OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » I like him

06.07.2012 (14:00) • Shire • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 3× • zobrazeno 1737×

Děj téhle povídky spadá do období před drabblem Výš.

Ráda bych tuhle povídku věnovala YokoScarlet za všechna její milá slova.

Stará televize v koutě problikávala a její zvuk se ke mně vracel ozvěnou od stěn se starými tapetami. Nebylo to nijak úchvatné bydlení, ale co víc můžu chtít... Tajný úkryt zůstane vždycky jen úkrytem, alespoň se mi v přízemí starého polorozpadlého domku podařilo dostatečně opravit obývací pokoj, ložnici, kuchyň a koupelnu a zařídit si ve sklepě malou laboratoř.

I když sebetajnější úkryt ho ještě nedokázal odradit... Ušklíbl jsem se a pohlédl na stranu staré pohovky. Jervis tam ležel svinutý do klubíčka s hlavou opřenou o polstrovanou područku a tiše oddychoval.

Nikdy mi nevadilo, že mě našel, i když jsem byl vždycky upřímně zvědav, jak se mu to podařilo.

Zvedl jsem se z křesla a vrátil na polici knihu, kterou jsem už stejně nedokázal číst, protože jsem z něj nemohl spustit oči. Když spal, vypadal téměř jako dítě. Možná, že je to ta nevinnost a sladká naivita, co mě na něm tak přitahuje. Ale rozhodně je to také něco, čeho se obávám... Jistě, obávám se odmítnutí, kdybych se mu někdy rozhodl oznámit, co k němu cítím, ale ještě více toho, že by nepochopil, co se mu snažím říct. Ne protože by nechtěl pochopit, ale protože by nemohl...

Není to tak dávno, co jsem vyučoval psychologii na Gothamské univerzitě. Mou specializací byly samozřejmě fobie. S úšklebkem jsem si vzpomněl na ty, co mě odtamtud vyhodili. Nikdo z nich už nežije, o to jsem se postaral...

Ačkoli jsem se už tehdy zajímal o jinou oblast psychologie, bylo mi i tak jasné, že je Jervis duševně nemocný. Pravda, je sice génius, ale i těm neschopným doktorům z Arkhamu se nakonec podařilo zjistit to, co jsem věděl už po několika dnech, kdy jsem byl v blázinci zamčený v cele naproti němu.
Do cely ho spíš dovlekli než dovedli a mně bylo jasné, že je to někdo, koho sem přinesl Batman (stejně jako mě). Když na něj přestala působit sedativa a on se probral, začal jsem tušit, že on je za tím posledním poplachem, o kterém se strážní neustále bavili. Byl jsem upřímně zvědavý, jaký bude. Několik prvních dní ale bylo těžké být s ním i jen ve stejné budově. Jeho výbuchy emocí a opakovaná recitace Carrollovy Alenky v říši divů mě (i všechny ostatní) doháněly k šílenství (pokud nebyli šílení už předtím), ale stále se to dalo snést lépe než Edwardovy neustálé hádanky. Dost brzy jsem si začal všímat souvislostí a vzorců v jeho chování. Stejně jako byl Edward Nigma posedlý dokazováním své nadprůměrné inteligence (osobně za spouštěč jeho obsese považuji trauma z dětství, což se mi potvrdilo, když se mi při útěku podařilo sebrat z archivu mojí a také několik dalších složek včetně Jervisovy a Edovy), byl Jervis přesvědčený, že žije v jiném světě a dost hlasitě se to všem snažil dokázat. Například měl každé odpoledne v pět neuvěřitelné záchvaty vzteku a hlasitě se dožadoval čaje. Nikdo nevěřil, že někdo tak malý dovede nadělat tolik randálu...

Když se později uklidnil, byl jsem překvapený, jak inteligentní je. Rozhodně se i jeho výbuchy vzteku daly snést lépe než Edovy uštěpačné dotazy, zda jsem viděl tu novou doktorku a co má znamenat, že se mnou ta její rozepnutá blůza a krátká sukně nic nedělá. Ne, na rozdíl od věčně nafoukaného Edwarda, byl Jervis milý a rozhovory s ním povětšinou dávaly smysl, ačkoli jsem měl někdy pocit, že mluvím s někým jiným než s kým jsem před několika minutami mluvit začínal.

Moje diagnóza nakonec zněla: paranoidní schizofrenie, obsesivně kompulzivní porucha a zkreslené vnímání sebe samého.

Snažil jsem se mírně naznačit doktorům a strážným, co si myslím, ale ignorovali mě a mou celu obcházeli ještě větším obloukem než obvykle.

Později jsem si všiml, že se Jervis otáčí za doktorkami. Jenže se na ně díval jiným způsobem než Edward nebo ostatní (kromě mě, protože mě nikdy nezajímaly). Nedíval se na ně povýšeně nebo jako na kořist. Spíš jako by něco (nebo někoho) hledal. Chvíli mi nebylo jasné, proč to dělá, ale později jsem pochopil... Alenka, on hledá Alenku. Nebere svůj kostým Kloboučníka jako kostým, ale spíš jako své druhé já.

***

Jervis se převalil na druhý bok, stará pohovka zaskřípala. Moje myšlenky se vrátily zpět do současnosti.

Kdyby jen věděl... Byl bych pro něj tisíckrát lepší než ta jeho neexistující malá blonďatá mrcha, která si ho vůbec nezaslouží! Kdybych mu to jenom dokázal říct!

Vstal jsem z křesla a přisunul stolek se šachovnicí zpátky ke zdi. Jervis zbožňoval šachy a já byl šťastný z každé chvíle, kdy jsem mohl být s ním. Nikdy jsem sice nebyl společenský, ale člověk nemůže být pořád sám. Jistě, mohl jsem to řešit stejně jako Joker nebo Edward a najmout si nějaké gangstery, ale já stojím spíš o komunikaci na úrovni. A takových, kteří jsou schopní komunikovat inteligentním způsobem je málo. Joker, Edward, Oswald ti jediní se mnou občas prohodili pár slov, ale jen pokud byly mezi námi mříže. Mají ze mě strach.

Ušklíbl jsem se, bylo to ironické. Odmala jsem žil ve strachu. Otec opustil matku, když zjistil, že je těhotná a ona se mě zřekla. Moje vlastní babička mě chtěla zabít, protože jsem byl šmouha na rodinném jméně. Prababička se mě sice ujala, dala mi jméno a domov, ale taky mě týrala. Nikdy se mě nezastala, když jsem chodil ze školy zmlácený, ne... Vždycky mi ještě přidala. Tou dobou mi došlo, že na světě jsou velké síly, ale žádné nejsou větší než strach a vědění. Jednoho dne jsem překonal strach a zjistil, že takzvaná zakázaná místnost, jak jí prababička říkala, je plná knih... Plná vědění. Chodil jsem tedy tajně do knihovny. Začal jsem studovat chemii a psychologii, vždycky mi šlo o strach. Později jsem pochopil, že strach byl také důvod, proč se ke mně prababička tak chovala. Byla paranoidní, bála se mě. Bála se toho, jak rostu a sílím a ona slábne. Proto to všechno. Nakonec začali členové mojí rodiny a ti, co mě ve škole šikanovali, jeden po druhém přicházet o život. Zemřeli strachy...

Já jsem si byl po tom všem jistý, že se mé studium vyplatilo. Byl jsem schopný vytvořit chemickou sloučeninu tak silnou, že strach který vyvolala, způsobil smrt. Jenže to mi nestačilo, vždycky jsem chtěl vědět víc.

Jenže teď jsem pro většinu lidí zrůda (nemohl jsem se ubránit úšklebku, když se mi vybavila Edwardova hláška 'Většina lidí jsou idioti!' , kterou používal, když nevěděl, co říct), protože ovládám zbraň, proti které se nemůžou bránit. Jejich vlastní obavy, děsy a noční můry. Jejich strach.

Ale Jervis se nebojí... Nikdy neměl strach ze mě, ale spíš o mě. Vždycky byl tak roztomilý a přitom ho většina lidí ('Většina lidí jsou idioti!') vnímá stejně jako mě. Jako odpornou zrůdu.

Sebral jsem z podlahy prázdný šálek, nejspíš Jervisovi vyklouzl z ruky, když usnul. On a ten jeho čaj... Vypnul jsem televizi a v místnosti zavládla naprostá tma. Po paměti jsem došel do kuchyně, odložil šálek na stůl. Zašmátral jsem po vypínači staré lampy a rozsvítil. Posadil jsem se za stůl. Letmo jsem pohlédl na hodiny, která visely na stěně. Půl šesté. Takže jsem zase celou noc nespal. To bude mít určitě důsledky... Opravdu nestojím o bolesti hlavy.

Začal jsem si pohrávat s prázdným šálkem a soustředěně jsem hleděl na rýhu ve stole.

Ve vedlejším pokoji znovu zaskřípala pohovka. Ozvalo se zívnutí a za chvíli už Jervis vrazil do kuchyně s širokým úsměvem na tváři.

„Ty už jsi zase nespal?“ vrhl na mě starostlivý pohled.

Protočil jsem oči namísto odpovědi.

Zavrtěl hlavou a začal si broukat popěvek ze své oblíbené knihy. Přitančil ke kuchyňské lince a natáhl se pro konvici.

„Dáš si taky čaj?“zeptal se, když napustil vodu do konvice.

Nakonec jsem přikývl: „Tak dobře,“ v duchu jsem myslel spíš na kafe... „Díky...“

Zvedl jsem oči od rýhy na stole a podíval se na něj. Jervis se právě snažil vylézt na kuchyňskou linku. Nedosáhl na cukřenku.

Já měl naprosto jasno - víc cukru rozhodně nepotřebuje, už takhle je sladký dost. Vstal jsem od stolu a přišel k němu blíž. Už už jsem se natahoval pro cukřenku, abych mu ji podal, ale nakonec jsem změnil názor. Probděná noc asi začíná působit. Bez rozmýšlení jsem ho chytil v podpaží a nadzvedl ho jako malé dítě. Bylo to úplně proti tomu, jak jsem se k němu vždycky choval, ale najednou mi to prostě přišlo jako dobrý nápad. Jervis sebou v první chvíli překvapeně škubl, ale potom chytil cukřenku. Pomalu jsem ho postavil na zem, ustoupil o krok dozadu a očekával nejhorší.
Jervis se na mě otočil s tím svým bláznivým úsměvem a jiskřičkami v očích. „Děkuju,“ zasmál se.

***

Když později přinesl konvici s čajem, stále se usmíval (tedy, on vypadá, že se usmívá, skoro pořád, protože má docela výrazný předkus, ale teď se usmíval doopravdy). Opatrně přidržel pokličku a nalil čaj do dvou šálků, které si přichystal. Potom se posadil na židli naproti mně, opřel si lokty o stůl, podepřel si bradu dlaněmi a zasněně se díval do prázdna. Stočil oči k šálku a hodil do něj kostku cukru. Když oči znovu zvedl, stále se zasněným výrazem stočil pohled na mě. Roztáhl rty do širokého úsměvu.

Začal jsem se cítit dost nesvůj. Byl jsem sice na tyhle jeho pohledy zvyklý, ale on obyčejně zíral do prázdna nebo na nějaký flek na stěně, ale nikdy ne na mě.

Zamrkal jsem a trochu stáhl obočí. On sebou škubl, zamrkal a znovu stočil oči k šálku čaje.

Byl dnes neobvykle tichý a já začal litovat, že jsem se nechal unést. Vzal jsem svůj šálek a trochu usrkl. To už se na mě Jervis zase upřeně díval. Tentokrát jsem přesně věděl proč.

„Je vynikající,“ prohodil jsem. „Ostatně, jako vždycky.“

Jervis se začervenal a uchichtl se.

Chválit mu čaj, další věc, co mě jen tak neomrzí. Vždycky zrudne... Roztomilé...

A tak jsme tam seděli naproti sobě. Oba usrkávali čaj a více či méně zírali jeden na druhého. Jervis se po chvíli natáhl pro konvici, aby si dolil. Potom kvapně vstal od stolu a zamířil do vedlejší místnosti. Bylo mi jasné, že se hned vrátí - nechal tu svůj čaj. A opravdu. Přišel ke své židli, odstrčil ji stranou a oběhl stůl ke mně.

Zatahal mě za rukáv: „Prosím, mohl bys?“ Po ránu s ním nikdy moc řečí nebylo, obzvlášť dnes ne.

Vstal jsem a šel jsem za ním. Zastavil v obývacím pokoji u knihovny. Ukázal na nejvyšší polici a zopakoval: „Prosím, mohl bys?“

Zvláštní, měl jsem pocit, že jsem Alenku v říši divů nechal v nejnižším fochu. Ne, určitě jsem ji tam nechal! V nejvyšší řadě byly přece vždycky knihy o chemii. Pokrčil jsem rameny. Ono se to časem vysvětlí. Natahoval jsem se pro ni, ale Jervis mě znovu zatahal za rukáv. Tak o tohle mu jde! On chce, abych se ho dotknul. Už podruhé ten den jsem ho zvedl. Jervis se natáhl pro knihu a když jsem ho pustil, rozběhl se zpátky do kuchyně.

To je ale proradné stvoření. Neubránil jsem se úsměvu. Otočil jsem se na patě a zamířil za ním. Všiml jsem si, že jedna z židlí u šachovnice chybí. Jervis měl všechno naplánované... Když jsem vešel do kuchyně, Jervis mi právě doléval další šálek čaje. Pohlédl na mě a v jeho modrých očích svítily ďábelské ohníčky. Knihu měl položenou na okraji stolu, jako by ho vůbec nezajímala.

Znovu jsem začal uvažovat o tom, jak moc ho jeho 'šílenství' (existuje vůbec někdo normální?, co je 'normálnost'?) ovlivňuje. Byl by schopný pochopit to, co mu chci říct?

Začínal jsem toho mít právě dost. Tím, že nad tím budu donekonečna přemítat, nikdy nic nezjistím. Jsou věci, které nejdou zjistit oklikou.

„Jervisi, rád bych ti něco ukázal. Tedy pokud chceš.“ Rychle přikývl, vzal svůj šálek a přišel blíž.

Vyšel jsem na chodbu a odhrnul prošlapaný koberec. Chopil jsem se kovového kruhu a zatáhl. Staré padací dveře zaskřípaly a povolily. Když jsem je otevřel, zkontroloval jsem, jestli je žebřík dost stabilní a naznačil Jervisovi, ať jde první. Zmateně se na mě zadíval.

„Ale... Je tam tma,“ zajíkl se.

Neubránil jsem se úsměvu: „Ty máš strach ze tmy? Jsi v jednom domě se mnou a obáváš se zrovna tmy?“

„Ne, tak to není,“ bránil se. „A co můj čaj?“

To byl celý on... 'A co čaj?' S úsměvem jsem mu odpověděl: „Jen lez, až budeš dole, podám ti ten šálek.“

Jervis přistoupil blíž k poklopu a začal pomalu slézat do sklepa. Když stál na pevné zemi, podal jsem mu jeho čaj, zavřel jsem poklop a slezl za ním.

„Proč to všechno?“ ptal se mě. Byl trochu znepokojený.

„Jen chvíli počkej,“ vyzval jsem ho.

Opatrně jsem ho odstrčil a vydal jsem se podél stěny na druhou stranu sklepa. Zašmátral jsem okolo sebe, až jsem ucítil pod prsty hrubou látku. Opatrně jsem jí stáhl dolů. V celém sklepě se rozjasnilo. Zkumavky, které byly do té chvíle přikryté, vydávaly tlumené světlo v různých odstínech barev.

„To je krásné,“ vydechl.

Přešel jsem zpátky k němu a posadil se do rohu na hromadu slámy. Jervis položil šálek na dlažbu a sedl si vedle mě. Soustředěně sledoval zkumavku probublávající růžovofialově.

„Člověk by nevěřil, že obyčejná chemie může vytvořit něco takového...“ prohodil jsem.

„J-jo...“ přitakal. Trochu mu drkotaly zuby. Pravda, bylo tu docela chladno.

Sebral jsem odvahu, dal mu ruku kolem ramen a přinutil ho tak, aby se přisunul blíž. Nenarazil jsem na žádný odpor.

„Líbí se mi ta růžová s fialovou,“ prohlásil najednou. „Připomíná mi Šklíbu, tu kočku, víš?“

Zasmál jsem se: „Tak to by mě nikdy nenapadlo.“ Najednou jsem ucítil jeho šmátrající ruce. Trochu jsem sebou škubl, ale jinak jsem dělal, že jsem si ničeho nevšiml.

„Můžu?“ zašeptal.

„Jistě,“ odpověděl jsem automaticky, aniž bych vůbec tušil o čem mluví.

Chytil mě kolem pasu a položil si hlavu na můj hrudník. Jeho vlasy mě zašimraly pod bradou. Trochu jsem uvolnil ruku, kterou jsem ho držel kolem ramen a začal ho hladit po vlasech. Přišlo mi to tak instinktivní, tak přirozené... Jako by to nikdy nebylo jinak.

Začínaly se mi klížit oči. V té naprosto klidné atmosféře jsem se najednou cítil unavený. Zívl jsem.

„Doufám, že mi tu nehodláš usnout?“ Jervis se snažil se znít přísně.

„Ne, to si nemůžu dovolit,“ řekl jsem s hranou jízlivostí. „To bys mě mohl udusit ve spánku.“

Bylo mi naprosto jasné, že zrudl. „Já ti ukážu, jak tě udusím!“ vykřikl částečně vztekle, částečně zvesela. Chytil mě za ramena a políbil mě.

Byl jsem tak překvapený, že jsem neměl sílu vzdorovat. Popravdě, neměl jsem ani chuť... Ucítil jsem, jak se mi jeho prsty vplétají do vlasů a jak mi jeho druhá ruka vklouzla pod košili. Chutnal po čaji.

Pozdě jsem si uvědomil, že jsem ztuhlý a že bych měl jeho polibky opětovat.

Jervis se odtáhl. Smutně vzdychl: „Takže už bych měl asi jít a víckrát se tu neukazovat, co?“

„Ne,“ odsekl jsem rázně. „Ty bys tu měl zůstat. Musíme si dost věcí vyříkat. Ale to až později. Teď bys měl hlavně pokračovat, tam kde jsi skončil!“

Přitáhl jsem ho k sobě a políbil ho dřív, než si vůbec uvědomil, co jsem mu právě řekl. Nejdřív sebou překvapeně cuknul, ale brzy už si jeho dlaně znovu razily cestu pod mou košilí.

Připadalo mi, že nemohlo uběhnout ani několik vteřin, když se najednou odtáhl a položil si hlavu na můj hrudník.

„Někdy tě vážně nechápu,“ zašeptal s úsměvem. „Proč jsi nic neřekl dřív?“

„Nevím,“ povzdechl jsem si a chytil jsem ho za ruku.

„Myslel sis, že to nepochopím?“ ptal se.

„Asi...“

„Tedy, Jonathane Crane, čekal jsem od vás víc!“ dodal provokativně.

„A co jste čekal? Tohle?“ Políbil jsem ho na krk. „Nebo snad tohle?“ Jemně jsem skousl jeho ušní lalůček.

Překvapeně vyjekl. „Začínám mít strach...“

„Měl bys... Jinak bych byl Strašák na baterky. Navíc tě od tud nenechám jen tak odejít,“ pousmál jsem se.

„To ani nemám v plánu...“ zašeptal tiše. „Víš, já tě mám vážně rád...“

„Však já tebe taky...“

Chvíli na to sebou Jervis začal neklidně škubat.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se starostlivě.

Snažil se znít vážně, ale díky tomu, jak potlačoval smích, zněl spíš hystericky. „Jone, máme problém.“

„A jaký? Snad nejsi těhotný?“ pronesl jsem jízlivě.

Smíchem se mu podlomila kolena: „Ne, to ne, ale vystydnul mi čaj!“

Měl jsem co dělat, abych se nechytil za hlavu. Něco takového snad může říct jedině on...

Opatrně jsem vstal, došel k žebříku, vylezl o kousek a otevřel jsem poklop. Vylezl jsem ze sklepa a pomohl Jervisovi. Dřív jsem, ale musel zachránit z útrob sklepa jeho šálek.

Jervis se vydal do kuchyně a po chvíli volal: „Jone? Nechtěl by sis zahrát šachy?“

Zasmál jsem se: „To tě tak baví prohrávat?“

Jervis se vynořil z kuchyně a usrkával čaj. „Třeba vyhraju...“

S úsměvem jsem posunul stolek s šachovnicí blíž do středu místnosti, posadil jsem se a začal jsem připravovat figurky.

V hlavě se mi teď míhalo jediné... Dneska jsem vyhrál a moje největší výhra právě sedí naproti mě. A teď už se ho jen tak nevzdám!

Trochu delší poznámka pod čarou:

Zaprvé asi, že Jonathan Crane a Jervis Tetch jsou postavy z Batmanovských komixů, jsou ale známí spíš pod přezdívkami Scarecrow (Strašák) a Mad Hatter (Kloboučník). Jako většina postav z Batmana nemají nijak určený věk, ale dle mála informací, co o nich víme, můžeme věk trochu přesněji odhadnout - oběma je mezi 25 až 50 (to člověku opravdu pomůže, když si chce někoho představit, že?).

Zadruhé bych vás ráda poprosila, aby jste si Jonathana nepředstavovali jako Cilliana Murphyho, který hrál Strašáka ve filmu Batman začíná. Nechci říkat, že se mi jako Strašák nelíbil, ale prostě to bylo něco úplně jiného (Cillian byl zkrátka na klasického Strašáka příliš hezký...) - stejně jako Joker a Two Face v Temném rytíři, Riddler a Two Face v Batman navždy atd. atd... Film zkrátka všechny tyhle postavy změnil - neříkám, že je to špatně, ale prostě už to nebyli oni. Nebyli takoví, jako v komixu (ano, čtu komixy), scénář je donutil řešit situace tak, jak by je nikdy neřešili a podobně. Ale ať vám zcela neberu iluze - jednu věc má komixový Jonathan Crane (o kterém jsem taky psala tuhle povídku) s Cillianem Murphym společnou - vážně má ty zlé modré oči. Jinak podle komixů Jonathan měří okolo metru devadesát, má hnědozrzavý rozcuch, je neuvěřitelně vychrtlý a občas nosí brýle (přezdívka Strašák nějak vzniknout musela...). Jervis Tetch je také modrooký, ale měří jen okolo metru padesát, má výrazný předkus a vlasy na půli cesty mezi blond a zrzavou. Jon i Jervis mají do hezounů opravdu daleko.

Uvědomuji si, že vás nemůžu nijak ovlivnit ve vašich představách, jen bych vám chtěla víc přiblížit, čeho jsem se držela.

Nakonec bych možná měla podotknout, že já (ani Jonathan) nejsme nijak zaujatí proti Riddlerovi (Edward Nigma), on už je zkrátka takový neuvěřitelně otravný frajírek (to je to, proč má mezi komixáky tolik fanoušků). Pod jménem Oswald se skrývá Mr. Cobblepot, který je známý spíš jako Tučňák.

Doufám, že to, co jsem napsala, není naprostý propadák. Bylo pro mě docela těžké psát z pohledu někoho logicky uvažujícího (navíc je tohle moje nejdelší jednorázovka vůbec), protože moje myšlenkové pochody se v lecčem podobají spíše těm Jervisovým než Jonathanovým. Můžu slíbit, že mám v plánu napsat něco i s Jervisova pohledu, ale radši si zatím počkám jakou odezvu bude mít tohle.

Tak vzhůru do kritizovaní, ať mám co číst.

Vaše Shire 

Autor: Shire (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek I like him: