Lost and Found - 2. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Mladí, krásní a zamilovaní - jsou hrdinové z knih, pro které mají oba slabost. Oni sami jsou spíše už léta chyceni v nekonečné smyčce vstávání do práce a návratů do prázdných domovů. Tedy alespoň dokud se nepotkají...
Jonathan vždycky utíkal do fiktivních světů, aby ho tolik netrápil ten reálný. Pro Jervise to zase bylo jediné místo, kam mohl ukrýt svá tajemství. Dokážou dát knihy dohromady dva naprosto cizí lidi, kteří už částečně ztratili víru ve vlastní šťastný konec?

DC Comics Universe, Slash, AU, 3 části (pouze kvůli délce)
Dodatečné info, definine tohoto AU a obrázky hrdinů v článku.

15.07.2013 (18:00) • Shire • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 0× • zobrazeno 1607×

Následující den byl pro mě naprosté utrpení. Ačkoli do Vánoc zbývalo ještě několik dní, řady studentů byly značně prořídlé, ale to jim nijak nebránilo chovat se hůř než obvykle. V půlce přednášky už jsem byl natolik rozzlobený, že jsem třísknul knihou o katedru, abych si vydobyl alespoň zrnko pozornosti.

„Konec zábavy! Jak vidno vás ani za mák nezajímá učivo, tak se dnes zkrátka učit nebudeme.“

Třída zašuměla.

Pokračoval jsem: „Dnešní látku najdete na stranách 165 až 172 a nějaké další informace jsou i ve ve skriptech na stranách 78 a 92. Napíšete mi na to každý šestistránkovou esej.“

Okamžitě se rozezněl nesouhlasný šepot a zachytil jsem i několik nadávek.

„Notak, notak!“ uklidňoval jsem je s lehce posměšným tónem. „Nebudu ji chtít hned příští týden.“

Drobný oddech u některých studentů smířených s osudem.

„Bude mi stačit, když ji přinesete po Vánocích s tím pojednáním o dvaceti stránkách, o kterém víte už od začátku roku.“

Nijak moc mi nepomohlo vidět jejich nenávistné pohledy, ale alespoň bylo ticho. Vteřiny do konce přednášky se neuvěřitelně vlekly, ale já už jsem jim neřekl ani slovo. Nerozuměl jsem jim – měli tak jednoduchý život a nedokázali si toho vážit. Nechápal jsem, jak si můžou stěžovat, že jim rodiče posílají málo peněz a přitom se chlubit nejmodernějšími technickými krámy. Dost dobře jsem si pamatoval na dobu, kdy jsem tu sám studoval. Dával jsem pozor, učil jsem se... protože to byla moje jediná šance někam to dotáhnout. Z přednášky jsem utíkal do práce, kde jsem byl do noci a stěží jsem si vydělal tolik, abych zaplatil nájem malého pokojíku a ještě mi zbylo na jídlo a učebnice. A i přesto všechno jsem byl vděčný, že jsem tu mohl být. Ne jako oni, pro které se každá přednáška zdá být pekelným utrpením.

Zavrtěl jsem hlavou. Možná za to může doba, nebo že si nikdo z nich neprožil to, co já.

Když se ručičky hodin konečně dovlekly na místa, která pro nás pro všechny znamenala vysvobození, všichni studenti se okamžitě vypařili. Tedy všichni až na trojici z přední lavice, která si opatrně sklízela učebnice a od momentu, kdy jsem nahlásil nový úkol, na něm pracovala. Bylo mi jich v tu chvíli docela líto, protože oni si nezasloužili problémy za něco, co neudělali.

Balil jsem si na stole své knihy do aktovky a sykl jsem na ně, když vycházeli ze dveří.

„Ohledně té eseje by vám měly stačit včerejší poznámky a rozbor z před minula.“

Nejdříve se na mě dívali zmateně, ale nakonec se s tichým: „Děkujeme...“, vytratili.

Musel jsem se pousmát, když jsem tu studoval, choval se ke mně takhle učitel chemie... Nikdy jsem si na to nezvykl, ani když jsem tu začal pracovat a on byl mým kolegou. Vždycky pro mě měl dobrou radu. Byla to pro všechny velká ztráta, když před pěti lety zemřel.

Znovu jsem pohledem přelétl stoh papírů na stole a knihy ve své tašce. Povzdechl jsem si. Musel jsem si nechat zápisník v kabinetu. Upřímně řečeno, vůbec se mi nechtělo riskovat možnost, že by mě tam, nebo cestou tam, zastihla nevrlá Pollová či madam Taylorová. Dokonce jsem si s sebou přinesl na přednášku i kabát, abych mohl odejít rovnou z učebny a zmizet zadním vchodem, i když bych si tak prodloužil cestu přes město. Teď to ale bylo všechno zbytečné, když jsem se tam stejně musel vrátit. S dalším povzdechem jsem uložil zbylé listy do aktovky a oblékl jsem si kabát. Byl jsem pevně rozhodnutý nikde se nezastavovat a zmizet z budovy tak rychle, jak jen to bude možné.

Nepodařilo se. Ještě jsem ani nevyšel z učebny a málem jsem vrazil do Jima – nikdo pořádně neví, co za práci má ve smlouvě, ale už léta tu zastává místa uklízečem počínaje a správcem počítačové sítě konče.

„Profesore,“ začal. „V hale máte návštěvu... A sháněla se po vás Taylorová.“ Potom ztišil hlas: „A pozor – fúrie už zase vyvádí.“

Dřív než jsem se ho stihl zeptat, kdo že na mě čeká v hale, Jim se s výhružně zdviženou rukou rozběhl za partou výrostků, kterým se právě podařilo převrátit odpadkový koš.

Povzdechl jsem si, takže Taylorová i fúrie Pollová? Bylo veřejným tajemstvím, že madam Pollová a Jim si nikdy do oka nepadli. Jim ji totiž v den jejího nástupu málem vyhodil z budovy, když začala na chodbě kouřit. „Byla oblečená jak ty roztleskávačky...“ říkaval o tom Jim. „Nikdy by mě nenapadlo, že by to byla učitelka...“ Mohl jsem mu dosvědčit, že to byla pravda. A musel jsem souhlasit i s Jimovým dalším výrokem na její účet: „Jak je mladá, tak je blbá...“

Nakonec jsem vyrazil směrem do haly s tím, že se jen zastavím pro zapomenutý zápisník. Letmo jsem se podíval z okna – už zase sněžilo. Nebyl jsem jediný, kdo z toho nebyl zrovna nadšený. Stačilo se rozhlédnout okolo – téměř na každém parapetu, které lemovaly chodbu, seděla skupinka výrostků a hlasitě se bavili nebo nevybíravě nadávali na tu smršť. Přes to přese všechno ale zněl jeden pištivý hlásek hlasitěji než ostatní.

Na konci chodby těsně u schodů do haly seděla na parapetu školní „Miss“ a jedna z jejích přívrženkyň a jejich tajný hovor se rozléhal na míle daleko. Větší drbny jsem nezažil.

„Kdybys jen viděla, co nám zadal za úkol! Bych ráda věděla, jak moc po něm jeho manželka šlape, že si to na nás takhle vylejvá...“

„Blázníš? Vždyť žádnou nemá...“

„Takže je to takovej kretén sám vod sebe?“

„Si jo... Von byl vždycky takovej divnej.“

„Jak jako divnej? Jako že gay?“

„To těžko, se na něj podívej, takovej vychrtlej zoufalec... Navíc je starej a docela hnusnej.“

„Jak to jako myslíš?“

„Nemůže bejt gay – jen si představ, jak by musel vypadat jeho přítel...“

A pak už se chodbou rozléhal jen pištivý smích.

Začínal jsem mít vážně pocit, že začínám nenávidět svou práci. Ne že bych nebyl na hloupé drby zvyklý, ale že jim nezklaplo, ani když jsem šel okolo nich, to byla poslední kapka.

Otevřel jsem dveře do kabinetu a málem jsem vrazil do milé kolegyně Pollové.

„Jonathane,“ začala medovým hláskem, který rozhodně nevěstil nic dobrého. „Nemohl byste...“

„Ne, bohužel nemohl,“ odsekl jsem podrážděně, než vůbec stihla domluvit. Sebral jsem ze svého stolu zápisník. „Nemůžu se zdržovat, Jim říkal, že na mě v hale někdo čeká.“

Práskl jsem dveřmi kabinetu a konečně jsem zahnul na schodiště do haly. Ignoroval jsem klapání podpatků, které mě následovalo. Doufal jsem, že ji setřesu. Když jsem sestoupil do haly rozhlédl jsem se. Neměl jsem ani ponětí, kdo by mě tu mohl čekat.

Nejprve jsem neviděl nikoho, kromě skupinky výrostků poflakujících se ve výklenku s automatem na pití a dvojce drben, které jsem před chvílí míjel v chodbě.

„Jone?“ slyšel jsem tiché zavolání. Překvapeně jsem otočil hlavu. U nástěnky s rozpisem učeben a kabinetů stál Jervis. Zvedal ruku, aby na mě zamával, ale nakonec to neudělal. Rychle jsem šel k němu a on se mi vydal vstříc, takže jsme se střetli uprostřed haly.

Byl jsem opravdu překvapený. On byl ten poslední, koho bych tu čekal.

„Ahoj, Jone...“ začal nejistě.

„Ahoj, Jervisi.“ Odpověděl jsem.

Nejistě se pokusil usmát a já si všiml, že má zarudlé oči od pláče.

„Co tu děláš?“ zeptal jsem se.

„Já...“ zatvářil se trochu zaskočeně, ale po chvíli pokračoval. „Přinesl jsem ti tohle...“ vytáhl ze své brašny velký balíček a podával mi ho.

„Proč?“ Nerozuměl jsem tomu.

Rozhodným gestem mi vrazil balíček do rukou. „Je mi líto, co se stalo včera... Mně je to tak líto...“ Vypadal, jako kdyby měl každým okamžikem začít znovu plakat.

„To je v pořádku... Já to chápu,“ uklidňoval jsem ho.

Zavrtěl hlavou. „Není to v pořádku... Ještě ne...“ odmlčel se.

Cítil jsem v zádech pohledy. Bylo mi jasné, že nás pozorují. Slyšel jsem netrpělivé podupávání kolegyně Pollové.

„Tak už to otevři,“ začal Jervis zničehonic znovu.

Překvapeně jsem sebou škubl, ale poslechl jsem ho a opatrně jsem začal rozbalovat vrstvu hnědého balícího papíru. Za několik okamžiků jsem držel v rukou tlustou knihu v kožených deskách a s kovovými sponami na okrajích. Věděl jsem, co to je. Zavrtěl jsem hlavou. „Jervisi, to nejde.“ Podával jsem mu knihu zpět.

Zesmutněl. „Já myslel, že se ti bude líbit...“

„Ne, počkej,“ přerušil jsem ho. „Tak to není – ale Jerve, to nemůžu přijmout, to je moc...“

„Žvásty,“ skočil mi do řeči. „Stejně už je tvoje... Jen ji otevři.“

Udělal jsem, co říkal. V nové vazbě byla přidaná stránka na věnování. Elegantní kurzívou tam stálo: Tato kniha patří Jonathanu Craneovi. PS: Ať chce, nebo ne. Neubránil jsem se drobnému úsměvu. Jervis si, zdálo se, opravdu postavil hlavu. Zvedl jsem pohled od toho prazvláštního věnování jen abych v jeho očích znovu viděl ty známé potměšilé ohníčky. Musel jsem kapitulovat. „Dobře, nechám si ji... A děkuju. Jen mi řekni, kolik ti dlužím.“

„Nepovím,“ zasmál se. „Je to dárek... A Mishelle slíbila, že ti to taky neprozradí. A ano – tohle je spiknutí,“ zastavil mě dřív, než jsem stihl cokoli říct.

Nakonec jsem přikývl a schoval jsem knihu do aktovky.

Začínal jsem se cítit opravdu nepříjemně – věděl jsem, že se všichni dívají. Slyšel jsem šepot a potom i dva pronikavé hlásky.

„Vidíš – jsem říkala... Má přítele...“

„Ale houby...“

„Vsaď se!“

A v mé hlavě se začal rodit plán, který byl ale bohužel příliš šílený na to, abych se k němu odhodlal.
„Teď vážně,“ přerušil mé úvahy Jervis. „Potřeboval jsem něco, čím bych tě udržel na místě, abych ti mohl říct, všechno co jsem chtěl.“ Sklopil oči. „Jone, ten včerejšek mě vážně moc mrzí. Nikdy jsem ti neměl nadávat. Moc se omlouvám, že jsem tak vybuchl...“

„Stačí stačí,“ přerušil jsem ho. „To je v pořádku, nemusíš se omlouvat...“

Dál už jsem to ale nedořekl, protože se halou rozlehlo příšerné volání madam Taylorové, která se právě řítila dolů ze schodů.

„Jonny!“ znělo to asi tak, jako kdyby se ochraptělá operní zpěvačka pokoušela zavolat na svého milence a zároveň se u toho snažila zpívat árii i popadnout dech.

To byla poslední kapka – plán, který mi vyvstal před chvílí na mysli mi najednou už nepřipadal tak šílený. Ne – navíc to byla perfektní příležitost, jaká už by se nikdy nenaskytla. A já za život už takových příležitostí zmeškal dost. Ale tuhle jsem nechtěl ztratit.

Přistoupil jsem ještě o krůček blíž k němu. Vypadal překvapeně. „Za tohle se omlouvám,“ sykl jsem. „Jen to, prosím, hraj se mnou.“ Drobně přikývl, aniž by věděl na co.

Zlehka jsem ho chytil za bradu, sklonil jsem se a políbil jsem ho. V prvním momentu sebou překvapeně cukl. Čekal jsem to, druhou ruku už jsem měl obmotanou kolem jeho pasu, abych ho udržel na místě.

Nemohl jsem zapírat, bylo to něco, co jsem chtěl udělat už dlouho. Dotknout se jeho rtů, pohřbít své ruce hluboko v jeho vlasech... Chtěl jsem víc, ale zároveň už teď jsem byl za hranicí. Nesměl se to dozvědět...

Po chvíli jsem se odtáhl. V hale vládlo napjaté ticho, rušené jen nervozním hihňáním několika děvčat. Jervis byl úplně rudý a pohled měl zabořený do podlahy. Tak nějak jsem čekal, že mi to neprojde tak snadno, jak se to nakonec stalo.

Zvedl jsem z podlahy svou tašku a chytal jsem se odejít, když se za mnou ozvalo odkašlání.

„Fajn, takže když jste si tohle vyřídil...“ začala Pollová, která se, jak se zdálo, vzpamatovala první.

Otočil jsem se na ni. „Ne, nemám na vás čas. Jestli je potřeba opravit kávovar, řekněte Jimovi. Váš projekt neschválím, ani kdybyste se na hlavu postavila a žádám vás, abyste to respektovala a dala mi pokoj.“

Zdálo se, že chtěla něco říct, ale jen otevírala pusu naprázdno.

Potom jsem se podíval na Taylorovou. „Doporučuju vám řešit vaše problémy přímo s manželem. To pomůže...“

Ani jsem nečekal na její reakci a otočil jsem se na skupinku drben. „A co můžu nebo nemůžu být, je jen moje soukromá věc. Rozhodně si nemyslím, že je to něco o čem byste se měly vsázet.“

Potom jsem se ke všem otočil zády a nabídl jsem Jervisovi rámě. Stačil mu náznak a o několik vteřin později jsme už vycházeli hlavními dveřmi z budovy.

V tu chvíli už mi to, co jsem v posledních pěti minutách udělal, nepřipadalo jako dobrý nápad. Začalo se mi dělat zle už jen z představy, že se tam budu muset zítra zase vrátit. Navíc jsem si začínal být jistý tím, že mi Jervis nemůže uvěřit, že jsem to jen hrál (což nebyla pravda...).

Za prvním rohem jsem ho pustil. Chtěl jsem mu něco říct, ale nějak jsem se k tomu nedokázal donutit. Jervis na druhou stranu vypadal naprosto klidně.

Nakonec to byl on, kdo promluvil první. „Bude to dobré... Oni brzy zapomenou. Zítra to budou řešit a pozítří už si nevzpomenou...“

Konečně jsem našel slova. „Já se strašně omlouvám. Byl jsem na ně na všechny naštvaný. Vůbec jsem nevěděl, co dělat.“

Jen se pousmál. „To je v pořádku. Naprosto chápu, že jsi nebyl ve své kůži. To místo mělo příšernou atmosféru. To jsou ti lidé takoví pořád?“

Přikývl jsem.

Pokrčil rameny. „No, rozhodně máš teď pod kontrolou směr, kterým se budou pohybovat školní drby.“

„Jo,“ povzdechl jsem si. „To tedy mám... A vážně se omlouvám...“

„Ale přestaň...“ přerušil mě. „Stávají se horší věci. Takhle ses aspoň zbavil těch stíhaček.“

„Snad...“ opravil jsem ho. Chvíli jsem se odmlčel. „Co máme teď v plánu?“ zeptal jsem se, i když jsem přesně věděl, co hodlám udělat. Jakmile se budeme moct někde v klidu posadit, zeptám se ho, proč za mnou přišel až do práce a co měla znamenat ta kniha.

Poznámka: Omlouvám se, že je tahle část tak krátká. Následující to vynahradí...

AU - toto alternativní univerzum bere v úvahu, že ani Jervis Tetch ani Jonathan Crane nezešíleli a nestali se zločinci (Mad Hatter, Scarecrow). V úvahu je brán původní DC Universe před New52.

Jonathan Crane - Otec jeho matku opustil dřív než se narodil, matka se ho okamžitě zřekla, babička by ho zabila. Ujala se ho paranoidní prababička, která ho týrala. Školní roky prožil v permanentním strachu - už od základní školy se stal hlavním terčem skupiny rváčů, které vedl Boo Grinns. Boo ani jeho přítelkyně, kteří na Jonathana nastražili onu Halloweenskou léčku, nakonec nebyli nijak potrestáni - Jonathan sice přísahal pomstu, ale nikdy se k ní neodhodlal (pokud by se nejednalo o AU, Boo by v následku Jonathanovy pomsty skončil ochrnutý od pasu dolů a jeho přítelkyně by nepřežila). Po náročných letech na střední a následně na Gothamské univerzitě si vydobil pověst skvělého studenta. Když ukončil univerzitu, pokusil se získat místo profesora, ale bylo mu řečeno, že je příliš mladý a navíc pro něj nemají místo. Navzdory tomu se za něj jeho starý učitel psychologie přimluvil a tím mu zajistil své místo, kam bude Jonathan moci nastoupit okamžitě potom, co on odejde do důchodu. Jonathan si mezitím našel práci jako pomocník v ordinaci jednoho psychiatra a po třech letech se nakonec dočkal místa učitele na univerzitě. Mimo to se zajímal o výzkum fobií a na toto téma napsal několik knih.

Jervis Tetch - O minulosti není mnoho informací. Jediné, co víme je, že nebyl ve škole příliš oblíbený a že měl od dětství zálibu v literatuře (největší slabost měl pro díla Lewise Carrolla - tj. Alenka v říši divů...). Z pozdějších let víme, že byl skvělý vědec (obzvláště pokud šlo o mozek a manipulaci nebo i programování a počítačovou technologii).

Více těchto dvou zde. Více obrázků zde.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Shire (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní