OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » His Alice

26.10.2012 (13:00) • Shire • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 2× • zobrazeno 1758×

Volně navazuje na Through the Looking Glass.

Zvesela si prozpěvoval, když nesl do obývacího pokoje tác s konvicí čaje a kusem koláče. Opatrně všechno položil na stůl a posadil se na pohovku.

„Jone,“ zavolal na mě a ukazoval na místo vedle sebe.

Zaklapl jsem knihu, vstal jsem ze svého houpacího křesla a odložil jsem ošoupaný svazek na polici. Skoro zapištěl radostí, když jsem si sedl vedle něj. Tentokrát jsem věděl, proč je tak nadšený. Celý týden od toho incidentu (téměř mě vyděsil) se mě snažil přemluvit, abych se s ním podíval na film. Nakonec jsem řekl ano, ale bylo mi naprosto jasné, že toho budu litovat. Výběr byl na něm, takže jsem dopředu věděl, na co se budeme dívat.
Jervis se natáhl pro talířek s kouskem koláče a lžičkou odkrojil první sousto. Ale místo toho, aby sám začal jíst, naklonil se ke mně a zašermoval mi lžičkou před obličejem.

„Sněz mě! Sněz mě!“ hihňal se a v očích mu jiskřilo.
„Ne, děkuju,“ odpověděl jsem. Ne že bych nechtěl, navíc - Jervis byl výborný kuchař, ale šlo o princip. Chtěl jsem ho držet při zemi, co nejdéle jsem mohl.
Jervis ale nepřestal dorážet: „Sněz mě! Sněz mě, Alenko!“

Nakonec jsem spolkl kousek, který mi nabízel. Řekl jsem si, že teď na tom nesejde. Jestli začne bláznit teď, nebo až potom, co zapne film.
„Je dýňový, kdybys to nepoznal... Doufám, že ti chutná. Jestli jsi chtěl něco jiného, měl jsi mi říct,“ oznámil mi naprosto vážně a usrkával čaj ze svého šálku jako nějaký aristokrat.

„Je výborný,“ ujistil jsem ho.

„Ty mě nikdy nezklameš,“ zazubil se a natáhl se pro ovladač. Pustil televizi a v pokoji se rozjasnilo. Přisunul se blíž ke mně, dal si mou ruku kolem ramen a své obmotal kolem mého pasu. Potichu si broukal melodii, která začala hrát...

***

Film ještě nebyl ani v polovině a já bych dal cokoli, jen aby už skončil. Ne, že by se mi nelíbil. Pravdou je, že mě tohle nové zpracování Alenky v říši divů docela zaujalo. Jervisovi se nějak podařilo posadit se mi na klín, takže jsem měl po většinu času v zorném poli jeho vlasy, protože nadšeně nadskakoval, kdykoli se na obrazovce něco stalo. Bohužel pro mě se tam něco dělo pořád. S tím, že nic neuvidím, jsem byl smířený předem, ale rozhodně jsem nečekal, že to bude takhle šílené... Ne, vůbec nejhorší na tom bylo něco jiného.
Ztuhle jsem seděl na pohovce s poskakujícím Jervisem na klíně. To se zkrátka nedalo vydržet a představa, že to budu muset snášet ještě déle než hodinu, byla příšerná. Nemohl jsem dělat nic jiného, než si kousat spodní ret a doufat, že se Jervis brzy unaví. Mohl jsem se sám sobě smát, znal jsem ho dost dobře na to, abych dokázal říct, že on zkrátka bez hnutí sedět nedokáže. Nemohl jsem ho shodit, ani na něj promluvit. Byl teď naprosto ponořený ve svém světě a já jsem ho z něj nesměl vytrhnout, pokud jsem nechtěl způsobit problémy. Snažil jsem se zklidnit svůj dech. Hlavou se mi honilo tolik dotěrných myšlenek... Zoufale jsem vzhlédl ke stropu, jako kdybych čekal pomoc od nějaké vyšší moci, v kterou jsem nevěřil.
Chtělo se mi křičet, ale mlčel jsem. Jervisi, proč mi, sakra, takhle ubližuješ?!
Trpěl jsem takhle další dlouhé minuty a měl jsem pocit, že to snad nikdy neskončí. Zavřel jsem oči a jen jednou za čas jsem se podíval na obrazovku, abych zjistil, že do konce je ještě daleko. Neslyšně jsem zaúpěl. Věděl jsem, že už to dlouho nevydržím. V hlavě mi hučelo a nebyl jsem schopen rozumně uvažovat. Při dalším letmém pohledu na obrazovku mi poskočilo srdce. Konec byl blízko... Chtěl jsem si oddechnout, když se po obrazovce konečně rozběhly titulky, ale radoval jsem se předčasně. Jervis ani nevstal, ani se nepřesunul vedle mě. Zůstával sedět stejně jako před tím.

„Měla tam s ním zůstat...“ povzdechl si zasněně a čekal na mou reakci.

„Asi ano,“ procedil jsem ztěžka skrz zuby.

„Asi ano?!“ nadskočil rozčileně. „Vždyť tam byla šťastná...“

Už toho bylo příliš. Chtěl jsem ho chytit v podpaží a posadit ho vedle sebe, ale jakmile si všiml, že zvedám ruce, rychle je chytil a obmotal si je kolem pasu.

„Hm... Moc pohodlné,“ zavrněl, opřel si hlavu o mé rameno a upřel na mě naprosto spokojený pohled.

V tu chvíli jsem byl naprosto v šachu. Nedokázal jsem mu odporovat. V duchu jsem ho proklínal. Jako kdyby přesně věděl, jak zareaguju.
Jervis jemně přejížděl palcem po hřbetu mé ruky. Bylo to docela příjemné. Jeho ruce vždycky hřály. Vzpomněl jsem si, jak úžasné bylo cítit Jervisovy ruce na svých zádech, držet v dlaních jeho blonďaté kadeře a oplácet sladké polibky. Po páteři mi přeběhlo mrazení. Snažil jsem se tu myšlenku zahnat. Kalhoty mi začínaly být vcelku těsné.

Zkoumavě na mě pohlédl: „No co myslíš?“

„Proč se ptáš?“ odpověděl jsem otázkou.

„Zdálo se mi, že jsi duchem nepřítomný,“ pousmál se.

„Jen jsem si na něco vzpomněl...“ odbyl jsem ho.

Zdálo se mi, že ho to zaujalo. „Ach tak... A na co?“

„Na nic důležitého...“ snažil jsem se vyhnout odpovědi.

Odfrkl si. „Řekl ti už někdo, že jsi mizerný lhář?“

„Cože?!“ škubl jsem sebou překvapeně.

Zahihňal se. „Když ty jsi zkrátka tak roztomilý, když tě něco vyvede z míry...“

Nahlas jsem si povzdechl. Tohle mi vážně chybělo...

Jervis se začal vrtět. Zase...

„Tak, co budeme dělat teď?“ nadhodil.

Na něco bych přišel, ale to by se ti nelíbilo... pomyslel jsem si, ale odpověděl jsem jen: „Nevím...“

„Ty jistě na něco přijdeš...“ zašeptal provokativně a zhoupl se v bocích, aby se mu pohodlněji sedělo. Schválně.

Zatnul jsem zuby. Konec... Slíbil jsem si, že se budu držet dál. Nejen kvůli sobě... Když to nehodlá brát v úvahu a ještě takhle nestoudně provokuje... „Něco mě právě napadlo,“ prohlásil jsem naprosto klidně.

„Ó, vážně?“ zareagoval překvapeně na tón mého hlasu.

„Ale jistě,“ pousmál jsem se.

„Nech mě hádat,“ odvětil rychle, ale z jeho tónu jsem vycítil zklamání. Něco se nevyvíjelo podle jeho představ. Nebo si to aspoň myslel. „Šachy?“

Zakroutil jsem hlavou: „Ne.“

„Vyndáme si knížku?“ hádal dál.

Pousmál jsem se: „Ani to ne...“

Přestal se snažit skrývat zklamání. „Tak to už mě nic nenapadá...“

Zvedl jsem obočí. Vzdal se až příliš rychle. „Tobě došly nápady?“

„Zdá se...“ odsekl. Byl na mě naštvaný. Dlouho mu to nevydrží...

„To mi radši ani neříkej,“ zavrčel jsem zlehka a začal jsem rozdělávat knoflíky na jeho košili. Ani se nepohnul, hrál uraženého.
Když se mi podařilo rozepnout několik vrchních knoflíků, odtáhl jsem mu upnutý límeček. Ztuhl, když jsem se mu zlehka otřel rty o krk. Stáhl jsem mu světle modrou látku z ramen, abych mohl drobnými polibky pokračovat dál k rameni. Zarazil jsem se, když jsem odkryl jeho levou lopatku. Na jeho světlé kůži bylo dost znatelných jizev. Nejvýrazněji se proti okolí kontrastovalo několik kulatých. Musel mít tehdy neuvěřitelné štěstí, uvědomil jsem si, když mi došlo, jak neuvěřitelně blízko srdce ty jizvy po průstřelech jsou.

„Eh, děje se něco?“ zeptal se nejistě a vytrhl mě tak z mých úvah.

„Ale vůbec ne...“ zašeptal jsem a dýchl jsem mu na zátylek.

Zatřásl se a zježily se mu vlasy. Zalapal po dechu, když jsem mu zajel dlaněmi pod košili. Jeho kůže mi proti té mojí přišla horká, příjemně horká. Ušklíbl jsem se, on to rozhodně cítí jinak...
Jervis se přemáhal, aby sebou neškubl při každém doteku, ale nedokázal zakrýt lehký třas. Po chvíli si ale zapřel hlavu o mé rameno. Oči měl slastně přivřené a zlehka vrněl. Usmál jsem se, občas jsem si vůbec nebyl jistý, jestli je vůbec člověk. Jervis se pokusil zaklonit hlavu ještě víc, ale ztratil rovnováhu. Sklouzl mi z klína, podrážděně si odfrkl, když přistál na pohovce vedle mě. Rychle jsem se klidil do bezpečné vzdálenosti do rohu pohovky. Neměl jsem ani potuchy, co bude následovat. U něj se to opravdu nedalo dost dobře odhadnout.

Zachytil jsem jeho rozhořčený pohled. „Ty mi utíkáš!“ obvinil mě.

„A co když ano?“ neodpustil jsem si.

Nejdřív se na mě podíval. Ten pohled jsem nedokázal zařadit. Potom roztáhl rty do širokého úsměvu. Jenže jinak, než jsem znával, ty tam byly šťastné jiskřičky z jeho očí. Kdybych ho neznal, řekl bych, že ten úsměv byl už nepříjemně zvrácený. Ale tohle byl Jervis, ten nic takové snad ani neumí, anebo snad ano?

Nejistě jsem sledoval, jak si na pohovce klekl, na tváři stále ten zkažený škleb. Potom položil dlaně před kolena a přenesl váhu. Pomalu se ke mně blížil. Lezl po všech čtyřech a nepřestával se tiše hihňat. Když se dostal dost blízko, chytil mě za ramena. Přitáhl se co nejblíž mohl a já ucítil jeho horký dech na své tváři. Hladově mě políbil jako ještě nikdy. Jako kdyby nechtěl nikdy přestat. Musel jsem ho odstrčit, když mi začínal docházet dech. Jakmile mohl, znovu se přitiskl k mým rtům. Kolenem se zapřel o područku, aby se dostal výš. Jednou rukou mi vjel do vlasů a druhou se snažil rozepínat knoflíky na mé košili. Takhle jsem ho vážně neznal. Nakonec jsem hodil veškeré logické argumenty za hlavu. Stejně na tom nezáleží... Opětoval jsem jeho polibky a mé ruce si znovu našly cestu pod jeho košili. Jervis povzbuzen mou reakcí začal tahat za knoflíky s ještě větší vervou. Měl jsem pocit, že se začíná vztekat. Očividně se mu nedařilo. Potom sundal dlaň z mého hrudníku. Nejprve jsem myslel, že to vzdal, jenže potom jsem na jednom zápěstí ucítil pevný stisk. Jervis vytáhl jednu mou ruku zpod své košile a navedl ji přímo ke knoflíkům. Pousmál jsem se. Chytré, opravdu...
Nakonec jsem rozepnul několik vrchních knoflíků své košile. Jeho stisk povolil. Pustil mou ruku a o moment později už jsem cítil jeho horké prsty na svých žebrech. V tu chvíli mi došlo, že mám jednu ruku volnou. Vmotal jsem prsty do jeho blonďatých vlasů. Lehce se odtáhl, ale hned začal strategicky umisťovat polibky podél mé čelisti. Pomalu, ale jistě mířil k ušnímu lalůčku.

V tu chvíli mu ale sklouzlo koleno z područky a on mi ztěžka dopadl do klína.
Nedokázal jsem zadržet povzdech. Tohle už bylo příliš.
Střelil po mně omluvným pohledem a stáhl hlavu mezi ramena. „Já... tedy... Je to tak zlé?“ Nervózně si drbal temeno hlavy a do tváří mu stoupal ruměnec.
Křečovitě jsem se pousmál: „Nic se neděje...“

Nespokojeně vysunul bradu. „Lžeš, já to poznám.“

„Co naděláš,“ pronesl jsem možná až příliš kousavě.

Naprázdno polkl. Tak se zdá, že jsem našel téma, na které nenachází slova. Kousal si spodní ret. „Jone?“ začal po chvíli.

„Ano?“ pokusil jsem se věnovat mu povzbudivý úsměv. Ucukl pohledem a upřeně si prohlížel své dlaně.

„Asi... tedy, asi bych měl napravit, co jsem způsobil?“ vykoktal nejistě. „Pokud chceš...“ dodal rychle.

Nedokázal jsem předstírat, že mě to, co řekl, nezaskočilo. Chtěl jsem něco takového slyšet, ale také jsem chtěl, aby Jervis opravdu souhlasil s tím, co říkal. „Já po tobě nic nechci,“ řekl jsem mu.

Pokýval hlavou. „Já vím...“ zašeptal a naklonil se blíž. Nejistě mě objal, jako kdyby čekal, že ho od sebe okamžitě odstrčím. Ztuhl a naskočila mu husí kůže, když jsem mu přejel prsty po páteři. Sklonil jsem hlavu a zlehka jsem přitiskl své rty k jeho. Chtěl jsem se odtáhnout, protože jsem měl pocit, že se nesnaží polibek nijak opětovat. Když postřehl můj záměr, rychle mi položil své dlaně na tváře. Byl jsem překvapený, jak vášnivě si najednou pohrával s mými rty. Usoudil, že už se mu nepokusím utéct a spustil své dlaně níž.
Znovu jsem měl prsty vmotané v jeho vlasech. Jako kdyby se před chvílí vůbec nic nestalo. Zalapal jsem po dechu, když se zase neobratně otřel o můj rozkrok. Věnoval mi další zvrácený úsměv a jeho dlaně sklouzly z mých žeber na boky. Měl jsem sto chutí vykázat ho do patřičných mezí, ale nechtěl jsem, aby se opakovalo to, co se při tom stalo minule. Ty krvavé šmouhy se nám z pohovky už nepodařilo smýt.
Jervis se mi znovu přilepil ke rtům a chvíli potom jsem ucítil, jak se mi do úst vkrádá jeho jazyk. Jeho polibky byly čím dál vášnivější a hrubší.

„Možná by bylo lepší pokračovat jinde...“ řekl jsem, když jsem se o pár chvil později snažil chytit dech. Souhlasně přikývl a pomalu se odtáhl a odsunul. Opatrně jsem vstal, abych nepřevrátil stolek s konvicí čaje. Jervis si mezitím stoupl na pohovku. Překvapeně jsem se na něj otočil. Hodil mi své ruce za krk a nohy si obmotal kolem mých boků.
Cestou k ložnici jsem několikrát málem upadl, protože sebou Jervis neustále házel, když mi začal oždibovat krk a klíční kosti. Pronesl jsem ho otevřenými dveřmi do ložnice a položil na matraci, kterou jsme posledních pár nocí sdíleli.
Skopl jsem boty, sundal si košili a posadil se vedle něj. Jervis bojoval se svou košilí, ale nakonec rezignoval a stáhl si ji přes hlavu. Stále se trochu červenal a tiše proklínal knoflíky, když odhodil zmuchlaný kus oblečení do rohu. Nemohl jsem se nesmát. Hodil po mně nechápavý pohled. Naznačil jsem mu, aby si lehl. Okamžitě poslechl. Položil jsem se mezi jeho nohy. Nervózně těkal očima a tváře mu ještě víc zrudly.

„Děje se něco?“

Lehce se zatřásl, když jsem promluvil. Polkl a vykoktal: „Nejsem si jistý... Popravdě, ještě nikdy...“

Přitiskl jsem mu ukazováček na ústa. Že mě to nepřekvapuje... Sklonil jsem se blíž k němu a zašeptal jsem: „Nevadí... Nemám v plánu ti ublížit. Ani teď ani jindy.“
Přikývl a pousmál se. Políbil jsem ho. Ucítil jsem na zádech jeho horké ruce. Také jsem mapoval každičký centimetr jeho odhaleného těla, než jsem narazil na lem jeho kalhot. Rychle jsem si poradil s knoflíkem i zipem a po chvíli už Jervisovi kalhoty následovaly stejný směr, kterým se předtím vydala jeho košile. S jistým zadostiučiněním jsem si všiml, že se v jeho boxerkách rýsuje slušná boule. Přes látku jsem mu přejel palcem přes třísla. Zalapal po dechu a na chvíli polevil ve svém úsilí rozepnout moje kalhoty. Pomohl jsem mu s knoflíkem a vteřinu na to jsem cítil, jak se jeho drobné prsty vkrádají pod lem boxerek.
Znovu jsem dlaní přejel přes bouli v jeho boxerkách. Vzdychl a zatřásl se. Nakonec jsem ho zbavil i toho posledního kusu oblečení. Zachytil jsem další jeho nervózní pohled. Tentokrát očima neuhnul, ani když postřehl, že jsem si všiml. Přejel jsem mu ukazováčkem po hrudní kosti a mířil jsem níž. Dech se mu začal krátit. Potom mu celým tělem projel třas a hlava mu spadla do polštářů.
„Jone... Přestaň...“ vzdychal.

„Jak myslíš...“ stáhl jsem se na okamžik. Po chvíli jsem se zase přistihl, že mi ruce z jeho boků sklouzávají níž. Políbil jsem ho na rty, potom na krk a pokračoval jsem přes hrudník stejně jako předtím. V jeho pohledu se objevilo zděšení. Tak takhle to nepůjde... Nadzvedl jsem se.

„Já... Udělal jsem něco špatně?“ ozval se znepokojeně.
„Ale vůbec ne,“ ujišťoval jsem ho. „Jen bude lepší, když mi sám ukážeš, co se ti líbí, a co si můžu dovolit.“ Přikývl. Jako kdyby na něco takového čekal. V jednu chvíli jsem měl pocit, že se mě snaží odstrčit, ale v dalším okamžiku jsem ležel na jeho místě. Jeho vlasy mě zašimraly v obličeji a cítil jsem jeho horké ruce sjíždět po svých žebrech. Byl jsem překvapený s jakou zuřivostí ze mě serval kalhoty. Potom navedl mé ruce na svá záda a drobnými polibky se sunul níž. Chvíli si nejistě pohrával v lemem mých boxerek, ale nakonec se odhodlal a stáhl je také. Tváře měl sice rudé, ale provinilý výraz mu zmizel. Hrubě mě políbil a lehce mě hryzl do spodního rtu. Jeho dlaně pomalu klouzaly níž a já ho kopíroval. Sklonil se a špitl: „Lepší?“

Zasmál jsem se: „Mnohem...“

Povzbuzen mými slovy nechal své ruce zběsile přejíždět po celém mém těle. Jeho oči byly zaslepené nově nalezenou touhou. Znovu jsem se přistihl, že se pokouším přejíždět mu ukazováčkem po hrudníku. Tentokrát mě nezastavil. Zalapal po dechu, když jsem se ho dotkl. Trochu se odtáhl a nešikovně zavadil o můj roztoužený rozkrok.
„Jak dlouho to budeš ještě prodlužovat?“ zavzdychal jsem.
Jako by mu z očí spadl závoj. Mumlal omluvu. Přitáhl jsem si ho blíž.
„Předpokládal jsem, že jsi mě nedávno Alenkou nazval z nějakého důvodu,“ sykl jsem.
Tohle ho stoprocentně probralo. „Já to tak nemyslel...“ bránil se.
„Já vím,“ zavrčel jsem netrpělivě. „Jen říkám, ať bereš, co nabízím, ale moc si nezvykáš. Řekněme, že je to jen pro jednou. A rozmysli si to rychle!“
Věnoval mi jeden ze svých nových zvrácených úsměvů. „Musíš mi odpustit, měl jsem za to, že víš, že jediné hodinky, které mám, mají dva dny zpoždění,“ odpověděl a obmotával si mé nohy kolem boků.
„Nepředpokládám, že máš v tuhle chvíli kapsy,“ zasmál jsem se. Už jsem se naučil hrát tyhle jeho hry, ale musím přiznat, že ze začátku jsem vůbec neměl ponětí, o čem mluví.

Konečně jsem ucítil tlak, na který jsem čekal. Začal jsem se prohýbat v zádech. Slastně jsem vzdychl. „Víc...“ sykl jsem.
„Nechci ti ublížit,“ šeptal mezi mělkými nádechy. Předpokládal jsem, že byl tak na půli cesty.
Zasmál jsem se. „Ty - ublížit mně? Něco takového - to snad ani nedokážeš...“ Zhoupl jsem své boky proti jeho. Překvapeně zasténal.
„Ještě!“ sykl jsem znovu. Tentokrát jsem se dočkal odezvy. Tlak zesílil.
Jervis se nade mnou držel zapřený o levou ruku. Pravou mě chytil za bok a začal přirážet. Nejdřív jen slabě, ale brzy byly jeho přírazy stále ostřejší a hlubší.
Místnost naplnily naše vzdechy, pleskání zpocené kůže a tiché vrzání matrace.
Jervis trochu přenesl váhu a začal do mě pronikat pod novým úhlem. Nedokázal jsem se udržet a vykřikl jsem nadšením. V odpověď se ozval jeho hluboký povzdech. Rukou, kterou měl na mém boku, mi začal přejíždět přes třísla. Obmotal jsem nohy těsněji kolem jeho boků a znovu jsem přirazil pánev proti němu.
Zavrčel a otřásl se. „Tak... Blízko...“ vzdychal, „ty?“
„Taky,“ sykl jsem.
Stále zrychloval tempo. Celým tělem mi proběhl záškub a stáhly se mi svaly. Jervis překvapeně vykřikl. Jeho ruku jsem měl znovu na boku, jeho nehty zaryté do kůže, jak se mě snažil udržet ve svém rytmu. Znovu jsem sebou škubl a prohnul jsem se v zádech. Vykřikl jsem, když čirá eufórie pronikla do každé buňky mého těla. Zaryl jsem nehty do jeho zad. Zalapal po dechu. Ještě několikrát přirazil a ztuhl. V mých útrobách se rozlilo palčivé horko. Jervis ještě chvíli lapal po dechu, ale potom se odtáhl a svalil se vedle mě. Chvíli jsme jen tak beze slova leželi a snažili se popadnout dech.
Jervis se trochu odtáhl. Chtěl jsem protestovat, ale brzy se znovu objevil a rohem prostěradla setřel pozůstatky mé eufórie nejdřív z mého a potom i ze svého těla. Hlasitě zívl a znovu se položil vedle mě. Obmotal jsem mu své ruce okolo hrudníku a přitáhl si ho blíž. Tiše zavrněl, když jsem přes nás oba přehodil přikrývku.

„To bylo úžasné,“ špitl a znovu zazíval.
„Mmm...“ vzdychl jsem souhlasně.
Jervis se v mé náruči stočil do klubíčka a brzy už naprosto uvolněně pochrupoval. Záviděl jsem mu, jak snadno dokáže usnout. Chvíli jsem se soustředil jen na jeho poklidné oddychování a k mému překvapení se mi začaly klížit oči. Tiše jsem zívl a nechal jsem svět plavat s jedinou myšlenkou.

Kolikrát v jeho případě znamená pro jednou?

Poznámka pod čarou (jako obvykle):

Znechucení? Klidně se vyvztekejte v komentářích. Já to unesu...

Jsem vděčná i za negativní ohlasy...

Shire 

Autor: Shire (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek His Alice: