OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Skvělý a přesný průvodce po Nazaretu ex-archanděla Gabriela, zrádce

28.12.2023 (20:00) • RenyNew • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 5× • zobrazeno 1277×

Proxima Centauri b je nadmíru neoriginální označení planety, kterou najdete v hvězdné soustavě Alfa Centauri. Obíhá kolem červeného trpaslíka známého také jako Proxima Centauri, prvního nositele onoho jména. To by vám řekli lidé zběhlí v astronomii nebo ten celkem slušně ozdrojovaný článek na Wikipedii. Nato by svorně dodali, že sama planeta byla objevena poměrně nedávno, roku 2016, a to v oblasti, která se zdá být potenciálně obyvatelnou, přihlédneme-li k reálné možnosti existence vody v kapalném skupenství… 

Proxima Centauri b je domov, přístav, útočiště. Proxima Centauri b je dárek od zrádce. Tohle by vám řekla bytost známá jako Beelzebub, dříve lord Beelzebub, pán much a kníže pekel. A nenechte se mýlit, při slově zrádce by se ono na pohled křehké stvoření možná potutelně usmálo. To označení ušlo dlouhou cestu od svého prvotního významu k něčemu mnohem familiernějšímu. Dnes to byl malý osobní jinotaj, výraz sounáležitosti. Neboť i Beelzebub sám - nebo vlastně naopak spolu s někým -, byl nyní zrádcem. 

Proxima Centauri b byla bezpečná konspirační adresa.  

Bývalý vůdce pekelných sil seděl na kamenném výčnělku a špičky jeho bot se zvolna ztrácely v mlžném oparu, který ve velkých, souvislých chuchvalcích stoupal od povrchu planety. Na ukazováčku mu přistála moucha, spokojeně zabzučela, a začala s rutinním třením předního páru svých končetin. Stejně jako všechny pozemské příslušnice její čeledi při tom vypadala až podezřele zákeřně, což ve skutečnosti nebyla náhoda. Nic jako náhody neexistuje. Bylo to prosté - šlo o jeden z posledních Beelzebubových příspěvků do procesu Stvoření. Krátce před tím, než… 

„Drahá?“ Bytost známá jako Gabriel, dříve archanděl Gabriel, kníže nebes a posel Boží, rovněž ten, kdo se před tisíci let nemalou měrou podílel na svržení nebeských vzbouřenců do propasti pekelné, se tiše přikradla na délku paže od svého ďábelského protějšku. 

Ten si anděla změřil zkoumavým pohledem.

„Usmíváš se,“ konstatoval Beelzebub a lehce naklonil hlavu, „a já se skoro bojím zeptat proč." 

Gabriel překvapeně nadzvedl obočí a záhy si démona prudce přitáhl do pevného objetí. 

„Inu…“ nadechl se a další slova chvíli převaloval na jazyku, „dnes je velký den.“ Sklonil hlavu a zabořil nos do Beelzebubových vlasů. „Den, kdy došlo k velkému zrození,“ zamumlal, než přitiskl rty na jeho ucho a zanechal na něm pomyslnou cestičku z drobných polibků, „svým způsobem jsem u něj figuroval, takže-“

„Podařilo se ti konečně vypěstovat první hejno octomilek, lásko?“ opáčil radostně Beelzebub, s výrazem matky, jejíž dítě právě udělalo své první krůčky. Současně se při tom vymanil z na jeho vkus až příliš těsného nebeského sevření. „Není to zase tak obtížné, zvládne to většina smrtelníků. Slyšel jsi někdy o muži jménem Aristoteles?“ 

Gabrielovou tváří probleskl výraz čirého nepochopení.

„Žil někdy mezi Babylonem - zmatení jazyků a tak, však víš -, a tím vaším Spasitelem. Tvrdil, že hmyz se rodí ze špíny. Nebezpečně blízko pravdě, nemyslíš?“ 

Moucha nad jejich hlavami souhlasila přibzukovala.

„Ach, to… právě o Něm jsem mluvil, drahá. Domácí mazlíčci teď musejí na druhou kolej – bez urážky.“ Démon si zamyšleně založil ruce na hrudi a lehkým pohybem hlavy naznačil andělu, aby pokračoval. 

„Spasitel, Syn Boží. Měl jsem na mysli Jeho zrození - dnes byl ten den! Dnes před více než dvěma tisíci lety, pochopitelně. Není to úžasné? Jak jenom ten čas letí! Nebo snad myslíš, že bylo lepší, dokud neexistoval? Pravda, žádný shon, žádný stres… Možná i na tom něco bude?“ Gabriel zamyšleně poklepával ukazováčkem na svá ústa.

„Nosíš v hlavě přesné datum celých těch dva tisíce dvacet tři let, lásko? Nezměnili lidé od té doby párkrát kalendář?“ 

„Chceš říct, zda jste je párkrát nepopíchli změnit ho ku prospěchu všeobecného chaosu?”

„Crowleyho práce,“ pokrčil rameny Beelzebub, „vždy dobře odvedená.“

Gabriel potřásl hlavou.

„Nepochybně. Dokážu ocenit schopnosti nepřítele. Tedy – dnes už bývalého, že? Jeden by na to neustále zapomínal. Každopádně, ne – lidé v téhle části světa udělali poslední zásadní změnu chvíli před Jeho narozením. Pamatuje se to vlastně docela dobře.“ Zvesela se zhoupl na patách. 

„Takže?“ 

Bývalý archanděl beze slov, upřeně hleděl na svého démona, který se sveřepě dožadoval odpovědi.

„Co je dnes za den, podle lidských měřítek?“ vysvětlil Beelzebub.

„Ach, myslím, že ho označují jako poslední den takzvaného měsíce září. Výstižné označení, nemyslíš? Je v něm snad ukrytá záře betlémské hvězdy? Hm? V původním jazyce mu říkali Tišri, to znamená – “

„Začátek,“ vypálil s pokyvováním hlavy pán much a hned vzápětí věnoval svému protějšku provinilý pohled. „Pokračuj.“

„No, v jazyce Římanů je to sedmý měsíc. Asi nemusím zmiňovat, jak moc má Všemohoucí v oblibě sedmičky? Všechno to do sebe zapadá. Jak říkám, pamatuje se to vlastně docela dobře,“ uzavřel Gabriel s téměř samolibým úsměvem. 

„Moc hezké, anděli. Nepřipomínají si jeho narození v zimě?“ 

Nebeská bytost nasadila výraz člověka, plně připraveného zodpovědět sebezapeklitější otázku rozjařeného publika. 

„Jistě. Nikdy nepatřili k nejbystřejším. Hoď jim mylnou informaci a půjdou po ní jako… drůběž po lidských slinách!“

„Myslíš 'slepice po flusu'?“ ujišťoval se démon s jiskrami v očích.

„K vašemu potěšení.“

Beelzebub mu věnoval potutelný úšklebek. Přiblížil se o krok zpět a natáhl ruku ke Gabrielově tváři. 

„To ale není tak docela důvod toho úsměvu, že ne?“ Konečky jeho prstů zlehka putovaly po andělské kůži, podél lícní kosti až ke koutku jeho úst.  

„Co mě prozradilo?“

„Tvůj úsměv. Křičí na míle daleko, že máš něco v plánu. Říkala jsem, že se skoro bojím zeptat…“ 

„Říkala?“

„Hmm…“ broukl zamyšleně Beelzebub, „myslím, že ano, říkala.“ Oba věděli, co to znamená. Pro všechny jsem pán much a ex princ pekel, ale pro tebe, anděli, pro tebe, tady a teď, jsem tvoje žena.

„Dobře,“ rozzářil se Gabriel, „takže můj plán. No, vlastně to není ani tak plán, jako spíš… Zkrátka - rád bych se znovu podíval na ta místa. Tam, kde se to všechno stalo. A potěšilo by mě, kdybys mě chtěla doprovodit.“

„Na místo, kde ses před dvěma tisíci let zjevil Jeho matce?“ ujišťovala se Beelzebub. „Nebo snad myslíš dějiště toho velkého zrození? Vážně, anděli? Biblická turistika?“

„Každý výlet se mnou je biblická turistika, drahá.“

Uchopil mezi prsty nepoddajný pramen uhlově černých vlasů a pokusil se ho zastrčit za ucho. Bývalý kníže pekel nejprve plaše sklonil hlavu. Pak se k němu obrátil se skousnutým rtem a tím nejjemnějším pousmáním.

„… dobře. Půjdu.“ 

„Samozřejmě, že ano.“

… 

První, co ji udeřilo do tváře, byl suchý, teplý vzduch. Jejich korporace teoreticky nemusely pociťovat běžné změny teplot ani nepohodlí, které v souvislosti s nimi prožívali lidé. Přesto byl rozdíl oproti přirozenému chladu na Proximě Centauri pro obě bytosti patrný. 

Odlišné bylo i světlo.

Městskou krajinu, uprostřed níž se ocitli, halila tma. Záře lamp veřejného osvětlení ji však v pravidelném rytmu rozháněla a odhalovala tak i budovu, na níž právě utkvěl démonův zrak.

„To…“ soukala ze sebe zaskočeně Beelzebub, „... to je KOSTEL, anděli!“ 

Jako by ji nikdy až doposud nenapadlo uvažovat, co za stavbu musí zákonitě po staletí stát na místě tak významné události, spjaté s nebeskou stranou. Lidé si přeci s oblibou připomínali podobné momenty výstavbou těch majestátních budov, kdovíproč obvykle kopírujících trojlodní model římské tržnice, vybavených minimálně jednou věží s dostatečně zvučným zvonem. A vysvěcenou půdou. Nebylo na tom nic překvapivého.

„Ano. Můj oblíbený. Dovol, abych ti představil chrám archanděla Gabriela!“ Rozverně rozhodil rukama, jako šlechtic, který právě své ctěné novomanželce ukazuje rozsah vlastního panství. 

„Gabrieli, lásko. Máš ponětí, co udělá posvěcená půda s chodidly démona?“

Zmateně na ni pohlédl a na okamžik se zarazil.

„ACH! To mě nenapadlo… Měl jsem tušit, že…“ Opatrně položil dlaň na její rameno. „Zraní tě to?“

„Jemně řečeno… ? Nikdy jsem neměla příležitost ani motivaci to vyzkoušet, ale z dostupných zdrojů… Může to přivodit ošklivé popáleniny.“ Její pohled náhle změkl. „Možná bys mohl příště podobné podniky dopředu prodiskutovat s Azirafalem. Jsem si jistá, že je s fungováním démonů na Zemi výrazně lépe obeznámený.“

Ruka, doposud opisující drobné kruhy na démonově paži, náhle ustala v pohybu. 

„To… Azira – jistě. Vždycky byl. Tedy, s fungováním démonů? Kdo ví. Nejspíš. Pravděpodobně. Ale celkově, komplexně, abych tak řekl. S lidmi, jejich zvyklostmi a všemi těmi pozemskými konsekvencemi – a upřímně, nejsem si jistý, jestli to slovo používám správným způsobem.“

Beelzebub na něj pohlédla a znovu se zlehka usmála. Vzápětí se drobná, černě oděná postava před andělovýma očima rozplynula do tmy. Namísto ní teď kolem jeho hlavy s láskyplným bzučením poletovaly tři mouchy. 

Na okamžik za nimi zmateně otáčel hlavou, než se i na jeho tváři rozlil úsměv pochopení.

Vykročil přes malé dlážděné a docela liduprázdné nádvoří ke studni ve tvaru kvádru a stavbě ze světlého kamene. Nebyla okázalá, spíše subtilní, s drobnou věžičkou na levé straně od hlavní lodi. Mouchy ho oddaně následovaly. 

„Není to jediný chrám v Nazaretu, který to připomíná, víš? Půl míle odtud stojí takzvaná bazilika Zvěstování. Není to tak dávno, co ji lidé takřka od základů přestavěli. Je opravdu velkolepá, to nelze popřít. Čisté linie, hladce opracovaná hornina… Obě skupiny tvrdí, že právě jejich místo je to správné. Není to legrační?“ obracel se teď k mouše u svého pravého ucha. Představoval si, že se její bzukot změnil z všeobecného na souhlasný.  

„Abych byl upřímný, sám přesně nevím, kde k tomu došlo. Byla tam studna? Ano, jistě. Bylo to v Nazaretu? Nelze nesouhlasit. Byla to tahle studna? Seběhlo se to celé dost rychle. 'Zdravím tě, milostí obdařená, Hospodin s tebou…'“

Sešel po několika schodech ke dveřím chrámu, částečně zapuštěným pod úroveň okolního terénu, a ty se pod vlivem malého zázraku otevřely. Bývalý nejvyšší archanděl se svým doprovodem vstoupil dovnitř. 

„Budiž světlo!“ Mávl rukou ve známém gestu a interiér kostela před jejich očima vyvstal ze stínu. Oproti pohledu zvenčí byl uvnitř mnohem zdobnější, plný barev, ornamentálního dekoru a tmavého vyřezávaného dřeva. Ze zdí na ně shlížely postavy světců a novozákonní výjevy z příběhu Božího Syna.

Zastavili se před lunetou obepínající malé okénko u stropu klenby. Postava anděla v zeleném rouchu se s napřaženou rukou nad pramenem vody skláněla k ženě se svatozáří. 

„Co si vzpomínám, vypadala tehdy trochu vyvedená z míry. Dívala se na mě a já nevěděl, co říct dál. Jednání s lidmi nikdy nebyla moje parketa, to byla Azirafalova práce. Ale řekli, že tento úkol má nejvyšší prioritu a může být svěřen jen archandělovi první třídy. Azirafal tehdy nebyl ani archanděl…“

U jeho ucha se ozvalo překvapeně zaražené Bzz. 

„Do Bible lidé později napsali, že ji má slova rozrušila. Dokonce si prý pomyslela: 'Co to bylo za pozdrav?' Možná by nám všem tehdy neuškodila větší průprava v komunikaci s lidským pokolením…“   

Kdyby nebyla hluboká noc a někdo měl šanci zpoza kostelních lavic to celé sledovat, nejspíš by přemítal, co je to za dobře oblečeného podivína, který si zdánlivě sám pro sebe vypráví příběh Zvěstování z pohledu známého archanděla. Možná by si všiml, že kolem jeho hlavy neodbytně poletují tři mouchy a uvažoval, zda jejich bzukot opravdu může znít jako souhlasné přizvukování. 

„Abych řekl pravdu,“ pokračoval Gabriel, „nikdy jsem nebyl přílišným fanouškem románského nebo pravoslavného malířství. Je tak strnulé, neohrabané! Vůbec nedokáže zachytit osobitost jednotlivce.“  

Je opravdu nadmíru pošetilé domnívat se, že by hmyzí bzukot dokázal detailně napodobit všechny lidské hlasové reakce. Přesto, pokud byste byli nakloněni alternativnímu výkladu reality, mohli jste v tento okamžik zaslechnout něco, co by šlo klasifikovat jako nefalšovaný, upřímný muší smích.

Toho večera ona nadpozemská dvojice – či spíše anděl v doprovodu tří bývalých pekelných much – , navštívila ještě minimálně dva proslulé lidské chrámy. Jeden další, již zmíněný v Nazaretu, druhý v Betlémě. Gabriel zarputile vyprávěl okolnosti celého toho velkého příběhu, jehož byl součástí, svěřoval se se svými tehdejšími nejistotami a obavami, a jeho hmyzí společnost trpělivě naslouchala a reagovala tak přesně, jak jí jen její muší síly dovolily.

…

Opět celistvá ve své lidské korporaci se Beelzebub labužnicky protáhla. Přikradla se blíže ke svému protějšku, jenž se zatím rozhlížel po monotónní krajině jejich planety, jako by si zvykal na markantní rozdíl v přítomném světle - tedy spíše jeho absenci. Zlehka ho políbila na krk a položila ruce na jeho boky. 

„Zbožnosti už bylo dost, anděli, nastal čas hřešit!“ zašeptala a její hlas téměř připomínal sykot. Nebo možná bzučení.

Gabriel ji jemným pohybem ruky zarazil. 

„Obávám se, drahá, že teď není nejvhodnější příležitost. Nebyl jsem si jistý, jak ti to říct, ale… máme návštěvu.“

Povytáhla obočí.

„Přišel Crowley? Azirafal? Dorazili oba společně? Zrádci mají dnes sraz na Proximě Centauri?“ 

Zavrtěl hlavou. Pak se zhluboka nadechl.

„Obávám se, že Azirafal má teď jiné věci na práci. Podle toho, co mi náš host stačil říct… v Nebi je právě opravdu rušno.“ 

Beelzebub se pomalu zamračila.

„Někdo shora?“ chtěla vědět. Proxima byla domov, bezpečná konspirační adresa. Nikdo z nich tu neměl co pohledávat. 

„Ano. Nevěděl jsem, jak ti to říct, takže… Potřebuje naši pomoc. Útočiště. Dočasné, než… se věci dají do pořádku.“

Uchopil démona za ruku a vedl ho k jejich příbytku. Byla to prosklená kupole připomínající iglú, jako vystřižená z lidského sci-fi filmu o kolonii ve vesmíru. Krásně se z ní pozorovala hvězdná obloha. Crowleyho práce, blesklo hlavou Gabrielovi.

V ten okamžik se dveře kupole otevřely, a jejich pohledy ulpěly na muži stojícím uvnitř. Měl snědou pleť, husté obočí a plnovous. Hnědé vlasy mu spadaly na ramena. 

Beezlebub vytřeštila oči a pohlédla na Gabriela. 

„Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil,“ řekl návštěvník tiše, na vysvětlenou směrem k Beelzebub. Pozvolna vykročil jejich směrem.  

Široce roztažené zorničky pána much prozrazovaly znepokojené pochopení. V další okamžik byla postava v černém pryč a namísto ní kolem Gabrielovy hlavy opět poletovaly tři důvěrně známé mouchy.

Zhluboka si povzdychl.

„Tušil jsem to. Je rozrušená.“ Bzukot v jeho uších znovu připomínal souhlasné přizvukování - a tentokrát znělo vyčítavě. 

„Vysvětlím ti to, drahá,“ obrátil se k mouchám, „je na tom stejně jako my. Vzepřel se jejich plánu…!“  Muž po jeho pravici souhlasně přikyvoval.

To mouchy zjevně zaujalo. Ustaly v bezcílném poletování a nespokojeném bzukotu. 

„Další zrádce?“ ujišťovala se Beelzebub, stojící v další moment na prahu dveří. Jejich host bezradně pokrčil rameny a poté váhavě přikývl. 

„Fajn. Pak tedy vítej, Synu člověka.“ 

U štědrovečerního stolu ostatně vždy musí být prostřeno i pro nečekaného poutníka. A podle Gabriela měl právě dnes ony slavné narozeniny. Beelzebub s hlubokým nádechem zavřela oči a pak pokynula návštěvě směrem do jejich příbytku.

Proxima Centauri b přeci byla bezpečná konspirační adresa.

Autor: RenyNew (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Skvělý a přesný průvodce po Nazaretu ex-archanděla Gabriela, zrádce: