OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Prokletá

Caroline zabila dvanáct čarodějek, aby zachránila život Bonnie. Netuší, že tím odstartuje kletbu, která ji má zabít. Přijde jí někdo na pomoc?

13.03.2014 (19:00) • KatarinaMFS • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 3× • zobrazeno 1422×

Právě jsem zabila dvanáct čarodějek, hned jsem si sedla k Bonnie, jen se koukala někam do blba a řekla: „Trojúhelník je uzavřen."

 

Klaus ke mně přišel a to, jak se ke mně choval, mě překvapilo. Takhle se ke mně nikdy nechoval.

„Caroline! Chápeš, co jsi provedla?! Teď je volný! Všechny nás zabije!" křičel na mě Klaus, nikdy na mě nekřičel. Bála jsem se ho, bála jsem se po poprvé v životě.

„Klausi, uklidni se. Nemyslela to zle," mírnil ho Stefan, vzal mě domů, byla jsem mu vděčná, ale celou noc jsem nemohla spát a bylo mi strašně špatně.

Ráno jsem s náhamou vstala z postele, byla jsem snad zelená. Někdo zvonil, třeštila mi z toho zvonku hlava! Šla jsem otevřít, byla to Bonnie. Pozvala jsem ji dál, dala mi ruku na čelo a řekla: „Celá hoříš, Caroline, co ti je? Vždyť jsi upírka, nemělo by se ti tohle dít."

„Jo, mně mluv, Bonnie. Potřebuješ něco?" zeptala jsem se jí, pozorně si mě prohlédla a řekla:

„Ne, jen jdu zavolat Eleně, a chtěla jsem vědět, jestli ji mám pozdravovat i od tebe. Vím, že nemá zapnuté emoce, ale možná by to pomohlo."

„Jo, pozdravuj ji ode mě, Bonnie," řekla jsem jí, usmála se a se starostlivým pohledem odešla.

 

POHLED REBEKAH

 

Včera mi volal Nik, že výrazový trohúhelník je uzavřený, Elenu to samozřejmně nezajímalo, nějak jsem se nepídila po tom, kdo trohúhelník uzavřel, ale hlavní je, že je to průser.

S Elenou jsme hledaly jednu čarodějku, má vědět, kde je Katherine, a my ji prostě chceme najít. Seděly jsme s tou čarodějkou v restauraci, vyděšeně se na mě koukla a řekla: „Ten, kdo poslední tucet tří bodů trohúhelníku uzavřel, kletbou bude dostižen. V bolestech bude umírat a klidu se mu nedostane." Zvedla se a utekla. Co to má, kurva, znamenat?

 

Elena přišla s tím, že jí volala Bonnie, prý byla dost mimo z Caroline, která vypadala, jako kdyby měla chřipku. Prý je to po tom, co na ni můj bratr křičel za to, že zabila ty čarodějky... To ona je zabila? Sakra! Nik na ni musí být hodně naštvaný, ale přesto se jeho city k ní nemění. Takže jestli Caroline zemře, bude si to dávat za vinu.

„Eleno, jestli Caroline zabila ty čarodějky, tak je prokletá nějakou kletbou a bude umírat v bolestech. Musíme ji zachránit," řekla jsem jí, zpozorněla a myslím, že lidskost se jí začala sama vracet.

 

„Já zavolám Damona a ty jeď do Mystic Falls za Caroline. Kdyby se to horšilo, jeď za svým povedeným bratrem," řekla Elena a hodila mi klíčky od poctivě ukradeného BMW. Neváhala jsem a jela jsem zpátky. Zastavila jsem před domem Caroline, klepala jsem, přišla mi otevřít. Byla skoro zelená, nevypadala moc dobře.

„Rebeko, potřebuješ něco?" zeptala se mě otráveně Caroline, koukla jsem se na ni a řekla:

„Vím, co ti je!"

Pozvala mě dál, posadily jsme se a ona se mě ani neptala.

 

„Mluvila jsem s nějakou čarodějkou o Eleně, ale ona najednou obrátila k trojúhelníku a řekla, že ten kdo zabil čarodějky, je prokletý a zemře v krutých bolestech. S čarodějkami nejsou žerty, Caroline," řekla jsem jí, ona se na mě koukla a řekla:

„Nemám co ztratit, Rebeko."

 

„Hele, já s Elenou ti chceme pomoct. Přijmeš mou pomoc?" zeptala jsem se jí, nakonec přikývla. Šla si lehnout, nevím proč, ale bála jsem se o ni. Jako kdyby byla moje sestra, nejlepší kamarádka. Prostě ji nenechám zemřít, hlavně kvůli Nikovi. Sebrala jsem se a jela jsem za Stefanem. Byl doma i Damon, což znamená, že jim Elena ještě nevolala.

 

„Rebekah, čemu vděčíme za tvou návštěvu?" řekl Stefan, mohl být milejší.

„Hele, přijela jsem zachránit Caroline život, je prokletá, chápeš? Ta čarodějka ji proklela za to, že je zabila, a prý zemře krutou a nemilostrdnou smrtí. Přece nechceš, aby zemřela, ne?" vybalila jsem to na něj, samozřejmě, že to nechtěl. „Ty jeď na chvíli za ní a já jedu domluvit svému bratrovi, aby se za ní šel podívat," řekla jsem mu, sedla jsem do auta a jela jsem domů. Otevřela jsem dveře a křikla: „Niku!"

Hned byl dole a řekl: „Návrat ztracených."

„Sklapni, teď se mnou půjdeš za Caroline," řekla jsem mu, založil si ruce na prsou a řekl:

„Ne, poslala nás všechny na smrt. Skončil jsem s ní."

 

„No, jak myslíš, ale ona nemá tolik času, jak si myslíš, Niku," řekla jsem a odjela jsem za Caroline. Stefan ji držel a na zemi ležel Tyler Lockwood, jeden z Nikových hybridů, celý od krve.

„Rebeko, podrž ji, už ji dlouho neudržím!" řekl Stefan, chytila jsem Caroline za lokty a pevně jsem ji držela. Stefan se postaral o hybrida, Caroline se na mě koukla a řekla:

„Já... nechtěla jsem mu ublížit. Rebeko, co se to děje?"

„To je součást té kletby, Caroline, neboj se, hledáme někoho, kdo tu kletbu zlomí," řekla jsem jí, sama odešla spát.

„Rebeko, začíná být nebezpečná. Myslím, že bychom ji měli nějak zklidnit," řekl mi Stefan, vím, kam tím míří.

„Nemůžeme ji držet někde nadopovanou železníkem, Stefane," řekla jsem mu, slyšela jsem otevřít okno, vyběhli jsme schody a Caroline byla fuč. Musíme ji najít dřív, než někomu ublíží! Stefan vzal injekce s železníkem a běželi jsme ji najít. Za Grillem jsme místo Caroline našli mrtvého chlapa, určitě to byla její práce. Hledali jsme ji dál, po dvou hodinách jsme ji našli sedět na lavičce a brečet. Stefan si k ní sedl, objal ji kolem ramen a píchl jí železník.

 

„Vezmeme ji k nám. Tam odsud se hned tak nedostane," řekl Stefan, v penzionu jsem nebyla už pěkně dlouho. Vzal ji do sklepa a položil ji na zem. „Bude v limbu ještě tři hodiny, dáme jí sem alespoň něco na spaní, matraci," řekla jsem mu, usmál se a řekl:

„Máš dobrý nápady."

 

POHLED ELENY

 

Caroline nás potřebuje! Musím jí oplatit to, co pro mě celou dobu dělala. Když Damone přijel, mohli jsme se pustit do pátrání. Hledali jsme čarodějku, jenže tady jich je asi požehnaně. Musela jsem pořádně hledat, ale jednu jsem našla. Natlačila jsem ji na zeď nějakého kostela a řekla: „Budeš mlčet a odpovíš mi na otázky."

Přikývla, bála se nás. Damon k ní přišel a řekl: „Co víš o kletbě při dokončení výrazového trojúhelníku?"

 

„Vy myslíte kletbu Pokrevních linií? To je hodně nebezpečná a zákeřná kletba. Usmrtí upíra během osmi hodin. Jenže já nevím, jak ji zlomit," hlesla vystrašeně čarodějka.

„Tak jaká je to linie čarodějek?!" vypálila jsem na ni, trochu se skrčila a řekla:

„Bennettovi. Je to pokrevní linie Bennettovích, ale tady ve městě je jedna Bennettová. Jmenuje se Kaya."

„Najdi ji," přikázala jsem jí, vedla nás ulicemi New Yorku až do zapadlého starého baru. U baru stála vysoká, snědá a příjemná holka.

„Chelsey, přivedla jsi hosty?" ptala se jí barmanka.

„Ne, Kayo, potřebují pomoc ohledně kletby Pokrevních linií," řekla Chelsey, Kaya nás pozvala do takové místnosti a čekala na naše otázky.

 

„Tak, Kayo, proč se ta kletba jmenuje Pokrevní linie?" zeptal se jí Damon, ona se zasmála a řekla: 

„Takhle ji pojmenovaly čarodějky z tohoto města. Jinak ta kletba nemá jméno, je to mýtus, ale jak vidím, vaše kamarádka tu kletbu odstartovala. Pomůžu vám, ale když vypadnete z tohohle města."

 

„Fajn, čekali jsme to horší, ale musíme jet, dokud Caroline ještě žije!" prohlásil Damon, sedli jsme do auta a jeli jsme do Mystic Falls.

 

POHLED REBEKAH

 

Připravili jsme jí tam provizorní pokoj, sedli jsme si v obýváku nad skleničkou bourbonu. Za pár hodin se ze sklepa ozval křik, běželi jsme tam a Caroline měla křeče. Šla jsem k ní já, bránila se mi. Nenechala na sebe ani sáhnout, ale brečela. „Caroline, prosím, nebraň se. Nic ti neudělám, nechci ti ublížit. Co by jsi chtěla, hm?" ptala jsem se jí, ale nic mi neřekla.

Odešla jsem, Stefan jí dal do čaje nejen železník, ale taky prášek na spaní. „Jedu za Nikem, on bude vědět, jak jí má pomoci," řekla jsem, Stefan přikývl a hodil mi klíčky od auta, hned jsem bez zaváhání jela domů.

 

„Niku!" křikla jsem, přišel a řekl:

„Co zase chceš? Za Caroline nejdu."

„Ona umírá chápeš to?!" křikla jsem po něm, ale nevěřil mi ani slovo. V kapse mi začal zvonit telefon.

„Stefane, tak co Caroline, jak je na tom?"

„Bledě, ale řeknu ti, že i tak má sílu. Ta sedla, nechce pít ani jíst. Je agresivní, zlá a nevrlá."

„Bože, jdi od ní dál, než ti vážně ublíží. Hele, nevíš, co ji popadne, radši ji zase zavři ve sklepě."

„Jasně, Rebeko, přinuť ho sem jít."

 

„Pracuju na tom, jen ke Caroline beze mě nechoď. Jsem silnější než ty, a i když je na tom špatně, má sílu," řekla jsem mu a položila jsem mu to. Nik na mě jen zmateně koukal.

„Počkej, Caroline vážně umírá?" zeptal se mě Nik, přikývla jsem a řekla:

„Jo, ta čarodějka jí proklela. Elena s Damonem hledají lék. Ona tě potřebuje."

Nakonec jel se mnou, když jsme tam přišli, Stefan měl ve tváři zoufalý výraz.

„Je to už hranice, Rebeko, chviličku po tom, co jsme spolu domluvili, upadla do bezvědomí, neprobrala se, nehýbe se a skoro ani nedýchá. Myslím, že už nemá moc času," řekl Stefan, zoufale jsem se koukla na Nika, nechtěl o ni přijít.

 

POHLED KLAUSE

 

Neměl jsem být na Caroline takový, neměl jsem ji zavrhnout, protože teď umírá.

„Už nemá moc času, brzy zemře," dodal Stefan a tím mě odrovnal úplně, Bekah mě povzbudivě poplácala po zádech a řekla:

„Stefane, jdeme jim pomoct hledat ten lék."

„Dobře, kdyby byl s Caroline nějaký problém, tak volat," řekl Stefan a odešli. Šel jsem tedy za Caroline, když jsem došel ke sklepu a viděl jsem ji, myslel jsem si, že je mrtvá. Je prý nebezpečná, ale já to risknu. Neměl jsem na ni být zlý, neměl jsem na ni křičet. Potichu jse vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře, aby neutekla.

Přisedl jsem si k ní a pohladil jsem ji po tváři. Byla jako kus ledu, srdíčko ji vynechávalo a nebyla při vědomí. „Caroline, Caroline, zlatíčko, slyšíš mě?" zeptal jsem se jí, pomalu otevřela oči, když mě zahlédla, začala panikařit a vyškubla se mi. „Ne, neboj se, Caroline. Neublížím ti, nemusíš se mě bát. Omlouvám se, že jsem na tebe křičel," řekl jsem jí, uklidnila se a vyčerpaně zase padla do matrace. Něžně jsem ji hladil po tváři, nereagovala na mé doteky. Teď bych byl snad i rád, kdyby mou ruku odstrčila a vynadala mi. „Caroline, no tak, lásko. Jak je ti?" ptal jsem se jí, nejevila známky života, ale srdíčko jí tlouklo.

 

„Umřu, že jo?" dostala ze sebe Caroline, byla dost vyčerpaná. Vzal jsem ji za ruku a řekl:

„Neumřeš, hledáme všude."

„Zasloužím si to, zabila jsem dvanáct čarodějek," řekla Caroline, jemně jsem její ruku stiskl a řekl: 

„Bude dobře, lásko."

„Nebude, cítím, že se blíží můj konec, a ty to neovlivníš. Řekni Rebece, že na malou chvíli jsem měla pocit, že mám starší sestru," řekla potichu Caroline a její srdíčko se zpomalilo.

Zvedl jsem ji, sedl jsem si a její hlavu jsem si položil na nohy. Srdíčko jí tlouklo strašně pomalu, musí mít bolesti. Vzal jsem ji za ruku a řekl: „Bojuj, Caroline, jsi silná upírka. Zvládneš to."

„Ne, Niku, nezvládnu to. Nesmíš si nic vyčítat," šeptla mi moje láska, jenže už teď si to všechno vyčítám. Rozkašlala se a stěží nabrala dech. Políbil jsem ji na čelo a řekl:

„Nemluv, lásko, musíš nabrat sílu. Musíš vydržet."

 

„Nic si nevyčítej, Niku, prosím tě o to. Slib mi to," šeptla Caroline, nemohl jsem jí říct ne. Caroline ne. Jemně jsem ji hladil po tváři, pousmála se a řekla: „Není to tvoje chyba."

„Je to moje chyba, umíráš mi před očima a já ti nemůžu, pomoct protože nevím jak. Nemůžu ti pomoct, i když je to to jediné, co chci. Nemůžu udělat nic, lásko, budu si to vždy vyčítat, jestli nepřijdou včas," řekl jsem jí, koukla se na mě, po tváři jí tekly slzy bolesti.

„Ne, Niku, nemůžeš za to," zašeptala, dala mi ruku na tvář a pousmála se. Najednou její ruka z mé tváře spadla, Caroline se tomu poddala.

„Ne, vydrž, Caroline. Prosím, vydrž ještě chvíli," prosil jsem ji, s námahou ke mně vzhlédla a řekla:

„Promiň mi to, Niku, ale už to nevydržím. Strašně to bolí."

„Prosím, ještě chvíli, jen chvíli, Caroline. Nesmíš se vzdát, zlatíčko," řekl jsem jí, vím, že se snažila jen kvůli mně, jen kvůli tomu, že ji prosím. Zadrhl se jí dech, stiskla mi ruku, i ona se bojí smrti.

„Niku, nemůžeš za to," řekla potichoučku, zadíval jsem se do jejích očí. Do nádherných modrých studánek které se mě snažily přesvědčit o mé nevinně.

 

„Můžu za to, lásko, můžu za všechno, co se ti kdy stalo," řekl jsem jí, chtěla se posadit, ale nešlo jí to. „Jen lež a nemluv," řekl jsem jí, poslechla mě, poprvé mě poslechla bez řečí.

„Omlouvám se, nevydržím to," vydechla Caroline, nesmí se vzdát. Něžně jsem ji políbil na tvář a cítil jsem, jak se pousmála. Caroline si lehla na bok, ale hlavu měla stála na mých nohách. Držela mou ruku, kterou společně s tou svou usadila u svého pasu, a těžce oddechovala.

„Vydrž, lásko," zašeptal jsem jí do ucha, už na má slova nereagovala a její stisk povolil. Držela se statečně, je statečná, je to silná upírka. Nesmí být tady, je tu zima. Vzal jsem ji do náruče a nesl jsem ji pryč. Vděčně se na mě podívala a řekla:

„Díky za všechno." V tu chvíli do dveří vrazila Rebekah s Bonnie a nějakou čarodějkou.

„Rychle, Niku, dokud se ještě drží," řekla Rebekah, Caroline se pousmála a řekla:

„Jsi tady."

„Jasně že jsem, nenechala bych tě v tom, ale ještě chvíli to vydrž, a potom bude všechno dobrý," řekla jí Rebekah, Caroline přikývla a opatrně se v mé náruči zavrtěla. Položil jsem ji na pohovku, jak si přály, a ta neznámá odžvatlala nějaké kouzlo a dala Caroline vypít nějaký odvar z bylinek.

 

„Dejte ji čas, pokud se do tří dnů nevzpamatuje, nemá šanci přežít," oznámila nám neznámá čarodějka.

 

„Díky, Kayo," řekla Bonnie a obě čarodějky odešly. Koukl jsem se na Rebeku a řekl:

„Mám ti od Caroline vyřídit, že měla pocit, že má konečně starší sestru." Rebece se do očí nahrnuly slzy, Caroline jí přirostla k srdci jako sestra. Carolinin stav se nelepšil, byla na tom pořád stejně. Myslím, že i Bonnie se Stefanem pochopili, že Caroline k nim snad nikdy nepatřila a že patří k nám.

Rebekah taky čekala, až se Caroline probere a usměje se. „Niku, myslím, že půjde k nám," řekla Rebekah, usmál jsem se a řekl:

„Myslím, že ona odjakživa patřila do naší rodiny."

Carolien sebou zavrtěla a přetočila se na druhý bok. Za chvíli Rebekah usnula a já usnul chvíli po ní.

 

„Niku," probudilo mě jemné zavolání, koukl jsem se a Caroline se probrala. Koukl jsem se na ni, a i když byla vyčerpaná, vypadala mnohem lépe.

„Caroline, lásko, jak ti je?" zeptal jsem se jí, pousmála se a řekla:

„Je mi lépe. Děkuju, Niku."

„Jsem rád, že je ti lépe," řekl jsem jí, Rebekah se začínala budit. Caroline se posadila a řekla:

„Dobré, spáči."

 

Už vypadala dobře, Rebekah se na ni podívala a Caroline ji objala. Vážně si jsou strašně podobné, a budou i dobré kamarádky. Rebekah došla Caroline pro krev, pomohl jsem Caroline na nohy a ona se na mě tak krásně usmála. Nikdy se na mě tak krásně neusmívala, její úsměv mi dokázal rozzářit celou mou špatnou existenci a zlepšit mi špatnou náladu.

Autor: KatarinaMFS, v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní



Sdílet

Diskuse pro článek Prokletá:

Úžasný. Bylo krásný, jak měl o ní Klaus strach.

Týý jo!!! Tak to nemělu chybu, vážně!!! perfektně se mi to četlo, ale Klausův pohled byl ze všech nejlepší!!! jak se konci o Caroline bál a v jednu chvíli jsem si vážně myslela, že Caroline vážně zahyne. Zajimavý nápad. Nebyla by vůbec špatná kapitolovka, co by bylo dál. Vážně perfektní!

Přidat komentář:

Nick:

Text: