Mistress • OurStories.cz ~ naše povídky

Co se děje v hlavě ženy, která se dělí o muže s jeho manželkou? Pořád doufá, že pro něj zrovna ona bude ta pravá. Může to být pravda, nebo si vysnila něco, co může ve vteřině spadnout jako domeček z karet?

14.11.2016 (15:00) • Dajush • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 2× • zobrazeno 2779×

Vždy jsem chtěla to, co nemůžu mít...

Dnes je opravdu krásný den. Takový ten den vhodný na rodinnou procházku nebo výlet do zoo. No vážně. Dnes půjde určitě do zoo, na lodičkách byli totiž minule. Pche, ať si to tedy užijou.

Je opravdu krásný den. Zatáhnu žaluzie své ložnice a naliju si skleničku bílého vína. Dnešní den strávím v posteli s nějakou pěknou knihou a sklenkou vína. Co na tom, že je teprve devět? Je sobota, takže pití alkoholu je povoleno. Zachumlám se pod peřinu a doufám, že se mi podaří začíst do stránek z červené knihovny a alespoň na chvilku přemýšlet nad něčím jiným, než nad svým spackaným životem. Chyba lávky.

Čeká s ní druhé dítě.

Ten černobílý obrázek z ultrazvuku se mi opět vtíravě pověsí do myšlenek a já mám sto chutí ten malý uzlíček radosti na místě uškrtit. Je to lhář! Slíbil mi, že si druhé dítě nepořídí! Nebo lže ona? Prý vysadila potajmu prášky. Jak může tohle žena udělat? Aby si ho k sobě ještě více připoutala? Ale on ji přece nemiluje. Opakoval mi to snad stokrát, no ne? A já mu to věřím, proč bych neměla? Ale ten malý uzlíček...

A dost! Vyhrabu se z postele a oblékám jemný župan. Za chvíli už stojím na svém pidi balkonku a potahuju z mojí malé hříšné tabákové radosti. Trochu mě to uklidní, opravdová úleva se ovšem dostavuje až s třetí cigaretou.

Opustí ji. Jen teď prostě nemůže, protože je hodný a zodpovědný a nedovolí, aby jeho děti vyrůstaly bez otce. Nenávidí ji, takže je jen otázkou času, kdy ji pošle k vodě. A já se vážně dokážu postarat o něj i o jeho děti, když bude třeba.

Bože, snažím si nalhat něco, co není pravda. Jeho děti nechci v životě vidět! Chci jen jeho! Jeho a nikoho jiného. Všichni to přece říkají, že by z nás byl dokonalý pár. Jen kdyby potkal dřív mě a ne ji, tu odpornou zlatokopku.

Jí je jedno, že ho miluju. Jí je jedno, že on mě zbožňuje, že jsme spřízněné duše. Ona chce jen peníze a šlapat mi po štěstí. Je to zlá a vypočítavá mrcha, nic jiného.

Zazvonil mi telefon. Málem jsem se přerazila, abych k němu doběhla. Určitě volá on.

Zklamání, které prostupuje celým mým tělem, mě málem sežere zaživa. Průzkum spokojenosti zákazníka, v sobotu dopoledne! Bez odpovědi hovor vypínám.

Vzchop se!

Půjdu to vyběhat. Moje matka vždycky říkala, že když mám roupy, měla bych běhat. A já mám roupy, chtěla bych ho mít teď u sebe.

Pomáhá to. Když mě bolí plíce natolik, že bych byla raději, kdyby mi vyskočily z hrudi, rozhodně nemyslím na něj, na jeho ženu ani na jeho dítě a ten černobílý obrázek. Jsem volná. Tak neuvěřitelně volná, že mě přepadá pocit, že zvládnu cokoliv. Jako by všechny problémy odpluly do Černého moře, jako bych jim prostě utekla. Ten pocit si chci udržet co nejdéle. Je úžasný. Dává mi pocit svobody, a co víc, cítím se neuvěřitelně mocná!

Opět mi zazvoní telefon a všechny mé buňky v těle se soustředí na tu protivnou melodii. Když na displeji vidím jeho jméno, srdce mi udělá kotrmelec. K čemu se cítit svobodná? Mám přece jeho.

„Halo?" řeknu, když hovor přijmu. Slyším jeho tlumený dech. Ta představa, že jej cítím na své kůži, mi okamžitě podlamuje kolena.

„Kde jsi? Chci tě vidět," zašeptá a já mám infarkt. Jeho hlas se mi vypaluje až na kost. Vyrývá tam svoje iniciály.

„Za chvíli budu doma. Přijedeš?" ptám se a ta naděje v mém hlase nejde přehlédnout.

„Ano, večer mě čekej. Vyjdeme si," odpovídá mi a ukončuje hovor. Padám do trávy, na rtech blažený usměv. Tolik ho miluju. Nemůžu uvěřit, že obětuje sobotní večer pro mě. Určitě už vymýšlí nějaký dech beroucí plán, kterým mě překvapí.

Potřebuju zabít těch několik hodin do chvíle, než si mě vyzvedne. Nakupování! Potřebuju šaty a boty na večer. A taky nové spodní prádlo. Už na mně všechny odvážné kousky z mého šatníku viděl. Chce mě překvapit a já mu to tímto oplatím. Můžu si i zajít na kosmetiku, ať jsem pro něj krásná. Ta jeho cuchta se prý ráno ani neučeše.

ooOoo

Nakoupila jsem všechno. Až mě uvidí, spadne mu brada. Zrzavé vlasy si vyčesávám do vysokého ledabylého drdolu a pár pramenů nechám spadnout podél obličeje. Ještě náušnice a červená rtěnka. Teď je dílo dokonáno. Můj odraz v zrcadle je téměř dokonalý. Rozteče se jako zmrzlina.

Slyším zvonek a o překot se ženu ke dveřím. Vklouzávám do lodiček a naposledy se kontroluju v zrcadle. Laškovně na sebe zamrkám a mizím z bytu.

Stojí dole, zády k domovním dveřím. Když je otevřu, jejich zavrzání ho přinutí se otočit. Na sobě má dobře padnoucí smoking a v ruce drží jednu rudou růži a na tváři se mu rozlévá měkký úsměv.

„Vypadáš úžasně," vydchne a já se k němu vrhám rychlostí blesku. Lačně ho políbím a můj pulz vylétá do nebeských výšin.

„Chyběl jsi mi," řeknu mu později, když si mě za ruku vede ke svému autu.

„Ty mně taky, lásko," odpovídá mi, zatímco otevírá dveře spolujezdce. Vždycky gentleman. Poslušně si sedám na sedadlo a čekám, až se ke mně připojí.

„Kam jedeme?" ptám se ho, zatímco vyjíždíme z ulice.

„To je překvapení," zabrouká sametovým hlasem. Dobře, nebudu se vyptávat, jsem poslušná. Když řekne “skoč“, tak skočím. O chvíli později zastavujeme a on mi znovu otevírá dveře. Parkujeme před velkou branou zámku. Na nádvoří se koná divadelní představení pod širým nebem.

„Nemůžu uvěřit, že si to pamatuješ," zamumlám v úžasu a rozhlížím se kolem.

„Pro tebe cokoliv," usměje se a políbí mě do vlasů. Nabízí mi rámě a já se do něj okamžitě zavěsím. Vede si mě mezi lidmi s hlavou vztyčenou. Je hrdý na to, že je tu se mnou. Pár lidí se na nás zadívá, působíme jako dokonalý pár.

„Nemáš strach, že tě někdo pozná?" zeptám se ho, v hlase náhle osten obav.

„Neboj se, miláčku, nikdo známý tady není," ujišťuje mne a já ke svému úžasu cítím lehké zklamání. Kdyby nás tu někdo viděl spolu, mnoho by se tím vyřešilo. Už by byl jedině můj.

Sedáme si doprostřed druhé řady a on odněkud vyčaruje program. Sen noci svatojánské, můj oblíbený. Nevěřím, že je možné ho milovat ještě víc, ale evidentně ještě můžu.

Divadlo je úchvatné, celý večer mě drží za ruku a sem tam mi šeptá romantické repliky ze hry. Pod jeho hlubokým, zastřeným hlasem taju. Ani jsem nezaregistrovala, že divadlo skončilo, jak moc jsem se soustředila na jeho přítomnost. Pomáhá mi vstát a už si mě zase přitahuje k sobě v tentokrát cudném polibku, který je vhodný na veřejnosti. Chci víc. O hodně víc!

„Půjdeme se najíst," řekne mi, když procházíme zámeckou branou. Zastavuju se a vpíjím se do jeho oříškových očí. Tu touhu nemůžu přehlížet.

„Nebo bychom si mohli u mě doma dát dezert," usměju se na něj jemně a v očích mi lehce zajiskří. Vydechne. Těžce, toužebně. V tu ránu mě chytne za zápěstí, až to trochu zabolí, a vleče mě k autu. Srdce mi plesá. Chci ho mít co nejblíže a v kabině auta je najednou spalující horko. Rozhodně jede rychleji, než je povolený limit.

„Taky mám překvapení," zahihňám se. Na chvíli se na mě otočí, v očích naprostý žár. „Zapomněla jsem si vzít kalhotky."

Ručička tachometru se začne nebezpečně zvedat. Trochu se začervenám, na tváři se mi však usazuje blažený úsměv. Není to tak, že bych z něj byla hotová jen já. On mi taky podlehl, ráda ho ovládám.

„Nepokoušej mě," procedí skrz zuby a odbočuje k mému domu. Ke vchodovým dveřím jdeme vedle sebe, v tichosti. Ve výtahu mačkám tlačítko do sedmého patra a odvážím se na něj podívat. Naše oči se setkají a já vím přesně, co přijde. O setinu sekundy později už ochutnávám jeho dokonalé rty. Je tak moc nedočkavý, že mě pomalu nenechá ani vylovit klíče z kabelky. V momentě, kdy se za námi zavřou dveře do bytu, mě bere do náruče a nese si mě do kuchyně. Nechápavě se na něj podívám.

„Říkala jsi, že si dáme dezert. Já ho chci v kuchyni, u stolu," řekne mi na vysvětlenou a už mě usazuje na dřevěnou nalakovanou desku. Ruce mu zapletu do vlasů a přitáhnu si ho k polibku. Už to rozhodně není takový ten polibek vhodný pro veřejnost. Je to ten plný vášně, z amerických filmů.

Stahuje mi ramínka červených šatů a s polibky se přesouvá na ucho, krk, klíční kost... Vysvobozuju ho ze saka a snažím se mu rozvázat motýlka. Když se mi to konečně podaří, vrhám se na knoflíčky jeho košile. Chci se dotknout jeho žhnoucí kůže. Chci ho blízko, chci ho v sobě!

Obratně si mě otočí tak, že mám obličej přitisknutý na kuchyňském stole. Teď už se na něj nikdy nebudu dívat stejně, když u něj budu jíst oběd. Vyhrnuje mi šaty, konečně to přijde. To, na co celou dobu tolik čekám, bude mi nejblíže. Padám do propasti, bez padáku, bez křídel...

ooOoo

Probudí mě šramocení v pokoji. Otočím se a rukou zašmátrám na místě vedle sebe, které už dávno vychladlo jeho přítomností. Posadím se a rozsvěcím lampičku. Sedí na okraji postele, obléká se. Kontroluju budík na nočním stolku.

„Je teprve šest ráno, pojď ještě spát," zašeptám, i když ve mně hlodá neodbytný pocit nervozity. Neodpovídá, a tak pokračuju. „Přece teď neodjedeš, chtěla jsem ti udělat snídani." Konečně se ke mně otočí, v očích kamenný výraz. V tu chvíli mi srdce ztěžkne a propadá se někam hluboko do propasti.

„Musíme s tím přestat," řekne prostě, bez výrazu. Můj mozek to odmítá chápat. Okamžitě se k němu vrhám a zezadu ho objímám.

„Ne, lásko, prosím! Tohle mi nedělej. Víš, jak moc tě přece miluju," vyhrknu a z očí se mi začínají hrnout slzy. Můj vysněný život se začíná pomalu hroutit jako domeček z karet.

„Nemůžeš po mně chtít, abych ji opustil."

„To taky přece nechci! Teda zatím ne."

„Já ji ale nikdy neopustím. Dala mi rodinu," řekne a zabodává tak do mě nůž se zrezivělou čepelí.

„Ale tu já ti přece můžu dát taky! Jsi moje spřízněná duše. Kdybys mě potkal první..." Zvedne se z postele a mě tak shodí zpět na matraci.

„Já ale potkal první ji! A s tím už nic neuděláme." Odchází. Z bytu, ode mě. Vyběhnu za ním do chodby.

„Nemůžeš mě opustit!" křičím na něj hystericky.

„Můžu," odpovídá a nastupuje do výtahu.

ooOoo

Je to týden. Můj život je v troskách. Volám mu, nezvedá to. Už nebrečím. Moje slzné kanálky na to nemají kapacitu. Kouřím jednu cigaretu za druhou, vyprazdňuju všechny lahve vína v okruhu dvou kilometrů.

Chci, aby se ke mně vrátil, aby ji opustil a byl se mnou. Ona je v tomhle příběhu ta zlá. Otrávila můj život svojí přítomností, otrávila mě. Teď umírám. Na beznaděj, na samotu. Zničila mě. Ne on, to ona! Mrcha, mrcha, mrcha!

Slyším, jak se rozbíjí sklo, a uvědomuju si, že jsem hodila sklenkou vína proti zdi. Kdy se ze mě stala tahle troska? Opět sahám po telefonu. Vytáčím jeho číslo. Zvoní to. Dlouho. Už se chystám to položit, když se na druhém konci ozve hlas. Ne však jeho.

„Už mu, prosím, nevolejte," prosí mě jemný, ženský hlas. „Nerozvracejte naši rodinu. Prosím!" Zní tolik zoufale. Bez odpovědi hovor pokládám a telefon letí stejným směrem, jako předtím sklenka. Obouvám si tenisky. Musím odtud pryč.

Utíkám. Daleko. Pryč. Když už nemůžu, dopadám do mokré trávy. Teprve teď si uvědomuju, že prší. Je mi to ale úplně jedno. Déšť ze mě smývá všechen ten bordel.

Kdy se ze mě tohle stalo? Kdy nastal ten zlom, kdy jsem ztratila všechny morální zásady a začala si se ženatým mužem? Rozvracečka rodin.

Proboha! Co ty děti? Vážně jsem jim chtěla prachsprostě ukrást otce? Tohle jsem nechtěla. Nikdy. Pořád jsem si myslela, že ona je ta zlá. A přitom jsem to byla já, kdo někomu šlapal po štěstí. A on? Jak mohl tohle dělat své ženě? Jak tohle mohl dělat mě? Milovat ho, nenávidět... Dokážu obojí? Ne. Musím si vybrat.

Happy ending? Sorry, we aren´t in Disney...

Možná se vám to bude zdát plytké, ale to byl můj záměr. Chtěla jsem, aby byly některé věci nedořešené a otevřené. Vždyť i v životě je víc otázek, než odpovědí. Nebo ne?

Díky za přečtení, Dajush.

Autor: Dajush, v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní