Karlíkova prokletá čokoláda 2/2 • OurStories.cz ~ naše povídky

Finále Karlíkova příběhu...

03.02.2014 (10:00) • TheCyanWolf • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 3× • zobrazeno 2086×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Verunčin obličej na moment zrudl, ale pak ke Karlíkovu překvapení popadla špinavý talíř a nandala pečenou vačici a k tomu trochu podivně se rozpadající nádivky.

„Tak ať pan Karlík vidí, co jeho továrna přinesla celému městu,“ prskla rozhořčeně a nalila do sklenice džus z recyklovaných jablek.

„Co to říkáš, Verunko?“

„Neříkej mi Verunko! Jsem Veronika. A vím, co říkám. Copak jsi neviděl tu špínu? Chudobu?“

„Dobře, Veroniko. Dlouho jsem nevyšel z továrny a…“

„Všechno to začalo, když ten zahořklý, slepý, tupý, šílený a stupidní Willy Wonka vyhodil všechny zaměstnance, které nahradil kým? Hádej třikrát! Úchylnými umpalumpy! Lidé ve městě neměli práci. A ty jsi v jeho díle jen pokračoval! Můj papá na to doplatil. Manžel odešel, že si najde práci, ale už se nikdy nevrátil. Zbyla jsem jen já, Amanda a zbytek těch, který v tomhle městě zůstávají jen z blbosti nebo sentimentálnosti!“

Karlík seděl se sklopeným pohledem upřeným na scvrklou vačici a přemýšlel nad vším, co kdy udělal. On přece nemohl za to, že umpalumpové mají jednoduše radost z práce a tak je výroba mnohem snazší. Okamžitě se mu vybavily všechny jakkoliv pohnuté písničky, které si při práci pobrukovali. To se mnohdy i sama čokoláda začala vlnit do rytmu. Navíc nepožadovali nic jiného, než pár kakaových bobů měsíčně – samozřejmě na vlastní účely, kterým dodnes Karlík neporozuměl.

Veronika na něj civěla se založenýma rukama. Pak mu sebrala talíř pod nosem a s hrdostí nechala Karlíka utopeného ve vlastních pochybách.

„Musíš to napravit,“ pravila rázně, „lidé nemají práci. Tvoje obchody jsou ještě otevřené, ale to je tak všechno. Když zkrachoval poslední normální podnik v okolí, nezbyla už žádná práce. A ty sis dál vesele přivážel umpalumpy!“

Dcerka Amanda tomu všemu jen tiše přihlížela s předoucím kotětem v ruce. Přicupitala k zamyšlenému Karlíkovi s prázdným výrazem v očích a zatahala ho za purpurový kabát.

„Pane Karlík,“ zašeptala, „pomůžete nám, že jo?“

Karlíkův bezradný pohled se na malý okamžik naplnil nadějnou jiskrou a vzhlédl k Veronice.

„Tak tedy vzhůru do práce,“ prohlásil. Věděl, že město na tom není zrovna nejlépe, ale díky své slepotě vůči světu mimo továrnu neviděl všechnu pohromu. Nyní zbývalo jen jedno a Karlík si nebyl jistý, zda takový úkol zvládne.

Veronika si oblékla teplý kabát a přikázala Amandě, aby v žádném případě nevycházela. Pak po Karlíkovi šlehla očima a oba vyšli vstříc chudobnému městu cestou k branám továrny.

***

„Co chceš přesně udělat?“ zeptala se Veronika, když projížděli Mléčnou dráhou a míjeli Želatinové doly, odkud se jim dostávalo mnoho nadšených pokřiků od pracujících umpalumpů, kteří se právě spouštěli do hlubin želatinového bohatství s kladívky a krumpáči.

„Něco šíleného,“ vyhrkl Karlík a málem se na ni svalil, když se objevili menší turbulence. Dráha byla dnes plná sraženin.

„To se dalo čekat,“ odvětila hořce a uhnula pohledem, jakmile se jí prosklenou stěnou vyskytl výhled na Oříškové oddělení. Snažil se, ale přesto se mu na rty vloudil nepatrný úsměv, když si vybavil tu osmiletou holčičku se zbožným přáním vlastnit veverku.

Zpražila ho pohledem a nepromluvil ani slovo, dokud nedojeli k Řídícímu oddělení. Veronika vystoupila z loďky a upalovala do střediska, zatímco Karlík za ní jen udýchaně vlál.

V ten moment spatřila celou továrnu a zalapala po dechu. Tam, kde se kdysi slévaly, míchaly a vařily tuny čokolády, dnes stály celé tankery a tisíce umpalumpů pobíhali sem a tam, aby vše stihli. Již nešlo o tuny, ale stovky, ne-li tisíce tun blažené sladkosti.

Oči se jí rozšířily při pohledu na poníky na běžeckých pásech, kteří tímto způsobem napomáhali šlehání a vytváření pěny. Jinde umpalumpové pásli celá stáda nafialovělých ovcí po Sladkých pastvinách – to jen aby jejich vlna měla tu správnou chuť a dala se použít jako přírodní zhušťovadlo do čokolády bez jakýchkoli vad a vedlejších účinků (pokud nepočítáte brňavku).

„To všechno jsi vybudoval?“

„Ano,“ přiznal Karlík nesměle a podíval se na pult se stovkami tlačítek s těmi nešílenějšími funkcemi. Nakonec zmáčkl to, které sdělí umpalumpům, aby se shromáždili v Hlavním sále.

Brzy všechny ty podivné bytůstky opustily od své práce a rychle se hnaly do sálu přímo pod stoprocentně čokoládovou věží, na jejímž vrcholu se nyní Karlík a Verunka nacházeli.

Nastalo ticho a tisíce drobných tváří se obrátili vzhůru ke svému pánovi.

„Milí přátelé,“ promluvil Karlík, „je čas se vrátit do svých domovů. Továrna již není tím, čím bývala a mě nezbývá nic jiného, než vás, moji drazí umpalumpové ...propustit.“

Karlík očekával cokoliv.

Ale rozhodně ne rozpustilý jásot.

Veronika se udiveně dívala na tisíce těch malých bytostí, které prchají a výskají. Obrovské kotle během okamžiku už nikdo neměl na starosti. Splašení poníci seběhli z pásů a čokoláda začala přetékat.

Karlík rychle popadl Veroniku, vyběhli z věže a skočili do loďky, která se hnala obrovským vírem. Do Mléčné dráhy začala stékat všechna čokoláda a malá loď se dvěma pasažéry měla co dělat, aby se udržela v korytu. Veronice z úst unikl chabý výkřik, než je smáčel příliv hořké čokolády a vyplavil je z koryta. Chvíli oba letěli volným pádem, než se ocitli na břehu, odkud je umpalumpové vytáhli.

„Pane, pane! Musíme honem uvolnit boby!“ křičeli vysokým hláskem.

„O čem to tady mluvíte?“ rozhněval se Karlík a pomohl rozzuřené Veronice na nohy.

Tři zdánlivě malí umpalumpové rychle vyběhli, s Karlíkem či bez Karlíka, a hnali si to přímo ke skladišti.

Veronika se podlahou skleněného výtahu dívala, jak celoživotní zásoby kakaových bobů ucpávají průchody. Poslední umpalumpové s křikem utekli, jen tři nejvěrnější zůstali s ní a Karlíkem. Pět pasažérů se komínem řítilo vzhůru k nebi, zatímco továrna se celá prohýbala – kakaové boby nemohly udržet příliv čokolády dlouho.

Skleněný výtah se zhoupl a řítil se pro změnu k zemi.

Továrna povolila a čokoláda se rozlila do všech stran. Jestli se dostane k branám…

To už pět pasažérů nepohodlně dosedlo na zem a rychle se sbíralo ze země, aby unikli. V tom se zvedl plamen a továrnu začaly stravovat neúprosné plameny.

Možná nebyl dobrý nápad vymýšlet tu silvestrovskou, mírně hořlavou čokoládu… pomyslel si Karlík.

Výbuch byl to poslední, co z továrny Karlík spatřil.

Klekl na zem a nevěděl, zda má plakat, nebo se radovat. Čokoláda pro něj znamenala celoživotní prokletí, tak proč nemá radost? Proč?

Lidé se seběhli do ulic a dívali se se soucitnými pohledy na klečícího Karlíka a Verunku - tu kdysi chamtivou dívku, která nyní Karlíka objímala a šeptala mu do ucha. Přeci jen se v ní našla trocha lásky.

Zavedla Karlíka do své chatrče a dala mu napít čaje z pravého heřmánku. Pak mu dovolila přespat a do konce svého života s ním po boku si už nikdy nezamanula vlastnit veverku – stejně jako on už nikdy nepomyslel na svou ztracenou továrnu.

Autor: TheCyanWolf (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní