OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Než si pro nás přijde

Co se stane, když se zamiluje někdo, kdo k tomu není určen? Někdo, kdo má v tomhle světě jiný úkol. Ale přesto láska přišla.

28.02.2013 (14:00) • Salazaret • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 6× • zobrazeno 1863×

Říká se, že láska hory přenáší. Ale co když se zamiluje někdo, kdo k lásce není určen? Někdo velmi důležitý pro tento svět a přesto... 

Tuhle povídku jsem psala už před rokem, možná i déle, ale až teď jsem ji dokázala dopsat. Snad se vám aspoň trochu bude líbit.

S láskou Sal.

Beta - yellow

 

 

Teď slož si dlaně pod hlavou,
tak bych Tě chtěl mít,
špatné věci odplavou,
necháme je jít,

Zapomeň, co jsem Ti vzal,
koukni do mraků,
vítr žene do spirál
chmýří z bodláků

 

 

Narození dítěte je dar. A já ten dar mohla sledovat od samého počátku. Oba milující rodiče. Dokonalé dítě. Ty zelené oči mě fascinovaly. Co může být krásnějšího než smaragdy koukající z dětského obličejíčku? Já se nikdy nezamilovala, až teď, a řekla jsem si, že tenhle chlapec… Tohle dítě! Bude moje! Musí být mé!

 

Přešla jsem od okna k postýlce a nahlédla do ní. Můj zrak se setkal s jeho. Tak krásný. Můj Vyvolený…

 

„Neboj se, broučku, nebude to bolet, slibuji…“ můj šepot se nesl ztichlým pokojem, ale přesto ho nikdo neslyšel. Mě nikdy nikdo neslyší.

 

Odstoupila jsem od postýlky a sledovala, jak do pokoje vběhla jeho matka. Strach v jejích očích byl víc než čitelný. Je to tady. Přichází…

 

Celou scénu jsem pozorovala s napětím. Jak muž zabil matku a pak obrátil svou hůlku na dítě. Nadšením jsem málem nadskakovala. Tak blízko… tak blizoučko a bude můj. Mé dítě. Má láska…

 

Ale ta bolest, která následovala, byla děsivá. Bolelo to, a hodně. Mohl být můj! Měl by být můj! Kdo to udělal? Kdo mi ho vzal!

 

S nechutí jsem sledovala, jak se dítě rozbrečelo. Jak mu byla do obličeje vryta jizva znázorňující, že stačilo málo! Že měl být můj!

 

Odešla jsem s příslibem návratu!

 

 

***

 

 

Znovu jsem ho sledovala. Nemohla jsme ho opustit na dlouho. Má láska k němu byla příliš velká.

 

Seděl v rožku své provizorní postýlky. Roční dítě… nechtěné a nemilované. Přistoupila jsem k němu blíž a pohladila ho po obličeji. Lehce. Jemně. Zelené oči se zvedly a dívaly se skrz mě. Slzičky na krajíčku.

 

„Můj broučku… copak ti to udělali?“ Měla jsem strach. Co z něj bude, pokud bude vyrůstat tady? U mě by mu bylo lépe. Ach lásko, co mám udělat?!

 

„Proč tě nedokážou milovat jako vlastní rodiče? Já tě miluji! Umřela bych pro tebe, kdyby to bylo možné.“ Znovu jsem ho pohladila. Jen spi, zlatíčko. Spánek léčí. Usmála jsem se a pomalu jsem odcházela. Znovu…

 

 

***

 

 

Jeden z letních dnů. Ale přesto je zataženo. Schyluje se k bouřce. Miluji bouřky stejně jako své dítě. Vidím ho, jak utíká před partou dětí a taky před svým bratrancem. Ale jeho krátké nožičky nemají tolik sil. Spadne a škaredě se uhodí do hlavy. Přesto se snaží znovu vstát. Utéct tomu hrozivému klukovi, který ho jen mlátí. Nemá ho rád. A on to nechápe. Proč ho nikdo nemá rád? Já to taky nechápu, můj milý.

 

Stojím kousek od něj a usmívám se. Tak kousek… Tak blízko… Natahuji své ruce. Stačí málo a budu ho mít. Bude můj. Je tak blízko. Skoro mi vlétne do náruče. Ale ani teď ho nemůžu mít! I teď mi ho někdo sebere. A zase stačilo tak málo!

 

Můj chlapeček. Mé zelené oči. Moje dítě! Pořád se na něj dívám. Je tak pohublý. Tak maličký oproti těm hnusákům, co ho neustále šikanují. On si takový život nezaslouží. On ne!

 

 

***

 

 

Chodím po pokoji jako lev v kleci. Bradavice? Pro něj? Nevím… já nechci, aby tam šel… prostě… Proč nemůžu rozhodovat o jeho osudu? Už tolikrát jsem do něj zasáhla a on pořád… Pohodila jsem hlavou a podívala se na spícího chlapce. Ležel tak spokojeně. Lehký úsměv na rtech. Ale je šťastný! Proč mu nedopřát trochu štěstí? Stejně jsem se s Brumbálem už dlouho neviděla.

 

 

***

 

 

Je jako andílek. Anděl ve světě dospělých. Lží a falešných představ. Můj malý brouček. Nechci, aby tam byl. Bude tak moc trpět. Sama to vím. Cítím každou jeho bolístku. Tak moc bych ho chtěla obejmout!

 

První den v Bradavicích. Dívám se, jak nervózně postává v hloučku prvňáčků. Je tak krásný. Jeho zelené oči září do temnoty tohoto místa. Je tu zima a chlad. Zakladatelé tohohle místa udělali zázrak. Ale tohle dítě sem nepatří. Je tak moc jiný. Tak… svůj. Jak může mít dítě na svých bedrech tolik povinností? Já bych mu je setřásla hned. Objímala bych ho do skonání světa. Do posledního lidského človíčka… kouzelníka. Až se svět sám sebou zničí.

 

Byl zařazený do Nebelvíru. Je tak statečný! Vždy byl. Patří tam. I když… Copak mu tady můžu dovolit zůstat? Patří ke mně. Jen ke mně!

 

Přešla jsem k němu. Dotkla se ho.

 

„Na ramenou máš osud celého světa. Ale já tě těch okovů dokážu zbavit. Jen pojď se mnou. Nebolí to. Věř, že ne…“

 

 

***

 

 

Ty černé oči. Pořád ho sledují. Nelíbí se mi to! Proč se na něj dívá! A takhle! Ten chlapec je můj! Jen a pouze můj.

 

Podívala jsem se na svého chlapce. Tak moc se snažil zapadnout mezi ostatní, a tak moc mu to nešlo. Je výjimečný. Vždy byl.

 

Když zápasil s trolem, myslela jsem si, že ho konečně získám. Ale přežil. Zase. K mé smůle. Kdy nastane okamžik, na který tak marně čekám? Proč nezemřel, když ho kousl ten obrovský had? Nebo když ho chytil Temný pán? Kolik času uplyne, než bude navždy můj? Kdy bude kráčet po mém boku? Chybí mi jeho nevinné zelené oči. Tak moc se změnil. Tehdy, když mu zemřel kmotr… jeho oči vyhasly.

 

Tolik utrpení. Tolik bolesti se usadilo v mladém srdci, které tluče jen pro mě.

 

Teď seděl v kabinetu svého profesora. Oba mlčeli. Ale přesto… Viděla jsem, jak se na sebe dívají. Slova jsou v tomhle dni zbytečná. Sama to vím. Bolí mě to!

 

„Pane Pottere, mluvte se mnou…“ Zelené oči se stočily na profesora. Tak prázdné. Vyhasly i poslední plamínky. Kde je jejich krása? Kde se schovává? Nedokázala jsem se na něj dívat. Kde jsou ty pověstné jiskřičky života? Přece… to je to, co jsem vždy chtěla, ne? Aby se vzdal. Má náruč je tak prázdná. Chci ho obejmout a nikdy nepustit. Bude můj. Už brzy. Cítím, že se ten den blíží. Osud má jasný. Čitelný.

 

Smaragdy znovu klesly. Díval se na své ruce. O čem jen přemýšlí? Co mám jen udělat, aby byl šťastný? V mé náruči bude! Pevně v to věřím. Bude kráčet po mém boku. Celé dny, než se lidstvo samo zahubí.

 

 

 

Starší muž se zvedl a přešel k mému vyvolenému. Rukou mu něžně zvednul bradu. Obsidián se střetl se smaragdem. Viděla jsem to! Tu náklonnost. Potřebu. Tak moc chtěl obejmout. Být pro někoho důležitý. Je v tomhle zavšiveném světě tak sám. Ztracená bludička.

 

Přejdu pokoj a postavím se za něj. Položím mu něžně ruku na rameno. Jsem tu. Jsem tady. Nemusíš mít strach…

 

Starší muž se sklonil a políbil chlapcovy rty. Líbal je něžně. Okusoval, než mu chlapec podlehl.

 

Ale jak! Jak se mi tohle mohlo stát! To nedovolím. To… zuřivost se kradla do mého mrtvého srdce. Tohle nebylo v plánu. Nemělo se to stát!

 

Dívala jsem se, jak se můj chlapec pomalu, ale jistě podvoloval. Jak lačně odpovídal na polibky svého profesora. Jak moc toužil!

 

Nedokázala jsem se na to dívat, ale přesto jsem zůstávala na místě. Paralyzovaná scénou před sebou. V zelených očích bylo tolik nepoznaného. Jako výbuch supernovy. Zářily v temnotě. Ale ne pro mě. Pro něj. Pro jeho nenáviděného profesora. Copak zamrzlo peklo? To bych o tom musela něco vědět…

 

Odvrátila jsem pohled. Zahloubaná do vlastních myšlenek. Tak takhle to bolí? Porážka? Ne! Tohle ještě není konec. Chtěla jsem přece, aby byl šťastný. Ano. Ale se mnou!

 

Musela jsem odejít. Mé mrtvé srdce hořelo v plamenech. Tohle se nemělo stát! Měl být můj. To já jsem ta, která ho má utěšovat! Ne ten netopýr ze sklepení!

 

Chodila jsem po chodbě sem a tam. Proč to tak nesnesitelně bolí? Ale jednou bude můj! Tak pravila věštba. Ani jeden nemůže žít… Přesně tak! Bude můj. Dřív, nebo později.

 

Prošel okolo mě. Se zarděním opustil sklepení. Sledovala jsem jeho kroky. Pořád tu pro něj budu. Ať už se stane cokoliv.

 

 

***

 

 

Znovu jsem ho sledovala. Jeho kroky mířily do sklepení. Jako poslední měsíce pořád. Scházeli se tajně. A já pochopila, pro koho tluče jeho nebelvírské srdce. Pro muže, který mu nabídl svou náruč. Dennodenně jsem sledovala jejich klopýtání za láskou.

 

I teď jsem stála v ložnici a sledovala, jak je mladé tělo zasypáváno polibky. Nikdy jsem tu nevydržela dlouho. Ale přesto… Má láska k němu byla o to větší. Potřebovala jsem svého chlapce. Copak to nikdo nedokáže pochopit?

 

 

***

 

 

Stál na vyvýšeném místě bradavických pozemků. Sledoval boj. Ale jen jednoho hledal. Toho, který mi ho přivede do náruče. Toho, který mi předá duši vyvoleného.

 

Za ty roky se změnil k nepoznání. Ale jeho pohled… Tak čistý, tak vroucný. A přesto nepatřil mně. Rozhlédl se. Obsidián se střetl se smaragdem. Dívala jsem se na ty dva. Byli jak jing a jang. Každý jiný, ale jen společně neporazitelní.

 

Zápasili s řadou Smrtijedů. Tolik nových duší do mého chrámu. Ale tomu jsem nevěnovala pozornost. Dychtila jsem po každé další minutě, která mi přibližovala mého chlapce. Mladého Nebelvíra s očima nejzelenějšího smaragdu. Mé dítě. Můj osud.

 

Natahovala jsem k němu své ruce… už byl tak blízko. Tak strašně blízko. A pak. Stalo se to! Byl můj. Držela jsem ho ve své chladné náruči. Jeho pohled vyhaslý jako mrtvá sopka. Ale přesto… Můj!

 

Válka skončila. Voldemort padl. Harry padl. Držela jsem svého chlapce. Cítila jsem se…

 

Něco bylo špatně. Jako bych celé roky čekala na něco, co mi nepatří. Držela jsem ho, a přesto… Odhrnula jsem mu rozježené vlasy stranou. Abych viděla do jeho očí. Byly tak… jiné. Díval se na mě, a jako by tu vůbec nebyl. Jeho duše zůstala na bojišti.

 

A až teď jsem vše pochopila. On mi nepatří. Nikdy nebyl můj.

 

Zvedla jsem hlavu a viděla, jak Severus svírá Harryho tělo. Nehodlá se vzdát. Chce ho zpět! Bude za jeho duši bojovat! Ať ho to stojí cokoli.

 

Poprvé po tak dlouhé době jsem pochopila jednu zásadní věc. To já ho celé ty roky chránila. Aby se mu nic nestalo. Šla jsem mu po boku a sledovala každý jeho prohřešek. Vždy byl tak blízko smrti. Mně. A přesto vždy přežil. Díky mně. Copak si to osud pro nás vymyslel? Jsem smrt! Mám si duše brát. Ne je vracet. Ale i tak to poprvé po dlouhých tisíciletích udělám. Vrátím, co není mé.

 

Vrátila jsem ho. Tam, kam patří. Do života. K lásce. Protože láska vždy vše zachrání.

 

Ano. I smrt se může mýlit. Lehce jsem se pousmála a odešla tam, kde je zase mé místo. Hluboko za řeku Styx.

 

Až Ti zase budou lhát
miliony lží,
pomůžu Ti usínat
ve tvém náručí

Až se Ti pak budou zdát
miliony snů,
chci je s Tebou prožívat
v žáru plamenů*

 

*Petr Muk, Ty já (teď a tady)

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní



Sdílet

Diskuse pro článek Než si pro nás přijde:

Povídka je krásná. Tak milá a jemná, zároveň s lehce skrytým podtoném. Jak vidím, je smrt postava, kterou si ve svých povídkách už párkrát použila. :))
Nemůžu si pomoct, ale zdá se mi, že tvoje tvorba, teda alespoň to, co jsem si přečetla, je daleko hlubší než na první pohled vypadá...
Zvláštní, jako bys přebytek svých emocí a pocitů chtěla někam vypsat a tak je vkládáš za zdi příběhů, nejsou lehce viditelné, ne to ne.
Tak trochu jako já. Možná je to jen pocit a vidím co chci vidět. Možná v tom prostě vidím sebe a proto mi to takhle přijde...
Každopádně je tvá tvorba vážně okouzlující. Děkuji

krása, už zase brečím ty píšeš prostě dokonale

Než napíšu, že se mi to líbilo, mám drobnou poznámku - jin a jang. Jinak... Přečetla jsem to, asi se to četlo tak dobře díky těm krátkým úsekům. Tato Lily byla jiná, než si ji představuju, ale konec se mi velmi líbil, co se Snarry týče, bylo to jenom tak "gently slashed" a na délku povídky mi to stačilo, příjemné ff, těším se na další.

Jeslti... Já nevím... Ale z tohodle pohledu je to pecka... Nádhera... Až na ten homo vztah, to mě vždycky zničí... Jinak dobrý...

Moc pěkné!

Přidat komentář:

Nick:

Text: