OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Upíří deníky - Bonus

14.01.2013 (17:00) • TerryBells • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 18× • zobrazeno 3758×

Pohled Jenny:

„Tereso, pozvala jsem tě přece já, abys u nás bydlela! John je sice tvůj otec, ale stále je to pořádný idiot!“ křikla jsem rázně.

„Já vím, ale přece jenom… Vážně se nevnucuju?“ stále se ujišťovala.

„Zaklapni telefon, sbal se a přijeď! To je rozkaz!“ usmála jsem se.

„Fajn,“ řekla se smíchem a zavěsila.

Sedla jsem si na gauč a uvažovala jsem. Dlouho jsem Teresu neviděla, skoro bych řekla, že ji John schovával… Vlastně jsem ji viděla naposledy, když jí bylo pět. Měla jsem ji ráda. Sakra, proč jsme se tak dlouho neviděly? Tady něco nehraje, navíc… Á! Nesnáším, když na něco nemůžu přijít! Až přijede, tak se všechno vyjasní!

„Eleno?“ zavolala jsem.

Hned co jsem zavolala, se Elena už řítila ze schodů.

„Jo? Co se děje?“ zeptala se.

„Pamatuješ si na Teresu?“ koukala jsem napjatě.

„Jasně, sestřenka. Johnova dcera. Stalo se jí něco?“ zděsila se.

„Ne, ale už nemůže být dál s Johnem. Chce se tady nastěhovat, nebude ti to vadit?“ zeptala jsem se s velkým očekáváním.

„Jasně, že ne. Jsem ráda, že ji znovu uvidím,“ usmála se.

„Snad to tak vezme i Jeremy. Ale něco mi slib, nebudeme ji zatahovat do těch upířích věcí, i když pochybuju, že o tom neví,“ přiznala jsem.

„To ti můžu slíbit, ale pokud o tom neví, tak se to určitě brzo dozví, ví to půl města,“ zamračila se.

„Promluvím si o tom s Jeremym,“ rozhodla jsem se.

Pohled Eleny:

Prosím, ať o tom ví. Nechci lhát další osobě, kterou mám ráda! Jak vůbec vypadá? Už jsem ji hrozně dlouho neviděla… Jenom, když jsme si psaly nudné e–maily a dopisy. Jak vůbec vypadá? Určitě bude hnědovláska s hnědýma očima, jelikož si ji ještě trochu pamatuji, ale přece jenom, je to už devět let.

Nemohla přijet ani na pohřeb mých rodičů, protože byla nemocná, nebo co to tehdy plácal John.

Pohled Teresy:

Nasedla jsem do svého auta, konečně odtud zmizím! Utekla jsem z domova, no a co? Nemůžu být pod jednou střechou s člověkem, který nechápe mou podstatu. Ten zmetek mi ani neřekl, že mám dvojče! Dozvěděla jsem se to před týdnem od jedné osoby, která mě dostatečně vylekala.

Během cesty jsem si musela dát pár věcí dohromady. Například, jak mám Eleně vyložit, že jsem její dvojče? I když pochybuji, že si toho nevšimne. A další věc, jak jí mám vyložit, kdo jsem? A jak jí mám proboha vyložit, že je John její otec? Chudák, bude zdrcená.

Cesta do Mystic Falls mi trvala pět hodin, za tu dobu jsem stihla vypít, řekněme, hodně tekutin…

Fajn, zaparkovala jsem před jejich domem, musím se přiznat, že bez GPS bych to tady nenašla, tak moc se to tady změnilo.

Vytáhla jsem si věci z kufru a odnesla jsem si je ke dveřím.

Zaklepala jsem a hned po mém doklepnutí se mi dveře otevřely, ve kterých stála Elena, která se tvářila, jako by snědla citrón.

„Katherine,“ vydechla.

„Bože chraň,“ vykřikla jsem. „Já nejsem Katherine, jsem Teresa… Můžu dál?“ ujišťovala jsem se. Elena ze sebe vysoukala slovo ano, to bylo to slovo, na které jsem čekala.

Když dolů dorazila i Jenna, tak se tvářila podobně jako Elena. Prázdný výraz, málem omdlela.

Sedly jsem si, obě na mě zíraly s velkým očekáváním.

„Jak je to možné?“ vysoukala ze sebe Jenna.

„John měl zamlada dívku Isobel. Ta porodila dvě dívky, tebe a mne. Nechala nás tu, obě, ale John byl v domnění, že porodila jen jedno dítě. To si také odnesl, když zjistil, že jsme dvě, tak už bylo pozdě…“

„Chceš říct, že celou tu dobu…“ začala Elena.

„Mne John před vámi skrýval? Já se to dozvěděla před týdnem. A je toho mnohem víc. My jsme dvojnice. A já jsem se narodila první, jelikož každá žena – dvojnice se doposud stala upírem, Tatia a Katherine, čarodějky, na nás uvalily kletbu. A ta se týká mne. Jsem poloupír…“

„Cože jsi?“ zeptala se nechápavě Elena.

„Napůl člověk a napůl upír,“ vysvětlila jsem jasně.

„A co to znamená? Piješ krev? Nebo, já vůbec nevím,“ zakoktala se Jenna.

„Ano, jsem taky nesmrtelná, ale musela jsem se napít lidské krve, abych to v sobě probudila,“ přiznala jsem sklesle.

„Neodolala jsi, že?“ zeptala se mě Elena soucitně.

„Neodolala, nesnáším to… Ale já bych to v životě neudělala, donutila mě k tomu Katherine,“ vysvětlila jsem jasně.

„To se dalo čekat,“ zašeptala podrážděně Jenna.

„Se vším mi samozřejmě pomohla, jak lovit. Ale nikoho jsem nezabila. Piju takzvané krevní konzervy,“ vysvětlila jsem.

„Ty pije i Damon,“ vzpomněla si hned Elena.

„Damon, Damon Salvatore?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Ano, ten. Ty ho znáš?“ zeptala se překvapeně.

„Katherine povídala. Řekla mi, že oba Salvatorovi jsou do ní strašně moc zamilovaní, a tak je musela nechat plavat, prý ji stále hledají…“ vysvětlovala jsem.

„Teď ti řeknu pravdu,“ usmála se. „Oni ji nenávidí,“ přivedla vše na pravou míru.

„To jsem si mohla myslet, protože všechno, co mi řekla, je vlastně lež.“

„To je kouzlo Katherine,“ přisvědčila mi Jenna.

„A co John? Ten ví, že jsi upír? Pardon, poloupír?“ zeptala se Elena.

„Ne! Ježíš, to by nepřežil,“ vyjekla jsem.

„Chápu,“ přisvědčila Jenna a napila se čaje, který nám uvařila.

Já jsem si taky vzala do ruky hrnek s čajem a napila jsem se. Po chvíli jsem v krku ucítila oheň, jako by mi ten krk leptala nějaká kyselina. Okamžitě jsem čaj vyplivla.

„Co to je?“ vydala jsem ze sebe.

„Takže železník na tebe funguje,“ prohodila Elena.

„Já mám v čaji železník?“ podivila se Jenna.

„Věděla jsem, že něco takového existuje, ale nečekala jsem, že zrovna ty to budeš skladovat,“ odfrkla jsem si.

„Umíš ovlivňovat lidi?“ zeptala se Elena.

„Jo, ale ještě jsem to nezkoušela, zkoušela jsem ovládat upíry. A fungovalo to,“ přiznala jsem.

„Vážně? Tak to mi musíš ukázat,“ rozzářila se Elena.

„A jakou máš sílu?“ zeptala se Jenna.

„Jako obyčejný upír…“

„Mohla bych zavolat Stefanovi a Damonovi? Aby sem přišli?“ napadlo Elenu.

„Jasně, ráda je poznám. Jenom otázka… Se kterým vlastně chodíš?“ zeptala jsem se a u toho jsem se uchechtla. Jenna měla co dělat, aby nevyprskla smíchy.

„Se Stefanem!“ křikla Elena ostře.

„Tak promiň!“ řekla jsem rázně.

Elena odešla do kuchyně zavolat a Jenna šla dělat večeři.

Po minutě někdo scházel ze schodů, byl to Jeremy.

„Eleno, kdy má vůbec přijet Terry? Já jenom, že bych si zašel na chvíli pryč,“ řekl Jeremy.

„Ahoj, Jeremy. Já jsem Teresa,“ prozradila jsem malé tajemství.

„Já ti to vysvětlím,“ šeptla Jenna a zatáhla Jeremyho do kuchyně.

Elena vešla do obýváku a řekla:

„Už jsou na cestě, neví, o co se jedná. Damon si myslí, že tu byl Klaus, a chce mu urvat hlavu,“ řekla s úsměvem.

„To by celkem bolelo… Bohužel Damona,“ mrkla jsem.

Za okamžik už někdo klepal na dveře.

„To je fofr,“ přiznala jsem s úsměvem.

„Běž otevřít, jdu dodělat tu večeři,“ houkla na mne Elena.

„Jasně,“ přitakala jsem a mířila jsem si to ke dveřím. Rychle jsem otevřela.

„Díky bohu, že ti nic není, Eleno,“ vychrlil rychle jeden z bratrů a objal mne. Ten druhý by mohl pohledem zabíjet.

„P – počkej, já nejsem Elena,“ zakoktala jsem se.

„Co to plácáš?“ podivil se ten s tím výrazem.

„To je moje sestřenka, vlastě sestra,“ řekla už Elena za mnou.

Oba dva hrozně zírali.

„Kluci, fotka vám vydrží déle,“ upozornila jsem rychle.

Vešli dovnitř, stále na nás koukali, sice nenápadně, ale dívali se.

„Ty budeš Damon,“ ukázala jsem na toho, co měl černé vlasy. „A ty Stefan,“ ukázala jsem na toho, co měl pro změnu světlé vlasy. „Katherine vás popsala skvěle,“ přiznala jsem trochu hlasitěji, než jsem měla v plánu.

„Ty znáš Katherine?“ zhrozil se Damon

„Bohužel,“ odfrkla jsem naštvaně.

„Můžu se zeptat, co ti o nás řekla?“ zeptal se Stefan náhle.

„Samé lži,“ zamračila jsem se.

„Nechceš to trochu upřesnit…“

„Fajn, řekla, že jste do ní hrozně moc zamilovaní. A proto vás musela opustit, je to prý k nevydržení. Když vás opustila, tak sis za ní potom našel náhradu, Stefane. Ale buď v klidu, já tomu nevěřím,“ dodala jsem.

„Lhářka jedna!“ rozčílil se Damon.

„Ale ty jsi do ní opravdu zamilovaný, Damone,“ oznámila jsem mu.

„Nechej to plavat!“ řekl rychle.

„Nebo byl,“ dodala jsem.

„Studovala jsi psychologii?“ zeptal se mrzutě.

„Ne, ale tady to poznám, nebo víš co? Můžu se tě na to zeptat jinak.“ Přistoupila jsem k němu a zahleděla jsem se mu do očí.

„Miluješ Katherine Pierceovou?“ zeptala jsem se.

„Miloval,“ přiznal sklesle.

„Ale teď ji nenávidíš,“ dodala jsem.

„Miluje mého bratra, chci jí zarazit kůl do srdce,“ křikl.

Odtrhla jsem od něj svůj zrak.

„Tak jsi to viděla, Eleno, stáčí?“ ušklíbla jsem se.

„J – jak jsi to udělala?“ podivil se Stefan nechápavě.

„Co se mi stalo?“ zeptal se po chvíli Damon.

„Pojďte do obýváku, Teresa vám to vysvětlí,“ řekla Elena a mířila si to už k obýváku. Všichni jsme se posadili a Damon se Stefanem na mne zírali.

„Jsem poloupír! Překvapení…“ usmála jsem se.

„Cože? Polo co?“ zeptal se Damon.

„Napůl upír a napůl člověk,“ řekla jsem jistě.

„Blbost, nic takového není. Jsi buď upír, nebo člověk!“ vyštěkl.

Všechno jsem jim řekla. Vše, co jsem o sobě věděla, viděla jsem v jejich očích hrůzu.

„A působí na tebe železník?“ optal se Damon.

„A proč to chceš vědět?“ zeptala jsem se pro změnu já.

„Abych si ho začal přidávat do skotské,“ odfrkl uštěpačně. Problém je, že když ovlivním upíra, tak si to začne za chvilku vybavovat…

„Ano, působí,“ přiznala jsem. „Ale dávej si bacha, jsem silnější než ty,“ upozornila jsem ho.

„Tak to určitě,“ řekl s úšklebkem.

„Nepokoušej mě!“ upozornila jsem ho naštvaně.

Damon se jenom usmál a pohodil rukama.

„Vy dva! Nechejte toho!“ okřikla nás jako malé děti Elena.

„Dokázala bys zabít Klause?“ zeptal se po chvíli Stefan.

„Původního? To asi nebude možné, já nevím. Mohla bych ho ovlivnit, ale něco bych zkusila a byla bych mrtvá,“ přiznala jsem popravdě.

„Ale zkusit bys to mohla, ne?“ zeptal se Damon.

„Damone! Nebude riskovat život,“ okřikla ho rychle Elena.

„Eleno, Damon má pravdu, pokud by to šlo. Udělám cokoli. I kdyby mě to mělo stát život!“

„Nemáte ten sebevražedný pud v rodině?“ zajímal se rychle Damon s úsměvem.

„Co?“ koukala jsem na něj nechápavě.

„Ahá, Elena ti neřekla, jak se chtěla už milionkrát zabít?“ zeptal se Damon s úšklebkem.

„Jsi šílená? Kdyby ses obětovala, nic by to nepřineslo, protože by tě zabil, potom by šel po Klausovi Stefan a jeho štěňátko,“ pohlédla jsem na Damona. „Já bych se k nim samozřejmě přidala a zabil by nás všechny, takže už nikdy nic takového nedělej!“ přikázala jsem ostře.

„Co jsi myslela tím štěňátkem?“ zeptal se výhružně Damon.

„Jak jsi slyšel…“

„Fajn, za to štěňátko chci omluvu,“ křikl černovlasý upír s jiskrou v oku.

„Tak to se načekáš, já se neomlouvám,“ přiznala jsem ostře.

„Nebo víš co? Fajn, dáme si páku. Prát se s tebou nebudu, ještě bych ti ublížila,“ usmála jsem medově.

„Nebo bych já ublížil tobě,“ prohodil.

„Nemyslím si! Fajn, pokud vyhraju, tak o sobě prohlásíš, že jsi štěňátko a že jsem silnější než ty…“

„A co když vyhraju já?“ zeptal se. U toho jsem se usmála.

„Tak řeknu, že jsi silnější ty a že já jsem štěňátko,“ přistoupila jsem na jeho hru.

„Dobře, ale ještě jedna věc, žádné oblbování mysli! Holčičko!“ určil pravidla.

„Neříkej mi holčičko! A pojď ke stolu,“ přikázala jsem a ukázala jsem do kuchyně.

„Vážně to chceš udělat? On má páru,“ řekla Elena nečekaně.

„Věř mi…“

Sedli jsme si naproti sobě. Jednu ruku jsem si dala za záda a druhou jsem vložila do jeho.

„Eleno, odpočítej to,“ křikla jsem.

„Raz, dva, tři!“ řekla nedbale. V ten moment jsem ucítila velkou sílu mého spoluhráče, ale bohužel já ji měla větší, i když musím uznat, že s ním to není zrovna lehké. Nemohla jsem s ním pohnout a on nemohl pohnout se mnou.

Už jsme v této pozici byli dvacet minut.

„Lidi? Nechcete to vzdát?“ zeptal se po chvíli Stefan.

„Ne!“ křikli jsme navzájem.

„Myslíš, že budou ještě dlouho zápasit?“ optal se Jeremy, který už nás společně s Jennou pozoroval.

„Nemám páru,“ vydala ze sebe Jenna.

Po hodině…

„Jdu do penzionu,“ oznámila Elena Jenně.

„Zítra je škola!“ odporovala.

„Neboj, mám vše hotové. A navíc Stefan musí taky do školy,“ smlouvala Elena.

„Fajn, ale co mám dělat s nimi?“ zeptala se Jenna Stefana.

„Hej, vy dva! Rozpojte ruce, jde se k nám, tam si to dohrajete,“ navrhl Stefan.

„Ani nápad!“ křikl Damon.

„Počítám do tří! Raz, dva, tři!“ křikla Elena.

V ten moment jsme rozpojili ruce.

„Věř mi, že tě porazím!“ neodpustila jsem si jedovatou poznámku.

„O tom pochybuju, štěňátko,“ řekl medově.

„Napadlo mě, že by Teresa mohla jít s námi a všechno nám důkladně vysvětlit,“ navrhla Elena a spiklenecky na mne mrkla.

„Souhlasím,“ vyhrkl Damon.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ prohlásila Jenna.

„Já na ni dám pozor, navíc musíme prodiskutovat situaci. O všech upírech v Mystic Falls,“ řekla rychle Elena a chytla mě za ruku.

„Počkej, ještě si musím vzít nějaké věci,“ odporovala jsem.

„Už jsem ti sbalila, neměla jsem totiž co dělat,“ dodala rychle.

„Díky,“ vydala jsem ze sebe.

Vyšli jsme do noci, na obloze zářily hvězdy.

„Mimochodem, pěkné jméno, Terry,“ uchechtl se Damon.

„Já se taky nesměju tomu tvému, Démone,“ vrátila jsem mu rychle.

„Mé jméno ke mně sedí, ale k tobě moc ne. Myslel jsem, že Terry je klučičí,“ řekl s tím stejným úsměvem.

„Vy dva jste se vážně hledali,“ prohlásil najednou Stefan.

Došli jsme k jejich autu.

„Nemám vzít i svoje?“ zeptala jsem se.

„Ne, zítra vás svezu,“ oznámil Stefan.

„Uvažuju, že se zapíšu na střední,“ napadlo Damona.

„Damone, myslím, že ti nikdo neuvěří, že máš tolik let, abys mohl chodit na střední,“ prozradil mu Stefan.

„Neboj, nějak to půjde!“ vyvrátil jeho tvrzení. „Do jakého chodíte vůbec ročníku?“ dodal.

„Do prvního!“ vykřikla jsem.

„To ti nevěřím,“ zakroutil hlavou.

„Škoda,“ poklesla jsem hlasem. „Asi budeš chytřejší, než jsem si myslela,“ usoudila jsem s úsměvem.

„Můžu ti zabít sestru, Eleno?“ zeptal se hloupě.

„Můžu ti zabít bratra, Stefane?“ napodobila jsem ho.

„Ještě chvíli a oba je zabiju,“ pěnil Stefan. Damon byl zřejmě spokojený, že dokázal vytočit svého bratra a přitom si dělat srandu ze mě. Já mu to pěkně vrátím. Zřejmě si myslí, jaký není úžasný s tou koženou bundou a modrýma očima! Ne, chlapče! Narazil jsi na ledovec! Damone Salvatore, jdeš ke dnu. Když jsem si třídila myšlenky, tak jsem na něj sem tam hodila úšklebek.

Dojeli jsme do penzionu, samozřejmě jsem ho hned ohodnotila jako úžasnou stavbu, všimla jsem si, jako by se Damonův nos zvedl trochu nahoru. Možná jsem se i divila, že mi nezačal vyprávět rodinnou historii. 

„Jaké jsou tvé plány do budoucna?“ zeptal se zničehonic Stefan. Všem nám nalil v obýváku skotskou a zářivě se usmíval.

„No, jelikož budu navěky taková, jaká jsem… No, vlastně nemám to nejmenší tušení. Možná cestovat, do někoho se zamiluju. Vážně nevím,“ odpověděla jsem. „Co jste dělali doteď vy dva?“ má otázka směřovala k Damonovi.

„Tak různě, cestovali jsme… Zabíjeli jsme. Prostě long story,“ usoudil nakonec.

„Zajímavé,“ zamrkala jsem.

„Dělal mi ze života peklo,“ prozradil mi Stefan.

„Tak nějak mě to nepřekvapuje.“ Elena se zasmála. Ucítila jsem, jak se má tvář mění, rychle jsem se otočila.

„Promiň, Eleno,“ vydechla jsem. Svou přirozenou rychlostí jsem se dostala k domovním dveřím, vyšla jsem na zápraží a zprudka jsem se nadechla. Slyšela jsem, jak za mnou přišla Elena. Stále jsem věděla, že se mé špičáky nevytratily.

„Ještě to neumím ovládat, moc se omlouvám,“ zavřela jsem oči a snažila jsem se nevnímat Eleninu vůni.

„To je dobrý… Stefan tě to naučí,“ usmála se.

„Jsem velká holka, musím se tím prokousat sama,“ otočila jsem se na ni. Má tvář vypadala znovu lidsky.

„Říkala jsi, že piješ krevní konzervy, tak jsem ti jednu přinesla,“ ušklíbla se a podala mi ji.

„Děkuji,“ usmála jsem se mile. Převzala jsem si konzervu a naráz ji vypila.

„Máš někdy v plánu říct Johnovi, že jsi, no…“

„Poloupír,“ doplnila jsem ji, „ne, nemám. Utekla jsem od něj, takže…“

„Ty jsi utekla?“ vyjekla.

„Jo, myslíš, že by mě jinak pustil? Stejně bych se nedivila, kdyby si toho všiml až tak za týden…“

„Není nad rodičovskou péči,“ nadzvedla obočí.

„Mimochodem, je mi líto, co se stalo tvým rodičům,“ řekla jsem najednou.

„Děkuji,“ posmutněla.

„Chtěla jsem přijet, ale táta mě nepustil. Vlastně jsem už chtěla přijet tolikrát… Ale táta mi to zakázal!“ zamrkala jsem naštvaně. „Už mi dává smysl proč,“ usmála jsem se.

„Půjdeme dovnitř,“ navrhla Elena a chytla mě za ruku. Když jsme přišly do obýváku, tak Damon začal teatrálně řvát pomoc upír.

„To se pořád chová jako idiot?“ podívala jsem se na mou sestru.

„No, víš, že ani nevím? Tak nějak jsem si zvykla,“ prohodila.

„Ten idiot vás slyší,“ upozornil Damon.

„To byl účel,“ usmála jsem se.

„Něco mě napadlo, když ty můžeš ovlivňovat upíry, možná můžou upíři ovlivňovat tebe!“ dostal ze sebe Stefan.

„O tom pochybuji,“ řekla jsem skrz zaťaté zuby.

„Já to zkusím, já to zkusím!“ hulákal Damon.

„Ne, to tedy nezkusíš!“ křikla jsem, to už bylo pozdě. Damon se mi zahleděl do očí a já jemu taky. Ty modré oči mě totálně pohltily. Nemohla jsem uniknout.

„Co si o mně myslíš?“ zeptal se hypnoticky.

„Myslím si, že máš velké ego. S každou holkou si jenom zahráváš, ale vždy tě prozradí oči. Máš je čisté a pěkné…“ Jeho ovládání přestalo. Okamžitě jsem se chytla za pusu. Co jsem to řekla? Že má pěkné oči?

„Děkuji,“ pousmál se. „A velké ego mám,“ přiznal. Zakroutila jsem hlavou.

„Máte tady železník?“ zeptala jsem se Eleny.

„Stefan ho skladuje, pojď do sklepa, dám ti ho,“ nabídla se moje sestra.

„Zrovna teď mohla být sranda,“ rozčiloval se Damon.

Elena mě zavedla do malé místnosti, jenom v přítomnosti železníku se mi špatně dýchalo. A teď ho mám jako vypít? Nebo ho mít na krku? Co když to nezvládnu?

Elena mi z něho udělala čaj. Jak jsem čekala, Damon musel vidět, jak ho do sebe nalívám. Sledoval každý můj lok, každou bolest. Železník na mne působil jako kyselina, která vám trhá tělo. Měla jsem vypito půl hrníčku.

„Ha, ha… Už to vzdává!“ smál se mi Damon.

„Nepokoušej mě, nebo na tebe ten čaj vyliju, a věřím, že by to pro tebe nebyl pěkný zážitek, ale co by se týkalo nás… řekněme, že bychom si to užili.“ Damon se zamračil.

„Neudělala bys to,“ snažil se mě ovládnout.

„Na mě už nepůsobí tvé triky,“ upozornila jsem ho.

„Jen jsem to zkoušel,“ řekl na svou obranu.

„My si jdeme lehnout, kdybychom tady byli o půl minuty déle, tak by nám pukla hlava. Damone, ukaž jí potom pokoj,“ poprosila Elena.

„Jistě, Elenko,“ ušklíbl se Damon. Když odešli, tak se ke mně postavil Damon a položil svou ruku na má ramena. Já ji samozřejmě hned sundala.

„Co budeme dělat?“ zeptal se s pokřiveným úsměvem.

„To nevím, ale vím, co dělat rozhodně nebudu,“ prozradila jsem mu.

„Tak mi prozraď, co nebudeš dělat,“ zajímal se.

„Rozhodně nemám v plánu tady s tebou dále zůstávat,“ popsala jsem situaci. Damon nečekal ani minutu a svou přirozenou rychlostí mě vysadil na stůl. Jeho rty se začaly rychle přibližovat a já samozřejmě neodolala. Začal mě horlivě líbat. Já mu polibky opětovala. Damon shrnul věci ze stolu na zem a povalil mě na něj. Přitáhla jsem ho za jeho košili blíž. Obmotala jsem jednu nohu kolem jeho pasu. Pomalu mi začal rozepínat tričko a já jemu košili.

„No to snad není možné,“ řekl Stefan, který nás sledoval. Elena tu nebyla, podle zvuku tekoucí vody jsem poznala, že se sprchuje. Jelikož jsem byla jen v podprsence, tak mě Damon zakryl jeho košilí.

„Neslyšel jsi nikdy slovo soukromí?“ naštval se Damon.

„Slyšel, ale pokud chcete soukromí, tak běžte do pokoje, a nedělejte to na stole v kuchyni…“

„To byla moje osobitá předehra, děkuji, že jsi ji zkazil!“ křikl Damon.

„Já se půjdu osprchovat,“ řekla jsem a v Damonově košili jsem odešla do koupelny. Slyšela jsem ještě velice horlivé nadávání na Stefanův účet. Řekněme, že některá slova jsem ještě nikdy nepoužila.

Došla jsem do jednoho pokoje, někdo zde bydlel, a jelikož to není Elena, tak to hádám na Damonův pokoj. No co, myslím, že mu nebude vadit, když použiju jeho koupelnu.

Když jsem na sebe pustila horkou vodu, tak jsem začala přemýšlet. Co jsem to udělala? Ještě před hodinou jsem ho zrovna dvakrát nemusela! „Ale to bylo před hodinou,“ šeptal mi hlásek.

Něco ve mně křičelo, že Damona chci. Byl to hrozný chtíč!

Zabalila jsem se do osušky a vyšla jsem do jeho pokoje.

„Sekne ti to,“ prohodil Damon, který ležel nenuceně na své posteli. Jen jsem krátce kývla.

„Co to bylo, to dole?“ zeptala jsem se polopatě.

„Chtíč, možná něco víc,“ vysvětlil Damon. Znovu jsem krátce kývla.

„Elena to ví?“ zajímala jsem se.

„Myslím, že ne. I když Stefan je drbna,“ usoudil, „takže za tři, dva, jedna… už to ví,“ usmál se. Přenesl se ke mně opět svou nevyzpytatelnou rychlostí. Chytil mě za boky. A přitáhnul si mne blíž. Pokračovali jsme v tom, co jsme už rozehráli dole. Věděla jsem, že asi dělám chybu, ale bylo mi to jedno. Chtěla jsem ho. Jako by mě někdo ovlivňoval, ale na nikoho jsem to nemohla hodit, jelikož jsem v sobě měla železník.

Strhl ze mne ručník a rukou mi zajel do vlasů. Upíří rychlostí jsme se dostali do jeho postele. Rychle jsem mu sundala kalhoty. On se pobaveně uchechtl a stočil si mne pod sebe.

Svými polibky zahrnoval celé moje dychtivé tělo, které se chvělo.

Autor: TerryBells, v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří deníky - Bonus: