OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Letters for Loneliness

20.11.2012 (13:00) • Shire • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 2× • zobrazeno 3186×

Volně navazuje na Scared to Crow.

Ráda bych tuhle povídku věnovala YokoScarlet... Prakticky jedinému čtenáři, o kterém vím, protože ona se vždycky nějak přihlásí... 

Znovu jsem seděl na nepohodlném starém křesle v kanceláři doktorky Leland. Jeden ze strážných mi zamykal nohy do řetězů u křesla a já postřehl její nesouhlasný pohled. Jakmile strážný odešel, posadila se za stůl a začala mluvit.
„Dobré ráno, Jonathane. Moc mě to mrzí, ale bohužel se těch řetězů zbavíme až za několik dní. Podle směrnic je nutné tohle opatření držet alespoň první týden...“
Přikývl jsem. Překvapilo mě, že se opravdu chystala dodržet to, co mi včera řekla.
„Snad jste si nemyslel, že to byla jen planá slova? Ačkoli, potom, co jste tu už zažil, se vám ani nedivím...“ povzdechla si. „Jak se vám daří?“ změnila téma.
Pokrčil jsem rameny a zabručel něco ve smyslu, že zatím ještě žiju, takže to nestojí za řeč.
„Nejste moc výřečný, že?“ povzdechla si.
Zavrtěl jsem hlavou.
„A je vůbec něco o čem by jste chtěl mluvit?“
Pokrčil jsem rameny.
Promnula si čelo. „Dobře. Nemám ráda výslechy a pokud to nebude naprosto nezbytné, nebudu vám pokládat příliš osobní otázky a budu tolerovat, že se vám zkrátka nebude chtít odpovědět. Ale co je moc, to je příliš.“
„Souhlasím,“ sykl jsem tiše. Neměl jsem moc na vybranou, ale stále to nebyla nejhorší možnost.
„To ráda slyším... Ale teď k vašemu úkolu.“
„Úkolu?“ zeptal jsem se znepokojeně.
Pousmála se. „Nemějte strach...“
„Nemůžu mít strach,“ přerušil jsem ji. „To je nemožné.“
„Jistě...“ odpověděla. „Nebudu po vás chtít nic podobného tomu, co po vás chtěli ostatní. Nemyslím si totiž, že jste nemocný. Jen jiný a příliš uzavřený. Dám vám nějaké papíry a vy mi na každé sezení přinesete napsaný dopis. Je jedno komu ho budete psát, ale chci tady každé ráno mít jednu stránku.“
Přikývl jsem. Vůbec jsem nevěděl, co bych měl psát. Sice na to budu mít dalších dvacet čtyři hodin, ale ani to mi náladu moc nezvedlo.
Povzdechla si, když uviděla můj výraz. „Ale Jonathane... Já po vás nechci sáhodlouhé úvahy o koloběhu života ani váš životopis. Zkrátka to napište jako dopis nějakému příteli. Nebudu je číst, pokud by jste je náhodou nechtěl adresovat mně nebo by jste si to nepřál. Kdyby jste chtěl některý z nich odeslat, stačí říct. Je dobré dát vědět přátelům...“ zasekla se. „Nedívejte se na mě, jako kdyby jste mi nerozuměl. Určitě máte venku nějaké známé, na kterým vám záleží. Nevěřím, že by jste byl naprosto odříznutý od světa.“
„A co když nemám nikoho, komu bych psal?“ zareagoval jsem na její monolog.
„Vy si někoho najdete. To není tak těžké,“ rozhodně zamítla jinou možnost. Odmlčela se.
„Eh, mohl bych se na něco zeptat?“ začal jsem.
„Samozřejmě, jen se ptejte...“ odpověděla s povzbudivým úsměvem.
Nejistě jsem sevřel ruce v pěst až zacinkala pouta. „Nemohl bych dostat nějaký pásek nebo kousek provázku? Tahle nová uniforma mi nesedí moc dobře...“ Dříve jsme mívali oranžové vězeňské kombinézy, ale teď jsem dostal šedou košili z hrubé látky a stejné kalhoty. Oboje na mně viselo... (Tady kalhoty by spíš věčně ležely na podlaze, kdybych si je v pase nepřidržoval.)
Nejprve se zasmála, ale potom rychle zvážněla. „Je mi líto, ale pásky ani provázky nemůžeme povolit. Nemyslím si, že zrovna vy by jste se pokoušel něco si udělat, ale doktor Arkham to výslovně zakázal.“ Povzdechla si. „Stejně jako všechny ostré předměty včetně tužek. Na psaní vám budou muset stačit voskovky... Časem se mi snad u ředitele podaří vyjednat výjimku.“
Přikývl jsem na srozuměnou.
Zbytek času vyplnily bezúčelné pokusy doktorky Leland, která se se mnou mermomocí snažila navázat rozhovor. Zdráhavě jsem tu a tam lakonicky odpověděl, jen aby se neřeklo a ona nezavedla křížový výslech.
Když mě strážní po vyhrazeném čase vedli zpět do cely, nesl jsem si s sebou blok a balíček voskovek. Dostal jsem hrubou ťafku do zad, když mě strčili do cely. Posadil jsem se na postel a začal jsem přemýšlet, co napíšu. Nakonec jsem se chopil černé voskovky a začal jsem.
„Vážená doktorko,
sice vůbec nerozumím, proč bych to měl dělat, ale píšu Vám, protože si nemyslím, že bych našel někoho jiného.“ Sakra... Zní to příliš osobně, příliš... Divně... Pravdivě? Do háje...
„Naprosto nechápu, jak Vám tohle pomůže, protože je Vám určitě naprosto jasné, že když Vám něco neřeknu, tak to ani nenapíšu...“ Škrábal jsem vztekle na list papíru další slova, ale brzy jsem musel ztupenou černou vyměnit za tmavě modrou voskovku. Slova přibývala a když jsem se podíval na celý dopis, znechuceně jsem si uvědomil, že hraje snad všemi barvami duhy. Voskovkou se dal napsat vždycky jen řádek a půl, než se slova začala v tlusté lince ztrácet.
Mé úvahy přerušilo táhlý zvuk sirény ohlašující poledne. Do chodby se nacpalo téměř dvacet strážných s jediným úkolem. Přesunout nás všechny z téhle chodby do jídelny...

***

S povzdechem jsem si znovu uvědomil, jak moc má blázinec blízko ke střední škole.
Stál jsem na konci fronty, abych dostal neidentifikovatelnou břečku bez chuti. (Pokud zrovna nebude přesolená nebo z ní někdo nevytáhne lidské prsty... I to se tu už stalo...)
U stolů vládla přísná hierarchie jako na školách. Jenže tam, kde by sedával fotbalový tým, měli místa vyhrazená tací jako Joker, Killer Croc nebo někdo, kdo se zrovna těšil jejich přízni. Pak byl stůl druhé kategorie, pro ty, ze kterých měla většina ostatních respekt. Tam jsem měl místo já, Riddler, Firefly a další takoví. Nedaleko od elity stál „stůl roztleskávaček“, který pro sebe měly Poison Ivy, Harley Quinn a ostatní z „ženského křídla“. Zbytek stolů zabírali prakticky bezejmenní kriminálníci. Tedy až na „stůl spodiny“, což byl menší stůl v rohu, kam byli vyštváni ti, co byli všem akorát k smíchu. Právě tam sedával Jervis a s ním Arnold Wesker, postarší schizofrenik, který měl za to, že ho ovládá jeho břichomluvecká loutka.

Fronta pomalu postupovala a prázdné stoly se začaly zaplňovat. Pozorně jsem se díval, koho ze starých známých tu uvidím. Musím uznat, že jsem byl rád, že je Joker zrovna na útěku, protože jeho oblíbenou kratochvílí bylo vítat nově příchozí nebo navrácené. Což by nic nebylo, kdyby se nejednalo o Jokera a jeho způsoby. Zahlédl jsem Harley, tudíž tu bude postaráno o tragické scény, že ji tu Joker (zase) zapomněl a že se pro ni jistě brzy vrátí. Za ní znechuceně kráčela Ivy, která vypadala, že by Harley nejradši na zabila.
Stůl elity zůstával prázdný, což nebylo obvyklé. Věděl jsem, že Two-Face i Joker jsou na útěku, a doslechl jsem se, že Croc je prý na samotce, protože se pokusil napadnout doktora, ale i tak by tam snad někdo měl být. Takhle to zkrátka nebylo přirozené...
Okolo „našeho“ stolu se pomalu začínala zaplňovat místa. Viděl jsem, že u stolu už si sedl Doodlebug. Pravda, Daedalus Bosch venku nepatřil mezi nijak známé osobnosti, ale tady měl docela respekt. Nikdo z nás si na něj nemohl stěžovat, protože se s ním dal vést rozumný rozhovor. (Navíc měl Daedalus pod palcem několik strážných, tudíž se občas i jeho přátelům poštěstilo dostat od něj něco na přilepšenou.) Přede mnou ve frontě jsem zahlédl několik dalších známých tváří.
Měl jsem nevysvětlitelné nutkání sledovat nejmenší stůl v rohu. Letmo jsem tam pohlédl a rychle jsem se odvrátil. Zatím tam seděl jen Wesker.
Fronta začala postupovat rychleji. Když na mě přišla řada, přistál mi na tácu talíř šedohnědého cosi s něčím vzdáleně připomínajícím těstoviny. Upatlaná ruka v rukavici mi z tácu sebrala zprohýbané příbory. „Žádné takové, Crane... Dost dobře si to pamatujem...“ ozval se skřípavý smích jednoho z kuchařů, když mi do talíře hodil plastovou vidličku. S povzdechem jsem vzal svůj tác a nesl jsem si ho ke stolu.
„Hoj, Crane!“ zdravil mě Doodle. „'s nám tu docela scházel, chlape...“
Pokusil jsem se pousmát, ale od té doby, co na mě nepůsobil ten Jervisův „vylepšený“ čaj, se mi to nevedlo. Všechno se vrátilo do původního stavu...
„Ahoj,“ odpověděl jsem zdráhavě a posadil jsem se naproti němu.
„Tě chytli?“ mumlal s plnou pusou.
„Nechci o tom mluvit...“ Věděl jsem, že jeho otázka měla znít „jak?“, ale s něčím takovým se Doodle příliš často neobtěžoval.
„Zas tohle?“ pokračoval Doodle ve výslechu a díval se na můj plastový příbor.
„Jo...“ odsekl jsem.
„Ale, chlape, to byla tehdy fakt sranda! Jaks' mu řek', že dobře ječí a chtěls', aby to zopakoval. On byl celej jako „WTF?!“ a ty jako naprosto klid... A jaks' pak znova řek', a potom že když to nejde po dobrym, a paks' mu probod' ruku vidličkou...“ Bug se upřímně smál. „Jak zařval a byl celej jako „Se mě pokusil zabít!“ a ty jenom „To už není vono, když řvete obyčejnou bolestí...“ a rovnal sis brejličky...“ zamrkal. „Proč už vlastně nenosiš brejle? No, a jak byli všichni strážný hned „WTF?“... To bylo brilantní... Ale teď se kvůli tomu asi nenajíš...“
„Hrozně vtipný, Bugu...“ ozvalo se za námi zavrčení. Právě si k nám přisedl Warren White, řečený Great White Shark. „Mně to tak vtipné nepřišlo...“ vrčel, když si prohlížel nekolik malých jizev na hřbetu své ruky.
„Takys' tou dobou byl jen ubohý Rybička, Sharku!“ smál se Bug dál.
„No jo... To je fakt...“ zavrčel Warren a promnul si imaginární nos. (Který stejně jako rty, ušní boltce a několik prstů neměl.)
Měl jsem pocit, že jsem zaslechl známý hlas, a tak jsem se ohlédl. U stolu v rohu stále seděl jen Wesker a ve frontě už zůstalo jen pár opozdilců. Proč tu není Jervis? A hlavně, proč mě to vůbec zajímá?
„Haló! Vstáváme!“ Bugova tmavá ruka mi zběsile mávala před obličejem. „Kam ses nám to ztratil, Crane?“
„Ale, jen se divím, že tu není nikdo z elity...“ lhal jsem rychle.
„No, je to trochu nezvyk...“ dodal Bug. „Ale starého Croca brzo pustěj'...“
„To Cashe nepotěší...“ zavrčel Warren.
„Si myslim, že si ho Cash dost vychutnal,“ začal Bug. „Se mu nedivim... Za tu ruku...“
Přestal jsem je vnímat a pomalu jsem se šťoural v prapodivné směsi na mém talíři. Po několika minutách mě Warren dloubl do žeber. „Bug ti něco chce...“
Vzhlédl jsem.
Bug se zasmál: „Konečně vzhůru? Kam tě ubytovali?“
„Na konec céčka... Napravo...“ odpověděl jsem.
„Tak to vítej, sousede!“ zasmál se. „Já jsem s Sharkem vedle.“
To nebylo nejhorší zjištění. Mohl jsem skončit vedle větších šílenců... Naposled jsem se rozhlédl po jídelně, ale Jervise jsem neviděl...

***

Když mě následujícího dne vedli na mé sezení s doktorkou, byl jsem naprosto vyčerpaný. Bug zkrátka nezůstal zticha a všem potvrdil, že jsem opravdu tady, takže celou noc na mě někdo pokřikoval. Na druhou stranu mi bylo stejně jasné, že i kdyby byli zticha, stejně bych neusnul. Cítil jsem se mizerně, když jsem s sebou nesl dopis a voskovky, abych ji mohl poprosit, aby je ořezala. Ten, kdo vymýšlel pravidla, nikdy nemyslel na to, jak budou působit na psychiku... Připadal jsem si asi tak svéprávný jako děcko v mateřské školce... (A i to si, sakra, může ty pitomé voskovky ořezat samo!)
Strážní se mě očividně rádi zbavili, když jsem viděl, jak rychle se klidili, když mě připoutali ke křeslu v pracovně doktorky Leland.
Přivítala mě a letmo se pousmála, když uviděla dopis. „Smím?“
Pokrčil jsem rameny.
Chopila se listu a s každým řádkem jí na tváři rostl úsměv. Znepokojeně jsem se zavrtěl. Co tak směšného jsem napsal? Chce se mi vysmívat?
Konečně položila papír na stůl a s širokým úsměvem začala. „Tolik ironie ten papír příště neunese. A k vaším nepřímo položeným dotazům: Nemá to žádný složitý důvod. Jen chci, aby jste se naučil trochu vyjadřovat. Zkuste napsat někomu jinému. Pokuste se nějak vyjádřit city.“
„Prosím?“ pohlédl jsem na ni nevěřícně.
„Ale no tak, co je na tom tak těžkého?“ cukaly jí koutky.
„Nic, vůbec nic...“ ujišťoval jsem ji rychle. Asi ne dost přesvědčivě.
„Zkrátka to zkuste... Tak zlé to nebude...“ usmála se.
Ne, bude to ještě horší..., pomyslel jsem si.

Zbytek času jsme mluvili o tom, jak se tu cítím. Mizerně, jako každý jiný... Scarecrow mlčí... Dva dny jsem nespal. Prakticky jsem dva dny nejedl. Furt mě otravujou. A k tomu mi stále padají ty zkurvený kalhoty! To všechno jsem jí chtěl mrsknout do tváře, ale mlčel jsem. Taky jsem měl trochu pocit, že by si to nezasloužila. Zatím...

***

Hodiny se změnily v dny a dny v týdny. Každý den prakticky stejný jako ten předešlý... Nic by nenasvědčovalo tomu, že se něco mění. Nic až na rostoucí řadu zářezů ve stěně mé cely, kterou jsem naštěstí nemusel s nikým sdílet, dorůstající nehty a pár nových „úlev“, které jsem získal. Už jsem se neotáčel v jídelně. Croc se vrátil na své místo a Jervis se neobjevil.
Doktorka Leland se nevzdávala ani přes očividný neúspěch. Měl jsem pocit, že mě bere jako výzvu. Byla moc spokojená, když po týdnu práskla dveřmi za strážnými se slovy „Řetězy nejsou potřeba!“. V tomhle trendu pokračovala, když mi jednoho dne nechala sundat pouta ze zápěstí. Byl jsem překvapený, když mi místo starého křesla naproti svému stolu nabídla široký parapet. Ostýchavě jsem přijal. Dívat se z okna na věčný déšť bylo svým způsobem příjemné. Také to bylo nejblíž reálnému světu mimo tyhle zdi... Jen to sklo...

Byl to jen další den. Alespoň jsem si to myslel. Když mě ráno přivedli, cítil jsem ve vzduchu, že se něco děje. Leland byla znepokojená a rozzlobená. Nabídla mi místo u okna a sama se ztěžka posadila za stůl. Chvíli jen vztekle hleděla na list papíru před sebou, ale nakonec promluvila.
„Jonathane?“ jako by žádala o odpuštění. „Musím se vás na něco zeptat.“
„O co jde?“ odpověděl jsem bezmyšlenkovitě a sledoval jsem kapky na druhé straně skla.
„Nelíbí se mi to o nic víc než se to bude líbit vám, ale musím se vás zeptat. Je to rozkaz ze zhora,“ odpověděla zdráhavě.
Zamračil jsem se. To neznělo vůbec dobře. „Cože?“
Stále naštvaně hleděla na papír, jako by jej tím mohla změnit. „Je to neprofesionální!“ vrčela, ale nakonec odpověděla. „Doktorka Youngová po vás chce pár odpovědí. Hnala to přes ředitele. Husa jedna netaktní!“ dodala spíš k sobě.
„Co mi chce?“ začal jsem se nervózně ošívat. V tom musí být Jervis... To není vůbec dobré...
„Ptá se jestli máte nějaký vztah s Jervisem...“ vykoktala Leland nespokojeně. Tak už je to tady...
Rozhodl jsem se hrát, že nerozumím, o čem mluví. „Vztah? Proč? Co se děje?“
„Jervis, zdá se, je ohledně vás dost sentimentální... Je vámi naprosto posedlý. Alespoň to tvrdí Youngová...“ osvětlila mi. „Pokud vím, s tolika prášky, co mu napsala, je jí ten chudák schopný říct naprosto cokoli. Ale stejně od vás potřebuji odpověď.“
„Téměř ho neznám,“ začal jsem, abych nelhal. Tohle byla víceméně pravda. „Měli jsme celu naproti sobě, občas jsme spolu mluvili... Nic víc...“ Dobře, něco víc, ale do toho nikomu nic není. Do háje... Tohle říkal Jervis taky...
„Rozumím... Smím vědět, o čem jste mluvili?“ zeptala se.
„Většinou o knihách...“ Přitiskl jsem dlaň na chladné sklo. „Stačí vám to?“
„Mě rozhodně. Nevím jak jí, ale rozhodně ji nenechám obtěžovat vás naprosto irelevantními otázkami. Sama rozcupovala moji diagnózu nad Jervisem a teď...“ Nikdy jsem ji neviděl tak vzteklou. Obyčejně bývala nad věcí i v případě, kdy to nebylo snadné.
„Je v tom něco víc, že?“ zeptal jsem se.
„Samozřejmě,“ spustila docela rychle. „Už byla u ředitele. Žádala o vaše přeložení. Prý by to bylo vhodné, kvůli „jistým poutům“, kdyby vás i Jervise měla na starost ona.“
„Snad ne?“ zavrtěl jsem se znepokojeně.
„Ne...“ pousmála se temně. „Měla jsem dost pádných argumentů. Nenechám ji, aby mi sebrala dalšího člověka, jen aby si z něj udělala pokusnou krysu. Je mi Jervise upřímně líto. Naposledy jsem ho viděla dva dny potom, co ho přivezli a to nevypadal moc dobře. Nasadit takové nelidské dávky prášků... Je šílená...“ mumlala si pro sebe.
„Je to všechno?“ chtěl jsem se přesvědčit.
Zamračila se. „Bohužel ne... Teď přichází snad ta nejhorší část. Nechci ani vědět, jak něco takového z Jervise vytáhla...“
„Dost vám na něm záleží, že?“ přerušil jsem jí.
Potřásla hlavou. „Vám nemusím vysvětlovat, že nejde nemít oblíbence, že?“
„Hloupost je nepřipustit si to...“ sykl jsem.
„Ano...“ po tváři jí přeběhl posmutnělý úsměv. „Jervis nebyl můj nejnadějnější pacient, ale rozhodně byl největší výzva, abych tak řekla. Po dlouhých měsících se mi podařilo dostatečně ho přesvědčit, že nemám v úmyslu mu ublížit ani ho nutit vzpomínat. Začínal mi věřit, začínal se svěřovat. Jediné, co o něm můžu říct, je, že o něm víme zoufale málo. Nevěří nám a dává to dost hlasitě najevo... A teď tohle...“
Rozuměl jsem jí. Jervis byl svým způsobem velmi nakažlivý. Vždycky poznal, že někoho něco trápí. Jeho kouzelné vidění světa a bezmezná naděje, že bude líp, dokázaly jednoho udržet nad vodou. A to bylo přesně to, co Joan Leland potřebovala... Naději. Co jiného si mohla přát nezadaná bezdětná žena s kariérou v mrtvém bodě, která tráví celé dny v nejbeznadějnější díře na světě? Nebyla na tom o moc líp než zdejší vězni... Mizerný plat, práce od nevidím do nevidím a výsledky žádné.
„Ale zpět k té nepříjemné povinnosti,“ povzdechla si a zamyšleně hleděla do naškrábaných poznámek, které očividně nebyly její.
„No, dobře tedy...“ odpověděl jsem.
„Pokud dobře rozumím těm čmáranicím, co mi dala místo poznámek,“ znechuceně držela papír za jeden z rohů, „máte prý alterego, které samo sebe nazývá Scarecrow...“
Cukl jsem sebou. Nedokázal jsem se udržet. Tohle mě opravdu překvapilo.
„Takže je na tom něco pravdivého?“ zeptala se mě znepokojeně.
„Nemyslím si...“ To téma se mi nelíbilo... Cítil jsem, jak se ve mně zvedá vlna temného odporu, který z větší části nebyl můj. Budil se – musel...
„Ten bassstard... Jak sssi mohl něco takového dovolit?!“ syčel Scarecrow temně.
Snažil jsem se ho uklidnit. „Určitě to neměl ze své hlavy. Nemůže za to.“ Ale Scarecrow věděl, že já sám to cítím podobně jako on.
„Prázdná ssslova, ale ssstále byss ho bránil. Mám sssi myssslet, že to něco znamená?“ sykl zvráceně.
„Co si myslíš, je jen tvoje věc...“ odbyl jsem ho.
„Ne, ne...“ smál se temným tónem. „To je naššše věc... Náššš problém... Jak ssse ho zbavit?“ nadhodil.
„Nijak, když žádný není...“ křičel jsem na něj v myšlenkách.
„Tak já tu taky nebudu, až mě budeššš potřebovat...“ chystal se utichnout.
Chtěl jsem, musel jsem ho zastavit. „Počkej...“
„Neodcházím... Jsssem tu ssstále, jen mě nessslyšššíššš,“ vysmíval se mi.
„Fajn, tak si jdi, když už nemáš, co bys mi řekl...“ odvětil jsem mu vztekle.
Zasmál se. „Teď to nemám v plánu... Chci ssse bavit, chci sssi sss tebou povídat...“
„Proč tak najednou?“ zeptal jsem se. Muselo mu být naprosto jasné, že je mi jeho odpověď naprosto ukradená. Jen jsem chtěl, aby sklapnul.
„Protože ssse o tebe ješšště ssstále musssím ssstarat...“ povzdechl si. (On si vážně povzdechl!) „Musíššš se toho ješšště tolik učit....“
„Co například?“
„Třeba sssi dávat pozor... Ona tě sssleduje. Dal jsssi jí záminku věřit tomu, čemu by nevěřila...“
Zděšeně jsem si uvědomil, že má pravdu. „Je to tvoje vina!“
„Možná... Ale já jsssem ty, pamatuješšš?“ zasmál se vítězně.

Odpoutal jsem se od rozhovoru, který probíhal v mé hlavě a zaslechl jsem její naléhavý hlas.
„Jonathane? Je vám dobře?“
Potřásl jsem hlavou. „Cože?“
„Je vám dobře? Neděje se něco? Jste dnes duchem nepřítomný... Doufám, že to nemá nic společného s těmi poznámkami...“ prohrábla si nervózně své černé mikádo.
„Má...“ odpověděl jsem stroze. „To bude zase drbů...“
Nejdřív jsem myslel, že se zamračila kvůli mé poznámce, ale brzo mi došlo, že to tak nebylo. Obyčejně klidná Joan Leland teď zuřivě hleděla na list papíru. Když od něj konečně zvedla oči, pohled jí plál čirou zlobou.
„Je mi líto, Jonathane, ale tohle musím vyřídit,“ zasyčela a drtila nadávky mezi zuby. Zmáčkla rudé tlačítko na desce stolu a do kanceláře vstoupili dva strážní. Rychle jim vysvětlila situaci. Když se rozběhla chodbou s oním listem v ruce, zaslechl jsem ještě něco, co znělo jako „Za tohle ta mrcha zaplatí...“

(Takže znovu) Poznámka pod čarou:

Takže Arkham... Velké místo mnoho lidí a taky nějaké ty vysvětlivky.

Zločinci:
Joker - Nechvalně proslulý gothamský zločinec. Nikdo neví, proč je takový, jaký je. Nikdo nezná jeho minulost a on sám o ní rád mlží. Je výborný chemik a vynálezce plynu, který nebohou oběť donutí usmát se k smrti. Vlastní velké množství pro své účely upravených zbraní. Nedá se mu diagnostikovat prakticky žádná psychická porucha kromě neúcty k lidskému životu. Všechno bere jako hru. Nedokáže zabít Batmana, protože pak už by to přece nebyla sranda.
Killer Croc - Odloženého dítěte s vzácnou kožní nemocí se ujala jeho vzdálená příbuzná, ale místo pomoci jej jenom týrala. Waylon Jones později utekl a přidal se k cirkusu jako aligátoří wrestler. Poprvé v životě našel přítele v malé slepé holčičce, která u cirkusu hádala budoucnost. Bohužel někdo cirkus podpálil a Waylonova malá přítelkyně se udusila. Walon se ji snažil zachránit a přinesl ji k policejním vozům, které mezitím přijely. Policisté se ale lekli jeho vzhledu a prohlásili, že ji zabil. Waylon zanevřel na lidi a začal žít ve stokách. Víc a víc se chováním blížil zvířeti, za které ho všichni pokládali.
Riddler - Edward Nigma, Hádankář nebo Eddie Nashton jsou jména jednoho z všeobecně nejoblíbenějších Batmanovských nepřátel. Trpí obsesivně kompulzivní poruchou, která se v jeho případě projevuje nutkáním dokazovat svou nadprůměrnou inteligenci (proto také nechává Batmanovi hádanky na místě svých zločinů). Také je neuvěřitelný narcis. Občas opustí stranu kriminálníků a pracuje jako soukromý detektiv, ale s jeho kontakty a minulostí je problém udržet se a nepřidat se zpět.
Firefly - Pyroman, který zakládal ohně v okolí Gotham. Později se stal členem Black Maskova gangu. Při jednom z požárů utrpěl popáleniny na více než 90% procentech těla a nechal si tedy vytvořit žáruvzdorný oblek, který zásadně nesundává.
Poison Ivy - Pamela Lillian Isley byla mladá bioložka, které se její výzkum stal osudným, když se na ní jeden z jejích nadřízených pokusil otestovat účinky rostlinné DNA. Pamela ale oproti očekávání přežila a zjistila, že dokáže ovládat rostliny ve svém okolí. Stala se velkou ochránkyní rostlin. Necítí se být člověkem a s klidem by vyhubila lidstvo, jen aby byly její rostliny v bezpečí. Nakonec od téhle myšlenky vždycky upustí, protože nechce ublížit své nejlepší přítelkyni, Harley Quinn.
Harley Quinn - Harleen Quinzel bývala doktorkou v Arkhamu, která se ovšem sledem událostí proměnila v jednu z nejznámějších kriminálnic. Všechno by možná bylo jinak, kdyby jí jednoho dne nepřidělili k léčení jistého zelenovlasého muže s permanentním úsměvem na tváři, o kterém nikdo nevěděl zhola nic - snad jen, že si říká Joker a že má asi nejdelší trestní rejstřík ze všech lidí na Zemi. Harley mu pomohla utéct a stala se jeho pomocnicí. Joker ji ale bere pouze jako další zábavu, ale jistě k ní něco cítí, přestože už se ji tolikrát pokusil zabít. Harley se přátelí s Poison Ivy a snaží se vycházet se všemi, ale její přítel Joker má bohužel příliš nepřátel.
Arnold Wesker - Postarší schizofrenik, který si myslí, že ho ovládá jeho břichomluvecká loutka Scareface.
Two Face - Harvey Dent byl státní zástupce, ale po událostech u jednoho soudního slyšení, kdy mu jeden z mafiánů chrstl do obličeje kyselinu, zešílel. Harvey uvěřil, že celý život závisí jen na náhodě a svá rozhodnutí teď dělá podle toho, jak mu padne mince. Navíc se z něj stal schizofrenik s „dobrou“ a „zlou“ stranou. Mluví o sobě v množném čísle, protože se považuje za dvě nezávislé osoby. Jednotné číslo používá pouze, když mluví jen za jednu svou stranu.
Doodlebug - Daedalus Bosh je umělec, který si myslí, že k vytvoření dokonalého obrazu je třeba něco víc než jen barvy. Proto kreslí krví své inspirace... Jeho obrazy mají mezi sběrateli velkou cenu (ač jsou kreslené jen voskovkami). Bug své obrazy posílá přes strážné ven z Arkhamu a ti mu potom prokazují různé laskavosti.
Great White Shark - Warren White měl být uvězněn za finanční podvody. Až pozdě mu došlo, že uhrávat v tomto městě něco na nepříčetnost není nejlepším řešením. V Arkhamu v důsledku zranění přišel o několik prstů, rty, ušní boltce, nos a vlasy. Díky tomu si vysloužil přezdívku Shark (Žralok) a stal se kriminálním bossem. Na druhou stranu prý Warren nikdy nepřišel o svou moc a vede dál své nezákonné podniky i z Arkhamu.

Doktoři a zaměstnanci Arkhamu (pouze někteří):
Jeremiah Arkham - Ředitel Ústavu Elizabeth Arkham pro kriminálně choré (zkráceně Arkham Asylum), synovec zakladatele Amadea Arkhama. Stejně jako jeho strýc věří, že každý může být vyléčen. Bohužel je ale společností nucen dělat opatření, se kterými nesouhlasí. Také je postižen „rodovým prokletím“ (ale o tom až jindy...).
Penelope Young - Mladá cílevědomá doktorka. Snaží se dostat co nejvýše a s chladnou hlavou jde přes mrtvoly. Věří, že téměř všechno se dá vyřešit prášky.
Joan Leeland - Další z Arkhamských doktorů. Často jí vytýkají, že je neprofesionální, protože se se svými pacienty snaží spřátelit. Ona si ale uvědomuje, že je to prakticky jediná možnost, jak jim pomoci.
Aaron Cash - Vedoucí arkhamských strážných. Může se zdát, že je krutý cynik, ale opak je pravdou. Patří mezi nejspravedlivější v celém Arkhamu. Při své práci přišel o levou ruku, když se snažil zastavit masový útěk vězňů a byl napaden Killer Crocem. Croc mu ruku ukousl, ale Aaron se brzy vrátil do práce a jako jisté zadostiučinění si nechal ušít peněženku z Crocovi kůže.
Ostatní strážní (obecně) - Je složité sehnat strážné na tak příšerné místo. Často se tedy stává, že jsou zdejší zaměstnanci sadistické bestie jen o málo lepší než ti, které střeží. Na druhou stranu existuje i pár „správných chlapů i žen“.

The Elizabeth Arkham's Asylum for the Criminally Insane (Arkham Asylum) - Myslím, že nemá cenu vysvětlovat... Obrázek mluví za vše...

Autor: Shire (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Letters for Loneliness: