OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Neustále stejný příběh... Příběh muže v masce a dívky, která ho tajně miluje

26.08.2011 (11:00) • RosalieHale3 • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 2× • zobrazeno 1848×

Dívka seděla v autobuse společně se svými kamarádkami. Jmenovala se Veronika, ony se jmenovaly Tereza a Barbora.
„Ani si nedokážete představit, jak hrozně moc se těším…“ řekla Veronika.
„Ale jo,“ odpověděla s nepatrným smíchem Barča, „vážně, dokážeme si to úplně živě představit. Jenom, Veru, prosím, nech ty Francouze na pokoji, nemusíš jim snad vyprávět o Erikovi.“
Verča se zasmála, ale neodpověděla. Co na to měla říct? Navíc… Jede se školou do Paříže, chce tedy trochu přemýšlet o hlavním důvodu toho, proč se tam tolik těší…
Když o něm nesmí mluvit, může o něm alespoň přemýšlet. Erik.
Téměř nikdo ho neznal jako Erika. Všichni ho znali jako Fantoma Opery. Ne, že by mu vadilo, že mu nikdo neříká jménem… Vlastně ani moc nestál o to, aby na něj někdo mluvil.
Zvykl si na to, brát život takový, jaký je. Nebyl vždy pěkný, ale takový život prostě je. Nikdo s tím nic neudělá. Nikdo, ani Erik.
Ne, že by bylo v jeho zájmu s tím něco dělat. Vlastně mu to bylo úplně ukradené. Zvykl si.
Autobus se rozjel. Tereza s Bárou se o něčem bavily, ale Verča je neposlouchala. Už opět byla v jiném světě. Ve světě, který patřil Andělu Hudby.

Někdy si říkala, že do tohoto světa nepatří. Že je třeba někým jiným. Že byla někým jiným. Věří na minulé životy a věří na to, že Fantom Opery skutečně existoval.
Věří, že byla kdysi Christine Daaé, krásná Švédka, Erikova láska. On jí dal své srdce… A když odešla, jeho život odešel s ní.
Ach, jak smutný příběh!
Veronika usnula a opět se jí zdálo o muži s genetickou vadou na tváři. O muži, jehož láska nikdy nebyla opětována.

„Veru? Jsme tady, vstávej.“ Terka s Verčou třásla tak dlouho, dokud neotevřela oči.
„Jsme… tady?“
„Jo.“
Veronika se zvedla ze sedadla v autobuse a vyběhla ven. Paní učitelka již s ostatními čekala venku.
„Takže…“ začala, „konečně jsme tu všichni, takže můžeme jít. Držte se pohromadě. A půjdeme směrem Rue Scribe.“
Veronika se nadšeně zachvěla. Rue Scribe… Ulice, ve které je Opera la Garniére. Tam Erik žil…

Veronika nahlížela za bránu, která byla již léta zavřená. Byl to jeden z vnějších vchodů do pařížských katakomb.
Nemohla si pomoci, prostě zašeptala do tmy jeho jméno. V tu chvíli však od brány odskočila, protože se ozval ještě jeden hlas. Tichý, namáhavý, andělsky krásný.
„Christine…? Jste… Jste zpět.“ Hlas se rozléhal chodbou jako symfonie.
„Eriku…?“ zeptala se Veronika vcelku klidně, i když on logicky nemůže existovat.
Už ne.
Ze tmy se vynořil muž v masce a v tmavém plášti. Ach bože, je to on. Ano, jistě je to on. Ale on… má být přeci mrtvý.
„Odstupte, prosím, otevřu.“
„Nejsem tu sama.“
„I přesto bych rád otevřel bránu,“ řekl svým andělským hlasem.
Odstoupila tedy dál od brány.
Erik k ní přišel, starý, zrezlý klíč vsunul do zámku a brána se, doprovázena skřípavým zvukem, otevřela.
Veronika ho pozorovala s úžasem v očích. On se na ni mírně pousmál.
Tereza s Bárou se otočily – přišlo jim divné, kde je Verča tak dlouho – a ztuhly.
Erik s Verčou se sobě navzájem dívali do očí a on k ní natáhl ruku. Vložila mu svoji ruku do dlaně a on si ji přitáhl blíže k sobě. Nebránila se.
Přišlas sem… Za jedním a jediným účelem… Dospělas k bodu, odkud není návratu…
Ta hudba, ta slova z muzikálu jí neustále zněla v uších. Učitelka na ni volala, ale ona ji neslyšela.
Slyšela jen Erikův hlas ve své hlavě.
„Mysl se vzpírá, však duše poslouchá…“ zapěla Veronika šeptem.
Slyšel to a pousmál se.
„Znám tuto verzi mého příběhu. Končí však až moc šťastně…“
„Tato verze může skončit ještě lépe,“ řekla Veronika a mile se na muže v masce usmála. „Eriku… Nechápu to. Jakto… že jsi naživu? Jakto, že tě nepřekvapuje, že mám jiné jméno… Že se Christine už vůbec nepodobám…“
„Umíralas a rodila ses znovu. Stejně jako já. Jen mám pokaždé stejný příběh a pamatuji si svoji minulost. Pamatuji si své příběhy ve všech dobách. Stejně mi však nejvíce utkvěl ten první… Rok 1831…“ řekl a smutně sklopil zrak.
Podívala se na něj.
„Je to minulost. Ale tohle ne. Tohle bude jiný příběh. Protože jsem se změnila. A konečně, po všech těch příbězích, které jsi prožil a s tebou i já… Jsem připravena ti říct, že tě miluji,“ řekla.
Vzhlédl.
„Skutečně? Jsi připravena prožít tento život se zrůdou?“
„Nejsi. A nikdy jsi nebyl zrůda.“
Terka s Barčou mezitím přišly téměř až k nim a když tato slova slyšely, jediné, na co se zmohly, byl úsměv.
Vždy Veronice naslouchaly, když mluvila o Fantomovi Opery, ale nikdy nebraly situaci tak vážně. Nyní to bylo poprvé, co neměly chuť od srdce se zasmát.
Začalo jim docházet, jak silná tato láska může být. Věděly, že tentokrát bude jeho příběh skutečně jiný. Ona s ním zůstane. A tentokrát pošle vikomta de Chagny do háje.

Tuto povídku chci věnovat svým dvěma kamarádkám, Tereze Netrvalové a Barboře Fárkové. Dívkám, které mi vždy dokázaly naslouchat, když jsem do nich hučela o Erikovi celé měsíce. =)
Holky jsou nyní v Paříži na školním výletě. Tento příběh mě napadl, když jsem přemýšlela, jak se tam mají.

RosalieHale3

Autor: RosalieHale3 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Neustále stejný příběh... Příběh muže v masce a dívky, která ho tajně miluje: