OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Přes kouzla i hlubiny

24.04.2014 (16:00) • Mea • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 5× • zobrazeno 1771×

Můj ocas prorážel vodu a já mířila k hladině. Toužila jsem znovu spatřit slunce a hlavně lidi. Všichni říkají, že jsou nebezpeční, ale nejsou... Oni jsou kouzelní. Toužím po těch divných chapadlech, kterým říkají nohy. Chci zažít to, čemu říkají běh...

Konečně jsem proťala prostor mezi mořskou hlubinou a světem lidí. Slunce mi pohladí tvář a moje vlasy hází červené odlesky na všechny strany. Je tak krásně! U břehu zahlédnu muže s černými vlasy, vlastně je celý v černém. Měla bych od něj co nejrychleji odplavat, ale nemůžu. Zajímá mě, proč je tak smutný. Co ho může na tomto úžasném světě trápit?

Připlavu blíž, ale tak, aby mě nemohl zahlédnout. Zkoumavě ho sjíždím pohledem. Je jiný než ti lidé, které jsem donedávna viděla. Co jenom může být zač? Dívám se na něj už hodnou chvíli, ale ani se nepohnul. Poleká mě to – je snad mrtvý! Rychle zkoumám jeho hrudník, ale ten se však pravidelně zvedá.

Chci se přiblížit ještě blíž. Jemně pohnu ocasem, ale naneštěstí to mohutně šplouchne. Muž ihned zvedne svůj slzami naplněný pohled. Co mám dělat? Uplavat nebo dělat, že tam nejsem!? Možná si mě ani nevšimne, vždyť jeho výraz je nepřítomný. Najednou se  tváře muže rozjasní a on užasle otevírá a zavírá rty. Je to fascinující a komické.

„Lily!?“ vzkřikne užasle. „Lily, jsi to ty? Ty žiješ?“ ptá se mne vyčítavě a přesto radostně. Jaká Lily? Já jsem přeci Ariel, a proč bych neměla žít? „Proč mi tohle děláš, Lily?“ pokračuje. Co mu dělám? Vždyť já na něj jenom koukala! Nekousla ho ani nic podobného! Možná mají všichni pravdu a lidé jsou přeci jenom blázni.

Měla bych rychle uplavat, ale neudělám to. Já prostě musím tomu ubožákovi vysvětlit, že já nejsem Lily. Nemůžu uplavat a nechat ho tady se trápit, ať je to blázen nebo ne, zaslouží si pravdu.

„Ne, pane, já nejsem Lily,“ pronesu plaše. Dívá se na mě nedůvěřivě. „Jmenuji se Ariel,“ dodám ještě, ale soudě podle jeho výrazu mi pořád nevěří.

„Ariel?“ zašeptá nechápavě. „Ne, ty jsi Lily!“ řekne důrazně. Nevím, jestli tím ujišťuje mě nebo sebe.

„Ne, jsem Ariel, pane, to vím určitě,“ odporuji mu rozhodnutě. Nechci se s ním hádat, ale snad vím, kdo jsem a jak se jmenuji!

„Lily, copak to nechápeš?“ Dívá se na mě, jako bych mu řekla, že moře je suché. Nechápu ho. Jak mu mám vysvětlit, že nejsem Lily a tak taky nic chápat nemusím? „Já věděl, že jsi jenom tak nemohla zemřít. Jsi přeci úžasná čarodějka! Tvoje duše vstoupila do těla malé mořské víly! Ty ses převtělila, narodila ses podruhé!“ hustí do mě tahle nesmyslná slova. Vážně nevím, kdo je tu blázen. Já nebo on? Já a čarodějka? Narodit podruhé? Nejspíš jsem pobyla moc dlouho na slunci...

„No, já nejsem Lily. Nenarodila jsem se podruhé a nejsem žádná čarodějka. Ráda bych byla ta vaše Lily, ale nejsem. Mrzí mě to,“ hlesnu pomalu. Musí to vstřebat a já musím odplout. Časem zapomene a bude si myslet, že tohle všechno byl jenom jeden pomatený sen.

Ale... zapomenu i já? Jde zapomenout na toho zvláštního muže, který myslí, že jsem někdo jiný? Jsem jí snad podobná? Opravdu po tomto světě chodila nějaká Lily, která vypadala jako já? Ach, tak alespoň moje dvojnice poznala krásu tohoto světa.

Už se otáčím a hodlám se schovat do hlubin a nechat se nechat unášet myšlenkami na tento prazvláštní svět. Cosi uvnitř mě mi to nedovolí. Proč zemřela? Znovu se obrátím a bez varování po něm chrstnu svou otázku.

„Jak a proč Lily zemřela?“ Po jeho tváři přejede uspokojení.

„Myslel jsem si, že tě to bude zajímat, Ariel,“ promluví klidně. Od kdy přešel k Ariel? Že by si konečně uvědomil, že já nejsem Lily ani omylem? Počkat, on mi neodpověděl!

„Tak proč?“ dorážím na něj. Nechci být nepříjemná, ale jinak to ani nejde. Ten chlap mě začíná s těmi jeho tajnůstkami proklatě zajímat!

„Zabil ji Pán zla,“ vydechne utrápeně. Jaký že pán?

„Pán zla?“ ptám se nevěřícně. Co to je? To mají lidé nějakého Pána zla? Zní to dost směšně.

„Ano, nejhrůznější čaroděj všech dob,“ řekne, jako by bylo až nežádoucí, že to nevím.

„Já si vždycky myslela, že nejhrůznější je můj otec – Triton,“ řeknu zamyšleně. Nikdy jsem netušila, že existuje jiný, tak mocný člověk. Je to až nesmyslné, když věci, které mi odmalička vštěpovali do hlavy, jsou popřeny. Proč se mi tato slova ale i přesto zdají tak důvěrně známá? Proč nedokážu odejít? Proč mě tolik láká souš?

„Triton?“ řekne překvapeně, ale něco v jeho očích mi napovídá, že zase tak překvapený není. „Takže ty jsi princezna?“ pokračuje ve svém zamyšlení. Kývnu, i když vím, že to nebyla přímo otázka.

„Co se tady děje?“ ptám se ho. Chci to co nejrychleji zjistit. Nevědomost mě přímo mučí. Hledat významy všeho nezodpovězeného je stejně těžké, jako zastavit tlukot srdce.

„Ariel?“ zeptá se opatrně. Vypadá, jako by procitl ze sna, jako by konečně našel poslední kousek ohromně těžké skládačky. Možná je ta skládačka totožná s tou, která mi tolik chybí.

„Ano?“ odpovídám. Nevědomky zatajím dech a srdce se rychleji rozeběhne. Jako bych se snad měla jeho slov bát. Jenže... Jak můžu vědět, že se nemám doopravdy bát?

„Potřebuji tvoji slzu.“ Jestli jsem někdy byla zmatená, tak teď. Cože to chce? Na co mu bude moje slza? Naše slzy jsou nehmotné, protože jsou to slané kapky, stejné, jakými je tvořen celičký oceán. Na souši z nich zbudou pouze obláčky páry.

„Já ale nemám stejné slzy, jako vy – lidé,“ začnu se obhajovat. Nevím proč, ale najednou jsou má slova zoufalá. Tyto okamžiky ve mně probouzejí šílenství po něčem, co je neexistuje. Něco uvnitř mě se vzpouzí a chce té divné bolesti utéct, a druhá ji pokládá za úplně normální – totiž za lidskou.

„A víš to jistě?“ ujišťuje se, ale z jeho pohledu je jasné, že on ví svoje.

„Ano, je to všude. Je to dokázané!“ Nelíbí se mi jeho výraz. Já mu přeci nelžu!

„A ty jsi to zkoušela?“ ptá se mě pochybovačně. Proč se mě ptá, když je přesvědčen, že zná odpověď?

„Ne, ale jsem mořská víla. Jsem si jistá, že to funguje úplně stejně jako u těch, co to zkoušeli. I když, popravdě, nevím, jak by na tomto úžasném místě mohl někdo plakat. Leda tak štěstím.“ Podívá se na mě výrazem, který nedokážu rozšifrovat.

„Evidentně toho moc o světě nevíš,“ řekne zvláštním tónem, mnou nerozluštitelným jako jeho výraz.

„Podle mě je patnáct let dost dlouhá doba na to, abych alespoň věděla, co je k smíchu a co k pláči!“ křiknu v polohlase. Chová se ke mně jako k nějakému děcku. Sice jsem ještě dítě, ale i princezna. Na chvíli mám chuť uraženě odplavat, ale dřív, než to stihnu zvážit, tak to nutkání poleví.

„Stejně jako Potterovi,“ řekne potichu. Poznám, že to nebylo pro mé uši, a podle jeho výrazu soudím, že to rozvádět nehodlá.

„Ariel, co mám udělat, abys mi trošku zaplakala?“ zeptá se náhle. Úplně mi tím vyrazí dech. Nejenom tím lehkým tónem jeho hlasu, ale i tím, na co se to vlastně ptá. Sice ho vůbec neznám a ani o něm nic nevím, ale i tak vím, že tohle u něj není zvykem.

„Zaplakala?“ ptám se hloupě a hledám jakékoli vysvětlení.

„Ano, chci jednu slzu a nechám tě být – zapomeneš na mě. Pokud budeš místo slz ronit páru, taky tě nechám. Obojí je odpověď na mé celoživotní otázky. Prosím.“ Bezradně se na něho podívám.

„Ale já nevím jak. Nikdy jsem neplakala, nikdy mi to nešlo. Mořský lid nemá ve zvyku vylévat své city. Od toho máme hudbu, která to řekne za nás. Nevím, jak pomoct,“ říkám popravdě a moje mysl marně hledá řešení této situace. Co když tohle nemá řešení? Co když je úplně nereálné? Co když je to jen hloupý sen? Tohle přece ani nemá existovat!

„Ale co když vám někdo ublíží? Co když vás něco bolí?“ ptá se nadějně. Na chvíli mne napadne, jestli by byl ochoten pro své odpovědi někomu ublížit, aby mu ty slzy uronil. Doufám, že ne. Začínám potlačovat to, co je mojí součástí – strach a nenávist k lidem. Nechci, abych zjistila, že mé představy o těchto tvorech byly bezprostředně naivní.

„Tak to dáme najevo hudbou. Nemáme boje, šarvátky... Jsme mírumilovní!“ vysvětluji mu a moje čelo je nakrčené tím návalem myšlenek. Nikdy jsem se nebála, že by má hlava mohla explodovat, to poznání je pro mě úplně nové, a já nevím, co s tím dělat. Krása tohoto světa začíná pomíjet. Tak takový je život na souši? Plný starostí a nezodpovězených otázek? Slz...?

Možná jsem opravdu ještě malá... Cítím, že ve mně cosi prasklo. Jakási bariéra, která bránila, aby se moje mysl vzdálila od hlavy – od tohoto světa. Všechny otázky, skrývané pocity, vztek, smutek... Všechno.

Na tváři ucítím cosi mokrého. Má mysl se trochu uvolní, neboť vláha je mi na tomto světě nejmilejší. Prší... Několikrát jsem za bouřek vyplavovala k hladině, nikdo si vás nevšímá a žádný člověk nevidí. Jenže to má svoje jasné ne. Při bouřích je na moři pro lidi připravena smrt a my nemáme právo stavět se cestě osudu. Proto jsem se za deště přestala vynořovat. Co oči nevidí, duši nebolí. Je to kruté, já vím... Možná pro nás ve všem není souš tak nebezpečná, ale pro lidi moře ano.

Ze zamyšlení mě probere dotek skla na mé tváři přesně tam, kde mi stéká dešťová kapka. Cuknu sebou a kapka se z mé tváře přelije do malé skleněné baňky. Nechápavě se na toho muže podívám. Na co mu bude jedna kapka deště? Rozhlédnu se kolem sebe, ale nikde ani známka po dešti.

„Co to?“ zašeptám nechápavě. Jenže to už zvedá zvláštní dlouhý předmět ze dřeva a cosi začíná pronášet. Svět se se mnou začíná točit a všude kolem je jenom pára. Vidím pár rozmazaných obrázků a kousky nesrozumitelných slov. Jedna věta je však zřetelná a já tuším, že to bude jediné, co si z tohoto snu odnesu. „Děkuji, Ariel, za tvou slzu...“

Pak okolní svět zhasl...

Ariel si z tohoto podivného setkání nepamatovala vůbec nic. Přesně tak, jak jí to Severus slíbil za její slzu. Díky Arielině slze získal odpověď na otázku, jak by alespoň v jiném životě, po smrti, mohl být se svou Lily. No, a za pár let potkala naše malá mořská víla svého černovlasého prince...

Děkuji za přečtení. Snad se vám ta povídky trošku líbila a zanecháte komentík. Mea :)

Autor: Mea (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Přes kouzla i hlubiny: