OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Normané vítězí - III. část

23.05.2022 (10:00) • RenyNew • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 4× • zobrazeno 607×

„Co se jí do kosmu stalo?,“ vypálil Lister, sotva překročil práh jejich ubikace.

Rimmer polekaně zabouchl dvířka své skříňky.

„Komu, ty vyoraný hraboši?“

„Yvonne McGruderový! … Nebo to snad bylo její identický dvojče - klon - robotická náhražka, s kým ses to před chvílí olizoval ve výtahu?“ David ovinul paže kolem vlastního trupu a napodobil scénu, jíž byl před chvílí svědkem.

„Listere! Vyprošuji si, abys používal takové výrazy ve spojitosti se svým nadřízeným a členkou důstojnického sboru!“

„Takže to byla McGruderová!“

„Ovšem, že byla, jsi snad slepý?“

„... a co se jí stalo?“

„Co by se jí mělo stát?“

„Líbala se s tebou! Nemohla bejt při smyslech. Říkala ti Normane.“

Lister udělal posledních pár kroků k palandě a chystal se vyhoupnout na horní lůžko. Náhle se zarazil a pomalu otočil zpátky k Rimmerovi.

„Tys… Zhypnotizovals ji, že jo! Panebože, ty tvoje ujetý knížky! Ten, kdo ty žvásty napsal, se má sakra z čeho zpovídat!“

„Listere - ne - ne - a ještě jednou ne.“

„A co ten obvaz?“

„Nehoda na nákladních palubách. Spadl jí na hlavu kus poštovního jeřábu... To s tím nesouvisí!"

„Jasně, že souvisí, má otřes mozku. Myslí, že seš někdo jinej!"

„Listere, jsem si naprosto, zcela naprosto jistý, že McGruderová ví, s kým se líbá, děkuji za optání… A teď zmlkni, je to čistě, ehm - naše - věc."

„Ne, to není vaše věc,“ opáčil Dave a zapřel se rukama o desku stolu, „je to věc jí a chlápka jménem Norman. Nebo tebe a toho otřesu mozku. Ne vaše, tvoje a McGruderový. Ne dohromady!"

„Pro tvou informaci, Listere, řekla mi, že jsem zábavný, ano, zábavný a pohledný, a pozvala mě k sobě na večeři."

„A tobě to nepřišlo ani trochu divný? Mimo mísu? Nepravděpodobný?"

„Nepravděpodobné? Co je na tom nepravděpodobného?"

Lister bezradně rozhodil rukama.

„Všechno!"

„... ach, Listy, Listy.“ Rimmer si dal ruce v bok, zatímco s výrazem příliš okázalého nevzrušení potřásl hlavou.

Pak se zhluboka nadechl.

„Opakuji to naposled - ZMLKNI!“

Dave pokrčil rameny a začal si tiše pohvizdovat. Arnold podrážděně nakrabatil nos a obrátil svou pozornost zpátky ke skříňce, jejíž obsah se teď velmi nenápadně pokoušel dostat do kapsy u kalhot.

„Eeem… ty, Rimmere?“

Místností zarezonovaly slabiky a-no proceděné mezi zuby.

„No víš… taky si - chm - McGruderovou,“ začal Lister a zahihňal se při vyslovení jména zmíněné důstojnice,  „taky ji označíš parádní jmenovkou?“ Mávl rukou směrem ke svému spolubydlícímu a nepokrytě  vyprskl smíchy.

„NEVÍM, O ČEM TO MLUVÍŠ!“

„Máš je v kapse, že jo? Fasovaný kondomy s našitým jménem! Arnold džeJ. Rimmer, BéDéPé, eSDéPé.“

„Mé diplomy za plavání z toho vynech!“

„Fajn, Rimmere, mám jim napsat omluvnej dopis za špinění dobrýho jména?“

„- říkáš to, jako bych vyšíval monogram hedvábnou nití rovnou do latexové pryže! Připevnit jmenovku na papírový obal sponkovačkou - co je na tom špatného?“

„Je to ujetý! … Takže je tam máš.“

„Rozhodně ne.“

Měl je tam, samozřejmě.

Jmenovky na krabičkách a dvě z těch krabiček právě teď v boční kapse u kalhot. Působila díky nim zřetelně napěchovaným dojmem. Zatmělo se mu před očima.

Věděl, že je to iracionální, idiotské a naprosto směšné.

Ale nesnesl pomyšlení, že by se někdo cizí - někdo s obzvlášť tak do nebe volající absencí hygienických návyků jako Lister - dotkl byť jen obalu prezervativů, které měly sloužit… k oněm účelům.

Úzkostná obava zakořeněná někdy počátkem jeho dospívání. Někdy… když došel k poznání, jak divoce promiskuitní život vede jeho matka.

Od té chvíle tu byl. Všudypřítomný, paralyzující strach, obzvlášť pak ze čtyř písmen, poskládaných do označení viru lidské imunitní nedostatečnosti. VdHI - Viruso de homa imunodeficiencia. Strašák a tabu, na které navzdory veškerému vědecko-technickému pokroku nedokázalo lidstvo za víc jak tři staletí vynalézt efektivní lék.

Přenos prokázán dvěma základními způsoby: pohlavním stykem a kontaktem s infikovanou krví. Riziková skupina? Homosexuálové, narkomani, spodina vesmíru. Plus nezdravě promiskuitní lidé napříč společenským spektrem.

Jistě, nákaza způsobená pouhým sdílením domácnosti s potencionálním nakaženým nebyla nikdy spolehlivě prokázána.

Jenže věřte takovým tvrzením! Vždycky je tam nějaké kdyby - nejspíš - pravděpodobně…

Pravděpodobně od té doby Arnold Rimmer nenáviděl svou matku.

Navíc to celé dost tragicky poznamenalo jeho vztah k sexu. Rád by tvrdil, že na něj nebyl nikdy zvlášť vysazený a mohla za to kapusta, kterou ho v krmili dětství. Ale ve skrytu duše věděl, kde je pravda. Měl z něho panickou hrůzu.

Ale McGruderová… to bylo něco jiného, že ano?

Důstojnice - žena na úrovni. Žádná spodina vesmíru - o nikoho takového by si neopřela kolo. A určitě nebyla promiskuitní, samozřejmě, že ne! Nabídla mu schůzku v její kajutě, ano, a to hned při jejich první skutečné konverzaci, ovšem, ale to neznamená, že to tak praktikuje s každým chlápkem na palubě.

Ostatně on ji začal líbat po stejně dlouhé - no -, vlastně kratší době, což rovněž neznamená, že by takové věci dělal na potkání. Ta představa byla víc než k smíchu.

Ne, Yvonne McGruderová byla rozhodně něco jiného, jejich náhlé souznění bylo uchvacující, výjimečné a Arnold prahnul po tom prchavém, vroucím dotyku dlaní na jeho šíji, měkkých rtech a…

„Rimmere?“

Škubl s sebou, když si uvědomil trvající přítomnost svého spolubydlícího.

K čertu. Zatracený, nemožný, otravný idiot Lister!

Pak mu došlo, že musel notnou chvíli zamyšleně zírat do prázdna, s rukou stále provinile položenou na inkriminovaném obsahu své kapsy. Ovšem, nejlepší by bylo duchapřítomně zareagovat výrokem, který by Listera pro zbytek dnešního dne spolehlivě umlčel. Bohužel, Arnolda žádný takový nenapadal.

Namísto toho ze sebe vypravil zvuk jakéhosi hrdelního zabublání, jeho nozdry se rozšířily do netušených rozměrů, aby se následně otočil na patě a s pažemi sveřepě přitisknutými k tělu odkráčel z místnosti.

Vrátil se ještě dvakrát.

Nejprve třímal v ruce svůj výtisk Tisíc a jedné vtipné průpovídky, notes a dvě perfektně ořezané tužky. Podruhé - snad pro jistotu, zamířil pro zmíněnou knihu Jak balit holky pomocí hypnózy.

Po zbytek odpoledne jej uklidňovalo vědomí, že fiasko, jaké prožil při poslední vzdáleně podobné situaci s Fionou Barringtonovou, se dnes v žádném případě nemůže zopakovat.

Koneckonců, neměli schůzku ve skleníku ani botanické zahradě. 

Uprostřed důstojnické paluby jinak než v rámci výkonu technické údržby - to bylo poprvé za třináct let služby na Červeném trpaslíkovi. Cítil příjemnou dávku sebejistoty. Kdyby byl dotázán, kam má namířeno, mohl bez váhání odvětit, že jej Scw. McGruderová očekává ve své kajutě.

To by toho skrčka – nevěděl proč, ale představoval si, že je ten případný, odporně zvědavý tupec se všemi těmi odznaky a frčky směšně malého vzrůstu (ovšemže na hranici předpisů JMC) -, dokonale uzemnilo.

Měl právo tu být. Měl pozvání. Od ženy.

Co od ženy - od důstojnice!

Správně, správně - dobrá práce, Rimsy!

Zlehka si uhladil vlasy nad levým spánkem a přidal do kroku.

Okamžik na to tiskl plošku ukazováčku k tlačítku identifikace vedle vchodu do Yvonniny ubikace. Pokročilá technologie! Důstojníci okamžitě věděli, kdo stojí za jejich dveřmi - a zda se mají namáhat je hlasovým pokynem vůbec otevřít.

Na okamžik ho přepadla myšlenka, zda si to McGruderová přeci jen nerozmyslí, až jí Holly ohlásí příchod druhého technika Rimmera.

Jistě - věděl, že Lister je mimo, když tvrdí, že si ho plete s nějakým cizím mužem. Sám si nejprve myslel totéž, ale zdálo se, že oslovení „Normane“ patří jemu, výsostně jemu a odkazuje bůh ví proč na jakýsi výrok o starofrancouzských válečnících, který před dotyčnou v minulosti pronesl. A který si, upřímně řečeno, moc nevybavoval. Navzdory tomu nemohlo být pochyb o jeho autorství - vztahování se k vojenské historii byla jeho druhá přirozenost! A byl na to hrdý.

Ale přesto…

„Dorazils, Normane!“ ozvalo se potěšeně zpoza dveří a v dalším okamžiku měl ústa plná McGruderové, takže otázka už náhle nebyla na pořadu dne.

Očekávat, že nejprve okusí přislíbenou pizzu s olivami bylo zřejmě neskonale naivní.

Ovšem -  ne že by si stěžoval. Její rty byly vláčné, poddajné a tiskly se k těm jeho s takovým zaujetím, až ho napadlo, jak dlouho může vydržet s aktuální zásobou kyslíku v plicích.

A - bylo to příjemné.

McGruderová přistupovala překvapivě shovívavě k jeho neobratnosti. Uvědomoval si ji, čím dál víc a zoufale. Ve výtahu to zkusil přebít silou. Ostatně, dělala box, že? Určitě měla samé mužné a drsné chlápky.

Pak řekla: „Zpomal, Normane.“

No… přinejmenším to nebylo dej si odchod, odprejskni, Rimmere.

Zpomal.

Neměl ponětí, co přesně si s takovým pokynem počít, ale rozhodl se vzít ho na vědomí.

Zaklesnutý v Yvonnině objetí udělal několik kroků do místnosti. Zkoumavě zaostřil na prostor za jejími zády. Upoutaly ho číslice na displeji hodin - sedm třicet jedna.

Měl zpoždění! Není divu, že se něj tak nedočkavě vrhla!

A nepolevovala. Její ústa dál, znovu a znovu hledala a nacházela ta Arnoldova. Napadlo ho, že výzvu ke zdrženlivosti od ní tentokrát asi neuslyší.

Jako by si až s tím uvědomil své paže v těsné blízkosti ženského těla, přiměl se k dalšímu pohybu a s opatrností hodnou interakce s tlačítky od výtahu ji sevřel v pase.

Zaslechl cosi jako potěšené zavrnění. Žádná rána, žádný odpor.

Chtěla ho.

Ano, Vesmírný bože, ano!

Byla to žena, důstojnice, boxerka s perfektní fyzičkou, kosila soupeře jediným pravým hákem a chtěla jeho, Arnolda Jidáše Rimmera, opraváře automatů na slepičí polévku.

Dovolil si posunout dlaně výš a oplatit jí polibek důrazněji.

Zároveň ho přepadl pocit, že takový triumf nemůže trvat dlouho.

Periferně vnímal hmotu postele v rohu místnosti a přiměl Yvonne k pohybu tím směrem. Musel to stihnout. Musel využít situace, která se, soudě dle jeho dosavadních zkušeností, nemusela opakovat i dalších patnáct let.

A nechtěl strávit dalších patnáct let…. takhle.

Panicem ještě v šestačtyřiceti?

Pod hrozbou té vidiny hmátl po lemu její halenky. Současně ucítil škubnutí přezky vlastního pásku a konečky prstů na holé kůži. Hrály si s okrajem spodního dílu jeho uniformy, dosáhly za něj a níž…

Strhl McGruderovou na postel a začal ji zarputile zbavovat přebytečných kusů oblečení. Zdání dočasné převahy zmizelo záhy, v pevném sevření vysportovaných stehen a lýtek.

A když ve slabinách ucítil příjemné živočišné teplo, měl náhle jasno ještě v jedné zásadní věci.

Tohle rozhodně, rozhodně NEBYL KOMPOST!

…

Čísla na displeji hlásila sedm třicet pět, když se Arnold v potu zhroucený nad Yvonne vzmohl k nim zvednout hlavu.

Při tom pohledu zaúpěl.

Čtyři minuty?

Nevydržel déle než zpropadené čtyři minuty?

Musela si o něm myslet… Bůh ví, co si musela myslet.

„Tygře…“ vydechla vedle něj s líbeznou spokojeností a Rimmer se zarazil. Dobře, to…  znělo nadějně. Taky za necelých čtyřiadvacet hodin získal už druhé oslovení, které nespadalo do obvyklé kategorie jako Magor a Tupec. To byl bod k dobru, že?

„McGruderová...“ zmohl se na oplátku, což ji z nějakého důvodu rozesmálo.

„Čas na večeři?“ nahodila a vzepřela se na loktech, takže teď byla znovu jen pár centimetrů od jeho tváře.

Přitakal zarputilým pokyvováním jako figurka psíka na palubní desce.

Vyklouzla z prostoru jeho paží a vydala se ke kuchyňskému koutu, kterým ubikace disponovala. Naprosto samozřejmě bez šatů, jak si Rimmer s mírným zpožděním uvědomil.

Když se okamžik na to objevila s krabicí vedle něj, bylo zřejmé, proč se tím neobtěžovala. Arnoldovi s hrůzou došlo, že se od něj očekává konzumace pizzy přímo v posteli.

Nad matrací s čistým ložním prádlem.

Pizza.

V mastné papírové krabici.

Už už se ho zmocňovala rázná potřeba takovému záměru zabránit stůj co stůj, třeba vlastním tělem, když jeho pohled zabloudil nazpět k linii Yvoninných boků.

Zabořil pěst do polštáře s námahou zavřel oči.

Klídek, klídek, klídek.

Nadechl se a mlčky strpěl pohled na to, jak se tukem nasáklé kartonové dno setkalo s povlečením z bílé bavlny.

Zkusil se raději zaměřit na pizzu samotnou - zlatavou kůrku, pořádnou vrstvu sýra, rajčatovou omáčku a kopu oliv.

Do kosmu, vážně měl hlad!

Bezmyšlenkovitě natáhl ruku k nejlákavěji vypadajícímu trojúhelníčku na protější straně krabice, když se po něm McGruderová ohnala.

„Zloději! Ten byl můj!“

Zkoprněl uprostřed započatého pohybu.

„To rozhodně ne…!“ ohradil se a s přirozeností sobě vlastní pokračoval v sebejisté obhajobě: „Já a krást? Nikdy. Životní zkušenost! Poučení.“

McGruderová nechápavě nadzvedla obočí.

„Bylo mi pět, když jsem během rodinného nákupu zcizil balení žvýkaček. Připadal jsem si fakt schopný, důvtipný! Všechno se zdálo v naprostém pořádku… Potom mě napadlo rozdělit se o kořist se svými bratry,“ udělal pauzu a hlasitě si povzdechl pro zdůraznění blížící se křivdy, „… řekli to rodičům! Byl jsem dva týdny bez večeře. Při absenci dalšího jídla následkem neúspěchů u otcových otázek z astronavigace… otřesný zážitek. Ne, od té doby neberu věci, které mi nepatří. A s nikým se nedělím.“

Teď už na něj zaskočeně zírala s otevřenou pusou.

Asi se trochu rozohnil…

„To byla legrace, Normane. Zábava.“

„Ehm.“

Zamyšleně se podíval na kousek ve své ruce. Nebyl zvyklý, že by se na něj někdo osočil v legraci. Ne v takové, která by nebyla mířena proti němu.

Po chvíli zvažování a s výrazem zřetelného vnitřního souboje pizzu postrčil jejím směrem.

Dělíš se, říkal její překvapený pohled.

Mlčky pokrčil rameny.

McGruderová nečekaně odstrčila jeho paži, aby si ho přitáhla k dalšímu vášnivému polibku.

„Bože, Normane,“ zamumlala proti jeho rtům a Rimmer jí nejistě oplácel objetí volnou rukou, zatímco ve druhé pořád držel ten pitomý kousek italského těsta.

Nakonec se o něj podělili.

Valnou část soust prokládali dalším líbáním, což byla lepší příloha, než všechny olivy světa. Nad tím Rimmer uvažoval, když držel nyní už oběma rukama Yvonne kolem pasu a snažil se nabažit každého aspektu té zcela nové situace.

„Dala bych si kafe,“ vyhrkla pak McGruderová náhle, ve chvíli, kdy se jejich ústa na okamžik oddělila. Arnold, zaskočen tím prostým přáním, navrhl, že ho připraví a spěšně přehodil nohy přes okraj postele.

„- z automatu,“ dodala Yvonne bezelstně na vysvětlenou. Nakrčil čelo.

„Ale to je břečka! Naprosto odpudivá, instantní břečka! Kávu viděla asi tak dobře jako ganymeydské vodopády Niagaru!“

„Mám ráda to s karamelovou příchutí,“ vysvětlila bez sebemenší ztráty zájmu a nevinně se na něj zaculila.

Chtěl přidat další poznatek člověka disponujícího interními informacemi o obsahu a provozu výdejních automatů, vážně chtěl. Nakonec ale jen sykl na znamení své bolesti z jejích barbarských preferencí.

„Zajdu pro něj…“ hlesl, zatímco v duchu přemítal, že stroj na pátém podlaží paluby F není přísně vzato zase tak špatný.

Když Yvonne potěšeně vypískla „Normane!“ a vtiskla mu další z mnoha polibků, poprvé za dnešní den ho napadlo, kde se v ní všechno to nadšení pro jeho osobu tak náhle vzalo. 

Tedy, ne, že by nebyl úžasný.

Jistě, že byl.

Disciplinovaný, organizovaný, naprosto oddaný své práci. Vždycky měl u sebe tužku.

Když nad tím znovu uvažoval, vlastně na tom nebylo vůbec nic překvapivého!

Číslice na displeji ukazovaly sedm čtyřicet tři.

Netrpělivé klepání Rimmerovy levé podrážky se rozléhalo prostorem se zrychlující tendencí.

„McGruderová?“

Stál na chodbě a do dlaně ho pálil okraj plastového kelímku. Druhou rukou se už chvíli snažil interagovat s tlačítkem i boxerskou šampionkou na druhé straně dveří.

Znovu čekal - vteřinu, dvě, pět… dvacet?

„Mc… - Yvonne?“ zkusil to jinak a přitlačil ukazováčkem na snímač důrazněji. Jeho snaha zůstávala bez odezvy.

„To jsem já,“ hlesl a do slov se vkradlo první zrníčko sklíčenosti, „Arn-… Norman.“

Vzpomněl si na Lorraine a její nos z ušlechtilého kovu, přes který jí tehdy něco rozhodně přelétlo. Proč by jinak utíkala ze schůzky oknem na toaletě? Čekal na ni ještě dobrou půlhodinu, než mu s konečnou platností došlo, že je to celé šeredně špatně…

Zmocňoval se ho pocit, že za skleněnou tabulí v plastovém rámu je teď on sám. Na rozdíl od té holky s pitomým umělým nosem dočista nedobrovolně!

Muselo dojít k nějaké poruše v systému. Další výpadek proudu. Nebo snad Holly omylem vyřadil z provozu dveřní systémy? Pitomý, idiotský počítač s IQ 6 000, který nedokáže zajistit něco tak prostého, jako bezchybné fungování sítě dveří a zámků!

Měl by to nahlásit…

Zautomatizovaným pohybem sáhl do náprsní kapsy, ale místo notesu sevřel mezi prsty jen kus měkké látky. Zaskočeně prohmatal i zbytek uniformy, ale jediným úlovkem zůstaly dvě malé krabičky čtvercového tvaru v boční kapse u kalhot. Neotevřené, s perfektně připevněnou jmenovkou. Zatmělo se mu před očima.

Nepoužili je!

Prostě se to… stalo.

Moc rychle, moc…

Zmocňoval se ho prudký nával paniky.

Ne, ne, ne!

Jak mohl být TAK nezodpovědný?

Vyspal se s ženou, kterou vlastně skoro nezná, neví o ní nic vyjma hodnosti a četných prvenství v boxu! Se ženou, která ho po první vzájemné interakci pozvala k sobě na ubikaci?!

Se ženou… která mu právě teď nejspíš dává najevo: dej si odchod, odprejskni, Rimmere.

Došlo mu to. O trochu rychleji než tehdy s Lorraine, to byl bod k dobru. Poslala ho pro kávu z automatu, aby se ho elegantně zbavila. Nemusela utíkat oknem, protože měla sofistikovanější řešení. Samozřejmě.

Zběsile mu bušilo srdce a točila se mu hlava. Chtěl se napít a zahnat náhlý pocit sucha v krku, ale hned jak se pokusil polknout první doušek kávy, vyprskl ho zpět. Byla to nechutná, sladká brečka, přesně jak predikoval. Představa, že by McGruderová chtěla něco takového vážně pít, se teď zdála k smíchu.

Upustil kelímek do nejbližšího odpadkového koše a ignoroval vědomí, jak se tekutina zachová při prudkém dopadu na dno, stejně jako myšlenku, kdo bude mít úklid té pohromy na starost.

Vyrazil k výtahu a rozhodně stiskl tlačítko k jeho přivolání.

TŘESK!

Zásah statické elektřiny ho udeřil s intenzitou, jakou už léta nezažil.

„Tak už má jmenovku?“ ozvalo se Listerovo nevzrušené brouknutí zpoza komiksového sešitu. Arnold s nepřítomným výrazem vešel do místnosti a chvíli mu trvalo, než z jednotlivých slov poskládal jejich celkový význam.

Chtěl mu říct, ať zmlkne. Chtěl to na něj zahulákat, vytrhnout mu z rukou ten ubohý pseudoliterární škvár a spláchnout ho ven z přechodové komory.

„A nedivila se? Víš, že se Norman podepisuje jako Arnold J.?“ Slova doplnilo okázalé zašustění listů papíru.

„Listere…“

„Asi s tebou hezky zacvičila. S tou barvou v obličeji bys z fleku dostal džob ve filmu Rudá planeta.“

Do kosmu, jak - JAK to může vědět, když celou dobu civí na ten shluk infantilních obrázků?

„Tak abys věděl, Listere…“ zkusil to Rimmer rozvážně, možná až příliš rozvážně, „byl to přímo fantastický večer.“

„Fakt, jo? Hrály vám k tomu Hammondovy varhany? ‚Zpátky v kuřecí boudě‘ od Jimmyho Smitha nebo tak?“

Rimmer vytřeštil oči nad nečekanou hudební znalostí třetího technika.

„Mám očekávat její telefonát!“ vyštěkl prudce a úprkem zmizel ve dveřích koupelny.

… tam ho napadlo, že to vlastně nebyl tak špatný nápad. 

MOŽNÁ přece jen došlo k poruše lodních systémů a McGruderová na něj čekala.

MOŽNÁ to vůbec nebyl její podlý plán jak ho vystrnadit.

A pokud nebyl… jistě by ho ráda znovu viděla.

Ostatně, její ústa vysílala celý večer ty nejjasnější signály. Docela beze slov. Navzdory veškerému vypětí posledních minut se na jeho tváři při té vzpomínce objevil náznak úsměvu.

Úlevně vydechl.

Jestli ho bude chtít vidět, zavolá.

Nebude to on, kdo ji kontaktuje, jistěže ne! Dokáže Listerovi, že o něj McGruderová skutečně stojí - o Arnolda Rimmera, ne nějakého abstraktního Normana.

Yvonne zavolá.

Rozhodně zavolá.

Co však Arnold nevěděl, se událo takto: V devět hodin a jedenáct minut se McGruderová probudila na nemocničním lůžku.

Vybavovala si změť střípků předchozích události - prostor své ubikace, chuť pizzy se sýrem s olivami a že se právě chystá dát si rychlou sprchu, aby překonala náhlý pocit únavy. Na podlaze koupelny ji v osm nula pět  našla v bezvědomí Carol McCaulyová, pověřená kontrolou své indisponované kolegyně.

Někde mezi těmi vjemy byl ale ještě jeden, který Yvonne mátl - mlhavě jemný pocit mužských rtů na jejích vlastních.

Byl to on? Normanský válečník? Arnold? Jistě, Arnold, potkali se ve výtahu! To se muselo stát, jak by jinak znala jeho skutečné jméno!

A všechno to ostatní….?

Přes noc zůstala na ošetřovně. Postupně dospěla k přesvědčení, že to prchavé, uchvacující vzplanutí muselo být pouhou halucinací, něčím, co si tak zoufale přála, až ji její nehodou dezorientovaný mozek přesvědčil, že se to skutečně stalo. Ano, byla tím technikem z neznámého důvodu posedlá už dávno předtím…

Řešení bylo prosté: počká, až jí Arnold zavolá.

Pokud by to udělal, bude zřejmé, že k tomu všemu skutečně došlo. Pokud ne, zahrála si s ní její mysl tu nejkrutější hru.

Nikdy nezatelefonoval. Víckrát už spolu na rande nešli.

A třebaže na sebe vždycky nejistě kývli, když se potkali na lodních chodbách, nikdy už spolu nepromluvili.

Třináctého prosince toho roku se na Uranově měsíci Mirandě narodil chlapec jménem Michael McGruder. Bylo to šest měsíců poté, co jeho matka vystoupila ze služeb Jupiterské důlní společnosti a devět měsíců od jejího setkání s dotyčným opravářem automatů na slepičí polévku.

Yvonne tak nyní s jistotou věděla, že ten krátký, fascinující románek nebyl pouhým výplodem jejího otřeseného mozku. O několik týdnů později dorazily na Mirandu zprávy o té fatální nehodě.

Arnold J. Rimmer nedostal šanci zjistit, že se po jednom z měsíčních povrchů Sluneční soustavy prochází - anebo zatím spíše batolí - živoucí důkaz o tom, jak to s ním McGruderová onoho šestnáctého března, sedm třicet jedna až sedm čtyřicet tři večer, doopravdy myslela.

Někdy, když Michael k večeru usnul a Yvonne měla chvilku času pro sebe, ráda sledovala skrz skleněnou kopuli jejich domu hvězdnou oblohu… A párkrát - opravdu jen výjimečně -, se přistihla, jak soustředěně zkoumá každý světelný bod ve svém zorném poli. Těkala očima z jednoho na druhý, znovu a znovu, jako by doufala, že mezi nimi může spatřit záblesk tajného signálu. Malý, nenápadný vzkaz.

Něco jako zdvihnutou helmu…

 … na znamení, že není mrtvý.

Autor: RenyNew (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Normané vítězí - III. část: