nasáklou vodou.
„Víš, co?“ ozval se, když můj kabát čvachtavě dopadl na podlahu. „Kde je koupelna si snad pamatuješ, tak vyzkoušej, jestli teče teplá voda a já ti mezitím najdu něco suchého na sebe. Přece tu nehodláš zmrznout.“

Prošel dál chodbou a zmizel za dveřmi své ložnice. Já jsem tak nějak ztratil nit. Jsem poctěn. Gothamský bůh strachu o mě má starost... Jak milé. Ale proč? Pomalu jsem zašmátral po klice nejbližších dveří a vklouzl do koupelny. Téměř jsem uklouzl na roztřískaných dlaždičkách. Sundal jsem si boty a vylil z nich vodu do umyvadla. Potom jsem se notnou chvíli snažil zkřehlými prsty rozvázat motýlka a rozepnout si košili. Ach, ty mé nešikovné prsty. Občas mě nechtějí vůbec poslouchat. Jako kdyby měly vlastní hlavu.
Nakonec se mi po dlouhém boji podařilo sundat všechno to mokré oblečení. Otočil jsem kohoutky ve starém sprchovém koutu, kterému chyběla zástěna. Nejdříve jsem ucukl, protože voda, která začala ze sprchy téct, byla ještě studenější než ten venkovní liják. Znovu jsem otočil jedním z neoznačených kohoutků. Voda konečně začala být přijatelná, ale pak už byla horká až příliš. Pootočil jsem kohoutkem trochu na zpět a on mi s hlasitým křup! zůstal v ruce.
Vnímal jsem příjemně hřející vodu, která mi stékala po zádech. To jsem zkrátka celý já. Všechno zničím. Všechno rozbiju. Všechno zkazím. Za to, že je na mě Jonathan naštvaný si taky můžu sám. On mi říkal, že to nebude ona. Říkal, že to nebude moje Alenka. Já mu věřil. Taky jsem to v hloubi duše věděl. Jenže nejsem schopný hádat se s vlastní hlavou. Vždycky mě podvede. Stejně jako ony. Samantha, Cathy, Lindsay, všechny ty ostatní a teď Mandy. Žádná Alenka. Jenom utíkám sám před sebou. Povzdechl jsem si. Mohli jsme být šťastní. Byli jsme šťastní. Já a Jonathan. A já to musel zkazit. Proč jsem tak slabý? Proč nedokážu vzdorovat ani vlastní hlavě? A proč se ony vždycky objeví, když si myslím, že jsem opravdu šťastný? Nechci už žít v pohádkové knížce... Chci žít teď, tady a s Jonathanem. Ale copak by mi to mohl odpustit? Ne, to se asi nestane... Chtělo se mi brečet. No jistě - budu řvát jako malé dítě. Tím si opravdu pomůžu...
Překvapeně jsem vyjekl, když mi na hlavu zničeho nic začala téct ledová voda. To je celý Jon, on a ty jeho domy na spadnutí... Možná mají své kouzlo, ale určitě maj' vadnou elektroinstalaci a vodovodní přípojku v rozkladu.

Za dveřmi se ozvalo lehké odkašlání. Rychle jsem sáhl pro nejbližší ručník, uvázal si jej kolem pasu a otevřel jsem dveře.
Jonathan na mě vrhl ustaraný pohled : „Stalo se něco? Zdálo se mi, že jsi křičel...“
„No, tak trochu...“ podal jsem mu upadlý kohoutek. Zdálo se mi, že mu zacukaly koutky, ale jistý jsem si nebyl. Možná to bylo jen mé zbožné přání.
„Přinesl jsem ti nějaké oblečení, ale nevím, co ti bude.“ Zdálo se mi to, nebo jsem v jeho hlasu zaslechl smích? Ne, to není možné... Určitě ne... Po tom všem...
Chopil jsem se hromádky prádla, kterou mi podával a ucítil jsem, jak mi ručník pomalu klouže z boků.
„Moc děkuju,“ oddrmolil jsem a rychle zabouchl dveře.

Odložil jsem hromádku na starý dřevěný prádelník. Setřel jsem kapky vody ze svého těla a trochu jsem si vysušil vlasy.
Prohrábl jsem se oblečením. Bylo tam všechno. Vytáhl jsem složenou košili a rozepnul jsem několik knoflíků. Přetáhl jsem si ji přes hlavu. Do nosu mě praštila známá vůně. Jeho vůně. Sláma, chemikálie, staré knihy a ještě něco, co jsem nedokázal identifikovat.
Natáhl jsem se pro kalhoty a posunul je mimo hromádku. Byly by mi stejně k ničemu, jen jeho košile mi dosahovala až těsně pod kolena a rukávy jsem si musel několikrát ohrnout. Natáhl jsem si boxerky a ponožky a snažil jsem se vyhnout pohledu do zbytku zrcadla na dveřích.
Vypadám komicky. Ještě hůř než obvykle... Copak bych se mohl někomu líbit? Mohl by mě mít vůbec někdo rád? A proč se Jonathan chová, jako kdyby se nic nestalo?
Přehodil jsem mokré oblečení přes radiátor v rohu koupelny. Ještě jeden hluboký nádech a vyšel jsem na chodbu připravený na posměch, výčitky a hromadu dalších věcí.
Chodba byla prázdná, a tak jsem prošel otevřenými dveřmi do kuchyně. Všiml jsem si, že na věšáku visí můj kabát. Prohledal jsem mokré kapsy, vyndal krabičku čaje a do kapsičky u košile jsem si dal rezervní štěnici. Položil jsem čaj na kuchyňskou linku. Znovu jsem vyšel na chodbu a zaklepal na dveře obývacího pokoje. Počkal jsem až se ozve Jonathanovo odměřené „Dále...“. Myslím, že ten tón mu zbyl z doby, kdy mu stále nějaký otravný vtipálek klepal na dveře kabinetu.
Vešel jsem a odkašlal si. „Ehm, můžu si udělat čaj?“ Prosím...
„Samozřejmě, jen nevím, jestli tam ještě nějaký je...“ odpověděl aniž by zvedl oči od knihy.
„Přinesl jsem nový...“ poznamenal jsem.
Nadzdvihl obočí a podíval se na mě: „Tak proč se ptáš?“
„Jsem tu host...“ vykoktal jsem nejistě. Už tak jsem toho zkazil dost.
Zaklapl knihu. „Prosím tě, a od kdy je to problém?“
Dělal jsem, že jsem jeho poslední poznámku přeslechl. „Dáš si taky?“
Protřel si oči a protáhl se. „Proč ne... Děkuju.“ Potom se ušklíbl: „Sluší ti to...“
Cítil jsem, že rudnu. Musel jsem rychle zmizet. Proč se jen chová, jako by se nic nestalo?

Proběhl jsem chodbou do kuchyně a pustil jsem se do přípravy čaje. Znovu jsem si vyhrnul rukávy Jonovi košile, které jsem málem vymáchal ve vodě, když jsem napouštěl konvici. Vyndal jsem ze skříňky dva šálky a otevřel jsem lednici. Byla téměř prázdná. Zajímalo by mě, co Jon vůbec jí. Tedy kromě kukuřice a dýňových dortů. Dieta jak pro strašáka...
Škoda že tu není mléko... Earl Grey je dobrý s mlékem, i když Jon má radši silnější, neředěný.
V konvici už probublávala voda, a tak jsem ze skříňky vytáhl tác, abych mohl odnést všechno najednou. Šálky, konvice s čajem, lžičky, cukřenka... Už to bylo všechno. Nakonec jsem to naskládal na tác a pomalu jsem vyrazil do obývacího pokoje.
Nohou jsem pootevřel nedovřené dveře a položil jsem tác na konferenční stolek u pohovky. Jonathan vstal ze svého oblíbeného křesla a uvelebil se v pravém rohu gauče. Chtěl jsem se také posadit, ale najednou mi po zádech přeběhl mráz a rozbušilo se mi srdce. Znal jsem ten divný pocit. Přesně tohle způsobovalo opravdu malé množství Jonových chemikálií na vyvolání strachu. Rozhlédl jsem se po místnosti, hledal jsem zdroj. Odkud ta chemie uniká? Že by z knihoven? Ne, ničeho jsem si nevšiml. Až na malé skříňce u televize. Byla tam hromádka žlutě světélkujících kapslí a několik z nich bylo prázdných. A bylo tam ještě něco. Revolver.
Začal ve mně doutnat vztek. „Jone! Už zase?!“ Zatraceně! Vždyť si můžeš ublížit! Já tě nechci ztratit!
Překvapeně sebou škubl. Teprve teď si uvědomil, že nesedím vedle něj. Nechápavě se na mě podíval, ale nakonec řekl: „Víš, je to jako přijít o ruku. Přijít o strach je nepřirozené...“
„Vždyť jsi říkal, že ze třech kapslí by se strachy zbláznilo celé obchodní centrum!“ křičel jsem hystericky. Ty chemikálie na mě působily. Bylo mi to naprosto jasné. Všichni jsme tu šílení, řekla šklebící se kočka, já jsem šílená, ty jsi šílený. Ne! Jervisi, ovládej se.
„Ano, to jsem říkal... Taky je to pravda,“ smutně se pousmál. „Jenže já už jsem imunní. Ještě před časem fungoval alespoň strach ze smrti, ale teď už ani to ne...“
„Ale to je nebezpečné! Co kdyby...“ Co kdyby Alenka nikdy nepropadla králičí norou?

Přerušil mě: „A co jiného mám dělat, když si jediná osoba, vedle které jsem se cítil nejistý, po malé výměně názorů odejde kdo ví kam?“ Naznačil mi, abych si sedl.
Opatrně, abych nerozlil čaj, jsem obešel stolek a sedl si na druhou stanu pohovky a přitáhl si kolena k hrudníku. Srdce mi bušilo stále rychleji a po zádech mi přebíhal mráz. Působilo to na mě čím dál víc. Jonathan se natáhl pro šálky s čajem a jeden mi podával. Klekl jsem si a vzal si ho od něj. Šálek mě příjemně hřál v dlaních a hrůza mě začala opouštět. Rychle jsem ho vypil a cítil jsem se čím dál líp. Bohužel, ne na dlouho.
Jonathan také usrkl ze svého šálku a otočil se na mě. Jako vždycky. Jako by se nic nestalo. „Výborný, ostatně - bylo to někdy jinak?“ řekl a usmál se.
Znovu mi přeběhl mráz po zádech a naprosto jsem ztuhl. Prázdný šálek mi vyklouzl z rukou a s tlumeným cinknutím dopadl na koberec. Ten jeho úsměv mě děsil. Obyčejně jsem zrudl, když tohle řekl, ale teď mi po celém těle naskočila husí kůže. Co to má znamenat? Děsí mě snad schválně?
Nedokázal jsem se ani hnout a jen jsem vyděšeně zíral, jak se posunul blíž ke mně. Chytil mě za bradu a mně se zježily vlasy na zátylku. Donutil mě, abych se mu díval do očí. Jeho modré oči nedávaly najevo naprosto nic.
Naklonil se blíž a potichu zavrčel: „Máš ze mě strach...“ Nebyla to otázka, spíš konstatování holého faktu. „Ale proč?“ pokračoval a jeho kostnaté prsty stále pevně svíraly mou čelist. Bolelo to.
Chtěl jsem mu toho tolik říct, ale nenacházel jsem slova. Proč musím být tak neschopný? Proč prostě neřeknu: „Jone, já tě mám vážně rád... Je mi moc líto, že jsem tomu nedokázal zabránit. Samozřejmě si měl pravdu, nebyla to ona. Jenže to se asi jen tak odpustit nedá, že?“ Nakonec jsem dokázal říct jen: „Promiň...“ Potom se mi po tvářích rozkutálely slzy.
V očích se mu zračilo nepochopení, ale jeho stisk povolil. „Jervisi, já ti nerozumím. Můžeš mi vysvětlit, co se děje? Udělal jsem ti snad něco, že se chováš, jako kdyby se před týdnem nic nestalo? Nebo jsi změnil názor? Ať se děje cokoli, pokusím se ti pomoct vyřešit to, ale musíš mi o tom říct...“
Nakonec jsem pomalu spustil: „Měl jsi pravdu, nebyla to ona. Neposlouchal jsem, co jsi mi říkal. Zradil jsem tě.“
Četl jsem z jeho tváře naprosté překvapení. „Ty si myslíš, že mi vadí, že ji hledáš? Proč by mi to mělo vadit? Vždyť vím, že za to nemůžeš...“ řekl po chvíli. Snažil se o chlácholivý tón.
Přikývl jsem. Myslel jsem, že mi to nikdy neodpustí. Jemu to vážně nevadí?
„Myslel sis, že by jedna malá mrcha, i kdyby byla skutečná, dokázala něco změnit? Že tě kvůli tomu nebudu mít rád? Jenže mně to nevadí. Rozumíš? Je mi to jedno. Já jen chci, aby ses vrátil. Chci toho Jervise, které ho jsem znal a kterého mám rád...“
Nikdy jsem ho takhle neviděl. Nikdy nevypadal, že by mu na mně tak záleželo. Až do teď...
Jemně mě k sobě přivinul. Chytil jsem ho kolem pasu. Po chvíli zašeptal: „Slíbíš mi, že se vždycky vrátíš?“
„Proč?“ vyhrkl jsem. Nejradši bych si dal facku. Vážně pitomá otázka.
Jonathan se ušklíbl: „Tak třeba proto, že ačkoli mi práce s chemickým nádobím nedělá sebemenší potíže, neumím si sám ani uvařit čaj. Přece nemůžu žít jen na dýňovém koláči a kukuřici. Takovýhle důvod stačí?“
„Naprosto...“ Zase jsem měl pocit, že snad umí číst myšlenky.
„Takže - slíbíš mi, že se pokaždé, když mi utečeš, že se - že se mi vrátíš?“
„Slibuju...“ pousmál jsem se. Kdyby jen věděl, co si právě způsobil. Měl by si dávat pozor na to, co si přeje. Teď už ho jen tak neopustím...
Trochu se odtáhl. „Tak to jsem rád...“ Sklonil hlavu a lehce otřel své rty o mé. Čekal na mou reakci.
V hlavě mi vířilo tolik slov, ale žádné nedokázalo vyjádřit, co jsem právě cítil. Nedočkavě jsem mu vjel rukou do vlasů, druhou jsem ho chytil za rameno a přitáhl jsem ho blíž. Něco mě zastudilo okolo páteře. Rychle jsem pochopil, že mi po zádech neběhá mráz, ale Jonovy ledové ruce.
Škodolibý hlásek v mé hlavě se mě snažil přesvědčit, ať zkusím něco víc. Věděl jsem, jak moc je Jon zdrženlivý... Nikdy by neudělal nic, čím by si nebyl stoprocentně jistý. Minule jsem to taky musel být já. Nikdy by se asi neodvážil. Škoda...

Políbil jsem ho a spokojeně shledal, že Jon polibek opětuje. Pomalu jsem sjel rukama po jeho hrudníku a začal jsem zkoumat terén. Měl košili zastrčenou v kalhotách, jako vždycky. Sakra! Dneska má pásek? To je zrada Jonathane! Jak k tomu přijdu? Vždyť na mně ta tvoje košile visí a ty toho využíváš, i když já na oplátku nemůžu dělat to samé?
Pustil jsem se tedy do boje s knoflíky. Začínám je nenávidět. Pomalu se mi začalo dařit je rozepínat. Téměř... Hotovo! Ucítil jsem jak se mi jeho kostnaté prsty obtočily kolem pravého zápěstí. Sakra! Škubl a donutil mě tak zvednout ruku do výšky očí.
„To se dělá?“ zeptal se s hranou přísností.
„Ale no tak Jonny, nemůžeš mít všechnu zábavu jen pro sebe. Já jsem tu taky!“ odvětil jsem drze.
Zmrzl mu úsměv. „Tak už mi nikdy neříkej!“ cedil mezi zuby.
Nadzvedl jsem obočí: „Jak? Jonny?“
Zamračil se. Jenže já nedokázal přestat.
„Jonny, Jonny, Jonny!“ prozpěvoval jsem.
Začaly mu rudnout uši. To se nestávalo často. To bylo zlé. „Tak zmlkneš už konečně?!“ vybuchl vztekle. Stále mě držel za zápěstí a já ucítil, jak se mi do kůže zarývají jeho nehty.
Zkřivil jsem obličej. Bolelo to. Neřekl jsem ale ani slovo a díval jsem se mu do očí. Tak co, Jonny... Kdo to vydrží déle? Uhneš pohledem dřív než já?
Nevypadal, že by se měl v příštích chvílích pohnout, ale najednou pustil mé zápěstí a zadíval se na konečky svých prstů a potom i na mou ruku. Nechápal jsem proč, jenže pak jsem na předloktí ucítil cosi lepkavého. Krev.
Kapky krve mi pomalu stékaly po předloktí a zanechávaly za sebou lepkavou stopu. Stejně tak i Jonathanova ruka byla od krve.
„Já... To jsem vážně nechtěl! Promiň mi to,“ omlouval se upřímně.
„Ne, to nevadí... To je dobré... Vždyť to nic není,“ uklidňoval jsem ho. „Navíc, ty jsi mě varoval...“ Jenže já jsem nepoučitelný! Bohužel? Bohudík?

„Jervisi, mně je to vážně líto...“ omlouval se.
Umlčel jsem ho polibkem a zopakoval jsem: „Nevadí.“
Zacukaly mu koutky úst a v očím se mu objevily ďábelské jiskřičky. „Takže nevadí?“ pousmál se. Je jako Šklíba, dokáže tolik věcí schovat za jedním úsměvem. Jenže na rozdíl od té kočky se nesměje příliš často. „A co tohle?“ Přejel mi konečky svých prstů od vršku mého čela až k bradě. Cítil jsem, jak za sebou nechávají lepkavou krvavou stopu. „To taky nevadí?“
„Ne,“ zavrčel jsem a konečně jsem dostal své dlaně pod jeho rozepnutou košili. „Pokud nemáš nějaký problém ty.“ Přejížděl jsem dlaněmi po jeho vystouplých žebrech, kde mu potom také zůstávaly rudé šmouhy.
Nahnul se blíž a začal mě líbat. Nejdřív jemně, ale potom stále vášnivěji. A já jeho polibek opětoval.
Ruce jsem teď měl opřené o jeho hrudník. Opatrně jsem z kapsičky vytáhl štěnici a přidrátoval jsem ji na vrchní knoflík jeho košile. Rychle jsem mu jednou rukou vjel do vlasů a druhou pod košili, aby neměl žádné podezření. Nikdy si první knoflík nezapínal, takže by ji nemusel najít.
Se zlomyslnou radostí jsem si přehrával jeho vlastní slova. Slíbíš mi, že se vrátíš?
Však já se ti vrátím... Schovej se, kam chceš, Jonny. Já si tě stejně najdu. Vždycky si tě najdu. Ať chceš nebo ne - mě už se nezbavíš.

(Jako obvykle) trochu delší poznámka pod čarou:

Doufám, že všichni dříve či později pochopili, že věty psané kurzívou jsou jakousi Jervisovou myšlenkovou samomluvou. Vyjadřují něco, co si myslí, ale nechce (nebo nedokáže) říct nahlas. A nemůže za to, že ho schizofrenie a posedlost Carrollovou Alenkou v říši divů nutí dělat, říkat a myslet si naprosto nelogické a šílené věci. Nedokáže naplno odlišit své sny a představy od reality, takže se občas děsí něčeho, co se vůbec nestalo.

Dále - Jonathanova posedlost strachem je opravdu obrovská. Důvod byl vysvětlen v minulé povídce, která byla psaná z jeho pohledu. Je to něco, co k jeho charakteru zkrátka patří stejně, jako k Bamanovi kápě a špičaté uši.

Možná bych mohla poznamenat, že celá povídka vznikla naprosto zdivočelou mutací tohoto (nikdy nezveřejněného) drabblu:

Jervis za ním přiběhl se slzami v očích. V jeho obličeji se zrcadlila čirá hrůza.
„Nebyla Alenka...", konstatoval Jon chladně.
Jervis přikývl, zavzlykal a otřel si slzy. Na tváři mu zůstala krvavá šmouha. Jonathan nadzvedl obočí. Takže nepřežila...
Jervis udělal několik vrávoravých kroků, chytil Jonathana kolem pasu a zabořil obličej do jeho košile.
Jon sebou cukl. Musel se hodně přemáhat, aby ho neodstrčil.
Jervis zvedl oči. „Nebyla... Já nechtěl... Moc líto...“, vzlykal nesouvisle. „Měls' pravdu..“
Poslední poznámka Jona zasáhla. Něco se v něm zlomilo. Přivinul Jervise blíž k sobě a hladil ho po vlasech. „Já vím... Ale mně to nevadí.“

Nakonec bych ráda poprosila ty, co to dočetli až do konce, aby tu zanechali alespoň nějaký komentář (kritika se bere všema deseti).

Děkuju

Vaše Shire 

Autor: Shire (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Fear of being loved: