OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Vězni

28.04.2014 (13:00) • SmoulaXX • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 3× • zobrazeno 1740×

Vězni

Zvedla jsem ruku a foukla do prachu, který mi ulpěl na prstech. Sprška šedobílé moučky se rozlétla do všech stran. Nechala jsem ruku dopadnout na chladnou podlahu posetou hnědorudými fleky od krve.

Jsme tu zavření už přes dvaasedmdesát hodin. Nekonečné, ubíjející a bolestné. Skoro dojemné.

Cha, no jistě.

Na druhé straně cely zachřestila těžká pouta a na měsíčním světle se objevila mužská ruka se zkrvavenými klouby. Nakreslila do prachu obrázek – jednoduchou zbraň u něčí hlavy. Modré oči se zle zaleskly a zase zmizely ve tmě.

Ušklíbla jsem se.

Kdybych se mohla líp pohnout, naklonila bych se a přikreslila tam druhou ruku se zdviženým prostředníčkem, ale ve skutečnosti mi dělalo problémy dýchat. Do hajzlu. A radši jsem nepřemýšlela o tom, jak moje tělo těžce zvládá ostatní funkce.

Melu z posledního. To není dobrý. To vůbec není dobrý.

Mohli jsme umřít na následky boje, mohli nám zakroutit krkem, ale nakonec na nás nikdo nevztáhl ruku. Ti zbabělí zkurvysyni! Nechají nás umírat pomalu. Dostane nás vyčerpání nebo hlad. Michael možná zemře dřív, ještě se mu nezastavilo krvácení ze stehna, napadlo mě, když ke mně doputoval tenoučký potůček přítelovy krve.

Ticho proťalo mlasknutí suchého jazyka o rozedřené patro. „Tak jak ti je? Všechno pohodlí, co si slečna zaslouží?“

Chraptivě jsem se zasmála, znělo to jako tříštící se led. „To si, sakra, piš. Měkká postýlka a vyhřátá peřina,“ pochechtávala jsem se a znovu si z ruky sfoukla prach, ale tentokrát jsem se rozkašlala tak silně, až jsem spadla na bok a chvíli se bezmocně svíjela v křeči. Krk mi spalovaly plameny. Zůstala jsem ležet, na tvář se mi lepila Michaelova příjemně teplá krev a do očí mi bilo bílé měsíční světlo. Nemohla jsem se zvednout a popadl mě vztek. Co jsem si, kruci, myslela? Že jsem tak fantastická bojovnice? Že to zvládnu? Jen já a tady Don Velká huba?

Kurva drát, jako bych to nevěděla!

Vydechla jsem obláček prachu, kterého tu bylo požehnaně – jako bych ležela na poličce v knihovně. „Myslíš, že si to zasloužíme?“ zeptala jsem se do tmy. Malé střešní okno nade mnou bylo rozděleno mříží do devíti čtverců. Měsíc v úplňku na nich klidně ležel a nechal se kolíbat mléčnými mraky plujícími kolem. Vypadalo to nádherně, ale ještě hezčí by to bylo z gauče v obýváku. Michael neodpověděl. Natočila jsem k jeho konci místnosti hlavu. „Mickey?“ Jen ticho. „Sakra, ty idiote, odpověz mi, nebo z tebe vymlátím duši!“ rozčílila jsem se a chtěla po něm natáhnout ruku, ale místo toho jen o sebe třeskla pouta a zasténaly šrouby ve zdi, jimiž byly připevněny.

Třískání pout přerušil suchý smích. „No tak, kotě, nezlob se… víš, že to není zdravý.“

„Polib si, Mickey. Krvácet jako prase taky nikomu k životosprávě nepřispělo,“ spustila jsem podrážděně, „ptala jsem se tě, jestli si to zasloužíme! Musíš zničit i takovou klidnou chvilku, kdy to konečně vypadalo, že budu mluvit vyspěle? Kreténe.“ Odfrkla jsem si a pomalu se zvedla. Nehodlala jsem se vysilovat tím, že budu pouta vytrhávat ze zdi. Tím jsem se zabavila minulých osm hodin. A výsledkem toho byla jen modřina na lokti a řev, že by jednomu pukly bubínky. Na kolenou jsem se připlazila ke zdi a přejela po vlhkých kamenech… voda na nich zmrzla. Do háje, to ne. Už je pod nulou. Do teď jsem se nebála smrti z umrznutí.

Je zajímavé, k jakým obavám vás přivede obyčejné lidské vězení uprostřed ničeho.

„Jo, já jsem ten kretén,“ opáčil Michael vztekle, „nebyl to tvůj skvělej plán, kruci?! Půjdeme a nakopeme jim prdel? Co? Jdi do hajzlu! Spráskali nás jak malý haranty. A je to vina tvojí nadutosti. Proč prostě nepřiznáš, že jsou lepší…?“

„To proto, že nejsou!“

Jeho pouta uhodila do podlahy tak silně, až rána chvíli rezonovala ve vzduchu. Vystrčil hlavu – světle hnědé vlasy slepené krví, tvář špinavá od bláta, zuby špinavé od krve a ve tváři ten nejrozzuřenější výraz, jaký jsem u jeho klukovské tvářičky viděla. „Ty malá, sebestředná, sobecká–“

„A blá, blá, blá… Jo, to už jsi říkal, pitomečku, co rozšířit slovní zásobu? Co třeba – drž už, kurva, hubu?“ vyštěkla jsem.

„Dobrej bože, už ne. Ne! To jsem už slyšel – stopětatřicetkrát. Zavři klapačku,“ zasyčel. Svíral ruce v pěsti a funěl jako býk před zápasem.

Povýšeně jsem se usmála. „Donuť mě.“

Mickey vydechl a zprudka po mně hodil roztřískané hodiny, trefil se do zdi, ale stejně mě to naštvalo. Hodila jsem mu je zpět. Trefila jsem se mu doprostřed čela. Ha! Kdo je lepší teď? Sice jsem musela dalších několik minut poslouchat nadávky, ale zvlášť mi to nevadilo. Usmála jsem se. Když se konečně uklidnil a já se přestala posmívat, hodil mi hodinky k nohám. „A jo, zasloužíme si to! Ty za to, že seš namyšlenej spratek, a já za svoji pitomost, že jsem tě poslechl.“ Zavrtěl hlavou. „Mám hlad.“

„To už jsi říkal taky,“ poznamenala jsem a pohledem zavadila o schody k železným dveřím. Skoro jsem zapomněla na zimu, jak jsem si vzpomněla na prázdný žaludek. Otřásla jsem se a přitáhla si kolena k bradě. „Mrzne, cítíš to?“

„Jo.“

Zabořila jsem obličej do kolen a hlasitě dýchala. „Krvácíš?“

„Jo.“

„To jsi v prdeli.“

Krátce se hořce zasmál. „Jo.“

Mrskla jsem po něm hodinky. „Neštvi mě!“ Chvíli jsem zírala na měsíc, ale nakonec zmizel za mrakem. Má štěstí, že se má za co schovat. Mně výmluvy dávno došly. „Máš už promočený triko, co? Svlíknu si kalhoty.“ Spoutanýma rukama jsem si s obtížemi sundala džíny a hodila je. Michael se usmál a němě poděkoval. Jen jsem kývla. Co víc jsem mohla dělat? Měla jsem ruce připoutané na metr a půl dlouhém řetězu s okovy. Seděli jsme někde ve vězení jako ze středověku (až na ty skvělé železné dveře, které vypadaly podobně jako vchod do trezoru) a čekali, až zmrzneme nebo umřeme na cokoliv jiného. Bezva zábava.

Pošlu těm pitomcům dýško z Onoho světa.

Stulila jsem se zimou do klubíčka a chtělo se mi spát. Cítila jsem, že už déle vzhůru nevydržím. „Brou,“ zašeptala jsem a nechala spadnout těžká víčka.

„Jdeš spát? Fajn. Probudím tě za čtvrt hodiny, abys nezmrzla.“

Zpoza dveří k nám dolehlo několik hlasitých kroků. Dvou párů nohou v těžkých kanadách, které doprovázel ostrý zvuk klapajících podpatků. Blíž a blíž našim dveřím.

Dveře se dokonale neslyšně otevřely a kobku zalilo ostré, žluté světlo.

Ďábel nikdy nespí.

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Vězni: