Normané vítězí - I. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Fanfikce na Červeného trpaslíka.

16. března, sedm třicet jedna až sedm čtyřicet tři večer. Dvanáct minut, a to včetně doby, kdy jedli pizzu. Rimmerův jediný, krátký, nezávazný vztah s přebornicí lodi v boxu. Arnold však netušil, že cestička k tomuto okamžiku byla nenápadně vytyčena už před dlouhými dvanácti lety.

... a co Norman? Nebo Normané?

17.03.2022 (19:00) • RenyNew • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 0× • zobrazeno 797×

„JAK, opakuji J-A-K je možné opomenout zařadit data přijatého technika do systému vnitrolodní komunikace – “

Spacecraftwoman 1. třídy Yvonne McGruderová prošla dveřmi výtahu.

„- a to po dobu třinácti - slovy třinácti měsíců od onoho zmíněného přijetí?!“ Mladík v šedivé kombinéze opraváře automatů na slepičí polévku spílal vedoucímu administrativního oddělení s razancí, která se nehodila pro rozhovor lidí dvou odlišných hodností. Zvlášť, vezmeme-li v potaz, kdo z nich se v onom pomyslném žebříčku krčil na nejnižší možné příčce - nebo se přinejmenším krčit měl.

Ve skutečnosti teď využíval každého centimetru své výšky, doplněné majestátním profilem nosu se špičkou vytrčenou vzhůru, k získání převahy nad situací. Škoda, že celkový dojem kolísal na šlachovitosti té postavy, která působila, jako by se lehce kymácela pod náporem neexistujícího větru, a ještě více na posazení hlasu, jenž za nastalé situace také vykazovalo jisté známky kolísání.

Stejně musela McGruderová uznale pozdvihnout obočí nad smělostí neznámého. Kdyby se setkali v ringu, dokázal by nedostatek svalové hmoty nejspíš hbitě vykompenzovat zastrašujícím bojovým pokřikem. Pokrčila rameny a s pažemi ovinutými kolem několika kartonových tubusů vykročila k poštovní přepážce.

„ROK, celý kosmický rok a jeden MĚSÍC mi byl odepřen přístup k informačnímu kanálu zaměstnance JMC! Všechny ty hromadné zprávy, určené rovněž mně, končily ve vzduchoprázdnu!“ Mladík rozhodil rukama na znamení nenapravitelné ztráty informací v okolní atmosféře.

Astromapy těžebních lokalit Oortova oblaku připravené k expedici na ústředí Jupiterské důlní se rozkutálely po podlaze. V pravém předloktí Yvonne se zpožděním pocítila dozvuk nárazu.

„Zvítězili by Normané u Hastings, kdyby se k nim včas nedostaly rozkazy Viléma Dobyvatele?!“ obracel se teď dotyčný přímo na ni s takřka maniakálním výrazem, aniž by snad zaregistroval následky nehody, jíž byl původcem.

„Kdyby nespatřili jeho zdvihnutou helmu na znamení, že není mrtvý…?“ pokračoval bez zaváhání a Yvonne napadlo, že by si měl dát do kosmu dobrý pozor, aby o tom, že není mrtvý, taky brzo nemusel přesvědčovat své okolí. Jediným úderem by ho dokázala bez mrknutí oka dostat do stavu sladkého nevědomí.

Její pohled byl nejspíš všeříkající - výraz ve tváři normanského válečníka se prudce změnil. Jako by si náhle uvědomil nepřístojnost svého jednání. Zahanbeně sklopil hlavu. Nebyla si jistá, zda se snaží pokořit před ní, poblíž stojícím důstojníkem Dentonem anebo oběma dohromady.

Taky jí došlo, že musí být hodně mladý. Yvonne nastoupila k Jupiterské důlní po studiu aplikované geoinformatiky a kosmo-kartografie na pozemském Institutu královny Mary v Londýně před dvěma lety. Teď jí bylo čtyřiadvacet. Technikovi s nekompromisně zastřiženými kučeravými vlasy netipovala víc jak osmnáct.

Vlastně to na ni udělalo dojem. Ten kluk musel narukovat k Vesmírnému sboru v době, kdy sama o dospělém životě neměla ani ponětí, třebaže sedmnáctiletá Yvonne by s takovým tvrzením zásadně nesouhlasila.

„Pane Rimmere,“ ozval se za nimi hlas Gaspara Dentona, „nejen, že nerespektujete pravidla chování pro styk technického personálu s důstojnickým sborem…“ Mladíkova tvář se při těch slovech zkřivila útrpným výrazem. „Ale navíc se tu zcela idiotsky pletete pod nohy slečně McGruderové…“

Yvonne připustila, že část obdivu, který k mladému technikovi před okamžikem pocítila, se dostavila společně s poznáním, že tak usilovně hřímá právě na Dentona, toho papírového panáka, co jí nadbíhá při každé příležitosti.

Před obličejem se jí mezitím zhmotnil tubus s výraznou promáčklinou na boku a mužské ruce, které ho obezřetně posouvaly blíž. Při pohledu na ten výjev zaťala zuby.

A opatrně přijala předmět do svrbící dlaně.

xxx

O několik minut později mrštila poškozeným tubusem o stůl karto-ateliéru na palubě D před zraky Carol McCaulyové. Úroveň rozhořčení stoupala během cesty z místa střetnutí raketovou rychlostí, až nakonec, doprovázena dutým zvukem dopadu, překročila únosnou mez.

„Do háje, McGruderová! Nechceš mi říct, že naše několikatýdenní práce přišla vniveč, protožes měla nutkavou potřebu někoho praštit tou kartonovou rourou, že ne?“

„Šetři dech, Carol. Není to moje vi-“

„- Todhunter? Praštilas Todhuntera! Ach bože.“

„Ne, nepraštila -“

„Byl to McIntyre? Uznávám, ty jeho brejličky a tupý výraz, není to zrovna krasavec. Na druhou stranu, Yv, považ, letový koordinátor! A kdybys to s ním nakonec dotáhla dál, ani bys nemusela opouštět náš skot-irský McKlub!“

„Nebyl to McIntyre.“

„ - fajn, takže Denton. Zase tě zval do té španělské restaurace na palubě G! Chudák, zjevně netuší, jaký je tvůj postoj k pokrmům ze syrové zeleniny. Vlastně jakékoli zeleniny…“

„Carol…“

„ - někdy tě vážně nechápu. Sotva ti projeví trochu náklonnosti sebehezčí chlápek na palubě, může si být na tuty jistý, že skončí s otřesem mozku, nebo alespoň prvotřídní boulí na hlavě. Překvapuje mě, že se o to někdo ještě pořád snaží.“

„NIKOHO JSEM NEPRAŠTILA!“ vyštěkla Yvonne netrpělivě, a kdyby ta pitomá roura s mapou už chvíli neležela na stole, práskla by s ní o jeho desku s chutí znovu. „NEBYLA to MOJE VINA! On praštil mě! Máchal rukama jak pomatený a vyrazil mi mapy z rukou!“

To Carol konečně zaujalo.

„On? Kdo je ten odvážný neznámý, co si troufnul vztáhnout ruku na lodní přebornici v boxu?“

„Nějaký technik, nováček. Celkem ucho. Myslím, že mu Denton říkal Rimmere. Mlel něco o Normanech a Vilému Dobyvateli.“

„Tak přeci jen v tom pan Banalo Dokumento figuroval!“ zatrylkovala McCauleyová vítězoslavně a Yvonne napadlo, zda má člověk v rozhovoru s Carol šanci přiblížit se něčemu, co by jen vzdáleně připomínalo jádro vesmírného pudla.

„A Vilému Dobyvateli skládám poklonu. S tou troufalostí by možná zvládl kromě Anglie dobýt časem i jiné kraje…,“ přemítala kartografka s předstíraným zadumáním, „… co takhle půlku našeho McIrelandu?“

„CAROL! Posloucháš mě? Je to ucho, štěně! Může mu být sotva osmnáct! Proč se o tom vůbec bavíme! Máme tu naléhavější problém,“ zdůraznila McGruderová a poklepala kloubem ukazováčku o poškozený karton.

„Ale, Yv! Nedělej z toho kovbojku. Ti pitomci z JMC sice z nepochopitelného důvodu trvají na doručování map v trapně analogové podobě, ale pořád máme všechna data v počítači. Problem solved…,“ švitořila Carol svým obvyklým tempem už zase dál, jako by jen přehodila tlačítko pro výběr tématu. Že to byla původně ona, kdo se zhrozil nad prací, která přišla vniveč, bylo zjevně také zapomenuto. Objevila totiž výrazně atraktivnější náplň rozhovoru.

„Takže - chci slyšet všechno o tom odvážném Normanovi!“

xxx

Arnold Jidáš Rimmer, člověk, který byl navzdory názoru McCauleyové a ke cti svému prostřednímu jménu všechno možné, jen ne odvážný, právě mířil k výtahům na nákladní paluby s pocitem silného podráždění. Šlo o následek toho šokujícího zjištění: Vinou administrativní chyby byl zcela odstřihnout od veškerých informací z vnitrolodního života. Takže - zcela ignorantsky, zazdil většinu příležitostí, které mu mohly přinést životně cenné kontakty v řadách významnějších členů posádky.

ADMINISTRATIVNÍ CHYBA! Jako by šlo o vinu nějakého odosobněného systému, ne těch neschopných pitomců, kteří to měli na starost!

Nebo to bylo kvůli střetu s jedním z nich, tím idiotem Gasparem Dentonem?

… Gaspar??? Co je to vůbec za jméno! Spíš jmenovitá parodie! Na Io by s takovým jménem sklidil kolosální posměch! Pečlivě potlačovaný hlásek v Rimmerově hlavě upozornil, že sám sklízel doma na jupiterském měsíci přesně takový typ ohlasu, a to i se svým zcela vhodným a důstojným jménem.

Pak tu byla ta kolize. Se ženou. S docela hezkou, atraktivní ženou, která byla určitě o pár let starší a o pár hodností významnější než on. Jistě, nebylo příliš těžké být významnější než třetí technik na těžařské lodi poněkud archivního data výroby. Obecně vzato, nebylo příliš těžké být významnější než Arnold J. Rimmer.

Z neznámého důvodu ho to ale v případě té - McGruderové? - hnětlo víc, než byl zvyklý.

Natáhl ruku k tlačítku pro přivolání kabiny, když jeho ukazováček zasáhla třaskavá rána. Výboj statické elektřiny! Opět! Dnes ovšem už počtvrté.

Rimmer by začal podezřívat všechny kovové součásti lodi, že se proti němu spikly, aby mu znepříjemnily život neustálým probíjením o jeho prsty - kohoutky u umyvadel a výtahy byly v posledních týdnech obzvlášť zákeřné, kdyby to nebyla tak směšně absurdní představa.

Pak se zamyslel.

Nebyla?

Šlo o vesmírnou loď napěchovanou množstvím autonomní automatiky s pokročilými programy a osobnostními rysy. Mohly i vodovodní kohoutky vykazovat známky samostatného myšlení? U výtahů o tom vlastně nebylo pochyb. Nejspíš stály v čele celého spiknutí!

… dobře, Rimsy, to je pitomost.

Zavřel oči, soustředěně se nadechl a třikrát pečlivě luskl prsty na levé ruce. Klídek, klídek, klídek. Nedostane další ránu. Nebude pak další půlhodinu sledovat hybnost dlaně a své kognitivní schopnosti s pocitem, že je určitě něco šíleně špatně, že síla té elektrické rány z nejasného důvodu překročila únosnou mez a Bůh ví, jak vážně poškodila jeho zdraví. Opět mimovolně sklouzl bříškem palce po ukazováčku, ještě jednou a znovu.

Nadechl se.

Pokrčil paži, aby se nakonec loktem chráněným vrstvou textilie dotkl inkriminovaného tlačítka.

Výtah ho bez dalších zádrhelů dovezl na nákladní palubu, kde se připojil ke své směně, aniž by byť jen vzdáleně předpokládal, že zde téhož dne rozpohybuje naprosto zásadní řetězec událostí. Netušil ani, že příčinou tohoto řetězce bude jedna z jeho výsadních vlastností. Atribut, kterým by měl disponovat každý budoucí důstojník Vesmírného sboru!

Následující díl »

Autor: RenyNew (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní